FENOMENAL E IL TESORO DI TUTANKAMEN (1968)

Zatímco u Luckyho jsem sledoval v jazyce, kterému běžně rozumím, a nerozuměl jsem skoro nic a v ději jsem se pořádně ztrácel, tady jsem sledoval rovnou v jazyce, kterému nerozumím skoro vůbec, a nevadilo mi to.

Fenomenal a Tutanchamonův poklad je blíž Fantomasovi či Diabolikovi než bondovkám. V pařížském muzeu (a aspoň část se opravdu v Paříži tentokrát natáčela, jak nás tvůrci neustálými švenky na Eiffelovku nezapomínají upozorňovat) vystavují Tutanchamonovu pohřební masku, na kterou má zálusk zločinec Falco (Gordon Mitchell), i když veřejnost se obává spíše maskovaného lupiče Fenomenala. Proto je do muzea nainstalován bezchybný obranný systém. Lupičům se přesto podaří masku uloupit, ale zasáhne Fenomenal a kradenou masku vrátí. To však nic neřeší, protože se ukáže, že jde o podvrh. Lupiči i policie nyní pátrají, co se stalo s tou pravou.

Děj je opravdu i bez nutnosti znalosti jazyka jasný, takže tentokrát jsem se neztrácel. Je ale fakt, že u pár scén (bitka v sauně) jsem nějak nepochopil, proč ve filmu vlastně jsou. Výsledku to ale vůbec nevadilo. Po nudných Špionech milujících květiny tohle bylo zase poměrně zábavné, i když identitu Fenomenala člověk uhodne velmi záhy a hlavního padoucha v půlce odrovná. Mitchell holt asi mohl jen na omezený počet filmovacích dní.

Hlavního představitele maskovali tak, aby co nejvíce připomínal mladšího Kirka Douglase. Docela ušel. Jinak ze známějších tváří se tu objeví snad jen Lucretia Love v hlavní ženské roli, John Karlsen jako starý profesor, pár kaskadérů a začínající Maurizio Merli, ještě s tmavými vlasy a bez knírku. Hudbu složil Bruno Nicolai, řekl bych dost pod jeho běžnou úrovní, ale docela šlapající a typicky šedesátkovou. Scénář napsal Al Capone (tedy Aldo) a Ruggero Deodato, pro kterého byl toto jeden z prvních samostatných filmů. Režii ovšem podepsal jako Roger Rockfeller. Snad mu to přineslo miliony. 7/10

a.k.a. Fenomenal a Tutankamenův poklad, Phenomenal and the Treasure of Tutankamen

Režie: Ruggero Deodato

Hrají: Mauro Parenti, Lucretia Love, Gordon Mitchell, John Carlsen, Carla Romanelli, Teresa Petrangeli, Mario Cecchi, Maurizio Merli, dle imdb se mezi diváky průvodu mihl nevědomky Rex Harrison

Hudba: Bruno Nicolai
Produkce: Variety Distribution

Itálie 1968

UN POLIZIOTTO SCOMODO (1978)

Maurizio Merli tento týden do třetice, a jak název napovídá, opět jako policista.

V Massiho režii je vše umírněnější. Ale taky strašně pomalé. Merli tu je opět policista, který používá metody, s nimiž jeho nadřízení nesouhlasí, ale tentokrát je z filmu jasně znát, že jiné metody prostě neplatí, a i když z někoho výpověď dostane, zkorumpovaná justice může vše smést ze stolu. Jak mu na začátku vyčte kamarád novinář, chytá jen malé ryby, velké mu stále unikají.

Začínáme v Římě, kde Merli vyšetřuje sérii vražd, které směřují k bohatému muži jménem Degas, jehož Merli brzo odhalí jako pašeráka diamantů. Zatkne ho, ale záhy se díky právnické kličce Degas dostane opět na svobodu... Merli je převelen na jiné oddělení, ale jeho akce zde opět vedou na stopu Degasovi. Ten nakonec, po nepodařeném pokusu o Merliho zabití, prchá ze země, a Merli si radši zažádá o převelení na venkov. Takže druhá půlka nám otvírá zcela nové prostředí městečko, kde se nic neděje a Merli může v klidu pistoli nechat zamčenou ve stole, navíc se zamiluje do mladé učitelky (Olga Karlatos). Ale i tady narazí na velký případ.

Trochu jsem to s tímhle filmem měl jako na houpačce. Na začátku mě případ docela zajímal, ale pak mě začalo otravovat, jak Stelvio Massi vše podřizuje kameře. Scéna je natočena celá na jeden záběr, kdy kamera zoomuje, švenkuje a ostří tam a zpět, ale herci, dost toporní, musejí vždy počkat, až když se správně přeostří a přešvenkne s odpovědí na předchozí větu. Naštěstí tahle technika je použitá hlavně na začátku. Dokud je hlavním zloduchem Degas (Massimo Serato), docela mě to bavilo. Pak se Merli nechá převelet na venkov, a film na chvilku usne, i přes přítomnost krásné Karlatos. Pár nápadů zajímavých, ale provedení zdlouhavé, ani Ciprianiho soundtrack tomu moc nepřidal. Pár akčních scén je dobrých, například pronásledování dodávky vrtulníkem, nebo závěrečné vysvobozování rukojmích za pomoci jeřábu, byť to je zjevně vypůjčeno od Belmonda.

Co mě hlavně mrzelo, bylo, že oba případy nebyly provázané. Čekal jsem na Degasův návrat, na potrestání jeho i zkorumpovaného soudce. Ne, ve druhé půlce dostaneme nové padouchy, které nám ani pořádně nepředstaví. Jediné, co se tak vine celým příběhem, je změna Merliho z policisty, pro kterého je násilí denním chlebem, k policistovi, který nakonec sáhne ke krajním prostředkům, až když jiné řešení není, a sám je tím i zhnusen. Což je docela dobré vidět, zvláště po Italia a mano armata. 6,5/10

a.k.a. Convoy Busters
Režie: Stelvio Massi
Hrají: Maurizio Merli, Olga Karlatos, Massimo Serato, Mario Feliciani, Mimmo Palmara, Luigi Casellato, Enrico Chiappafreddo, Emilio Messina, Roberto Messina, Nello Pazzafini, Riccardo Petrazzi
Hudba: Stelvio Cipriani
Produkce: P.A.C.
Itálie 1978

ITALIA A MANO ARMATA (1976)

Maurizio Merli je zpátky, aby všechny lumpy rozstřílel na sračku!!!!!!!!!

Tohle je ten nejubožejší typ poliziotteschi filmů, takové ty pro voliče SPD, které místo skutečných emocí nabízejí jen hysterii a citovou ždímačku, a ukazují, jak je potřeba obnovit trest smrti a pozabíjet všechny, kteří se vymykají "slušné" společnosti. Lidi se dělí na tři typy: policii, která má svázané ruce, ubohé oběti brutálního násilí, a bezcitné mafiány, kteří se chovají jako naprostí idioti, jen aby měli během filmu na krku co nejvíc vražd, znásilnění a dalších ohavností. Merli tu jede opět v tom módu, že nepřemýšlí, ale každého, kdo se mu nelíbí, hned oddělá, nebo aspoň pěkně zmlátí.

No a i jinak... v podstatě je to od začátku do konce jen přehlídka jedné násilné scény za druhou. Děj je naprosto chaboučký, ani nemá jednotnou linku. Ze začátku to vypadalo, že půjde o pátrání po únoscích, z nichž jejich šéf je samozřejmě psychopat, který by nejradši všechny unesené děti vlastnoručně zaškrtil, znásilňuje holky na potkání atp. A do toho druhá linka s mazanými lupiči, kteří si svá rukojmí vozí s sebou už na loupež. Jenže obě tyto linky jsou vyřešeny v prvních čtyřiceti minutách, a asi po pětatřiceti Merli poprvé významně pronese jméno hlavního padoucha, který je, aniž by existovaly přímé důkazy, podle něj v pozadí veškeré zločinnosti. Takže na Johna Saxona si musíme počkat, hraje totéž, co pokaždé, ale aspoň trochu to drží.

Ve filmu se toho děje tolik, že by to vystačilo na tři filmy. Všechno jde za sebou tak rychle, že si člověk po dvaceti minutách myslí, že už musela uběhnout aspoň třičtvrtěhodina... Vše se střídá za sebou - přepadení, bitka, vražda, honička, přestřelka, vražda, znásilnění, bití dětí, vražda, mučení, vražda, honička... Lepší, než kdyby se v takovémhle filmu pořád kecalo, to určitě, ale když to srovnám třeba s předchozím Krutým Římem, ano, ani tam nebyl žádný jednotný příběh. Ale v druhé polovině se aspoň o něco tvůrci snažili. Tady už nejde o nic než o přehlídku násilí.

Jinak Marino Girolami prve imitoval Castellariho, tady se, docela umně, snaží imitovat Lenziho. Ale Lenzi byl jen jeden... Dokonce sem přetáhli i Micalizziho, který vše ozvučil asi tou nejikoničtější titulní melodií ze všech poliziotteschi. Každopádně, škoda, že nedoprovází lepší film. 5/10

a.k.a. Special Cop in Action
Režie: Marino Girolami (jako Franco Martinelli)
Hrají: Maurizio Merli, Raymond Pellegrin, John Saxon, Aldo Barberito, Mirella d'Angelo, Adolfo Lastretti, Stelio Candelli, Fortunato Arena, Toni Ucci, Massimo Vanni, Omero Capanna, Franco Borelli, Gofreddo Unger, Sergio Smacchi
Hudba: Franco Micalizzi
Produkce: Fida
Itálie 1976

MAURIZIO MERLI A JEHO FILMY

Tohle už tak trochu dělám u některých režisérů v angličtině na Sad Hill, ale proč si to do speciálu nezařadit i tady - přehled těch nejzajímavějších věcí, v které se Merli objevil. I to, co jsem neviděl, jen abychom se v jeho filmografii trochu vyznali. 

MAURIZIO MERLI (1940-1989)

Jak už jsem tu psal několikrát, Maurizio Merli je jeden z těch herců, kteří splynuli dokonale s jediným žánrem, natolik, že po vyprchání jeho obliby už nenašel skoro uplatnění. Zato je ve svém žánru naprostou ikonou. Když se řekne poliziottesco nebo eurocrime, zasvěcený fanoušek si asi představí několik věcí - filmy s brutálním násilím o zločincích, zelené policejní Fiaty, a blond inspektora s knírkem v obleku, který má vztek na zkorumpovaný svět, který musí čistit, a dá všem přes hubu. A to je Merli.

Maurizio Merli se narodil 8. února 1940 v Římě. Hercem se stal už v mládí, v šedesátých letech se mihl v malých rolích v několika filmech včetně Viscontiho Geparda, ale úspěch se mu zatím vyhýbal. přišel až v polovině sedmdesátých let. Prakticky se tehdy opakoval scénář z doby před deseti lety - kvůli úspěchu Franca Nera, tentokrát v jiném žánru, hledali producenti někoho, kdo by na plakátech Nera připomínal, ale nestál tolik peněz. Terence Hill už byl hvězdou sám o sobě, takže nepřipadal v úvahu, proto našli právě Merliho. Zatím do jiného žánru - v roce 1973 totiž měl Nero kromě filmu Policie stíhá, zákon osvobozuje, ještě jeden hit - Bílého tesáka. A kromě oficiálního pokračování vznikly v dalším roce minimálně tři neoficiální filmy s motivem Londonových povídek. A do jednoho z nich byl právě poprvé vybrán Merli.

Netrvalo dlouho a právě kvůli úspěchu filmů jako Policie děkuje a Policie stíhá, zákon osvobozuje, chystali italští producenti v tehdy populární vlně policejních thrillerů další film s názvem Krutý Řím. Nemohli si ale dovolit najmout úspěšný tým Nero-Castellari, proto na post režie povolali Castellariho otce, Marina Girolamiho (aby se to nepletlo, režíroval pod jménem Franco Martinelli), a do hlavní role si vytipovali právě Merliho. Krutý Řím byl tak velkým hitem, že katapultoval Merliho jako jednu z předních hvězd tohoto žánru. Jenže zároveň byl pro Merliho trochu prokletím, protože diváci už ho nechtěli vidět jinak.

Takže Merli začal točit spoustu dalších filmů, v nichž hrál postavu drsného policisty, který potírá bezpráví ve zkorumpované Itálii. Postavu komisaře Bettiho přetáhl do filmů Napoli violenta (Krutá Neapol, 1976) a Italia a mano armata (Po zuby ozbrojená Itálie, 1976), z nichž ten první režíroval Umberto Lenzi, režisér, s kterým Merli spolupracoval velmi často. Dále spolu vytvořili filmy Roma a mano armata (Po zuby ozbrojený Řím, 1976), Il cinico, l'infame, il violento (Cynický, hanebný a krutý, 1977) nebo Od Corleone až po Brooklyn (1979). Ještě více ale Merli spolupracoval se Stelviem Massim, režisérem specializujícím se právě na tento žánr, mezi jejich společná díla patří filmy jako Na plný plyn (Poliziotto sprint, 1977), Un poliziotto scomodo (Nepříjemný policajt, 1978) nebo Poliziotto senza paura (Policajt bez strachu, 1978). Je vidět, že filmy jasně dávaly najevo, co jsou zač, a slova policajt, násilí nebo ozbrojený se v nich opakovala pořád dokola.

Merli byl hlavní hvězdou svých filmů, ale občas se objevil vedle někoho obdobně slavného, občas i celosvětově. Zvláště u Lenziho se sešel s plejádou dobových hvězd (Tomas Milian, John Saxon, Arthur Kennedy, Barry Sullivan, Ivan Rassimov), ale i jinde, například s Joan Collinsovou v Poliziotto senza paura, s Nathalie Delonovou (I gabbiani volano basso, 1978), s Hugem Stiglitzem. Ale čím dál tyto filmy točil, tím byly levnější a kromě Merliho už v nich na žádné hvězdy nebylo. Merli sám navíc nebyl mezi kolegy příliš oblíbený, podle svědectví mu sláva stoupla do hlavy a působil při natáčení docela problémy. Někteří herci s ním dokonce odmítli pracovat - roku 1977 si jeden producent usmyslel, že natočí poliziesco s Merlim a rovněž hvězdou žánru Leonardem Mannem, kde se oba sejdou jako kolegové. Mann ale nechtěl s Merlim pracovat, takže ve filmu Napoli spara! (Neapoli, střílej!, 1977) se vedle Leonarda Manna objevil Jeff Blynn - co čert nechtěl, vizuální dvojník Merliho...

Jiné žánry jako by se Merlimu vyhýbaly. I když třeba hrál trochu jinou postavu, například agenta, nebo vietnamského veterána, film vždy nějakým způsobem souvisí s kriminálním tématem. Jednou jedinkrát se Merli pokusil sehrát něco jiného. Sergio Martino v roce 1977 po úspěchu Castellariho Keomy natočil podobně laděný film Mannaja, a do hlavní role (snad opět pro podobu s Nerem?) vybral právě Merliho. A přestože Merli byl jako westernový hrdina poměrně přesvědčivý a film svoje kvality nepochybně má, spaghetti westerny už byly natolik na dně diváckého zájmu, že další vykročení mimo policejní jistotu se už u Merliho nekonalo.

Koncem sedmdesátých let obliba žánru poliziotteschi poklesla, a tím vlastně skončila i Merliho kariéra. Objevil se ještě několikrát v televizi a ve filmu Tango Blu až v roce 1987, ale po filmu Osamělý rozzlobený policista jako by na něj film zapomněl. Těžký konec kariéry ve 40 letech, avšak smutnější je, že zemřel v pouhých 49 letech na infarkt. Dodnes však zůstal naprostou ikonou svého žánru.

Filmy:
1968 Fenomenal e il tesoro di Tutankamen
1975 Krutý Řím
1976 Napoli violenta
1976 Italia a mano armata
1976 Roma a mano armata
1977 Mannaja
1977 Na plný plyn
1977 Il cinico, l'infame, il violento
1978 Un poliziotto scomodo
1979 Od Corleone až po Brooklyn

MERLI KICKS ASS

 Jak se správně zatýká dle Maurizia Merliho.

POLIZIOTTO SPRINT (1977)

Konečně je tu týden s nejdrsnějším italským poldou vůbec! Připravte si blond ježky a knírky, nabijte své Beretty, nastartujte Fiaty, nasaďte zarputilý výraz a jedem!

Netflix docela v poslední době překvapil nasazením mnoha starších, u nás buď kdysi dávno, nebo vůbec neuvedených italských filmů. Jde hlavně o komedie, ale občas se objeví giallo (Tessariho Motýl s křídly od krve) nebo pár polizio-komedií s Tomasem Milianem (dva díly série s Nicem Giraldim). A taky tohle.

Tenhle film mě docela překvapil, čekal jsem naprosto tradiční Merliovku, kde se jen bude sice trochu víc jezdit v autech, ale pořád tu zmydlí a postřílí spoustu dealerů, pasáků, kurev, vrahů, únosců a všelijaké svoloče, která ohrožuje čistotu Říma. Ale tenhle film je úplně jiný, a nejen v tom, že Merli nemá knírek.

Merli tu nehraje svého typického zabejčeného inspektora, který musí dostat sám všechny gangstery, ale zabejčeného mladého policistu, který miluje auťáky a chce dokázat nejen všem okolo, ale hlavně svému šéfovi, že je nejlepší řidič. Jeho šéf je pro něj vzorem coby policista-řidič, který kdysi obešel pravidla a díky tomu se stal legendou. Ale zároveň ho nenávidí, protože nechápe, proč mu nechce dovolit, aby dělal to, co kdysi on. Takže tu máme oidipovský komplex! A navíc, i docela zajímavé padouchy, kteří jsou oproti typickým poliziottescovým padouchům jako beránci. Prakticky se tu nezabíjí, skoro nestřílí, sami padouši mají nulový bodycount a "jen" vykrádají banky a vodí policii za nos. A sám šéf bandy, hraný Angelem Infantim, je v podstatě sympaťák, a do jisté míry má i víc plus než horká hlava Merli, který svou zbrklostí způsobí smrt kolegy.

Děj je navíc docela promyšlený a zajímavý, a přestože honiček s auty si užijeme opravdu hodně, stojí hlavně na třech hlavních postavách a vztazích mezi nimi, založených zejména na vzájemném respektu. A to je v tomhle žánru poměrně vzácné. Sám Infanti trochu pohrdá svými spoluzloději, kteří jsou zkažené namachrované krysy (docela velkou roli si tu zahrál jindy dabér Glauco Onorato), ale Merliho respektuje; a Merli respektuje jeho.

Zdánlivě trochu navíc je milostný vztah Merliho s Lilli Carati (s kým jiným by blázen do aut chodil, než s prodavačkou aut?), ale i ta vše poměrně nečekaným směrem zamotá. Co se týče akce, je trochu průměrná. Honičky jsou zajímavé samy o sobě, ale Massi byl poměrně lepší kameraman než režisér, a akční scény nejsou ničím výrazné. Castellari by z toho vyždímal mnohem víc. Ciprianiho hudba je celkem dobrá, až na úvodní skladbu, která je otřesná, a možná i kvůli ní jsem si to nikdy dosud nepustil. Možná bych si to ale ani dřív neužil tolik jako teď, dokud jsem sám neřídil. 7,5/10

a.k.a. Na plný plyn, Highway Racer
Režie: Stelvio Massi
Hrají: Maurizio Merli, Giancarlo Sbragia, Angelo Infanti, Lilli Carati, Glauco Onorato, Orazio Orlando, Vittorio Fanfoni, Tom Felleghy
Hudba: Stelvio Cipriani
Produkce: Titanus
Itálie 1977