THE SHOW WITH A NAME - TERENCE HILL & BUD SPENCER část 4

 Ve čtvrté části už se přesouváme k té největší klasice - Pravá a levá ruka ďábla, její volné pokračování a Podivné dědictví. Tady začíná legenda Terence Hilla a Buda Spencera.

FAT MAN AND LITTLE BOY (1989)

Vyskočilo na mě neskutečně iritující video, u kterého jsem přemýšlel, zda nejde o parodii. Naprosto typicky vypadající ultralevicová feministka, tj. nehezká ve vlněném svetru a s tlustými brýlemi, v něm kritizovala film Oppenheimer, protože jeho ústřední postavou je muž. Jestli mě její kritika (fakt to bylo míněno vážně?) k něčemu přiměla, tak k zájmu podívat se na Oppenheimera znovu. Pak jsem si ale řekl, že mám ještě jiný film na totéž téma, a navíc o hodinu kratší.

 

Jako hvězda je psán Paul Newman, ale ve skutečnosti má film tři centrální postavy - generála Grovese, který za každou cenu musí splnit vojenský úkol a na ničem jiném mu nezáleží (Newman), J. Roberta Oppeneimera, který lavíruje mezi vlastním egem a morálkou (Dwight Schultz), a pomocného technika Merrimana, vymyšlené postavy obyčejného chlapíka, který je částečně vypravěčem příběhu (John Cusack). Nosným prvkem je konflikt mezi chladným a manipulátorským Grovesem a inteligentním, ale povahově slabým Oppenheimerem, bohužel třetina filmu se věnuje nezajímavému Merrimanovi a jeho nezajímavé romanci se sestřičkou v podání Laury Dern. Zatímco proti Newmanovi není v podstatě výhrad, snad kromě toho, že už byl na roli přece jen trochu starý, Dwight Schultz v roli Oppenheimera nijak moc neoslní.

 

Jinak kdo viděl Oppeheimera, moc ho nepřekvapí, snad kromě určitých odlišností - Damonův Groves byl o poznání přátelštější a sympatičtější postavou, než je ten Newmanův, postava Oppenheimerovy ženy má v podání Bonnie Bedelie taky víc rozměrů byť na menším prostoru, než v podání Emily Bluntové, byť tam to bylo dáno spíše scénářem. Nechci oba filmy moc srovnávat, jsou záležitosti, které Nolan podal lépe než Joffé (test Trinity, byť zde opravdu vrchol filmu, po Nolanově zpracování ohromit nemůže), jsou záležitosti, které mi připadají lépe zpracované zde (etický rozměr tvorby jaderné zbraně). Pochválit lze hlavně Zsigmondova kamera, zatímco Enniova hudba je sie pěkná, ale už jsem ji všechnu slyšel někde jinde. A nevykrádá jenom sebe (hlavně Bitvu o Alžír a Tenkrát na Západě), ale i Glenna Millera. Za zhlédnutí Tlusťoch a chlapeček stojí, ale když se k tématu budu někdy chtít vrátit, i přes rady feministek ze socek sáhnu spíše po Nolanovi. 7/10

 

a.k.a. Tlusťoch a chlapeček

Režie: Roland Joffé

Hrají: Paul Newman, Dwight Schulz, John Cusack, Bonnie Bedelia, Laura Dern, John C. McGinley, Natasha Richardson, John Considine, Allan Corduner, James Eckhouse, Todd Field, Mary Pat Gleason, Péter Halász, Ed Lauter

Hudba: Ennio Morricone

Produkce: Paramount

USA 1989 

THE SHOW WITH A NAME - TERENCE HILL & BUD SPENCER: PĚSTI A FAZOLE část 3

 Třetí část nás konečně vyvede ze spaghetti westernů 60. let, čili Terence a Bud naposledy navážno, ne ovšem naposledy v sedle.

THE SHOW WITH A NAME - TERENCE HILL & BUD SPENCER: PĚSTI A FAZOLE část 2

 Druhá část povídání o filmech Terence Hilla a Buda Spencera je nakonec celá věnována filmu Trumfové eso. 

UN HOMME EST MORT (1972)

Další z francouzských thrillerů značně vycházejících z filmů noir, ale tak esenciálně francouzských, že je do tohoto žánru řadit nejde, byť se to celé odehrává v Los Angeles. Začátek připomíná Samuraje, nicméně posléze se děj překlopí v něco mezi tradičním filmem o zabijákovi na útěku před zrádným objednavatelem a Tomem a Jerrym. Jeanu-Louisi Trintignantovi je totiž opakovaně v patách Roy Scheider coby lovec s muškou přesnější než vojáci impéria.

 

Dlužno říct, že právě Scheider, jeho drsná, až karikaturní postava mě bavila nejvíc, a ještě lepší by bylo, kdyby to hrál Lee Van Cleef nebo Jack Palance, aby ta karikatura ještě víc vylezla. Nicméně neberte to, co píšu, tak, jako že je tato linka k smíchu, nebo že ve filmu vůbec něco k smíchu je. Jen vždy, když se Scheider objeví, jako by se malinko přepnul žánr z pomalého thrilleru do přehnaného akčňáku plného hlasitých výstřelů, automobilových honiček včetně kradení aut, a přehnaného násilí.

 

Trintignant sám je opět jeden z těch, kterým nezáleží na tom, jestli je divákům sympatický, a dvě třetiny filmu má člověk pocit, že sleduje pokus o útěk chladného hajzla, který na začátku zabije na objednávku neznámého člověka a následně ohrožuje samoživitelku s dítětem, které navíc zmlátí. Trochu lidskosti do děje přinese Ann-Margret, byť ze začátku v nelidské bílé paruce, kterou naštěstí zanedlouho sundá. Angie Dickinson naopak nic lidského v sobě nemá. Umberto Orsini hraje něco velmi podobného jako v Citta violenta, a na Michela Constantina, který si tam taky zahrál, si musíme celý film počkat, a objeví se až v závěru, který sice má pár zajímavých nápadů (masakr na pohřbu s mrtvolou vystavenou v dost nevkusném provedení), ale vlastně už mě moc nezajímal.

 

To vše je podpořeno Legrandovou bigbítovou hudbou, která ale začne znít až po úvodních titulcích a dozní ještě před závěrečnými, které jsou v naprostém tichu, Ippolitiho typicky italskou kamerou a prostředím Los Angeles snímaným očima cizinců. Pár bizarních scének (křesťanský hippie) se snaží navázat na obdobné americké filmy, ale záhy se uhne směrem, kterým by se američtí filmaři nedali. Asi to není něco, k čemu bych měl potřebu se vrátit, ale za jedno vidění to stojí. 7/10

 

a.k.a. Ten muž je mrtvý, The Outside Man

Režie: Jacques Deray

Hrají: Jean-Louis Trintignant, Ann-Margret, Roy Scheider, Angie Dickinson, Michel Constantin, Umberto Orsini, Felice Orlandi, Georgia Engel, Carlo de Mejo, Ted de Corsia, Carmen Argenziano, Talia Shire

Hudba: Michel Legrand

Produkce: United Artists

Francie / Itálie / USA 1972 

THE SHOW WITH A NAME - TERENCE HILL & BUD SPENCER. PĚSTI A FAZOLE část 1

The Show With A Name je zpět, a tentokrát se podíváme na dobře známé filmy s Budem Spencerem a Terencem Hillem! Připravte si pivo a párky, fazole, a podívejte se na to nejzásadnější z jejich společné filmové dráhy. První díl se vrací k začátkům a zejména jejich prvnímu společnému filmu.

CLINT EASTWOOD 96

 Tak hodně zdraví a ještě mnoho let!

GEORGE EASTMAN 1942-2026

 Raul Morales is THE STRONGEST! Ve filmech ho vidím vždycky umírat rád, teď je mi smutno. Addio, Luigi.

WATERLOO (1970)

Opět Rod Steiger v roli skutečné historické postavy, tentokrát Napoleona, a to rovnou v bizarní italsko-sovětské koprodukci. Waterloo, jak název napovídá, se zabývá Napoleonovým definitivním pádem, poslední prohranou bitvou, po které už se vrátit nemohl.

 

Dino de Laurentiis vymyslel natolik epický projekt, že se nedal udělat jinak, než spoluprací se SSSR, která do filmu nasadila kromě režiséra a dalších tvůrců i tisíce vojáků, přebagrovala kus krajiny na Ukrajině a to vše za zlomek ceny, kterou by taková věc stála na Západě. A upřímně, právě tahle velkolepost je to nejlepší, co se na filmu dá vidět. První cca půl hodiny sledujeme Napoleona opouštějícího Francii po abdikaci v roce 1814, hned po titulcích se vrací, dává dohromady vojsko, dobývá (ani se nemusí snažit) jedno město za druhým a chystá se vyřídit si účty. Následně sledujeme vévodu Wellingtona, jak se chystá v Belgii na Napoleonův útok, přípravy na bitvu u Waterloo a druhá polovina už je jenom bitva. Z toho plyne, že tempo není úplne nejlepší. Začátek, který celý táhne fantastický Steiger, se mi líbil, nicméně od chvíle, kdy se centrum přesouvá k Wellingtonovi, mě to nějak přestalo bavit, a probraly mě právě až dechberoucí letecké záběry bitvy.

 

Je to paradoxní u filmu ruského režiséra, ale od chvíle, kdy se děj přepne k samotné přípravě bitvy, jsem měl pocit, že sleduji film Johna Forda. První, kam se totiž podíváme, je bál, který trvá hrozně dlouho, a kromě jízlivého a nepřístupného Wellingtona v podání Christophera Plummera tu máme postavičky přesně jako z něčeho jako Fort Apache nebo Měla žlutou stužku. Včetně ukecaného kaprála kradoucího prase. Útok francouzské jízdy na anglické jednotky vlastně připomíná útok Apačů na konvoj krytých vozů. A upřímně, asi to došlo i Ninovi Rotovi - nejen, že jeho soundtrack cituje hymny jednotlivých států, tj. Marseillaisu, God Save Our King a Zachovej nám hospodine, ale v jednu chvíli zazní pochod důvěrně známý právě z Fordových kavalerijních westenů. Bohužel se mi nedaří najít jeho jméno, ale zde je z úvodních titulků Měla žlutou stužku. Určitě jste ho v nějakém westernu slyšeli.

 

Tím hlavním, co film táhne, tak nakonec nejsou herci, i když Rod Steiger se může roztrhat, ale prostor má hlavně v první polovině, Christopher Plummer je rovněž skvělý coby stoický důstojník, v cameu Ludvíka XVIII. se nakrátko objeví Orson Welles, a v miniroličce dělostřelce Drouota se objeví Gianni Garko. Jsou to bitevní scény. Nicméně Bondarčuk se s nimi rozjede pořádně až někde v půlce, ze začátku mě moc neuchvacovaly ani ty.

 

Jak televizní Napoleon s Christianem Clavierem, tak Waterloo se mi rozhodně líbily víc než Scottův poměrně nedávný velkofilm. Mají svoje mouchy, ani jedno nejsou ideální napoleonovské filmy, ale doporučit se dají spíše ty. 7/10

 

Režie: Sergej Bondarčuk

Hrají: Rod Steiger, Christopher Plummer, Orson Welles, Jack Hawkins, Virginia McKenna, Dan O'Herlihy, Rupert Davies, Ian Ogilvy, Philippe Forquet, Gianni Garko, Ivo Garrani, Jevgenij Samoljov, Sergo Zakariadze

Hudba: Nino Rota

Produkce: Dino de Laurentiis, Mosfilm

Itálie / SSSR / USA 1970