OIK'S REDEMPTION TOUR část 5

Všichni je milovali. Mně se nelíbily. Po letech je čas je znovu prověřit. Mýlí se ostatní nebo já? Je něco, co jsem v nich z nějakého důvodu neviděl? Které filmy budou nadále zatraceny, a které dojdou vykoupení?

 

PORGI L'ALTRA GUANCIA (1974) 

Poprvé viděno: 2008

Hodnocení tehdy: 76%  (tehdejší divná matika, ve skutečnosti tak 6/10)

Komentováno na blogu: 2009

Hodnocení ČSFD: 70%

Hodnocení IMDB: 6,3/10

"Bůh ochraňuj královnu!" "Proč? Je nemocná?"

Netradiční spencer-hillovka, kde sice jsou zdánlivě všechny ingredience, které tvoří jejich klasický film, ale přesto se nějak vymyká. Asi je to tím politicky mnohem více exponovaným příběhem, než je u téhle dvojice obvyklé.

Klasické schéma filmu s Budem Spencerem a Terencem Hillem je následující: dva rošťáci balancující na hraně zákona se setkají, proti vůli Spencera se dají dohromady a proti vlastní vůli se v sérii rvaček stanou hrdiny, kteří vyřeší nějaký problém. Tady, obdobně jako třeba v podobně exotických Dvou machrech mezi nebem a peklem, se znají od začátku, tudíž seznamovací fáze odpadá, jinak je vše ale, jak jsme zvyklí, Hill leze Spencerovi na nervy, dostává se do problémů, z nichž ho Spencer tahá za pomoci svých pěstí.

Ale zatímco Spencer a Hill vždycky nějak byli na straně slabých a utlačovaných (viz mormoni v Pravé a levé ruce ďábla). Humor v jiných jejich filmech tkvěl vždycky v tom, že slabým a utlačovaným pomohli vlastně bezděky, když sledovali vlastní prospěch, nebo proto, že se Hill snažil sbalit nějakou holku. Tady už je Hill v podstatě anarchista, snažící se vytvořit z uprchlých otroků utopickou komunu v pralese. Už jenom ta jeho cheguevarovská čapka. Hill děti poučuje, že krádež je v pořádku, pokud se krade těm správným lidem a podobně. Pořád je to naštěstí komedie, pořád je to ještě zkousnutelné, ale skoro až to působí, jako že film prošel podobnou genezí jako Velká přestřelka nebo Žoldnéř a šlo o agitku, která úpravou pro populární dvojici byla dost zjemněna. Možná to tak i bylo.

Že se film vymezuje vůči kolonialismu, otrokářství, rasismu, etnocentrismu, vykořisťování atp. je v pořádku, ale Hillova postava působí chvílemi až šablonovitě, a člověk až skoro hledá, kde je Tomas Milian nebo Gian Maria Volonté. Většinu sympatií tak získává Spencer, který s tím nechce nic mít a hraje svého obvyklého bručouna se srdcem na správném místě, který žádné velké myšlenky neřeší.

Oproti již zmíněné Velké přestřelce i Žoldnéři je ale film bohužel i dost zapomenutelný. V podstatě jsem si pamatoval jen velkou bitku v první polovině filmu, která je překvapivě dlouhá, a pak krátkou zrychlenou bitku na konci. Nic víc mi v podstatě v hlavě neuvízlo. A to tu Spencer tančí balet, Hill má pistoli vyrobenou z chleba a Spencer kouří doutníky. Takže ač Dino de Laurentiis nalil do filmu mnohem víc peněz, než je zvykem, ač Spencer i Hill jsou ve formě, ač hudba De Angelisů je perfektní, k mým oblíbeným filmům s touhle dvojicí se to nikdy neřadilo a řadit nebude.

Verdikt: Lepší, než jsem si to pamatoval, ale ne o moc.

Nové hodnocení: 6,5/10

a.k.a. Dva misionáři, Two Missionaries

Režie: Franco Rossi

Hrají: Terence Hill, Bud Spencer, Jean-Pierre Aumont, Robert Loggia, Mario Pilar, Salvatore Basile, Maria Cumani Quasimodo, Jacques Herlin, Mario Erpichini, Giancarlo Bastianoni, Riccardo Pizzuti, Marcello Verziera

Hudba: Guido a Maurizio de Angelis
Produkce: Titanus

Itálie / Francie 1974

I GUERRIERI DELL'ANNO 2072 (1984)

Původně jsem plánoval ještě Dům u hřbitova (Brána do záhrobí je v pytlíku do The Show With No Name, tak ji zatím nechávám stranou), ale nakonec jsem se rozhodl pro něco lehčího, kde nebudou vypichované či vytrhávané oči a vyzvracené vnitřnosti.

Což neznamená, že tu neuvidíme Cinziu Monreale podřezanou kyvadlem.

Celý film jsem si kontroloval, že tohle skutečně vzniklo o tři roky dřív než Běžící muž. Celou dobu jsem totiž měl pocit, že se dívám na jeho totální kopírku. Dystopická budoucnost tu totiž vypadá tak, že svět je ovládán médii a počítači, a televizní stanice ve snaze o přilákání publika vysílají brutální pořady, ve kterých se lidé opravdu zabíjejí. Šéfredaktor jedné ze stanic, Claudio Cassinelli, přijde s plánem na nejvelkolepější show, ve které se jako novodobí gladiátoři utkají odsouzenci k smrti, kteří tak mají možnost se "vykoupit". Jako tahák si do show "pozve" hvězdu konkurenční televize.

Tou je motorkář Drake, který sice o sobě celý film říká, že není zabiják, a odmítá násilí, ale že jeho protivníci v show většinou končí dost brutálně zabití, to je jaksi druhá věc. Drake (Jared Martin) se právě v přímém přenosu oženil a jeho novomanželka na něj čeká v jejich domě... Kam pronikne několik tanečníků, kteří ji podřežou, Vzápětí se dovídáme, že Drake byl odsouzen k smrti za brutální vraždu jejích vrahů. Fulci, tys nám to neukázal??? A je nucen přidat se do soutěže. Děj se tu trochu od Běžícího muže odlišuje, ten jde na show hned, a nechává Arnolda postupně se vyhýbat hned několika lovcům. Drake je podroben tréninku pod vedením sadistického Ravena (Howard Ross z Rozparovače z New Yorku) a potýká se i s ostatními "šampiony", mezi kterými vynikají Fred Williamson, Al Cliver a Hal Yamanouchi.

Abychom se ale od Běžícího muže neodchýlili moc, tak důležitou roli hraje zaměstnankyně televize, která začne mít podezření, že ve Drakeově případu něco nehraje, zjistí, že vraždu, za kterou byl odsouzen, nespáchal, a vyvíjí "podzemní" činnost proti svým nadřízeným. Eleonora Brigliadori vypadá jako postava ze Saudkova komiksu (přesně takovou ženskou jsem u něj někde viděl), ale její postava, ač má být počítačová expertka, je tupá jak poleno a hlavně v závěru totálně na zabití.

A abychom nebrali jen ty hlavní příběhové inspirace, v závěru, kdy konečně dojde na show, je použit i plamenomet, tak jako s ním Arnolda pronásledoval Jim Brown.

Kingova kniha, podle které Běžící muž vznikl, vyšla skutečně už v roce 1982. Takže je možné, že buď Fulci, nebo spíše scenárista Dardano Sacchetti, ji četl, a nechal se silně inspirovat. Na druhou stranu, jak si čtu popis na Wikipedii, tak film Běžící muž se od knihy taky značně odlišuje. Tak že by někdo z tvůrců Běžícího muže viděl někde na kazetě tohle a prvky z toho zapletl do vysokorozpočtového filmu s Arnoldem, věda, že nikdo z italských tvůrců rozhodně nebude Tri-Star žalovat.

Inspiraci jedním starším filmem jsem tu ale našel, ale jen okrajově. Průlety nad Římem budoucnosti byly určitě inspirovány Blade Runnerem. S miniaturami a vánočními světýlky sice nešlo udělat tak dechberoucí podívanou, jakou jsme viděli u Ridleyho Scotta, ale zejména dekorace interiérů nejsou špatné. Ale na film bylo zjevně velmi málo peněz, takže se většina odehrává v noci, divákům na závody radši rovnou zakázali přístup, aby se nemusel platit kompars, a některé scény jsou umístěny do interiérů, kde je jen tma. A pak se spustí stroboskopické blikání. Film určitě není vhodný pro epileptiky. (Předpokládám, že blikání vzniko tak, že se vždy každé druhé okénko nahradilo černým.)

Musím říct, že jsem se u filmu i přes jeho povědomost a mizerné herecké výkony i dialogy docela bavil. Ze všech herců nejpřirozeněji působil opět Fred Williamson, který prostě zůstal sám sebou a hlavně neřval. Al Cliver a Hal Yamanouchi vypadali slibně ze začátku, ale scénář je nakonec docela odsunul do pozadí, což je škoda. O Ortolaniho hudbě radši nevím, co si myslet. Nicméně, do cca posledních deseti minut to bylo docela dobré, dokud se nezjistilo, že hrdinové jsou v časové tísni a proto všechno dělali strašně zpomaleně a chovali se, jako by měli všechen čas na světě. Při každé další dramatické pauze, zejména právě od Brigliadori, jsem se nahlas smál. 6,5/10

a.k.a. Válečníci roku 2072, The New Gladiators, Lucio Fulci's New Gladiators, Warriors of the Year 2072

Režie: Lucio Fulci

Hrají: Jared Martin, Fred Williamson, Eleanora Brigliadori, Claudio Cassinelli, Howard Ross, Al Cliver, Hal Yamanouchi, Valeria Cavalli, Cosimo Cinieri, Penny Brown, Donald O'Brien, Mario Novelli, Omero Capanna, Cinzia Monreale

Hudba: Riz Ortolani
Produkce: Titanus

Itálie 1984

I NUOVI BARBARI (1983)

Pamatujete si na rok 2019? Jak došlo k nukleárnímu holokaustu, země se změnila v pískovny a všichni se báli strašlivého gangu Templářů, kteří v bugynách přijížděli vyvraždit každého, koho potkali? Že ne? Tenhle film vám osvěží paměť!

Chápu, že umístění děje do blízké budoucnosti vždy má značit hrozící nebezpečí, ale zpětně je to pak trochu k smíchu. Tomu se, bohužel, nevyhnuly ani klasiky jako Útěk z New Yorku nebo Blade Runner. 2019: Noví barbaři si ale hlavní inspiraci berou z dvojky Mad Maxe. Pořád jsem ji ještě neviděl, takže nevím, do jaké míry kopírují i děj, ale předpokládám, že ne tak doslovně jako Robowar kopíruje Predátora.

Jinak tyhle osmdesátkové vykradačky, opakuju to znova, mívají největší problém s ústředním hrdinou. Buď dostanete toporná dřeva jako Mark Gregory nebo Michael Sopkiw, kteří se jinak ve filmech moc neohřáli (Sopkiw natočil celkem tři), nebo obstarožního Connellyho, svalnatá dřeva Daniela Greenea či Reba Browna, nebo v tomto případě Giancarla Preteho. Zde se opět zamaskoval anglickým pseudonymem Timothy Brent a ztvárnil roli drsného hrdiny Scorpiona, jezdícího v černé káře a likvidujícího Templáře ve velkém. Jenže už z obrázků je jasné, že Prete na to nemá. Já ho celkem můžu ve vedlejších rolích, ale na toho hlavního borce vážně není vhodný. Co na tom, že jako kaskadér byl schopen dělat vlastní kaskadérské kousky.

Naštěstí je tu od cca třetiny filmu i lučištník Fred Williamson, sice bez doutníku, ale opět cool a nad věcí. Navíc Preteho stejně ze všeho musí vysekávat. Co nepotěší, je malý kluk na kladné straně, který nevadí ve své první scéně, kdy jsem si myslel, že byla i poslední, ale když dojde na závěrečnou přestřelku a většinu Templářů likviduje klučina prakem a Williamson lukem... 

Námět je jinak klasický western přemístěný do post-apo prostředí, a nejvíc mi paradoxně připomněl Pravou a levou ruku ďábla, protože tu taky máme náboženskou komunitu (zde ji vede Venantino Venantini) a vztah Preteho a Williamsona silně připomíná Spencera a Hilla. Na konci pak dostaneme doslovnou citaci Pro hrst dolarů.

Důležitou ženskou postavu, o které se vůbec nic nedozvíme, ale má s Pretem sex v průsvitném zeleném gumovém stanu, hraje Anna Kanakis z Ohnivého blesku, pokud se nepletu, v té době manželka Claudia Simonettiho, který film opatřil šílenou synťákovou hudbou.

Jinak levnota z toho číší daleko, ale o to je to snad zábavnější, i když zhruba kolem půlky je to spíš trochu nuda. Pak ale Templáři vedení Georgem Eastmanem (a Enniem Girolamim s šílenou parukou) Preteho zajmou a znásilní! A nějak dává smysl, proč v tom všichni působí tak nějak jako teplouši. Kromě Williamsona, který si u hrdinky nejdřív prohlédne rozkrok, a mezi sektáři si hned nabalí největší krásku v okolí.

Je to samozřejmě strašná pakárna, ale tak šílená, že pobaví. Není až tak praštěná jako 1990: Bojovníci z Bronxu, a bavilo mě to o něco víc než Escape From the Bronx, abych to srovnal s celou uměle vytvořenou trilogií. Někdy musím dohnat toho Mad Maxe, abych věděl, nakolik je tohle kopírka. 6,5/10

a.k.a. 2019: Noví barbaři, The New Barbarians, Warriors of the Wasteland

Režie: Enzo G. Castellari

Hrají: Giancarlo Prete, Fred Williamson, Anna Kanakis, George Eastman, Ennio Girolami, Massimo Vanni, Venantino Venantini, Stefania Girolami, Enzo G. Castellari, Riccardo Petrazzi, Zora Ulla Keslerová (dle titulků)

Hudba: Claudio Simonetti
Produkce: Titanus

Itálie / USA 1983

C'ERA UNA VOLTA IN AMERICA (1984)

Říkáte si, že když tady téměř patnáct let píšu o spaghetti westernech a jsem ohromný fanda Sergia Leoneho, dva jeho filmy považuju za to nejlepší, co vůbec existuje, jak to, že jsem Tenkrát v Americe doteď neviděl? Zpětně si říkám, že je to asi dobře. Nedokážu si představit své čtrnáctileté já, zažrané do cool soubojů Clinta Eastwooda a Lee Van Cleefa, že by se mu tohle vůbec mohlo líbit. Tehdy bych to asi musel dokoukávat na několikrát, ztratil bych se v tom, spoustě věcí nerozuměl, spoustu z nich považoval za nevhodnou, odpudivou a strašně bych nesnášel scény z dětství, protože bych se nemohl dočkat, až bude na scéně konečně De Niro a bude všechny kosit. A nedočkal bych se (kosení). Docenil bych ve čtrnácti letech scénu, ve které si malý chlapec toužící po prvním sexuálním zážitku koupí dortík, aby ho s tlustou holkou ze sousedství vyměnil za trochu radosti, a při čekání na ni ho ovládnou zbytky jeho končícího dětství a dortík sní sám? Těžko.

Tři hodiny a čtyřicet minut uběhly jako voda a měl jsem pocit, že se dívám na tak dvouhodinový film. Lawrence z Arábie i Sedm samurajů jsem si rozpůlil, tady jsem vše viděl v kuse a ani nevím o logickém místě, kde bych mohl udělat přestávku mezi první a druhou částí. A to ve filmu přestávka je... asi po dvou a půl hodinách. Existuje i verze mající více než čtyři hodiny, kterou si někdy v budoucnu pustím taky, jen se obávám, že některé nejasnosti, vzniklé krácením mnohahodinového materiálu, stejně úplně neobjasní.

Přestože začátek filmu může divákovi připadat zmatený (hlavně ve scéně se zvonícím telefonem), přeskoky v čase dávají smysl a vše má logickou strukturu obestřenou tajemstvím. Noodles se léta ukrýval a teď chce vědět, kdo a proč ho vypátral. Přitom vzpomíná na dětství a mládí a tušíme, že vše se na konci prováže. Postavy se objevují napříč časem, přičemž rámec se odehrává v roce 1968 a zbytek je tvořen flashbacky. Samotný úvod a konec se ale odehrávají v roce 1933, což může někoho také mást a přinášet různé další interpretace.

Stejně jako v případě filmu Kapsy plné dynamitu, hlavním tématem filmu je přátelství. Zde se jedná o postavy dvou zlodějíčků, kteří se vypracují na docela schopné a prosperující mafiány, a jejich přátelství je to hlavní, proč k nim cítíme nějaké sympatie, jelikož většinou to jsou asi nejodpornější postavy, které Leone ve filmu měl. Na Noodlesovi kromě loajality vůči jeho kamarádům a snaze zachovat partu a nepodlehnout pokušení zvenčí, čemuž podléhá Max, není nic moc sympatického. Že loupí a vraždí, budiž, ale není mu zatěžko ani znásilňování a vydírání. Jeho zamilovanost do Debory se nedá nazvat láskou, Noodles miluje obraz Debory baletky, kterou šmíroval dírou ze záchoda, naprosto nerozumí její osobnosti, a poté, co je odmítnut, si bez otázek vezme, po čem právě touží. A ostatně, jeho přátelství také utrpí ránu, jelikož od začátku víme, že své přátele udal a způsobil jejich smrt, aby získal společné peníze, které ale někdo předtím ukradl.

Je dobře, že se film soustředí především na svoje hlavní postavy, v ostatních věcech ale zůstalo pár nejasností. Postava Noodlesovy pozdější přítelkyně Eve sice v jedné svojí scéně získá jakousi hloubku, ale stejně je trochu nedovysvětlená. A především dostala na frak samotná kriminální činnost Maxovy bandy. Dobře je to vidět na postavě, kterou hraje Joe Pesci. Když se konečně ve filmu objevil, měl jsem ohromnou radost, nejen, že je prototyp mafiána (byť ho hrál vlastně zde poprvé), ale i se strašně do Leoneho filmu hodí. Jenže Pesci se po své jedné scéně, ve které stejně centrální roli hraje Burt Young, z plátna vytratí, jeho postava je párkrát zmíněna, ale pak už ne. 

Samotnou činnost bandy si divák taky spíš musí domyslet. Většina jejich akcí jsou spíš přepadení a útoky na konkurenci, takže působí spíš jako nájemní hitmani, které si někdo sem tam najme, aby pro ně udělal nějaký kšeft. Proč tedy s prohibicí přijdou o práci? Že v pohřebáku místo nahých štětek většinou přepravují pašovaný chlast a ten je živí především si musíme domyslet. Druhá věc je propojení s odbory, mafiáni půl filmu stráví chráněním odborového předáka a zájmů odborářů, ale proč? V obou případech by stačila klidně jedna krátká scéna, která by to vysvětlila vše najednou, třeba Pesci radící se se společníkem Treata Williamse za přítomnosti Maxe a Noodlese poté, co mu přivezli bednu chlastu schovanou v rakvi nebo tak něco. Ale upřímně, obojí mě napadlo hlavně po tom, co jsem po skončení filmu o něm přemýšlel. Většinu času jsem byl tak pohlcen, že jsem ani neměl čas hledat díry.

Robert De Niro je v hlavní roli výborný, byť hraje svým typicky lakonickým stylem, James Woods se mi už tolik nelíbil, narozdíl od představitele Maxe v dětství. Stejně tak z dvojice Elizabeth McGovern a Jennifer Connelly vede mladší herečka. Převážná většina herců je anglicky mluvící, pár známých Italů se objeví, ale v bezeslovných rolích (Mario Brega, Olga Karlatos). I tak mě překvapilo, že velká část filmu byla, jak bylo u Italů zvykem, dodabována až posléze, možná úplně všechno.

Je to jiný film, než jsme od Leoneho zvyklí,a přesto bez pochyby jeho. A i přes předlouhou stopáž za vidění stojí, ani si člověk neuvědomí, kolik času už uběhlo. 9/10

O složité genezi filmu a jeho osudu po uvedení už jste určitě četli milionkrát jinde, nebudu tu o tom psát, jen pár postřehů, které mě při čtení zaujaly:

- Leone jednu dobu uvažoval, že bude pouze producentem, a pro režii oslovil dokonce i Miloše Formana. Zajímalo by mě, kdy to bylo. Forman ale udělal dobře, že odmítl. Ve filmu se objevuje Treat Williams proslavený Formanovými Vlasy, a v restaurované verzi i Louise Fletcher, známá hlavně z Přeletu nad kukaččím hnízdem.

- Claudia Cardinale se ucházela o roli Carol. Nějak si Claudii nedokážu představit jako nymfomanku, která se nechá během přepadení klenotnictví znásilnit.

- V jednu dobu to vypadalo, že by roli Noodlese v různých dobách hráli Gérard Depardieu a Jean Gabin, roli Maxe pak Richard Dreyfuss a James Cagney. Později měli zase Noodlese hrát Tom Berenger a Paul Newman. Ze všech z nich si dokážu ve filmu představit jen Depardieua a Gabina.

- V sedmdesátých letech se kolem filmu motali Anthony Steffen a Klaus Kinski. Netuším, o jakou roli se ucházel Steffen, Kinski by mi nejlépe seděl asi do role Pesciho.

a.k.a. Tenkrát v Americe, Once Upon a Time in America

Režie: Sergio Leone

Hrají: Robert De Niro, James Woods, Elizabeth McGovern, Joe Pesci, Tuesday Weld, Burt Young, Treat Williams, Danny Aiello, Richard Bright, James Hayden, William Forsythe, Darlanne Fluegel, Larry Rapp, James Russo, Scott Schutzman Tiler, Rusty Jacobs, Brian Bloom, Adrian Curran, Jennifer Connelly, Chuck Low, Scott Coffey, Olga Karlatos, Mario Brega

Hudba: Ennio Morricone
Produkce: Titanus, Warner Bros, Embassy International, Rafran Cinematografica

Itálie / USA 1984