ERA SAM WALLASH!... LO CHIAMAVANO... E COSI SIA (1971)

 

Když jsem poprvé viděl spaghetti western od Demofila Fidaniho, byl jsem zděšen, zatímco teď si jejich nablblost užívám, o to víc, když najdu film, ve kterém se 65 minut z 85 jen nejezdí na koni napříč stále tou samou pískovnou. To je naštěstí případ i filmu, který se jmenuje Era Sam Wallach... lo chiamavano... e cosi sia, ale říkali mu taky Savage Guns.

Robert Woods je tu zas, znovu jako mstitel, znova je mu úplně jedno, jestli je divákům sympatický, ale zatímco El Puro byl ochlasta, který vzal pistoli do ruky, když už nebylo zbytí, Sam Wallash střílí od začátku, když mu hned několik lidí postupně věnuje pistoli, neomylně a šestnáctkrát po sobě bez přebití. Taky má po kapsách tisícovky dolarů a je schopen si vycucat z prstu cokoli, co potřebuje, od pastí na padouchy až po těžké zbraně. Bohužel má také fobii z klapajících dveří! Což je asi to nejvtipnější, co se dá u Fidaniho vidět, kromě Kinskiho žeroucího jablko a Gordona Mitchella hrajícího karty se svým odrazem v zrcadle.

Banda vedená Dinem Stranem a Benitem Pacificem, kteří u Fidaniho hráli ve všem pod obvyklými pseudonymy Dean Stratford a Dennis Colt, na začátku postřílí osazenstvo hospody. Jenom Robert Woods přežije a vydá se ve stopách Strana coby padoucha jménem Mash Flannagan. Brzy zjistíme, že Strano se maskuje jako boháč Donovan v jednom městě, kde ovládá i sázky na zápasy a má milenku Simonettu Vitelli. Jenže každý vlastně ví, že Donovan je Mash Flanagan. Bandité připravují různé akce, na což najímají lidi. No a jednou jim tak přijdou tři psanci, kteří se jmenují Peter Martell, Gordon Mitchell a Lincoln Tate, a hrají je Peter Martell, Gordon Mitchell a Lincoln Tate. Nikdo z nich neřekne ani slovo, jsou představeni jako důležité postavy, a do konce filmu už se potom neobjeví.

Simonetta Vitelli tu vypadá asi nejlépe, co kdy ve Fidaniho filmech vypadala, silný make up zvýrazňuje její krásné oči, silonky její nohy a korzet její poprsí a pozadí, a dokonce tu i hraje lépe než jindy. A její postava je docela vtipná a kromě typických Fidaniho blbostí, špatných akčních scén s přehnanou choreografií (dočkáme se i zpomalené salonní bitky mezi naprosto náhodnými lidmi) a Woodsových záchvatů mě dost bavila i ona. Záporná strana je tentokrát slabší, Strano i Pacifico jsou spíš v pozadí a nejvíc je vidět ze všech padouchů druhý pobočník, který moc neosloví. Chtělo to Mitchella na větší roli. Aspoň je tu ale Woods, jednoznačně (nebo snad spolu s Fabiem Testim) nejlepší Fidaniho protagonista, i když se tu vlastně ani hrát nesnaží.

Jinak tu sice je všechno, co od Fidaniho čekáme, ale většina děje se odehrává ve městě, takže jezdění pískovnou je minimum a děj se natahuje spíš zbytečnými odbočkami, které ale nenudí. Goriho hudba je tradičně mimo, Villova kamera prakticky celá zoomová nebo braná z ruky. Z Fidaniho je tohle asi zatím "nejlepší" - v dobrém i špatném slova smyslu. 6,5/10

a.k.a. Savage Guns, His Name Was Sam Walbash, But They Call Him Amen, His Name Was Sam Wallash, But They Call Him Amen

Režie: Demofilo Fidani

Hrají: Robert Woods, Dino Strano, Benito Pacifico, Simonetta Vitelli, Amerigo Castrighella, Lincoln Tate, Gordon Mitchell, Peter Martell

Hudba: Lallo Gori

Itálie 1971

FENOMENAL E IL TESORO DI TUTANKAMEN (1968)

Zatímco u Luckyho jsem sledoval v jazyce, kterému běžně rozumím, a nerozuměl jsem skoro nic a v ději jsem se pořádně ztrácel, tady jsem sledoval rovnou v jazyce, kterému nerozumím skoro vůbec, a nevadilo mi to.

Fenomenal a Tutanchamonův poklad je blíž Fantomasovi či Diabolikovi než bondovkám. V pařížském muzeu (a aspoň část se opravdu v Paříži tentokrát natáčela, jak nás tvůrci neustálými švenky na Eiffelovku nezapomínají upozorňovat) vystavují Tutanchamonovu pohřební masku, na kterou má zálusk zločinec Falco (Gordon Mitchell), i když veřejnost se obává spíše maskovaného lupiče Fenomenala. Proto je do muzea nainstalován bezchybný obranný systém. Lupičům se přesto podaří masku uloupit, ale zasáhne Fenomenal a kradenou masku vrátí. To však nic neřeší, protože se ukáže, že jde o podvrh. Lupiči i policie nyní pátrají, co se stalo s tou pravou.

Děj je opravdu i bez nutnosti znalosti jazyka jasný, takže tentokrát jsem se neztrácel. Je ale fakt, že u pár scén (bitka v sauně) jsem nějak nepochopil, proč ve filmu vlastně jsou. Výsledku to ale vůbec nevadilo. Po nudných Špionech milujících květiny tohle bylo zase poměrně zábavné, i když identitu Fenomenala člověk uhodne velmi záhy a hlavního padoucha v půlce odrovná. Mitchell holt asi mohl jen na omezený počet filmovacích dní.

Hlavního představitele maskovali tak, aby co nejvíce připomínal mladšího Kirka Douglase. Docela ušel. Jinak ze známějších tváří se tu objeví snad jen Lucretia Love v hlavní ženské roli, John Karlsen jako starý profesor, pár kaskadérů a začínající Maurizio Merli, ještě s tmavými vlasy a bez knírku. Hudbu složil Bruno Nicolai, řekl bych dost pod jeho běžnou úrovní, ale docela šlapající a typicky šedesátkovou. Scénář napsal Al Capone (tedy Aldo) a Ruggero Deodato, pro kterého byl toto jeden z prvních samostatných filmů. Režii ovšem podepsal jako Roger Rockfeller. Snad mu to přineslo miliony. 7/10

a.k.a. Fenomenal a Tutankamenův poklad, Phenomenal and the Treasure of Tutankamen

Režie: Ruggero Deodato

Hrají: Mauro Parenti, Lucretia Love, Gordon Mitchell, John Carlsen, Carla Romanelli, Teresa Petrangeli, Mario Cecchi, Maurizio Merli, dle imdb se mezi diváky průvodu mihl nevědomky Rex Harrison

Hudba: Bruno Nicolai
Produkce: Variety Distribution

Itálie 1968

NATO PER UCCIDERE (1967)

Nakonec jsem si ještě na závěr měsíce dal jeden poslední film, hlavně kvůli tomu, že na něj akorát vznikly slovenské titulky. Čekal jsem trochu něco jiného, název napovídal tragédii o muži, který nechce zabíjet, ale okolnosti ho k tomu nutí. Ono to tak vlastně i je, jenže zdejší hrdina to vůbec nebere tragicky. A tak na své cestě za nalezením svého klidného místa neváhá během filmu postřílet asi tak třicet mužů. A pořád být vlastně jedním z nejkladnějších spaghetti westernových hrdinů.

Gordona Mitchella známe prakticky hlavně jako padoucha, zvláště z filmů Demofila Fidaniho. Tohle je na vyšší úrovni, byť rozpočet byl samozřejmě mizivý, což se projevilo i na kulisách a tom, že se většina děje odehrává v jediném městečku, kde skoro není živá duše. Ale to ani moc nevadí. Mitchell sice opět nehraje, ale přece jen kromě střílení a stoického pozorování okolí (připomínal mi tu Henryho Silvu) tu má pár pěkných momentů, zvláště jeden ironický při jeho prvním setkání s hlavním padouchem. Toho hraje Aldo Berti. Copak to, slizké a kruté padouchy on uměl, ale ten zdejší je poměrně druhá třída. Nejslizčí věcí, kterou dělá, je okradení nahého Mitchella, když je s prostitutkou, a poté, když sám okusuje prsa jiné (přes šaty). Jinak nepůsobí nijak extra hrozivě, ani charismaticky, a když Mitchella ke konci filmu zajme, tak ani není jasné, jak ho vlastně mučí.

Velkou roli tu má bohužel Franco Gula jako komický stařík, který je věčně Mitchellovi za zadkem a jehož postava je neskutečně otravná. No a pak je tu hlavní hrdinka v podání Femi Benussi. Bohužel mezi ní a Mitchellem není vůbec žádná chemie. Ale zase film končí dlouhým detailním záběrem na její tvář. Což je sice divný, ale lepší, než kdyby končil dlouhým detailem na Mitchella. Nebo záběrem na to, jak někdo odjíždí do dáli, jako vždycky. A ten zvláštní konec bude asi to jediné, co mi zůstane v hlavě. Film baví, i přes svá omezení, včetně nevhodné hudby, střelby i mrtvol je dost, nejsou tu žádné zbytečné pěstní souboje, kde by se Mitchell musel s někým poprat, jen aby se něco dělo. Má to netradiční myšlenku a dá se to vidět. Akorát v paměti zůstane asi jen ta Femi. 6/10

a.k.a. Born to Kill, Django - Nato per uccidere
Režie: Antonio Mullica
Hrají: Gordon Mitchell, Aldo Berti, Franco Gula, Femi Benussi, Tom Felleghy, Remo Capitani, Claudio Ruffini
Hudba: Felice di Stefano
Itálie 1967

BANG BANG PODCAST! EPIZODA 9

 Po dlouhé době rovnou čtyřdíl. Brzo ještě udělám poslední cca trojdíl a tím sérii zavřu.

KILL ME QUICK, RINGO, SAID THE GRINGO

Když už je dostupná kvalitní verze Tenkrát v Hollywoodu, rozhodl jsem se trochu rozebrat italskou kariéru Ricka Daltona, a do jaké míry odrážejí jeho filmy skutečnou italskou kinematografii roku 1969.

Rick odlétá do Itálie v únoru 1969, aby natočil western v režii Sergia Corbucciho s názvem Nebraska Jim. Nebraska Jim je alternativní název filmu z roku 1966 (Ringo del Nebraska). Roku 1969 už by pravděpodobně nikdo film s tímto názvem netočil, a nejméně ze všech Sergio Corbucci. Už z plakátu Nebraska Jim vypadá jako snaha o americké béčko v italsko-španělském provedení. Poslední western tohoto typu natočil Corbucci v roce 1965. Nejsem si jist, jestli existuje spaghetti western tohoto typu natočený po roce 1967.

Na plakátu, který koluje po síti, bohužel nevidíme víc, než jméno režiséra. Ve filmu krátce můžeme zahlédnout pár jmen, která se ve filmu měla rovněž objevit: Frank Wolff, Aldo Sambrell, Eduardo Fajardo, Luigi Pistilli, a neidentifikované jméno pravděpodobně ženské herečky. //EDIT 1.11.2024 - Jde o fiktivní herečku Daphnu Ben-Cobo, jejíž představitelkou je Daniella Pick, Tarantinova manželka. Vystupuje na záběrech z natáčení a z premiéry. Je fakt, že bych rád viděl Corbucciho western, kde by hráli spolu Wolff, Sambrell, Fajardo a Pistilli (přičemž všichni u Corbucciho hráli významné role). K plakátu byla ve filmu přiádna hudba ze staršího (1966) Balcazarova westernu Dynamite Jim.

Druhým westernem má být film Kill Me Quick, Ringo, Said the Gringo, režírovaný Giorgiem Ferronim (a.k.a. Calvinem Jacksonem Padgetem). No, budiž, ale pod něčím takovým bych čekal spíš podpis někoho jako byl Castellari nebo ještě spíš Garrone. Rick Dalton tu už vypadá drsněji, tohle je film, který mohl vzniknout v roce 1969, ale spíš bych ho čekal podle názvu tak 1967 nebo 8. S Rickem se ve filmu měli objevit Ida Galli a.k.a. Evelyn Stewart, Germán Cobos, Gino Pernice (který se stoprocentně objevil i u Corbucciho ;) ), Giovanni Cianfriglia a.k.a. Ken Wood, Massimo Righi a.k.a. Max Dean a Andrea Bosic, a jako vedlejší hvězda Joseph Cotten. Dokonce víme, že scénář měli napsat Fernando di Leo a Ernesto Gastaldi. Nejsem si jist Gastaldim a Cottenem, ale opět jde o lidi, kteří aspoň v jednom Ferroniho westernu předtím hráli nebo na něm spolupracovali. To už je celkem pečlivost. Z tohohle jsem doufal v nějakou ukázku, ale bohužel...

Třetím westernem má být Red Blood Red, Skin podle románu The Only Good Indian is a Dead Indian. Plakát je tentokrát pouze úpravou plakátu k filmu Land Raiders, akorát se změnily nápisy a z George Maharise (který je ve filmu zmíněn jako jeden z Rickových věčných rivalů) se stal Rick Dalton. V obsazení zůstal Telly Savalas, dál tu má hrát Carroll Baker a Francesca Capucci, což je smyšlená postava italské herečky, kterou si Rick vezme. Ve filmu ji hraje Lorenza Izzo. Film má být natočen Joaquínem Luisem Romero Marchentem, spolunapsán jeho bratrem Rafaelem. Nejsem si jist, jestli existoval producent Poncho Sanchez.

A posledním italským filmem je eurospy Operazione Dyn-O-Mite, z kterého uvidíme i ukázku. Akorát je to Corbucciho film Pohyblivý terč (Bersaglio mobile) z roku 1967, kde akorát nahradili Ty Hardina Leonardem DiCapriem. Podle plakátu viděného ve filmu dále hrají Margaret Lee, Gordon Mitchell (jehož tvář i uvidíme v ukázce), Lloyd Battista, Michael Rennie, Aldo Berti, Guido Lollobrigida a.k.a. Lee Burton, opět Francesca Capucci a opět Cianfriglia a.k.a. Ken Wood, to vše pod taktovkou Antonia Margheritiho.

Italské angažmá Ricka Daltona je jen kapitolkou v celém filmu, a jeho dilema, zda má hrát v Itálii nebo ne, jen vedlejším motivem. Mrzí mě, že jsme z žádného z westernů neviděli ukázky. Co se týče dalších, amerických Rickových rolí, vidíme plakát a úvodní titulky westernu Tanner, občas zahlédneme plakát westernu Comanche Uprising a hlavně vidíme ukázku (ale ne plakát, bohužel), válečného akčního filmu 14 Fists of McCluskey.

Dva fiktivní herci - Francesca Capucci a Rick Dalton, neboli Lorenza Izzo a Leonardo DiCaprio. Tou svatbou s italskou herečkou zase Daltonova postava připomíná Richarda Harrisona.

Jinak herci, kteří měli inspirovat postavu Ricka Daltona, měli být tito: Ty Hardin (začínal v televizních westernech a pak odešel do Itálie), Burt Reynolds (začínal v TV westernu, přátelství s kaskadérem Halem Needhamem), Steve McQueen (Rickův seriál Bounty Law je šit podle seriálu Wanted Dead or Alive, i Steve navíc měl svého dabléra kamaráda), Ralph Meeker, Edd Byrnes, Pete Duel.

Fiktivní americký western, s plakátem inspirovaným Navajo Joem.

Když k McCluskeymu neexistuje oficiální plakát, udělali ho aspoň fanoušci.

GIU LE MANI... CAROGNA! (1972)

V posledních letech mívám pocit, že už mě mezi spaghetti westerny čekají jenom průměry, jako filmy s Anthonym Steffenem či Peterem Lee Lawrencem, nebo vyložené průjmy, jako byl The Executioner of God. Mezi těmi horšími věcmi se ale může najít, ale jen výjimečně, něco, co člověka i přes svou znatelnou nekvalitu pobaví víc než ten předvídatelný a stále stejný Steffen.

Po zhlédnutí prvního Fidaniho spaghetti westernu jsem měl pocit, že jsem viděl dno. Po zhlédnutí filmů lidí, jako byli Lattanzi či Crea mám pocit, že Fidani mezi tím šrotem patří mezi ještě to lepší, co se dá vidět. Ano, jeho filmy jsou hloupé. Ano, jeho filmy jsou laciné. Ano, jeho filmy jsou často nudné. Ovšem jestli Fidani něčím neztrácel čas, tak kecáním, a posílal postavy do jedné akce za druhou. Často kvůli penězům teda hlavně do ježdění na koních. Ale často se u něj taky objevují scény, které jsou tak mimo, až stojí za vidění.

Django Story má jednu ohromnou výhodu. Vzhledem k tomu, že film je částečně ssestříhán ze starších děl mistra Luckyho Dickinsona a.k.a. Milese Deema a.k.a. Dicka Spitfirea, minimálně se tu, aspoň první hodinu, jezdí na koních, zato se kvůli všem možným příčinám neustále někdo pere nebo střílí. A příčinou může být třeba to, že Django vleze do domu a hned jednu schytá. Nekecám. A můžeme se tu tak dočkat toho, že Celso Faria postupně sehraje hned tři role, Benito Pacifico hraje dvojčata a pere se sám se sebou, nebo se aspoň mění záběr od záběru kvalita obrazu. Můžeme tu vidět podivně zařazené scény z jiných Fidaniho filmů, kde taky nedávaly smysl.

Děj je prostý. Mladý Bill Hickock (!)  se setkává se starým Djangem (Hunt Powers), který mu začne nad hromadou jídla vyprávět historky ze života. Ty vypadají tak, že pomocí archivních i nových záběrů vidíme padoucha/y, který terorizuje okolí, pak se v půlce objeví Django, chvíli se jen tak ochomýtá kolem, a pak dojde k souboji. V rolích padouchů se pak vystřídají všichni Fidaniho obvyklí podezřelí, Benito Pacifico, Dino Strano a Gordon Mitchell. Bohužel, Mitchellova část je nejslabší. Na konci už byl potřeba nový materiál, a tak se po hodině začne hlavně jezdit a pak dojde ke krátké přestřelce v lomu.

Django Story má samozřejmě k dobrému filmu hodně daleko. Z Fidaniho filmů bych ho ale doporučil nejvíc, protože je v něm úplně všechno a v nahuštěnější podobě. Jsou tu i všichni jeho běžní spolupracovníci, s výjimkou Jeffa Camerona, kterého ale asi nikdo nepostrádá, a Simonetty Vitelli, která se ale přece jen mihne v jedné scéně ze staršího filmu. Sám Fidani se taky objeví hned dvakrát, přičemž ano, je tu znovu jeho totálně mimo scéna z jednoho ze dvou crossoverů Djanga a Sartany. Rovněž Goriho hudba je archivní. Jediné, co tu tak je nové, jsou asi scény s šedivým Huntem Powersem s knírem. Nemůžu film doporučit nikomu, kdo není skutečně znalec žánru nebo masochista, ale nakonec jsem se u něj celkem pobavil. Chvílemi. 5,5/10

a.k.a. The Ballad of Django, Down with Your Hands... You Scum!, The Django Story
Režie: Demofilo Fidani
Hrají: Hunt Powers, Gordon Mitchell, Dino Strano, Gerardo Rossi, Benito Pacifico, Benito Pacifico, Celso Faria, Celso Faria, Celso Faria
Hudba: Lallo Gori
Itálie 1972