CENTOMILLA DOLLARI PER RINGO (1965)

Raná špageta, která se snaží o to, aby v ní bylo úplně všechno. Ale úplně. Hrdina je tak cizincem ve městě a zároveň i mstitelem, který se vrací po letech na místo činu. Padouch je zlodějem půdy i překupníkem se zbraněmi. Máme tu klasické přestřelky s padouchovou bandou, mexickou armádu i Apače. A k tomu vedlejší vlastně totálně zbytečný romantický příběh padouchovy milenky prchající s místním ožralou.

 

Čím je film zajímavý je snad leda místo natáčení v okolí Barcelony, které vypadá dost autenticky na pomezí USA a Mexika, na druhou stranu je znát, že se to celé točilo na poměrně malé ploše a tábor indiánů v tomto prostředí nedává smysl vůbec. Slušná je akce, hlavně tím, že jí je hodně, a dostaneme několik poměrně zbytečných pěstních bitek, velkých bitev a i pár duelů. Záhadou je identita hlavního hrdiny, který se samozřejmě nejmenuje Ringo, nicméně všichni ho považují za před lety do války odešlého rančera Warda Clustera, a předpokládají, že přišel zabít hlavního padoucha. A i pod vlivem přítomnosti Clusterova syna nakonec protagonista vlastně Clusterovu identitu přijímá. 

 

Richard Harrison mi tu nijak zvlášť ani nevadil, ani nezaujal. Obsazení je vlastně vesměs průměrné, hlavně ti romští Apačové jsou k smíchu. Gérard Tichy jako padouch byl vždy nevýrazný, Fernando Sancho hraje to, co vždycky (zde sidekicka lačnícího po penězích), Guido Lollobrigida zaujme jen podobou k Lee Van Cleefovi. Otravné dítě neotravuje až tolik, a ženské obsazení je vlastně spíš jako doplněk než co jiného. Podle obsazení si tipněte, kdo hraje šerifa. Nicolaiova hudba pak sice je pěkná, ale ještě to není to nejlepší, co (pod vlivem Morriconeho) skládal později. Zábavný kousek, ale poměrně zapomenutelný. Možná ani scénu, kde Harrison vytlačí z hořícího domu jednou rukou piáno a druhou střílí po padouších, si nebudu za chvíli pamatovat. 6,5/10

 

a.k.a. $100.000 for Ringo, One Hundred Thousand Dollars for Ringo

Režie: Alberto de Martino

Hrají: Richard Harrison, Fernando Sancho, Gérard Tichy, Massimo Serato, Mónica Randall, Guido Lollobrigida, Francisco Oliveras, Luis Induni, Tomás Torres, Eleonora Bianchi, Francisco Sanz, Loris Loddi, Rafael Albaicín, Rosa Biadiú

Hudba: Bruno Nicolai

Produkce: Fida Cinematografica

Itálie / Španělsko 1965 

THE THOMAS CROWN AFFAIR (1968)

Steva McQueena jsme tu měli v nedávné době už několikrát, tak proč se na něj na chvíli nezaměřit?

Znovu McQueen, Jewison a Ashby za střihačským pultem, jištění začínajícím Walterem Hillem coby asistentem režie. I když do téhle role Jewison McQueena vůbec nechtěl, šla proti všemu, co do té doby McQueen hrál. Uhlazený nudící se boháč, vždy perfektně oblečený v nejdražších oblecích, zní to skoro jako Bond s pár drobnými odchylkami. Místo špionování pro Její Veličenstvo se totiž Thomas Crown baví vykrádáním bank. Po zvláště vypečené krádeži na něj pojišťovna nasadí nejtěžší kalibr - mladou svůdnou vyšetřovatelku v podání Faye Dunaway, která neváhá udělat cokoli, aby peníze získala zpátky.

 

Původně tvůrci zvažovali obsazení Seana Conneryho, což naprosto dává smysl, ale upřímně, člověk by měl pocit, že se dívá na další bondovku, a k loupeži došlo v rámci nějaké akce proti Spectre. McQueen je v hlavní roli přesný. Chladný, kalkulující, pohrávající si s okolím, chvíli sympatický, chvíli až protivný. Faye Dunaway, sotva přišlá z natáčení Bonnie a Clyde, vypadající naprosto fantasticky, se nenechává zahanbit herecky, ale ze začátku mi pár věcí na její postavě vadilo. Chvíli je super inteligentní a mazaná a v následujícím okamžiku se chová jako ta nejtupější nanynka. Nicméně poté, co přestala většinu scén sdílet s nadutým policejním vyšetřovatelem, a místo toho začala šachová partie s McQueenem, bylo jasné, že šlo spíše o způsob jednání s konkrétní osobností, vůči McQueenovi se takhle nechová.

 

Šachovou partii nezmiňuji náhodou, jde o stěžejní scénu, kdy McQueen a Dunaway hrají šachy - nicméně celé je to spíš jako erotická předehra, a tak celá scéna i končí. Zároveň ale jde vlastně o metaforu k celému příběhu, měření sil, používání neortodoxních metod, a zároveň předznamenává konec - ten, kdo, když je v úzkých, přestane hrát, to může udělat jak v šachu, tak v životě.

 

Proslulé jsou rovněž dělené obrazovky, zachycující zejména loupeže a předělové scény. Oproti Bostonskému případu z téhož roku jsou využity mnohem vhodněji a ne tak matoucím způsobem, mají svou funkci - nepřekvapí nás však, že vznikly z nouze, protože film dosáhl neúměrné délky, a Ashby spolu s technikem Pablem Ferrem využili tento postup, aby zachovali co nejvíce z materiálu, ale nenatahovali čas. Pochválit lze i Wexlerova kamera, Legrandova hudba, nicméně mezi moje nejoblíbenější filmy s McQueenem se to nezařadí asi hlavně závěrečné třetině, která mi zas tak moc neseděla. Ale to může být můj osobní problém. 7,5/10

PS. Remake asi nepotřebuju vidět, a tam toho Bonda i obsadili. Hm. 

 

a.k.a. Případ Thomase Crowna 

Režie: Norman Jewison

Hrají: Steve McQueen, Faye Dunaway, Paul Burke, Jack Weston, Yaphet Kotto

Hudba: Michel Legrand

Produkce: United Artists

USA 1968 

THE DETECTIVE (1968)

Frank Sinatra je pěvecká legenda, jako herec si sice vybudoval kariéru, ale nikdy nijak extra nezářil. Jeho filmy 60. let jsou pro mě z kategorie "přestárlá hvězda hraje mladší postavu ve schematickém ději." Tento film mě proto nikdy moc nelákal, ale ze zvědavosti jsem zašel na projekci v Ponrepu z 35 mm filmu s původním kinodabingem. A nelituji.

 

Detektiv je zajímavější, než by se po prvních deseti minutách zdálo. Na začátku to vypadá na úplně klasickou detektivku. Policie přijede na místo činu, ohledává mrtvolu, jediné, co překvapí, je suché konstatování Sinatry suchým hlasem Josefa Langmilera "Má uříznutý penis." Na místo činu přijde význačný politik, protože oběť není ledaskdo, Sinatra ho vyhodí. Čekáme klasiku, že policajt bude za každou cenu vyšetřovat další a další podezřelé a politici mu budou házet klacky pod nohy. Jenže po krátké scéně s Lee Remickovou v roli Sinatrovy ex/manželky se objeví první, sice trochu nešikovný, ale nečekaně dlouhý a na jinou cestu nás zavádějící flashback.

 

Detektiv není detektivka. Je to film o policistovi, který se snaží zůstat sám před sebou čistý ve městě plném špíny, kterému nerozumí, které už není jako město, kde poldu dělal jeho otec. Politici a byznysmeni řádí bez kontroly jako černá ruka. Ženy jsou nevěrné a promiskuitní. Město je plné homosexuálů a dalších perverzáků. Policisté jsou úplatní, násilničtí a líní. A Sinatra zjišťuje, že možná sám nebude taky tak čistý, jak si ze začátku myslel.

 

Dvě témata se filmem prolínají - sociální rovina a homosexualita. V první oblasti, kvůli které byl film zřejmě v roce 1970 zakoupen, je film občas nepříjemně didaktický a naivní. Developeři blokují výstavbu, aby co nejvíce zvýšili cenu pozemků, a Sinatra s tím přece něco musí udělat. Druhá rovina je z dnešního pohledu také problematická, ale ve své době byla šokující - nejen, že tu vidíme dokonce homosexuální polibek a jde o ústřední téma, ne jen poukázání na to, jaká jsou gayové špína, ale v zásadě tvůrci spíše poukazují na problematické přijetí homosexuality společností a k čemu může vést. Nicméně Ralph Meeker křičící na podezřelého "Buzerante!" stojí za to.

 

Nejznámějším faktem o filmu je, že je to vlastně prequel Smrtonosné pasti. Roderick Thorp, autor předlohy, napsal Smrtonosnou past jako druhý díl, nicméně filmaři v roce 1988 už nemohli obsadit starého Sinatru, a aby se diváci moc neohlíželi za tímto filmem, změnili i jméno hlavním postavám. Celý film jsem přemýšlel, jestli Lee Remick hraje stejnou postavu jako ve Smrtonosných pastích Bonnie Bedelia, ale zjistil jsem, že v knize jde o dceru a vnoučata, ze kterých filmaři udělali ženu a děti.

Jak jsem na začátku Sinatru zkritizoval, ve výsledku se mi tu docela zamlouval. A dokonce jsem došel k tomu, že bych si ho jako Drsného Harryho, kterého mu nejdřív nabídli, dokázal představit. Paradoxně tou scénou, kde mě to napadlo, nebyla žádná akční (taková je tu vlastně jen jedna), ale scéna, kde zjistí, že jeho žena je mu nevěrná.

 

Česká kopie na začátku neobsahovala info o hercích, a já si nic ani před zhlédnutím nezjišťoval, tak jsem byl překvapen, kolik známých tváří tu člověk najde. Manželku hraje výborná a velmi krásná Lee Remick, která se mi tu líbila i víc než Jacqueline Bisset, ta ale má divnou krátkou paruku. Na Bissetovou si člověk musí až do druhé poloviny počkat, protože film má strukturu dvou případů, které se propojí, a Bissetová hraje ústřední roli v tom druhém. Mezi Sinatrovými kolegy najdeme Jacka Klugmana, Roberta Duvalla a Ralpha Meekera - Klugman hraje klasicky kladnějšího poldu, Duvall fašistu a Meeker slizkého korupčníka. Mezi podezřelými najdeme Tony Musanteho v roli homosexuála nebo Lloyda Bochnera a mihne se začínající Tom Atkins.

 

Podobná poznávačka byl pro mě z téhož důvodu i dabing - až někdy v půlce jsem poznal, že dalšího Sinatrova kolegu mluví Krampol, zato mladého Jana Schánilce jsem překvapivě poznal hned. Nejvtipnější je ovšem Vladimír Brabec dabující jednoho z homosexuálů. 

 

35 mm film byl taky zajímavý zážitek. Digitální projekce jsou fakt spíš jako když si člověk pustí film v televizi. Já si nejsem jist, jestli ještě třeba Hanebný pancharti nebyli promítaní z filmu, ale léta jsem zvyklý na digitální projekce. Kopie měla po letech samozřejmě pár menších výpadků a došlo k lehčí degradaci barev, která ale vlastně filmu přinesla zajímavou patinu. Jako když čte člověk zažloutlou knihu vonící starými časy. Po porovnání na DVDBeaveru jsem došel k tomu, že zatímco Blu Ray vypadá přijatelně, barvy na DVD jsou hnusně kyselé a do zelena. Pokusil jsem se vyrobit zhruba náhled, jak asi kopie z filmu vypadala, nicméně skutečně reprezentativní obrázek vytvořit nedokážu.

Nahoře z Blu Raye, dole úprava, jak to asi vypadalo v kině.

 Bylo to nakonec zajímavější, ale jestli o moc lepší, to asi nemohu říct. Pořád je to poněkud schematické, chvílemi naivní a školometské a chvílemi moc dlouhé. Drží to obsazení, drží to Goldsmithova hudba, ale nepopírám, že vidět to v DVDripu v originále nebo s dabingem ČT, možná by se mi to líbilo ještě méně. 6,5/10

 

a.k.a. Detektiv

Režie: Gordon Douglas

Hrají: Frank Sinatra, Lee Remick, Jacqueline Bisset, Ralph Meeker, Jack Klugman, William Windom, Tony Musante, Al Freeman Jr., Robert Duvall, Lloyd Bochner, Tom Atkins

Hudba: Jerry Goldsmith

Produkce: 20th Century Fox

USA 1968 

THE CINCINNATI KID (1965)

Většinou, pokud je film o nějakém sportu nebo hře, je pro zážitek nejen vhodné, ale docela i nutné znát pravidla. Copak u boxu, tam je to jednoduché, u hokeje to taky zvládne každý, ale třeba první Bláznivá střela má pro mě trochu slabší finále, protože nerozumím podrobně pravidlům baseballu, která jsou tam právě terčem mnoha vtipů. Pokeru nerozumím taky, ale tvůrcům tohoto filmu díky za to, že nejen, že si neřekli, že musí diváka nakrmit v nějaké expozici pravidly, ale ještě natočili hru, kolem které se film točí, tak, že jsem si napětím málem kousal nehty.

 

Steve McQueen je jako vždy mlčenlivý hrdina, hráč pokeru, který je nejlepší v New Orleans. Když se tam objeví legendární hráč, údajně nejlepší ze všech, v podání Edwarda G. Robinsona, má samozřejmě zájem ho vyzvat. Nicméně Robinson nejdřív oholí nafoukaného Ripa Torna (který asi nikdy nehrál ani trochu sympatické postavy) a ten chystá pomstu - a to skrze Cincinnati Kida a jeho kamaráda Shootera (Karl Malden), který má rozdávat, a zajistit, aby Kid dostal správné karty. Vše ještě zkomplikuje rozmarná Shooterova žena Ann-Margret.

 

Ze začátku mi to přišlo poměrně průměrné, a je mi jasné, že původní scénář asi nebyl nic extra, pár klišé a nedobře provedených scén tam ještě zůstalo. Nicméně co neseškrtal McQueen, který zejména svoje dialogy nechal na naprostém minimu, to dost vylepšil režisér, který se soustředí víc na atmosféru než na děj samotný. Romantické scény s Tuesday Weld jsou poměrně průměrné, zatímco cokoli se točí kolem karet, Ripa Torna, Ann-Margret nebo scéna s kohoutími zápasy, to už vypadá mnohem líp.

 

Postavy jsou rovněž sympaticky nečernobílé, snad s výjimkou příliš kladné Tuesday Weld a příliš záporného, ale o to zábavnějšího Torna, který, když si zavolá Karla Maldena k sobě, zlověstně střílí celou dobu na terče. McQueenovi sice člověk drží palce, na druhou stranu jeho touha vyhrát má ničivou sílu vůči všemu ostatnímu, na čem by mu mělo záležet. Robinson hraje prostě profíka, který jinak není nijak nesympatický, přesto v závěrečném karetním duelu člověk musí vyloženě držet palce McQueenovi, tak šikovně je to natočené. Karl Malden má jedinou vadu - člověk nepochopí, proč si ho Ann-Margret vzala ;) A v menších roličkách najdeme klasiky jako jsou Jeff Corey, Dub Taylor, Joan Blondell nebo Karl Swenson.

 

Do toho všeho tu máme klasický jazzový soundtrack doplněný hudbou Lalo Schifrina a s písní zpívanou Rayem Charlesem. Nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že hlavní téma, které je i melodií písně, bylo vykradeno v nějakém spaghetti westernu.

 

Vzhledem k době vzniku, i faktu, že z natáčení byl vyhozen původní režisér Sam Peckinpah, jsem nečekal moc, ale nakonec se mi film dost líbil a můžu ho jen doporučit. 7,5/10

 

a.k.a. Cincinnati Kid

Režie: Norman Jewison

Hrají: Steve McQueen, Edward G. Robinson, Karl Malden, Ann-Margret, Tuesday Weld, Rip Torn, Joan Blondell, Jeff Corey, Jack Weston, Cab Calloway, Milton Selzer, Dub Taylor, Karl Swenson

Hudba: Lalo Schifrin

Produkce: MGM

USA 1965