Zobrazují se příspěvky se štítkemBIOGRAFIE. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemBIOGRAFIE. Zobrazit všechny příspěvky

středa 23. července 2025

ROBERT RYAN (1909-1973)

Po delší době biografie mimo speciál, ale Robert Ryan si ji zaslouží, když se podívám na počet filmů s ním, které už jsem viděl - ani jsem si neuvědomil, že jich je tolik. 
 
Robert Bushnell Ryan se narodil 11. listopadu 1909 v Chicagu v bohaté rodině obchodníka s realitami. V mládí při studiích se věnoval úspěšně boxu, což později zúročil ve své filmové kariéře. Nejdříve ale pracoval jako námořník, kovboj i dělník, než se v roce 1936 rozhodl stát se hercem.
 
Začal u divadla v Chicagu, zúčastnil se workshopu v Hollywoodu, což mu otevřelo dveře do studia Paramount, kde dostal v roce 1939 první nabídku na filmovou roli - nejdříve byl ale najat jen do zásoby s tím, že konkrétní roli pro něj neměli. První film tak natočil v roce 1940, šlo o film Edwarda Dmytryka Zlaté rukavice. Ryan měl dokonce původně ztvárnit hned hlavní roli (koho jiného než boxera), ale nakonec si zahrál jen menší úlohu. Do roku 1941 sehrál ještě několik menších rolí u Paramountu, než byl propuštěn. Vrátil se tedy na Broadway, kde hrál ve hře Clifforda Odetse Clash by Night, režírované Lee Strasbergem, na jevišti se potkal s Lee J. Cobbem a Tallulah Bankheadovou. Zde si ho opět všimli producenti, tentokrát od studia RKO, a nabídli mu dlouhodobou smlouvu.
 
V roce 1943 ho RKO prosadilo do hlavní role v muzikálu Něžná družka s Ginger Rogersovou (režíroval opět Dmytryk), nicméně o rok později Ryan narukoval a sloužil v armádě, byť v zázemí. Z jeho vojenské kariéry vzešlo jeho přátelství s režisérem a scenáristou Richardem Brooksem, se kterým poté několikrát pracoval.
 
Po válce začíná Hollywood ovládat noirový styl, ovlivněný deziluzí vojáků vrátivších se z války a nenacházejících klid, který hledali. A Ryan byl pro tyto filmy ideálním hercem. Zejména Křížový výslech (opět od Dmytryka, podle Brooksovy knihy) s Robertem Mitchumem byl pro Ryana průlomem a výtahem ke slávě - Ryan byl dokonce nominován na Oscara za vedlejší roli. V následujících letech úspěšně hrál v noirech, westernech a dalších filmech role tvrdých mužů, kladných i záporných. Asi nejvýraznější rolí je Podvod (The Set-Up, 1949) Roberta Wise, kde si Ryan zahrál hlavní roli boxera, odmítajícího se podvolit podplacenému výsledku zápasu. V roce 1952 Ryan natočil adaptaci Clash by Night (česky jako V osidlech noci) v režii Fritze Langa s Barbarou Stanwyck a Marilyn Monroe. 
 
Padesátá léta pro Ryana pokračují stejně úspěšně, rolemi ve westernech (Odhalená stopa, 1953, The Proud Ones, 1956), noirech (House of Bamboo, 1955, Inferno, 1953) či dalších obdobných žánrovkách (noir-westernový mix Černý den v Black Rock, 1955). Vzhledem k jeho četnému angažmá ve válečných filmech nemohl chybět ve hvězdami nabitmé velkofilmu Nejdelší den (The Longest Day, 1962), ani v obdobné ultraširokoúhlé, ale ne tak zdařilé Bitvě v Ardenách (Battle of the Bulge, 1965).
 
Koncem šedesátých let pak Ryan začal brát i některé nabídky z Evropy. Ve spaghetti westernu Město psanců (Un minuto per pregare, un istante per morire, 1968) si zahrál jednu z hlavních rolí, Ryanovou kariérou se stále prolínající Edward Dmytryk v roce 1968 točil v Itálii film Anzio, kam Ryana obsadil vedle Roberta Mitchuma či Petera Falka, v Británii ztvárnil titulní roli ve verneovském dobrodružném filmu Kapitán Nemo a podmořské město (1969), v roce 1972 si zahrál ve Francii u Reného Clémenta ve filmu Běh zajíce polem (La Course du lièvre à travers les champs) s Jean-Louisem Trintignantem.
 
Nicméně roli, kterou si u něj připomínáme nejvíce, ztvárnil stejně v Americe - v legendární Peckinpahově Divoké bandě (The Wild Bunch, 1969). Ztvárnil roli starého bandity, nuceného stát na straně zákona (=železniční společnosti) v čele bandy vyvrhelů horší, než jsou ti, které stíhá. Stejně jako Peckinpah, s kterým si Ryan moc nerozuměl, v téhle době po Ryanovi začali často sahat režiséři, kteří jeho filmy znali z dětství a mládí, takže si zahrál ve Flynnově Černé výpravě (The Outfit, 1973), plné noirových legend (Timothy Carey, Marie Windsor, Jane Greer, Richard Jaeckel, Henry Jones), s Jeffem Bridgesem či Rodem Steigerem si zahrál v kontroverzním Lolly-Madonna XXX (1973), u Michaela Winnera ve Strážci zákona (The Lawman, 1971) spolu s Burtem Lancasterem či Lee J. Cobbem. Tou dobou už ale Ryan věděl, že umírá. V roce 1970 mu byla diagnostikována rakovina lymfatických žláz, na kterou 11. července 1973 zemřel. Jeho poslední filmy, The Iceman Cometh s Lee Marvinem (či Jiřím Voskovcem) a Executive Action (o atentátu na Kennedyho, s Burtem Lancasterem) byly uvedeny až po jeho smrti.
 
Kromě hraní se Ryan věnoval rovněž malování. Narozdíl od postav, které často ztvárňoval, byl přesvědčeným pacifistou, účastnil se aktivit za práva etnických menšin a podporoval černošská hnutí, stejně tak se postavil proti černé listině v 50. letech, protestoval rověž proti jadernému zbrojení. 
 
Filmy:
1949 - Podvod
1967 - Hodina pušek 
Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: ,

sobota 8. února 2025

WARREN OATES (1928-1982)

Warrena Oatese si většinou vybavíme jako představitele vedlejších rolí z filmů Sama Peckinpaha, byl ale mnohem více, než to. Zejména v 60. a 70. letech se stal vyhledávaným představitelem vedlejších, občas ale i hlavních rolí v nejrůznějších westernech, dramatech i akčních filmech, a ke konci života i komediích.

Narodil se 5. července 1928 v Kentucky, do venkovské rodiny vlastnící malý obchod. Po škole dva roky sloužil u námořní pěchoty, následně studoval na University of Louisville, kde ho zaujalo divadlo. Poté se přestěhoval do New Yorku, kde začal získávat první role v divadelních hrách a v televizi. Na svůj jižanský původ byl hrdý a byl odhodlán svými rolemi změnit image, kterou jižní postavy v amerických filmech 30., 40. a 50. let měly.
Koncem 50. let se pak přesunul do Los Angeles, kde hrál v řadě televizních seriálů, často westernů. S McQueenem ve Wanted: Dead or Alive, s Eastwoodem v Rawhide, s Richardem Boonem v Have Gun - Will Travel a mnohých dalších. Nejdůležitějším setkáním ale byla spolupráce se Samem Peckinpahem na seriálech The Rifleman a The Westerner. S Peckinpahem ho pojilo osobní přátelství i podobný náhled na svět, a později spolu natočili čtyři filmy, vedlejšími rolemi v Majoru Dundeem, Jízdě vysočinou počínaje, přes kultovní roli v Divoké bandě až po hlavní roli v Přineste mi hlavu Alfreda Garcii, kde se Oatesova a Peckinpahova osobnost propojily a Oates ve filmu ztvárňuje přímo Peckinpaha.

První filmy ale natočil už v roce 1959, válečný film Barakuda čeká (Up Periscope) a western Yellowstone Kelly s Clintem Walkerem. Ve filmu Private Property z roku 1960 si pak zahrál první téměř hlavní roli. V roce 1966 si zahrál v acid westernu Střelba (The Shooting) Monte Hellmana, tvůrce nízkorozpočtových kultovních snímků, který se stal jeho dalším zásadním režisérem. V roce 1971 navázali další spolupráci Dvouproudou asfaltkou (Two-Lane Blacktop) (podle kritika Leonarda Maltina měl Oates za tuto roli získat Oscara). v roce 1974 natočili drama The Cockfighter a v roce 1978 spaghetti western Žena pro dva střelce (Amore, piombo e furore), kde si Sam Peckinpah zahrál vedlejší roli. Oatesova žena Teddy řekla, že Peckinpah a Hellman byli režiséři, pro které by Oates vždy pracoval při jakékoli příležitosti.
Z dalších významných Oatesových filmových prací lze určitě jmenovat hlavní roli v Dillingerovi (1973) Johna Miliuse, kde se opětovně sešel s Benem Johnsonem i Harrym Deanem Stantonem, vedlejší roli v oceňovaném dramatu V žáru noci (In the Heat of the Night, 1967) Normana Jewisona či spolupráci s Peterem Fondou coby hvězdou i režisérem na filmech Muž na výpomoc (The Hired Hand, 1971), Závod s ďáblem (Race with the Devil, 1975) a 33 stupňů ve stínu (92 In the Shade, 1975). V roce 1978 si zahrál ve filmu Williama Friedkina Kasař Tony (The Brink's Job) a o rok později v komedii Stevena Spielberga 1941.

I počátek osmdesátých let přinesl Oatesovi poměrně úspěšné role, ať už v komedii s Billem Murrayem Lampasy (Stripes, 1981) nebo v kriminálním filmu Hranice (The Border, 1982) s Jackem Nicholsonem. Vydání posledních dvou filmů, Létající oko (Blue Thunder) a Příliš tvrdý (Tough Enough, oba 1983) se už ale nedožil. Zatímco se léčil s chřipkou, dostal 3. dubna 1982 nečekaně infarkt, který mu byl osudný. Pitva ukázala že trpěl chronickou obstrukční plicní nemocí.

Filmy:
1968 - The Split
1973 - Dillinger
1973 - Zapadákov
Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , ,

úterý 17. prosince 2024

ROBERT MITCHUM (1917-1997)

Robert Mitchum se narodil 6. srpna 1917 v Bridgeportu v Connecticutu v USA. Už od časného mládí byl bouřlivákem, který ve čtrnácti utekl z domova, aby vystřídal celou řadu povolání. Pověst rebela ho pak provázela celý život, stejně jako zlomený nos a jizvy, které získal coby boxer.
Koncem třicátých let se usadil v Kalifornii, kde začal hrát divadlo. Odtud byl logicky jen krůček k filmu, v jeho případě do béčkových westernů, kde začal ještě coby Bob Mitchum ztvárňovat vedlejší role ve filmech kovboje pro děti Hopalonga Cassidyho (v podání Williama Boyda). V roce 1944 pak podepsal sedmiletou smlouvu se společností RKO a po několika dalších westernech, kde už hrál i hlavní role (Nevada, 1944) se dostal do jedné z velkých rolí ve válečném dramatu Příběh pěšáka G.I. Joe (The Story of G.I. Joe, 1945). Film byl po komerční i kritické stránce natolik úspěšný, že se z Mitchuma stala hvězda.

Nebyly to ale westerny, v nichž hrát ovšem nepřestal, co definovalo jeho image. Kvetoucí žánr film noir potřeboval přesně takového protagonistu, jakého Mitchum nabízel - tajemného, ležérního, na první pohled problematického a neortodoxního. První dva noiry, Undercurrent a The Locket, natočil ještě coby vedlejší herec v roce 1946 (v prvním případě přihrával Katharine Hepburnové v režii Vincente Minnelliho), o rok později už hrál vedle Teresy Wrightové hlavní roli v noirovém westernu Pursued, a zejména ztvárnil hlavní roli v ikonickém noiru Pryč od minulosti (Out of the Past) Jacquese Tourneura. Vedlejší roli si tu zahrál i začínající Kirk Douglas a hlavní ženskou postavu Jane Greerová, s níž si poté Mitchum zahrál ještě několikrát právě v návaznosti na jejich první úspěch.

Rostoucí hvězdu neohrozilo ani zatčení za přechovávání marihuany, které by jinému zlomilo vaz, natolik RKO Mitchuma potřebovalo. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let tak natočil sérii filmů noir, westernů, dramat a jiných žánrů po boku největších dobových hvězd (Ava Gardner, Jane Russell, Marilyn Monroe, Jean Simmons). Po vypršení smlouvy odešel od RKO a ocitl se na volné noze. V roce 1955 pak ztvárnil svou nejikoničtější roli ve filmu Lovcova noc (The Night of the Hunter), kde si zahrál vražedného kněze toužícího po kořisti z lupu, který má na jedné ruce vytetováno HATE a na druhé LOVE. Nejen, že tento detail se objevuje různě vypůjčený nebo zparodovaný, ale Mitchumovi se později role kněze opakovaně vracela. V padesátých letech založil i vlastní produkční společnost, která vyprodukovala čtyři filmy, které distribuovali United Artists. Nejznámější z nich je Hromská cesta (Thunder Road, 1958), kterou i částečně napsal, zrežíroval, nazpíval píseň a zahrál si spolu se svým synem Jamesem.

Z filmů 60. let je třeba určitě zmínit Mys hrůzy (Cape Fear, 1962) s Gregorym Peckem, v jehož remaku z roku 1991 si oba rovněž zahráli, jen jiné role. V Nejdelším dnu (The Longest Day, 1962), megafilmu o vylodění v Normandii, si zahrál spolu s většinou dobových filmových hvězd. K westernům se vrátil v roce 1966 filmem El Dorado, kde si zahrál vedle Johna Wayna, o rok později si zahrál s Kirkem Douglasem a Richardem Widmarkem v Cestě na západ (The Way West, 1967). Koncem šedesátých let se tak Mitchum stal spíše žijící ikonou westernů a noirů.

Po Ryanově dceři (Ryan's Daughter, 1970) Davida Leana Mitchum zvažoval odchod do důchodu, zatímco dva filmy, které odmítl, Drsný Harry a Patton, sklízely úspěchy. Většinu sedmdesátých let tak Mitchum strávil v kriminálních dramatech, jako jsou Přátelé Eddieho Coyla (The Friends of Eddie Coyle, 1973), Japonská mafie (The Yakuza, 1974) nebo jeho dva opožděné příspěvky do cyklu filmů s Philem Marlowem, Sbohem buď, lásko má (Farewell, My Lovely, 1975) a Hluboký spánek (The Big Sleep, 1978). Zejména Japonská mafie, napsaná Paulem Schraderem a režírovaná tvůrcem Nového Hollywoodu Sydney Pollackem, slibovala úspěch i v proměněném Hollywoodu, ale komerčně propadla.

Osmdesátá léta tak Mitchum trávil v televizi v cyklu Vichry války (The Winds of War, 1983) a War and Remembrance (1985), kde už ale působil vyloženě jako žijící legenda. V posledních letech života namluvil vypravěče ve westernu Tombstone (1993) poté, co ze zdravotních důvodů nemohl sehrát menší roli, a posledním filmem byl Jarmuschův western Mrtvý muž, kde sehrál zápornou roli.

Zajímavostí je jeho hudební kariéra. Ve druhé polovině padesátých let Mitchum přidal do portfolia i kariéru country zpěváka, nahrál dvě alba a několik singlů, ovlivněn country a hudbou karibských domorodců. Jeho synové James a Christopher se rovněž stali herci, ale ani jeden z nich nedosáhl ani talentu, ani věhlasu otce - James byl v 60. letech obsazován v Evropě a Asii hlavně pro značnou podobnost s otcem, Christopher se dostal na černou listinu v Hollywoodu po účasti v několika filmech s Johnem Waynem, a tak většinu kariéry trávil rovněž v Evropě a Asii, kde dosáhl relativního úspěchu.

Filmy:
1966 - El Dorado
1991 - Mys hrůzy 
1993 - Tombstone
Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , ,

sobota 7. září 2024

ERIKA BLANC (1942)

Rusovlasá kráska Erika Blanc českým divákům příliš známá není, ale znalci italských žánrových filmů 60. a 70. let ji znají velmi dobře. Narodila se jako Enrica Bianchi Colombato v italské Brescii 23. července 1942. V mládí studovala módní návrhářství a živila se jako modelka v Janově, než si jí všiml producent Bruno Gaburro a obsadil ji do dokumentu, který právě natáčel. Nedlouho na to se vzali a přesunuli se do Říma, kde se Erika snažila prosadit jako modelka, zatímco se živila jako servírka a exotická tanečnice.

Poprvé získala roli ve filmu u Tinta Brasse, ale dávno předtím, než točil své velmi odvážné erotické filmy, ve sci-fi komedii Il disco volante (1964). Další menší role získala v několika eurospy filmech, větší v hororech Il terzo occhio (1966) a La vendetta di Lady Morgan (1966). Téhož roku získala i hlavní roli v hororu Maria Bavy Prokletí smrti (Operazione paura), a následně rozjela kariéru pod jménem Erika Blanc, kdy se objevovala snad ve všech žánrech, které italský filmový průmysl té doby nabízel.

V prvních letech se obarvovala na blond, ale od roku 1967 se profilovala jako zrzka, občas i jako bruneta. Hrála ve westernech (Django střílí první /1966/, The Greatest Robbery in the West /1967/), válečných filmech (Peklo v Normandii /1967/), krimikomediích (Sette volte sette /1968/), eurospy (jeden díl německého Komisaře X), i prvních giallech (So Sweet, So Perverse /1969/). Asi největší rolí, kterou Erika Blanc sehrála v 60. letech, je titulní role ve filmu Cesare Canevariho Io, Emmanuelle (1969), první adaptaci románu, který byl později natočen slavněji se Sylvií Kristel, a od té doby se postava Emmanuelle objevila v nesčetném počtu nejrůznějších softerotických inkarnací, včetně italské vykradačky s jedním m. Zajímavostí je, že původně roli měla sehrát Edwige Fenech.

Sedmdesátá léta jsou pak spojena zejména s giallem a hororem. V anglicky mluvících zemích je Erika nejznámější z hororu The Devil's Nightmare (1971), kde ztvárnila ztělesnění ďábla. Téhož roku si zahrála vedlejší roli striptérky v Miragliově The Night Evelyn Came Out of the Grave s Anthonym Steffenem, s Farleym Grangerem se objevila ve filmu The Red Headed Corpse (1972), ve Španělsku se objevila v giallu Human Cobras (1971), s Peterem Leem Lawrencem v Love and Death in the Garden of the Gods (1972) či Love and Death on the Edge of a Razor (1972). Objevila se i v několika kriminálních filmech, jako byl Kmotrův přítel (1972), opět s Peterem Lee Lawrencem v The Long Arm of the Godfather (1972) - evidentně měla patent na první vykradačky Kmotra, v menší roli se mihla v Tony Arzentovi s Alainem Delonem (1974). 
V polovině 70. let ale začal italský film stagnovat a Erika nacházela méně a méně práce ve filmu a přesunula se spíše k divadlu, ke kterému ji přivedl její životní partner Alberto Lionello. K filmu a televizi se vrátila až na začátku nového století a v menších rolích je činná dodnes. Z předchozího manželství s režisérem Brunem Gaburrem má dceru Barbaru, která je také herečkou.

Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: ,

neděle 16. července 2023

RICHARD HARRISON (1936)

Už dlouho nebyla něčí biografie mimo speciál, ale upřímně, zaslouží si Richard Harrison speciál? Jeho kariéra je ovšem docela zajímavá.

Narodil se 26. května 1936 (někdy se uvádí 1935) v Salt Lake City. Jako mladý se věnoval sportu a kulturistice, což ho vedlo i k pokusu zkusit štěstí ve filmovém průmyslu. Už v roce 1957 se objevil v prvních filmech a následně podepsal smlouvu se společností American International Pictures. Dceru šéfa společnosti, Jamese H. Nicholsona, si dokonce vzal za svou první ženu.

Smlouva s AIP však pro Harrisona neznamenala úspěch na poli amerického filmu, ale přesun do Itálie, kde se stal pro svou svalnatou postavu poměrně vyhledávaným představitelem hlavních rolí v peplum filmech a prvních spaghetti westernech. Sice se mihl vedle Vincenta Price a Charlese Bronsona v Pánu světa, ale hned v roce 1961 si zahrál v pirátském filmu Il giustiziere dei mari, u Alberta de Martina si zahrál v několika peplum filmech včetně třeba Perseo l'invincibile (1963), u nás vyšly filmy Dva gladiátoři a Vzpoura pretoriánů (oba 1964).

Ve stejné době se ve Španělsku a Itálii začínají točit spaghetti westerny a Harrison ani tady nechyběl. Blascův Duello nel Texas (1963) bývá označován jako ten vůbec první a Harrison tu ztělesnil hlavní roli Gringa. V Marchentově El sabor de la venganza (1963) si zase zahrál jednoho ze tří bratrů pátrajících po vrahu jejich otce. K westernům se ale v šedesátých letech vracel poměrně sporadicky - další byl až El Rojo (1966), v roce 1968 filmy Joko invoca Dio... e muori (režie Antonio Margheriti), Anche nel west c'era una volta Dio (režie Marino Girolami) a Uno dopo l'altro (režie Nick Nostro), více westernových příležitostí si našel až v roce 1971, kdy se ale obrovsky snížila i kvalita filmů a produkce, takže ze spousty westernů té doby stojí za zmínku jen filmy La lunga cavalcata della vendetta (1972), kde si zahrál spolu s Anitou Ekbergovou, a Due Fratelli (1972), kde se pokusil i o režii.

V mezičase, zatímco peplum filmy, jimž byl až do konce věrný, vymřely, se Harrison věnoval jinému populárnímu šedesátkovému žánru - eurospy. Asi nejzajímavější z nich bude film Colpo maestro al servizio di Sua Maestà britannica (1967), kde Harrison představuje herce hrajícího ve westernu. Poté, co i obliba eurospy vyhasla, se Harrison na chvíli obrátil k žánru macaroni combat (Bez návratu, 1970), než zakotvil na chvíli u spaghetti westernů a u poliziotteschi. I jeho filmy z tohoto žánru jsou však povětšinou laciné a špatně dostupné. U nás na DVD vyšel Kmotrův přítel (L'amico del padrino, 1972), který ale i tak vyšel v kvalitě jako na VHS. Navíc šlo o tureckou koprodukci, a to předznamenávalo, že Harrisonovi už se moc nedařilo ani v Itálii a začal se pomalu přesouvat na východ

Takže od roku 1972 se začal objevovat ve filmech tureckých a následně i hong-kongských (Ma Ge Bo Luo, 1975, kde ztvárnil Marca Pola). V Itálii se objevoval stále, ale v čím dál levnějších a horších produkcích, až skončil v několika pornofilmech Joea d'Amata (Orgasmo nero, 1982). Zároveň podepsal smlouvu na ninjovský film se zetkovým hong-kongským producentem a režisérem Godfreym Ho, s kterým natočil film Ninja (1984). Bez Harrisonova vědomí ale Ho záběry s Harrisonem použil ještě v mnoha dalších filmech, takže najednou videotrh zaplavily filmy jako Ninja Terminator (1985), Dračí ninja, Golden Ninja Warrior (oba 1986), Kobra proti ninjovi (1987)...

Sám Harrison v 80. letech točil filmy obdobné kvality na Filipínách, kde asi stačilo, že byl Američan, aby dostával hlavní role v zetkových filmech. Z filmů jako Blood Debts (1983) nebo Fireback (1983) se ale staly na videokazetách kultovní klasiky. Na konci 80. let se Harrison vrátil do USA, kde pokračoval v natáčení zetkových filmů určených pro distribuci na VHS, jako například Nudist Colony of the Dead (1991). Poté pověsil herectví na hřebík, nějakou dobu spolu se synem Sebastianem vedl elektronickou firmu Gladiator Electronics, než odešel na odpočinek.
 
Filmy:
Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: ,

úterý 7. března 2023

SAM PECKINPAH (1925-1984)

Krvavý Sam, jeho život a filmy.
Sam Peckinpah se narodil 21. února 1925 v kalifornském Fresnu, kde vyrůstal na ranči svého dědečka. Za 2. světové války sloužil u mariňáků v Číně. Po návratu vystudoval univerzitu (což je s podivem, vzhledem k tomu, že školní docházku zanedbával a radši pozoroval kovboje na ranči), ale studoval divadlo, kterému se následně několik let věnoval, než přešel k filmu, kde začínal jako asistent, zejména u Dona Siegela.

Siegelovi asistoval poprvé v roce 1954 na filmu Riot in Cell Block 11, kde reputace jeho rodiny umožnila, aby se natáčelo ve skutečném vězení. Se Siegelem ještě pracoval na Invazi lupičů těl (1956) a několika dalších filmech. V Invazi lupičů těl se i mihl jako herec. Tvrdil, že pracoval i na scénáři, ale nikdy to nebylo prokázáno.

Koncem 50. lět pracoval v televizi, rozpracoval scénář pro svůj první film podle knihy The Authentic Death of Hendry Jones, inspirované legendou o Billy Kidovi. Film nakonec silně přepracoval a natočil Marlon Brando pod názvem Křivák (One Eyed Jacks, 1961). Téma Billyho Kida ale rebela Peckinpaha zajímalo natolik, že se k němu mnohem později vrátil se svým legendárním westernem Pat Garrett a Billy Kid (1973).

Mezitím Peckinpah v televizi vytvořil seriál The Westerner, který zaujal kritiky svou originalitou, ale diváky příliš ne, proto po půl sezóně skončil. Hvězda seriálu Brian Keith ale na tomto základě Peckinpaha doporučila pro režii filmu Kumpáni smrti (The Deadly Companions, 1961) v hlavní roli s Maureen O'Harovou. Už tady začaly obrovské spory mezi Peckinpahem, který scénář bral jako odrazový můstek pro vlastní tvorbu, a producentem, v tomto případě i bratrem O'Harové, který prostě hledal nádeníka k natočení filmu, v němž by jeho sestra zazářila. Podpora Briana Keitha Peckinpahovi nepomohla, z filmu byl před dokončením vyhozen a film byl zcela přestříhán.
Jako zázrakem následně získal Peckinpah režii westernu Jízda vysočinou (Ride the High Country, 1962) s Joelem McCreou a Randolphem Scottem. Tento film už je cítit jako skoro ryzí Peckinpah, ještě ne tak syrový, ale s mnoha tématy, ke kterým se krvavý Sam často vracel. Poprvé se tu objevují i Warren Oates nebo R.G. Armstrong, které Peckinpah opakovaně obsazoval. Jízdou vysočinou Peckinpah zabodoval a stalo se z něj známé jméno. 

Jeho další film, Major Dundee (1965) ale znamenal katastrofu. Natáčení rozmáchlého eposu bylo poznamenáno režisérovou pomalou prací, zálibou v alkoholu a překračováním rozpočtu a natáčecích dnů. Studio chtělo Peckinpaha vyhodit, ale postavil se za něj Charlton Heston. Nakonec ho vyhodili až ve fázi postprodukce, kdy skončila i Hestonova podpora, a produkce film sestříhala ze čtyř hodin na dvě tak, že přestal dávat smysl. Po mnoha letech byla uvedena o něco delší verze, bližší Peckinpahovu původnímu záměru, ale to už nemohlo nic zachránit. Peckinpahova kariéra byla v troskách a stal se nechvalně známým coby nespolehlivý alkoholik.

Záchranu našel opět v televizi, kde zaujal dramatem Noon Wine s Jasonem Robardsem. Díky tomu dostal od producenta Phila Feldmana možnost režírovat svůj nejznámější film - Divokou bandu (The Wild Bunch, 1969). V Divoké bandě se věnuje nejen svým oblíbeným tématům přátelství, smrti, cti a násilí, ale přinesl revoluční zpracování akčních scén, které dosud nikdy nebyly tak brutální a efektní. Prostříhávání mezi normálními a zpomalenými záběry, drsnost a špína přinesly Peckinpahovi popularitu jako "krvavému Samovi". Diváci od té chvíle chtěli vidět dalšího Peckinpaha - a čekali další Divokou bandu. A přesně to Peckinpah už natočit nechtěl.

V první polovině 70. let Peckinpah točil jeden film za druhým a střídal propadáky a úspěšné kousky. Komediální Balada o Cablu Hogueovi (1970) propadla, Strašáci (Straw Dogs, 1971), první newestern natočený ve Velké Británii, zaznamenal úspěch, ale ještě o to větší kontroverzi. Nostalgický Junior Bonner (1972) i přes obsazení Steva McQueena propadl, McQueen si ale přitáhl Peckinpaha k režii kasovního hitu Útěk (The Getaway, 1972). Pat Garrett a Billy the Kid byl v době vzniku poznamenán nejen Peckinpahovým alkoholismem, ale i přístupem studia, které opět Peckinpaha vyrazilo a přestříhalo film tak, že nijak zvlášť nezaujal. K tomuto filmu jako jedinému se Peckinpah vrátil ještě za svého života a snažil se vytvořit vlastní sestřih, který by odpovídal jeho záměru - byl dokončen však až po jeho smrti. 

Přineste mi hlavu Alfreda Garcii (Bring Me the Head of Alfredo Garcia, 1974) byl asi jediným filmem, který dopadl přesně tak, jak ho režisér zamýšlel, ale setkal se pro svoje cynické téma s odporem jak kritiky, tak diváků, a byl doceněn až mnohem později. Zabijácká elita (Killer Elite, 1975) s Jamesem Caanem a Robertem Duvallem už nemohla nic spasit - Peckinpah byl zase jednou personou non grata, kterého zesměšňovali jak Monty Python (což bylo vtipné), tak Saturday Night Live (což bylo hodně za hranou).

Práci tak získal pouze v Evropě, když západoněmecký producent pornofilmů Wolf Hartwig se rozhodl vstoupit na scénu světové filmografie právě filmem Sama Peckinpaha. Jeho manýry a snaha na všem ušetřit však přinesla jen další problémy, Peckinpahovo pití se zhoršovalo a Železný kříž ani nebyl dokončen, protože prostě došel film. Nakonec mu to vlastně ani moc neublížilo a jedná se o jeho poslední velké dílo. Následující Konvoj byl sice kasovně úspěšný, ale jinak to byla katastrofa, ze které režiséra závislého na alkoholu a drogách vyrazili už v půlce natáčení a dokončil ho James Coburn a Peckinpahova letitá asistentka Katherine Haber. Poté se Peckinpahova kariéra opět ocitla v troskách, nikdo nebyl ochoten ho zaměstnat, rozpracoval několik westernových námětů, ale žádný producent s ním nebyl ochoten pracovat. Až nakonec v roce 1983 získal možnost režírovat adaptaci románu Roberta Ludluma Ostermannův víkend. Film zdaleka nedosahuje na to nejlepší z Peckinpahovy tvorby, ale ukázal, že režisér ještě má co nabídnout. Víc už ale udělat nestačil. Jeho zdravotní stav byl natolik špatný, že 28. prosince 1984 zemřel.

Ačkoli je Peckinpah vnímán často jako akční režisér, jeho filmy ve skutečnosti tolik akce nenabízejí. Přinesl revoluci ve způsobu, jakým byly násilné scény natáčeny, ale jinak akcentuje spíše témata přátelství, loajality, cti, pýchy a smrti. Hodně se píše o jeho šovinistickém přístupu k ženám, ale ani tohle není tak jednoznačné - postavy Senty Bergerové v Majoru Dundee i Železném kříži či hlavní postava Isely Vegové v Přineste mi hlavu Alfreda Garcii tuto tezi poměrně vyvracejí. V každém případě i přes všechny kontroverze Peckinpahovo dílo přetrvává.

Filmy:
1971 - Strašáci
1972 - Útěk
1978 - Konvoj
Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , ,

sobota 7. května 2022

SEAN CONNERY (1930-2020)

My name is Bond. James Bond.
Přestože s touto nálepkou celý život bojoval, svět si ho bude navždy pamatovat jako prvního a nejlepšíhho představitele agenta 007. Ovšem hned vedle toho každý dodá řadu dalších jeho zapamatováníhodných rolí.

Narodil se 25. srpna 1930 v Edinburghu v chudé rodině. Už v poměrně raném věku musel z finančních důvodů odejít ze školy a živit se třeba rozvozem mléka. Pár let strávil v armádě, poté opět živořil v povoláních jako leštič nábytku či přidavač na stavbě, nebo jako model na uměleckých školách. Když si všiml inzerátu, že filmová produkce shání urostlé mladé muže pro natáčení muzikálu, neváhal a přihlásil se. Tím se mu otevřely dveře do světa filmu.

V prvních letech hrál jen malé role, štěstí se na něj usmálo až v roce 1962, kdy producenti Albert Broccoli a Harry Saltzman připravovali první adaptaci knih Iana Fleminga o vznešeném, snobském a krutém agentovi s povolením zabíjet. Sám Fleming si v roli představoval Davida Nivena či Caryho Granta, ale oba už byli příliš staří. Connery neměl vybrané způsoby a působil při zkouškách poměrně neohrabaně, Fleming se o něm vyjádřil velmi nelichotivě, ale díky vlivu manželek producentů, které ho shledaly velmi přitažlivým, nakonec roli získal. Nosit oblek, pít šampaňské, jíst kaviár i jezdit v drahých autech se brzy naučil, a prakticky přes noc se nečekaně zrodila hvězda.

Po Dr. No Connery natočil ještě tři další bondovky rychle za sebou, už někdy kolem premiéry té třetí ale začal tušit, že se může velmi rychle zaškatulkovat a být zafixován nejen jako Bond, ale jako herecké dřevo, které kromě ukazování svalů a mlácení už nic jiného neumí. Proto začal hledat projekty, ve kterých by se ukázal v trochu jiném světle. Už v roce 1964 si zahrál v Hitchcockově filmu Marnie, přičemž sám Hitchcock vzpomínal, jak ho Connery překvapil svou profesionalitou, v roce 1965 zahájil poměrně plodnou spolupráci se Sidneyem Lumetem filmem Pahorek. Ve Španělsku natočil western Shalako s Brigitte Bardotovou, v Sovětském svazu se převtělil do starého Roalda Amundsena ve filmu Červený stan (1969).

Bondovku Žiješ jenom dvakrát natočil už se skřípěním zubů a další odmítl natočit. Po fiasku s Georgem Lazenbym ale Broccoli se Saltzmanem udělali správnou věc a přesvědčili Conneryho aby se na jeden film přece jen vrátil. Connery sice ve filmu Diamanty jsou věčné hraje bez zájmu a rutinně, ale bez jeho návratu by asi série rychle zkrachovala. Poté Connery prohlásil, Bond už nikdy víc... Ale Nikdy neříkej nikdy, jak se jmenuje neoficiální bondovka z roku 1983, kdy se padesátiletý Connery do role naposledy vrátil.

Sedmdesátá léta přinesla další spolupráce se Sidney Lumetem (Andersonovy nahrávky, Urážka, Vražda v Orient Expresu), podivnou sci-fi Zardoz Johna Boormana, válečný velkofilm Příliš vzdálený most nebo dlouho plánovaný projekt Johna Hustona Muž, který chtěl být králem, kde se sešel s Michaelem Cainem. Huston projekt plánoval už v padesátých letech s Humphrey Bogartem a Clarkem Gablem, o dvacet let později pak vše vyšlo s ryze britským obsazením.

Jestliže by se zdálo, že počátkem osmdesátých let Connerymu trochu dochází dech, ve druhé polovině dekády jako by nabral nové obrátky. Pozměnil image a začal hrát spíše role stárnoucích mentorů mladších parťáků, jako byl Christopher Lambert v Highlanderovi, Christian Slater ve Jménu růže, Harrison Ford v Indiana Jonesovi a poslední křížové výpravě, nebo Kevin Costner v Neúplatných. Za tuto roli Connery dostal dokonce Oscara. V devadesátých letech pokračoval v nastaveném trendu, ať už ve dvojce Highlandera, v Robinu Hoodovi nebo Bayově Skále. Posledním filmem, kde se objevil, byla nepříliš povedená Liga výjimečných z roku 2003. Poté pověsil heretví na hřebík, stáhl se na Bahamy, kde hrál golf a poměrně v klidu žil až do své smrti v roce 2000. Jen to osamostatnění Skotska se mu nějak nesplnilo.
Filmy:
1962 - Dr. No
1964 - Goldfinger
1981 - Outland
Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , ,
Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)