HALLOWEEN SPECIAL 2024 část 4

Mučící nástroje, starobylý hrad a Kat, který trestá hříšné ženy.

LA VERGINE DI NORIMBERGA (1963)

Vlastně námětem film docela podobný Krvavému Baronovi, akorát tohle se mi líbilo o dost víc. Mladí manželé se vrátí na hrad v Německu, který patří manželově rodině. Manželka je tam poprvé, ale už první noc prožije hrůzu, kdy má pocit, že slyší výkřiky děsu, vidí temnou záhadnou postavu, která ji sleduje, a v muzeu mučících nástrojů na hradě v železné panně objeví mrtvou dívku. Děs ale nekončí ani ráno - manžel se chová dost podezřele (což umocňuje i Ortolaniho soundtrack) a služebnictvo je taky podezřelé, zamračenou komornou počínaje a zjizveným Christopherem Lee konče. A nikdo jí nevěří, co se jí v noci stalo.

Antonio Margheriti tento film natočil v době, kdy byl italský gotický horor na vrcholu, a oproti pozdějšímu Bavovu filmu si tady skoro nevšimneme, že se děj odehrává v roce 1963, jen podle auta (které ale designem do pojetí filmu zapadá) a zmínek o druhé světové válce. I co se týče módy, Rosanna Podesta většinu filmu stráví v noční košili a staromódním županu. Nejmodernějším prvkem je tak občas nevhodně jazzová Ortolaniho hudba.

Jinak námětově je to klasický Gastaldi, tedy k smrti vyděšená žena a všichni jsou podezřelí z toho, e ji chtějí zabít. Margheriti se ale mnohem víc soustředí na budování napínavých scén, na perfektní vizuál a zvukovou stránku a na natáčení Christophera Leeho tak, aby vypadal co nejděsivěji. Právě Lee je ale jednoznačně nejsilnějším článkem v obsazení - Georges Riviere se mi coby podezřelý manžel moc nezamlouvá, Rossana Podesta sice nehraje vyloženě špatně, ale oproti Barbaře Steeleové, která většinou v této době tyto role hrála, je přece jen co do krásy i působivosti níž. 

Sympatická je délka (80 minut), většina průběhu děje, akorát na konci dostaneme něco tak bizarně nezapadajícího, co vysvětluje celou pointu, že druhá půlka konce, která je správně působivá, kvůli tomu nefunguje úplně nejlíp. Na 7,5 to nevidím, ale o něco lepší než Frankensteinova pomsta to bylo. Takže neobvyklé bodování 7,2/10.

a.k.a. Horror Castle, The Virgin of Nuremberg, Back to the Killer, Terror Castle, The Castle of Terror

Režie: Antonio Margheriti

Hrají: Rossana Podesta, Georges Riviere, Christopher Lee, Laura Nucci, Jim Dolen, Leonardo Severini, Anny Degli Uberti, Luciana Milone, Mirko Valentin

Hudba: Riz Ortolani
Produkce: Atlantica Cinematografica

Itálie 1963

I GUERRIERI DELL'ANNO 2072 (1984)

Původně jsem plánoval ještě Dům u hřbitova (Brána do záhrobí je v pytlíku do The Show With No Name, tak ji zatím nechávám stranou), ale nakonec jsem se rozhodl pro něco lehčího, kde nebudou vypichované či vytrhávané oči a vyzvracené vnitřnosti.

Což neznamená, že tu neuvidíme Cinziu Monreale podřezanou kyvadlem.

Celý film jsem si kontroloval, že tohle skutečně vzniklo o tři roky dřív než Běžící muž. Celou dobu jsem totiž měl pocit, že se dívám na jeho totální kopírku. Dystopická budoucnost tu totiž vypadá tak, že svět je ovládán médii a počítači, a televizní stanice ve snaze o přilákání publika vysílají brutální pořady, ve kterých se lidé opravdu zabíjejí. Šéfredaktor jedné ze stanic, Claudio Cassinelli, přijde s plánem na nejvelkolepější show, ve které se jako novodobí gladiátoři utkají odsouzenci k smrti, kteří tak mají možnost se "vykoupit". Jako tahák si do show "pozve" hvězdu konkurenční televize.

Tou je motorkář Drake, který sice o sobě celý film říká, že není zabiják, a odmítá násilí, ale že jeho protivníci v show většinou končí dost brutálně zabití, to je jaksi druhá věc. Drake (Jared Martin) se právě v přímém přenosu oženil a jeho novomanželka na něj čeká v jejich domě... Kam pronikne několik tanečníků, kteří ji podřežou, Vzápětí se dovídáme, že Drake byl odsouzen k smrti za brutální vraždu jejích vrahů. Fulci, tys nám to neukázal??? A je nucen přidat se do soutěže. Děj se tu trochu od Běžícího muže odlišuje, ten jde na show hned, a nechává Arnolda postupně se vyhýbat hned několika lovcům. Drake je podroben tréninku pod vedením sadistického Ravena (Howard Ross z Rozparovače z New Yorku) a potýká se i s ostatními "šampiony", mezi kterými vynikají Fred Williamson, Al Cliver a Hal Yamanouchi.

Abychom se ale od Běžícího muže neodchýlili moc, tak důležitou roli hraje zaměstnankyně televize, která začne mít podezření, že ve Drakeově případu něco nehraje, zjistí, že vraždu, za kterou byl odsouzen, nespáchal, a vyvíjí "podzemní" činnost proti svým nadřízeným. Eleonora Brigliadori vypadá jako postava ze Saudkova komiksu (přesně takovou ženskou jsem u něj někde viděl), ale její postava, ač má být počítačová expertka, je tupá jak poleno a hlavně v závěru totálně na zabití.

A abychom nebrali jen ty hlavní příběhové inspirace, v závěru, kdy konečně dojde na show, je použit i plamenomet, tak jako s ním Arnolda pronásledoval Jim Brown.

Kingova kniha, podle které Běžící muž vznikl, vyšla skutečně už v roce 1982. Takže je možné, že buď Fulci, nebo spíše scenárista Dardano Sacchetti, ji četl, a nechal se silně inspirovat. Na druhou stranu, jak si čtu popis na Wikipedii, tak film Běžící muž se od knihy taky značně odlišuje. Tak že by někdo z tvůrců Běžícího muže viděl někde na kazetě tohle a prvky z toho zapletl do vysokorozpočtového filmu s Arnoldem, věda, že nikdo z italských tvůrců rozhodně nebude Tri-Star žalovat.

Inspiraci jedním starším filmem jsem tu ale našel, ale jen okrajově. Průlety nad Římem budoucnosti byly určitě inspirovány Blade Runnerem. S miniaturami a vánočními světýlky sice nešlo udělat tak dechberoucí podívanou, jakou jsme viděli u Ridleyho Scotta, ale zejména dekorace interiérů nejsou špatné. Ale na film bylo zjevně velmi málo peněz, takže se většina odehrává v noci, divákům na závody radši rovnou zakázali přístup, aby se nemusel platit kompars, a některé scény jsou umístěny do interiérů, kde je jen tma. A pak se spustí stroboskopické blikání. Film určitě není vhodný pro epileptiky. (Předpokládám, že blikání vzniko tak, že se vždy každé druhé okénko nahradilo černým.)

Musím říct, že jsem se u filmu i přes jeho povědomost a mizerné herecké výkony i dialogy docela bavil. Ze všech herců nejpřirozeněji působil opět Fred Williamson, který prostě zůstal sám sebou a hlavně neřval. Al Cliver a Hal Yamanouchi vypadali slibně ze začátku, ale scénář je nakonec docela odsunul do pozadí, což je škoda. O Ortolaniho hudbě radši nevím, co si myslet. Nicméně, do cca posledních deseti minut to bylo docela dobré, dokud se nezjistilo, že hrdinové jsou v časové tísni a proto všechno dělali strašně zpomaleně a chovali se, jako by měli všechen čas na světě. Při každé další dramatické pauze, zejména právě od Brigliadori, jsem se nahlas smál. 6,5/10

a.k.a. Válečníci roku 2072, The New Gladiators, Lucio Fulci's New Gladiators, Warriors of the Year 2072

Režie: Lucio Fulci

Hrají: Jared Martin, Fred Williamson, Eleanora Brigliadori, Claudio Cassinelli, Howard Ross, Al Cliver, Hal Yamanouchi, Valeria Cavalli, Cosimo Cinieri, Penny Brown, Donald O'Brien, Mario Novelli, Omero Capanna, Cinzia Monreale

Hudba: Riz Ortolani
Produkce: Titanus

Itálie 1984

NAKED YOU DIE! GIALLO SPECIAL část 6

UNA SULL'ALTRA (1969)

Jsem trochu na rozpacích, jestli to vůbec jako giallo označit, protože první půlka je spíš jako telenovela a druhá toho s giallem taky nemá moc společného. Ale budiž, je to rok 1969, než se všichni povinně museli držet černých rukavic a nožů.

Tenhle film se spíš než mrtvých drží první části názvu našeho speciálu. Mám pocit, že té erotiky tu bylo přece jen už trochu moc. A připadá mi s podivem, že některé scény vůbec prošly dobovou cenzurou. Většinu toho má na svědomí Marisa Mell, která je tu ještě víc hot než v Diabolikovi, a z hlavního obsazení se mi líbila určitě nejvíc. Hrdinu totiž bohužel hraje Jean Sorel, herec, který jistě byl magnetem pro ženské publikum, jež si jeho fotografie s mírně zasněným výrazem vylepovalo ve svých pubertálních pokojíčcích. Taky jsem si jeho postavu překřtil dle Šimka a Grossmanna na George, miláčka žen. Jenže on nic než ten svůj dementní zasněný výraz nikdy neuměl! A tady to prostě chtělo herce a ne modela. Elsa Martinelli coby druhá hlavní ženská role pak není zrovna sympatická, Alberto de Mendoza je toporný jako vždy a John Ireland se jen tak míhá. A pak je tu Riccardo Cucciolla v nevysvětlené a naprosto hloupé úloze.

Pozitiva bych tak našel snad jen ve Fulciho práci s kamerou a působivým nasnímáním scén, a v poměrně intenzivní poslední třetině filmu. Samotný závěr mi ale přišel totálně debilní. Sorry, Fulci, ale tohle šlo vyřešit mnohem líp. Nepovedený jazz Rize Ortolaniho už jen dokresluje poměrně bídný film. Čekal jsem od toho hodně, ale vypnul jsem to ve velmi rozzlobené náladě. 4/10

PS. České titulky na Netflixu jsou mimořádně nekvalitní plné pravopisných chyb, a sem tam se z neznámého důvodu nějaká věta objeví v srbštině... 

a.k.a. One on Top of the Other, Perversion Story

Režie: Lucio Fulci

Hrají: Jean Sorel, Marisa Mell, Elsa Martinelli, Alberto de Mendoza, John Ireland, Riccardo Cucciolla, Bill Vanders, Franco Balducci, Giuseppe Addobbati, George Rigaud, Jean Sobieski, Janet Agren, Malisa Longo, Lucio Fulci

Hudba: Riz Ortolani
Produkce: Fida Cinematografica

Itálie / Francie / Španělsko 1969

EL SABOR DE LA VENGANZA (1963)

Znáte to. Pustíte si film, a zjistíte, že vás zase tak moc nebaví. Příběh o třech bratrech, kterým v dětství zabijí otce a oni se v dospělosti vydají na cestu pomsty, přičemž se ale staví i proti sobě, je už dost omletý a nevzrušivý. Máte pocit, že se děj bude ubírat přesně tou cestičkou, kterou čekáte, protože už se takovou ubíral aspoň dvacetkrát, ne-li víckrát.

Takže si v půlce filmu začnete stříhat nehty na nohou, a přesně v tu chvíli vás to začne zajímat. Mirek Dušín v podání Richarda Harrisona se nestane lusknutím prstu nelítostným střelcem a nepřestane prosazovat zákon stůj co stůj tváří v tvář drsné realitě, kde platí krev za krev, jeho zlý bratr nakonec není až takovým padouchem a vše se vůbec silně relativizuje, takže prakticky jedinou černobílou postavou je sám ústřední Dušín Richard. Málem jsem si ustřihl malíček z toho.
A když si zrovna začnete vařit oběd, už od toho skoro nemůžete odtrhnout oči. Ba ne, zase tak dobré to není, ale rozhodně je to příjemné překvapení. Jasně to tedy vychází z amerických padesátkových westernů a snaží se to být někde na úrovni Posledního vlaku z Gun Hillu spíše než béčkových stříleček, které většině italských a španělských tvůrců té doby stačily. Dokonce tu máme scénu s rodeem a country zpěváka! Ale ani to neruší.
Taky tu najdeme řadu s žánrem spojených herců - Fernando Sancho tu není za padoucha, ale za komika, ovšem spíše druhu Sama Hawkense než těch svých pozdějších užvaněných blbů, takže tu jeho humor nevadí. Aldo Sambrell jen s knírkem, ale opět jako zavilý padouch, Francisco Sanz tu hraje překvapivě spíše kladnou postavu, Luis Induni tu tentokrát není šerifem, ale možná je, možná není hlavním padouchem, José Manuel Martín už by zase rád znásilňoval. S podivem je, že většina mexických postav má americká jména.
Hudbu složil Riz Ortolani, a je to v podstatě jeho soundtrack k Old Shatterhandovi v jiném kabátě. Tady se mi ale líbí víc. Na jeden z prvních spaghetti westernů je fajn, že ikonická místa, kde později točili Leone, Sollima, Corbucci a další, už se ve velkém objevují tady. V podstatě je škoa hlavně slabšího začátku, zdlouhavé scény s rodeem a nevýrazného Harrisona. Jinak to ale bylo celkem dobré. 7/10
a.k.a. I tre spietati, Gunfight at High Noon, The Pitiless Three, Sons of Vengeance, The Three Ruthless Ones
Režie: Joaquín Luis Romero Marchent
Hrají: Richard Harrison, Claudio Undari, Gloria Milland, Miguel Palenzuela, Fernando Sancho, Francisco Sanz, Gloria Osuna, Luis Induni, José Manuel Martín, Aldo Sambrell, José Truchado
Hudba: Riz Ortolani
Produkce: PEA
Španělsko / Itálie 1963