MUSSOLINI ULTIMO ATTO (1974)

Tak aspoň obnovuju tradici válečného filmu na Den vítězství. Tentokrát jde o portrét posledních dnů diktátora, kterému zbylo v rukou méně, než si myslel, že má, a všichni v posledních dnech toužili dostat ho do rukou. Na severu Itálie v dubnu 1945 bojuje hned několik stran, některé částečně spolu, ale většinou spíše proti sobě - Němci prchají do Německa, Američané a Britové postupují dál, partyzáni by se bez nich ve všem nejradši obešli a italští fašisté doufají, že je jejich duce povede k poslednímu vítěznému odporu - někteří, zbytek přemýšlí, kam prchnout, protože partyzáni neodpouštějí.

 

Zachycení tohoto zmatku je asi největším pozitivem filmu. Situace je nejistá, nikdo neví, kdo je s kým a proti komu. Němci chtějí diktovat Mussolinimu, ten chce diktovat všem, Američané chtějí Mussoliniho zajmout, Britové rovněž a partyzáni také - jenže ti s ním mají jiné plány, a ne všechny skupiny partyzánů stejné.

 

Scénář je dobrý, nicméně provedení trochu kulhá. Lizzani režíruje hrozně suše a nezáživně, takže jen díky scénáři a hercům se na film dá celé dvě hodiny dívat. Technická stránka je asi nejhorší, a nejvíc flashbacky do kina, kdy záběry na promítaný film jsou udělané tak příšerným trikem, že kdykoli se Mussolini zamyslel, přál jsem si, aby jen myslel a nebyl další flashback. Vypadá to vážně strašně trapně a pro dnešního diváka to film hrozně poškozuje.

 

Nicméně celý film byl pojat jako herecký koncert Roda Steigera, který v hlavní roli exceluje. Nicméně... můžu to vlastně posoudit, když jsem ho jen viděl, ale neslyšel? A teď babo raď. Anglicky mluvící Mussolini by byl divnej. Italsky dabovaný Steiger není úplně ono. Henry Fonda taky ne, ale ten se objevuje jen v pár scénách v první polovině, a nehraje tak známou postavu. Takže když se konečně objevil Franco Nero a promluvil vlastním hlasem, měl jsem radost, že aspoň někdo mluví sám za sebe. Němci mluví německy a Američané anglicky, nicméně Němce v němčině slyšitelně dabují Italové a Američani mají britský přízvuk.

 

Vedlejší role jsou pak obsazeny herci, které důvěrně znám ze spousty westernů, akčních filmů, hororů, giall atp., nicméně to mělo za následek, že jsem v tomto dramatu, kde snad každý má na rameni pušku, čekal, že se někdo začne prát nebo se bude střílet. Samozřejmě, že nebude.Ve filmu je jen maličko přestřelek, ve kterých se jedna strana vždycky hned vzdá, aniž by někdo byl raněn nebo padl. Všem jde o život a nechtějí ho zbytečně vzdávat.

 

No a na hudbu si Lizzani vzal Morriconeho a skoro ho nevyužil. Většina filmu je bez hudby, a když se ozve, skoro bych řekl, že je převzata ze staršího filmu, protože většinou jde jen o charakteristický táhlý disharmonický akord hraný smyčci. Ústřední melodická skladba, pochod, je pak docela generický. Takže Ennio tu taky moc nezaválel.

 

Poslední dny Mussoliniho nejsou špatný film, za vidění určitě stojí. Nicméně hlavně a především kvůli Rodu Steigerovi. Více prostoru už z herců má snad jen Lisa Gastoni v roli Claretty Petacci a Lino Capolicchio jako velitel jednotky partyzánů. Fonda je uvedený na konci v titulcích, takže počítáme, že se moc neobjeví, zatímco Nero následuje hned po Steigerovi a objeví se až ke konci. 7/10

 

a.k.a. Poslední dny Mussoliniho, Mussolini: The Last Act, The Last 4 Days

Režie: Carlo Lizzani

Hrají: Rod Steiger, Franco Nero, Lisa Gastoni, Lino Capolicchio, Giuseppe Addobbati, Andrea Aureli, Bruno Corazzari, Marco Guglielmi, Umberto Raho, Giacomo Rossi Stuart, Bill Vanders, Henry Fonda, Franco Balducci, Tom Felleghy, Fabrizio Jovine, Luciano Pigozzi, Rosita Torosh

Hudba: Ennio Morricone

Produkce: Aquila Cinematografica

Itálie 1974 

ADVENTNÍ KALENDÁŘ 2/2

Druhá půlka adventního kalendáře! Jste připraveni?

 

Giornata nera per l'ariete (1971)

Franco Nero chlastá a pátrá po vrahovi, který si vybírá oběti podle zvěrokruhu. Vizuálně perfektní film, byť bez nějakých legendárních scén, jaké známe od Argenta, Fulciho nebo Martina.

 

Batman (1989)

Michael Keaton JE Batman, a proč si na Vánoce nepřipomenout Burtonovo pojetí klasického komiksu, ještě než přišel Nolan se snahou o realističnost a Warner Bros se snahou vyrovnat se Marvelu? 

 

Sette note in nero (1977)

Co do násilí mírný, co do atmosféry výborný Fulci, podpořený legendárním soundtrackem (Bixio-Frizzi-Tempera) a obsazením (Jennifer O'Neill, Gianni Garko, Marc Porel, Gabriele Ferzetti, Ida Galli). 

 

Run of the Arrow (1957)

Pojďme zase jinam - Rod Steiger po prohrané občanské válce radši bude žít s Indiány (vedenými Bronsonem) než se Seveřany. Nicméně zas tak jednoduché to také není. Zajímavý, a dost přehlížený western. 

 

Pickup on South Street (1953) 

Samuel Fuller ve výběru podruhé, tentokrát v noirovém provedení. Protisovětskou agitku si spolu s Widmarkem upravil tak, že sám J. Edgar Hoover chtěl film zakázat. Což je dobře, že se nepovedlo. 

 

Piu forte, ragazzi! (1972)

Bud Spencer a Terence Hill opět v exotice, a zde doporučuji delší verzi, kterou jsem před lety opatřil titulky u nenadabovaných částí. Oficiální verze je hrozně překotná, tato plyne o dost lépe. 

 

Red River (1948)

Westernová klasika o muži, který měl býka, a chlapci, který měl krávu. Rozhodně stojí za vidění. 

 

Les fous du stade (1972)

Jiné filmy od Bažantů bych asi dneska už nedal, ale tohle bych ještě snad zvládnout mohl. Asi to nejvtipnější, co natočili, čemuž vydatně pomáhá Paul Préboist ve vedlejší roli.

 

The Great Escape (1963)

Steve McQueen s baseballovým míčkem. Bronson kopající tunel. Coburn jen se tak potloukající po táboře a nenápadně mizící. Pleasence ztrácející zrak. Garner kradoucí na co přijde. A masivní útěk z nacistického zajateckého tábora. Už jsem dlouho neviděl, měl bych si zas někdy pustit...

 

The Last of Sheila (1973)

Naopak pozapomenutý film s neméně legendárním obsazením (Coburn, Benjamin, Welch, Mason, Cannon) vycházející z detektivní hry, která se promění ve skutečný thriller. Netradiční, nečekané, dobré. 

 

Adéla ještě nevečeřela (1977)

Nedávno jsem byl u Pinkasů, a tam opravdu je výčepní, co to pivo ale úplně hejčká. Nekupujte vánoční hvězdy, Adéla vám Vánoce ozdobí lépe! 

 

Invasion U.S.A. (1985) 

Že nezačínají Vánoce, dokud Hans Gruber nespadne z Nakatomi Plaza? Co jestli nezačínají, dokud Chuck Norris Rostovovi neřekne, že je čas? Cannonovská nálož, před jejíž explozivností by si i Arnold s Brucem Willisem sedli na zadek. Chuck Norris projíždějící s uzinami vánočním nákupákem. Richard Lynch raketometem likvidující vánočně ozdobené rodinné domky. Pokus o odpálení kostela při půlnoční mši. Nefunguje to? Tohle bude. 

SPAGVEMBER 2024

Listopad je tu, špaget čas.

1. Django (1966) /1.11./

A začít klasikou se vždycky vyplatí.

2. Pistole pro Ringa (1965) /3.11./

Viděno s překrývacím dabingem TV Premiéra, což bylo hrozný, ale pravda je, že v angličtině mi ten film nikdy nepřipadal tak vtipnej. Docela překvapení.

3. Ringo se vrací (1965) /3.11./

Dva odlišné filmy od stejného týmu. Stejní herci v úplně jiných rolích. Tenhle je z těch dvou jednoznačně lepší.

4. Companeros (1970) /4.11./

Vamos a matar, companeros!! Od Corbucciho můj nejoblíbenější, vylepšená verze Žoldnéře po událostech jara 1968 a zhlédnutí Divoké bandy. Hned několik scén si z ní dost půjčuje.

5. Boot Hill (1969) /5.11./

Spencer s Hillem jsou jistota, ale tomuhle filmu strašně ubližuje nevyrovnaný, zřejmě narychlo psaný scénář, s pár skvělými scénami, pár hroznými, a celkově nedržící pohromadě. Přitom potenciál tu byl.

6. Město bastardů (1971) /6.11./

Článek bude.

7. Johnny Yuma (1967) /8.11./

Tohle jsem si asi opakovat nemusel. Engelbert Humperdinck s nejotravnějším poskokem vůbec proti dřevěnému gentlemanovi a překvapivě opravdu brutálním padouchům, kteří umlátí dítě k smrti. To už jsem si nepamatoval a nečekal to, stejně jako incestní vztah mezi hlavním padouchem a jeho sestrou. Rosalba Neri ❤

8. El Puro (1969) /9.11./

Článek bude.

9. Savage Guns (1971) /9.11./

Článek bude.

10. Taste of Killing (1966) /11.11./

Kdysi dávno jsem to bral asi moc tradičně a doslovně. Příběh, ve kterém není kladná a záporná strana, protože obránci zlata se chovají jako úplně stejné svině jako jeho dobyvatelé. Za George Martina aspoň pláče žena a dítě, kdo by plakal za Craiga Hilla, když jemu samotnému nezáleží na nikom? Napodruhé výrazně lepší dojem.

11. Pohřběte je hluboko (1968) /13.11./

Bože to je nuda. A nastříhané kusy Taste of Killing a dalších filmů do toho vůbec nepomáhají. Viděno z originální VHS od Davaye, takže většinu rolí mluví četnická pátrací stanice Brno.

12. Armáda pěti mužů (1969) /14.11./

Má to svoje mouchy, ale zejména díky Morriconemu to stojí opakovaně za vidění. Peter Graves mi tam ale nějak moc nesedí, zatímco James Daly zapadá docela dobře. Střídání italských a španělských lokací je občas hodně divoké.

13. I Want Him Dead (1968) /15.11./

Narozdíl od Taste of Killing, tohle se v mých očích nijak neposunulo. Natočené je to moc pěkně, ale děj je tak stupidní, až je to iritující, stejně jako přehrávání béčkových herců a kaskadérů v pro ně příliš důležitých rolích. Každopádně zkusím s Craigem Hillem zkouknout i něco, co jsem ještě neviděl, ať mám lepší možnost porovnat.

14. No Graves on Boot Hill (1968) /16.11./

Článek bude...

15. Mé jméno je Nikdo (1973) /16.11./

Trochu jsem si potřeboval spravit náladu klasikou, což se povedlo. Zajímavé je, že v italské verzi se divák z titulků vůbec nedoví, že ve filmu je i R. G. Armstrong, Geoffrey Lewis, Leo Gordon nebo Steve Kanaly.

 

16. Trumfové eso (1968) /22.11./

Pár dní nebyla vůbec energie ani čas, takže snad to teď aspoň trošku doženu.  

17. Hodný, zlý a ošklivý (1966) /23.11./

Proč ne trochu změny, takže Trumfové eso i GBU jsem si teď pustil z VHS kopií - tedy v případě Esa nahrávku z ČT z doby před dvaceti lety, GBU z ripu z originální VHS. On tomu ten ořez zas tak moc nakonec neubírá, ale příště samozřejmě zase pěkně kvalitní, neořezaná a nedabovaná verze.

18. The Dirty Fifteen (1967) /23.11./

Článek bude.

Tak letos jen 18. Vypadl jsem z toho a víc nedávám. I to je ale docela dost. Hrdiny letošního speciálu byli jednoznačně Craig Hill (5 filmů, z toho dva nové), Bud Spencer (3 filmy), Terence Hill (také 3 filmy) a Robert Woods (2 nové filmy). Co mě mrzí, je, že jsem nakonec nezařadil víc Lee Van Cleefa, který letos byl jen v Hodném, zlém a ošklivém, nedošlo na zopakování Kapes plných dynamitu a Run, man, run z pěkných kopií z Blu Ray, nedal jsem filmy, které jsem loni odložil, jako třeba Corbucciho Křiváci, které jsem naposledy viděl někdy v roce 2010.

ZLATÝ KOLT 2024

Nejlepší film: Hodný, zlý a ošklivý

Nominace: Companeros, Ringo se vrací, Mé jméno je Nikdo, Trumfové eso

 

Nejlepší režie: Sergio Leone (Hodný, zlý a ošklivý)

 Nominace: Sergio Corbucci (Companeros), Giuseppe Colizzi (Trumfové eso), Duccio Tessari (Ringo se vrací), Tonino Valerii (Mé jméno je Nikdo)

 

Nejlepší herec v hlavní roli: Terence Hill (Mé jméno je Nikdo)

Nominace: Eli Wallach (Trumfové eso), Franco Nero (Companeros), Clint Eastwood (Hodný, zlý a ošklivý), Henry Fonda (Mé jméno je Nikdo)

 

Nejlepší herečka v hlavní roli: Rosalba Neri (Johnny Yuma)

Nominace: Nieves Navarro (Ringo se vrací), Stella Stevens (Město bastardů), Simonetta Vitelli (Savage Guns)

 

Nejlepší herec ve vedlejší roli: Eli Wallach (Hodný, zlý a ošklivý)

Nominace: Telly Savalas (Město bastardů), Bud Spencer (Trumfové eso), Lee Van Cleef (Hodný, zlý a ošklivý), Jack Palance (Companeros)

 

Nejlepší hudba: Ennio Morricone (Hodný, zlý a ošklivý)

Nominace: Luis Bacalov (Django), Nico Fidenco (Taste of Killing), Carlo Rustichelli (Trumfové eso), Ennio Morricone (za vše ostatní, zejména Mé jméno je Nikdo, Armádu pěti mužů, Ringo se vrací a Companeros)

Nejlepší přestřelka: Django vs 48 mužů (Django)

Nejlepší souboj: je nutné se ptát?

Nejlepší bitka: Ringo vs Paco Fuentes (Ringo se vrací) 

Nejlepší půlvoják: Shorty (Hodný, zlý a ošklivý)

Nejlepší kolt: skládačka z obchodu (Hodný, zlý a ošklivý)

Nejlepší drtič jablek: Bud Spencer (Trumfové eso)

Nejlepší tučňák: Franco Nero (Companeros)

Nejlepší nohy v punčochách: Simonetta Vitelli (Savage Guns)

Nejlepší nákup: padouši ve filmu El Puro

Nejlepší minirole, zpětně považovaná za velký part: Kevin McCarthy (Trumfové eso)

LUCIO FULCI A JEHO FILMY

Zatím nemám úplně energii na klasickou biografii, pojďme se tedy podívat na Fulciho filmografii. Nemohu podrobně projít všechny jeho filmy, zejména ty první, ale to nejdůležitější si připomeneme.

 

První filmy samostatně Fulci natočil v roce 1959. 

SPAGVEMBER 2023

Přes dvacítku se asi letos nedostanu, koneckonců začínám později. Ale co půjde, to dám.

Už jsem připraven. Tři formáty domácího videa + disky + stream čekají. Chybí jen 35 mm filmy.

 

Tady si AI, až na obličej, poradila se zadáním dobře.

Po zadání "spaghetti western" ale vyjelo toto.

 

1. Colorado Charlie (1965) /4.11./

Z VHSky. Článek bude.

2. Tre pistole contro Cesare (1966) /4.11./

Nic světoborného, ale pořád dost zábavný kousek. Lepší obsazení by byl George Hilton než Thomas Hunter, ale nevadí mi tu, plusem je ale především Giombiniho hudba a Delia Boccardo.

3. Pravá a levá ruka ďábla (1970) /5.11./

Mnohokrát viděná klasika, o které asi už nic nového napsat nemůžu.

4. Malý unavený Joe (1971) /5.11./

Vlastně totéž. 

5. Co my máme společného s revolucí? (1972) /5.11./

Hele, dohnal jsem to. Článek bude.

6. Velká přestřelka (1966) /7.11./

Blu Ray od Powerhouse - nádherná kvalita. Nový překlad italské verze, ne ten vyhádaný od Franco Cleefa, trochu odhalil nové významy některých scén.

7. And God Said to Cain (1970) /8.11./

Bůh není, ďábel není, a je-li, má tvář Klause Kinskiho. Blu Ray od Arrow opět výborné, zejména vynikne vynikající vizuální stránka.

8. Navajo Joe (1966) /10.11./

A víte že se mi to po letech líbilo víc, než kdysi? Reynolds jako hrdina ani Sambrell jako hlavní padouch mi sice pořád moc nesedí, ale dějově už mi to nepřipadalo tak strašně zlé a má to tu správnou špagetovou atmosféru. Top 5 Corbucci to sice pořád není, ale posunulo se to o něco výš.

9. Specialista (1969) /10.11./

Tohle jsem neviděl ještě déle. Ze začátku jsem měl pocit, že tohle asi bude opravdu spíš podprůměr, ale od objevení se Mario Adorfa se to dost zvedne a ujetý konec se mi tentokrát líbil. V místě, kde přestala platit jakákoli pravidla, se totiž může opravdu stát naprosto cokoli. 

10. Two Faces of the Dollar (1967) /11.11./

Článek bude.

11. Gentleman Killer (1967) /13.11./

Článek bude.

12. Žoldnéř (1968) /15.11./

Blu Ray od 88 Films. Vypadá pěkně, ale Arrow či Powerhouse si daly větší práci.

13. Napřed střílej, pak se ptej (1975) /16.11./

Zopakovat veškerého Corbucciho, co můžu a dlouho jsem neviděl, nebyl v tomhle případě nejlepší nápad. Wallach a Gemma se snaží, natočené to není blbě, ale je to nevtipná nuda a Milian se zbytečně ztrapňuje. Rozjuchaná hudba od De Angelisů to taky moc nezachraňuje. 

14. Stříbrné sedlo (1978) /19.11./

Pomrkávání na starší Gemmovy westerny je fajn, Geoffrey Lewis dělá se svými ksichty konkurenci Kinskimu, potěší účast Fulciho stálice Cinzie Monreale i stálice pozdních špaget Donalda O'Briena, rovněž špagetové legendy Aldo Sambrella, natočené je to dobře... Jenže co je to platné, když ten spratek je nejotravnější dítě v dějinách filmu. Od začátku jsem měl chuť ho zabít sám.

15. Valdezovi koně (1973) /21.11./

Článek bude.

16. Chuck Moll (1970) /22.11./

Poprvé jsem to viděl po hodně dlouhém hledání jen v němčině a líbilo se mi to. Podruhé už moc ne. Teď po nějakých dalších deseti letech, některé nápady jsou dobré, Barboni režíruje úplně jinak než pak Trinityho, hlavní čtyřka funguje (nebo spíš trojka, Woody Strode je tu opravdu hodně dřevěný), jen té Idy je tu hrozně málo. Ale proč by jí taky mělo být víc, že. Úvodní pasáž s hořícím blázincem by fungovala i v hororu.

17. Kill, Django, Kill First! (1971) /24.11./

Článek bude.

18. $10.000 Blood Money (1967) /27.11./

Vizuálně i režijně výborné, jen scénář je trochu slabší a předvídatelný a kazí to postava komického fotografa, která se sem vůbec nehodí. Ale oceňuje se uvěřitelná romance i vztah hlavního padoucha a jeho otce, to jsou detaily, na které se ve špagetách většinou celkem kašlalo.

19. They Call Me Hallelujah (1971) /28.11./

Většinou dobře vyrovnané mezi klasickými špagetami a komedií, jen občas je humor nemístně laciný. Co do toho ale vůbec nepatří je postava kozáka v podání Charlese Southwooda. Stejně se objeví až za půlkou a působí v tom silně zbytečně.

ZLATÝ KOLT 2023

Nejlepší film: Velká přestřelka

(Nominace Žoldnéř, Pravá a levá ruka ďábla, $10.000 Blood Money, Co my máme společného s revolucí?)

 

Nejlepší režie: Sergio Corbucci (Žoldnéř)

(Nominace Sergio Sollima /Velká přestřelka/, Lucio Fulci /Stříbrné sedlo/, Romolo Guerrieri /$10.000 Blood Money/)

 

Nejlepší herec v hlavní roli: Charles Bronson (Valdezovi koně)

(Nominace Gianni Garko, Klaus Kinski, Lee Van Cleef, Paolo Villaggio)

 

Nejlepší herečka v hlavní roli: Delia Boccardo (Death Walks in Laredo)

(Nominace Ida Galli, Yanti Somer, Loredana Nusciak, Giovanna Ralli)

 

Nejlepší herec ve vedlejší roli: Claudio Camaso ($10.000 Blood Money)

(Nominace Tomas Milian, Jack Palance, Geoffrey Lewis, Robert Camardiel)

 

Nejlepší herečka ve vedlejší roli: Nieves Navarro (Velká přestřelka)

(Nominace Anna Orso, Cinzia Monreale, Krista Nell, Francoise Fabian)

Nejlepší hudba: Ennio Morricone (Velká přestřelka)

(Nominace Bruno Nicolai, Nora Orlandi, Guido a Maurizio de Angelis, Angelo Francesco Lavagnino)

Nejlepší souboj: Žoldnéř

Nejlepší přestřelka: 

Nejlepší bitka: závěr Pravé a levé ruky ďábla

Nejlepší šerif: Bambino (Pravá a levá ruka ďábla)

Nejlepší vrah šerifů: Stardust (Fernando Sancho v $10.000 Blood Money)

Nejlepší Caesar: Enrico Maria Salerno (Death Walks in Laredo) 

Filmy, které už ve Spagvemberu/Spagtemberu byly: Velká přestřelka

L'UOMO, L'ORGOGLIO, LA VENDETTA (1967)

Vzhledem ke dvěma sluncím v závěrečné scéně se film nejspíš odehrával v nějaké předaleké galaxii.

Vlastně ani nevím, zda film označovat jako spaghetti western, když se celý odehrává ve Španělsku. Ale jeho prostřední část skutečně spaghetti western silně připomíná, takže proč ne. Když už se námětem pro spaghetti western mohl stát Homér či Sofoklés, proč ne libreto opery Carmen. Že s westernem nemá co dělat, to je vedlejší. Luigi Bazzoni by nenatočil ničím nevyčnívajícího zástupce žánru. A tak spíše než o cokoli, co má co dělat s westernem, jde o romantické melodrama, ve kterém je hlavní zápornou postavou překvapivě žena.

Voják José se (ve zkratce) vášnivě zamiluje do cikánky Carmen a je pro svou lásku schopen obětovat čím dál více. Nejdřív vojenskou hodnost, poté ze žárlivosti zabije svého nadřízeného a musí utéct. Aby měl Carmen nablízku, přidává se k bandě lupičů, která má políčeno na bohatého diplomata převážejícího zlato z Gibraltaru. José si usmyslí, že zlato získá, aby s Carmen mohl utéct do Ameriky. Co ale chce Carmen?

Toreadore smělý, pozor si dej. Bizetovu slavnou hudbu ve filmu neuslyšíme, protože novou, naprosto stejnou jako jinde, ale sem se hodící, dodal Carlo Rustichelli. A nenajdeme tu skoro ani toho toreadora, který se, narozdíl od opery, kde je jednou z hlavních postav, objevuje jen na konci, nemluví, a dost možná jde o skutečného matadora, kterého si filmaři natočili při zápasu. Celá pasáž, která skutečně připomíná western, včetně postavy Kinskiho, je naopak úplně vymyšlená a s operou nemá co dělat. Zato, jak jsem dodatečně zjistil, má co dělat s knižní předlohou opery. 

Věděl jsem, do čeho jdu, takže první třičtvrtěhodinka odehrávající se v Seville, mě neodradila. Na druhou stranu, sám děj a romantická zápletka byly dost proti srsti kvůli nevhodnému obsazení. Franco Nero se snaží a hraje velmi dobře, ale možná to chtělo ještě temperamentnějšího, horkokrevnějšího herce. Nero ale není problém, tím je Tina Aumont, která je sice krásná, nedá se říct, že by hrála vyloženě špatně, ale naprosto jí chybí osudovost, kterou ta role potřebovala. Není zkrátka dostatečně silnou a přesvědčivou herečkou, která by dokázala složitou postavu vystihnout. Jsou momenty, a je jich hodně, kdy prostě máme problém Nerovi uvěřit, že sebou nechá od téhle holky takhle vorat, protože ona na to nemá. Nepřekvapí, že nejlepší scény ve filmu jsou ty, ve kterých Carmen není.

Točit film ve Španělsku, o Španělsku a bez Španělů je strašně zvláštní. To, že jde jen o italsko-německou koprodukci zarazí. V podstatě je tu jen ten José Manuel Martín, ale třeba právě hlavní role prostě chtěly španělské herce, s kterými by to bylo uvěřitelnější. Italové a Němci se ale snaží. Klaus Kinski tu má vedlejší roli, objeví se až za půlkou a jeho role není hlavním padouchem. Takže kvůli němu nemá smysl na film koukat. Ze známých tváří se objeví Alberto dell'Acqua, Guido Lollobrigida a právě Martín jako lupiči nebo Franco Ressel jako důstojník, celý film stojí ale na Nerovi a Aumontové, kvůli které ale i dost padá.

Co film ale aspoň trochu zachraňuje, je výborný vizuál. Opravdu pěkně se na to dívalo, některé záběry jsou dechberoucí. Jen nevím, proč si nepohlídali to slunce na konci. Škoda, že Bazzoni toho moc nenatočil - má ještě jeden western, ale ten je k sehnání jen v tak otřesné kvalitě, že bych si ho tím nerad kazil, soudě dle tohoto i gialla Giornata nera per l'ariete by to byla degradace. 6/10

PS. Když už jsem ve videu mluvil o Shobaryho stránkách, našel jsem si, co tam míval o tomto filmu. Stojí to za to :) "The beginning is boring drama type movie without any Spaghetti Western action. When the outlaw part begins and when Klaus Kinski arrives it gets better. Carmen and Don José gets annoying real fast. You start pulling you hair and scream to Franco "What are you doing! Go dig up a machinegun and mow some people down!". Tina Aumont's femme fatale Carmen annoyed me even more. I hoped one of Tuco's friends would have appeared and said the familiar line from 'GBU' "-You just keep quiet old hen."

a.k.a. Muž, pýcha a pomsta, Man, Pride and Vengeance

Režie: Luigi Bazzoni

Hrají: Franco Nero, Tina Aumont, Klaus Kinski, Guido Lollobrigida, Alberto dell'Acqua, José Manuel Martín, Franco Ressel, Karl Schönböck, Marcella Valeri, Maria Mizar, Ivan Scratuglia

Hudba: Carlo Rustichelli
Produkce: Rank Film

Itálie / Západní Německo 1967

THE SHOW WITH A NAME - CANNON FILMS ČÁST 4 - NINJA

 Čtvrtá část povídání o Cannon Films bude tentokrát o niňjách.

THE SHOW WITH A NAME - ITALSKÉ RIP-OFFY 80. LET 2 - ŽRALOCI

 Druhý díl ze série o italských filmových vykradačkách osmdesátých let, kde se podíváme na zoubek vlně filmů o žralocích a dalším přírodním nebezpečí. Dozvíte se, co točil James Cameron, ještě než se stal slavným, projdeme si filmy Enza G. Castellariho a podíváme se na to, jak doslovná taková vykradačka může být.

IL CACCIATORE DI SQUALI (1979)

A pokračujeme s Castellarim. Jak jsem zjistil, je tohle už devatenáctý film, co jsem od něj viděl. A pokud se nepletu, je to jeho v pořadí pátý film s Francem Nerem (dohromady jich natočili sedm nebo osm).

Čekal jsem DALŠÍ vykradačku Čelistí, ale jestli má tohle něco společného s jiným filmovým hitem své doby, je to Hlubina. Přičemž děj filmu Hlubinu nevykrádá tak strašně, jako Poslední žralok vykrádá Čelisti.

Franco Nero tu má šílenou hipísáckou paruku a dělá starého zadumaného lovce žraloků na karibském ostrově, který je vždy nad věcí, má přítelkyni, která ho zbožňuje, ale on na ni kašle, a jen tak si loví žraloky, z jejichž zubů ona dělá ozdoby. Bezva kšeft. Jenže má stín minulosti, který ho i zde dostihne. Před lety totiž přežil havárii letadla, které převáželo sto milionů dolarů. A jen on ví, kde jsou trosky. Jenže se to domákne jednak místní mafián Gomez a jeho pravá ruka Ramon, jednak americký mafián Donovan, takže tu máme tři strany proti sobě, které všechny chtějí jediné - dostat peníze zpod hladiny.

Není to tak strašně pitomé, jako Poslední žralok, bohužel po většinu času je to pěkná zívačka. Nero si sedí, čumí, žvýká žvýkačku, kterou s oblibou lepí Wernerovi Pochathovi na čelo, a sem tam chytá žraloka. Archivní záběry žraloků zase nesedí, k sobě, naštěstí tu není žádná gumová příšera a žraloci jsou tu spíše kořistí než lovci. Mexická koprodukce si vyžádala, aby Nerova parťáka hrál Jorge Luke, který je dost otravný a nevtipný, Werner Pochath je slizký jako vždy, ale on je slizký takovým způsobem, že mi je nepříjemné ho ve filmech sledovat. Amerického mafiána hraje dabér Michael Forest, který vzhledem dost připomíná Bruce Derna. Možná ho obsadili právě proto. Hlavního padoucha pak hraje Eduardo Fajardo, který to aspoň trochu zvedne z té zívačky, a do role drsného nájemného vraha Enzo obsadil sám sebe! Což je asi největší role, kterou si kdy zahrál. A to se obsazoval do malých rolí skoro vždy.

V druhé půlce aspoň dostaneme pár akčních scén, jako třeba honičku mezi člunem a letadlem, závěrečná akce pod mořem je ale dost nepřehledná. Je těžké od sebe soupeře odlišit, protože všichni mají černé neoprény. (Proto má možná Franciscus v Posledním žralokovi červený.) Zvedá to ještě aspoň hudba De Angelisů. Jinak ale na tohle asi brzo docela zapomenu, tak jako Kubaso, který už si po cca roce nepamatoval, že tohle vůbec kdy viděl. 5,5/10

a.k.a. Lovec žraloků, The Shark Hunter, Dschungel Django

Režie: Enzo G. Castellari

Hrají: Franco Nero, Eduardo Fajardo, Jorge Luke, Werner Pochath, Michael Forest, Mirta Miller, Patricia Rivera, Enzo G. Castellari, Rocco Lerro

Hudba: Guido a Maurizio de Angelis
Produkce: T.E.I Film International

Itálie / Španělsko / Mexiko 1979

THE SHOW WITH A NAME - DJANGO A JEHO (NEOFICIÁLNÍ) SEQUELY

Když má člověk nohu v sádře, má čas na spoustu věcí... Takže je tu další SWAN, tentokrát na staré dobré spaghetti westernové téma.

THE SHOW WITH A NAME - SMRTONOSNÁ PAST

Další díl kratší vedlejší série, tentokrát i s Tomášem a navíc i se speciálním zvířecím hostem. Řeč je ale o naprosté vánoční klasice.

DJANGO TV

 Django dostal televizní seriál... A vypadá to jako naprosto nezajímavá shitka, na kterou se asi dívat nebudu. Proč hudba zní jako Lawrence z Arábie hraný midi orchestrem Hanse Zimmera?

DJANGO & DJANGO (2021)

 

Na Netflixu se objevil tenhle dokument o westernech Sergia Corbucciho, a myslím, že určitě stojí za vidění. K filmu samotnému jen pár poznámek:

Většina Corbucciho filmografie je opomíjena, tohle je hlavně o westernech. Ukázky uvidíme z většiny, Massacro al Grande Canyon a Křiváci jsou aspoň zmínění, o Johnny Orovi a Napřed střílej, pak se ptej nepadne ani slovo.

Většinu filmu tvoří rozhovor s Quentinem Tarantinem, který tu na začátek popíše jednu scénu nezařazenou ani do filmu Tenkrát v Hollywoodu, ani do románového zpracování - setkání Ricka Daltona a Sergia Corbucciho. Člověk se trochu na začátek diví, proč se tolik času věnuje fiktivní události z fiktivního světa a většinou fiktivních postav, ale myslím, že ono vyprávění má vztah k celému dokumentu - spíš než biografický dokument o Corbuccim jde o pohled především Tarantina na jeho westerny a jeho osobnost, doplněnou výpověďmi Franca Nera a Ruggera Deodata. Django & Django má blíž k dokumentům jako je Bogdanovichův portrét Johna Forda nebo Scorseseho třídílná esej o klasických hollywoodských filmech. Tarantino komentuje Corbucciho filmy tak, jak je vnímá, a vlastně si tu tím nahrazuje svou nedopsanou knihu o Corbuccim. Nemluví o sobě, svých filmech a svém vztahu ke Corbuccimu, ale už třeba na začátek přinese interpretaci, kterou vztahuje na všechny Corbucciho westerny, vysvětlí ji a komentuje. A tohle není typ dokumentu, který by dával dohromady různé názory a přinášel polemiku, spíš ten typ, který přednese jednu interpretaci a čeká na další dokument, který by přinesl protinázor.

Vlastně je s podivem, že film režíroval italský dokumentarista, jako by vlastně přejímal Tarantinův názor a jen ho doplnil archivními materiály (včetně různých rozhovorů se samotným Corbuccim) a rozhovory s Ruggerem Deodatem a Francem Nerem, kteří přinášejí vzpomínky. Nero a Deodato mluví ve filmu italsky, Tarantino anglicky a ozve se i francouzština, v ukázce z dobového týdeníku, kde filmaři navštívili natáčení westernu Gun Shy Piluk. I zde se člověk dozví něco, co netušil - třeba, že se klidně v jedněch kulisách natáčely dva filmy najednou a stávalo se, že koně přebíhali z jednoho natáčení do druhého.

Čemu se film, ale poměrně pochopitelně, nevyhnul, to jsou spoilery. Takže pokud se na to podíváte, což doporučuji, jako první určitě zhlédněte minimálně Velké ticho, Djanga a Specialistu, doporučuje se rovněž Minnesota Clay a Žoldnéř.  Zajímavou interpretaci rovněž Tarantino přináší k filmu Sonny and Jed, což mě potěšilo, protože většinou bývá opomíjen. U filmu Co my máme společného s revolucí? pak neuvidíme bohužel ukázky přímo z filmu, ale zato bohaté materiály z natáčení.

FRANCO NERO 80

Django slaví 80! Všechno nejlepší!