Rok po svém debutu Pink Floyd vydali druhou desku, která odráží dokonale změny, které v kapele tou dobou probíhaly. Připravy začaly ještě v klasickém obazení Syd Barrett - kytara, zpěv, Roger Waters - basa, Rick Wright - klávesy, Nick Mason - bicí. Syd napsal několik písní, kapela začala nahrávat a jako první vznikly skladby Set the Controls for the Heart of the Sun (kterou napsal Waters) a nepoužité Vegetable Man a Scream Thy Last Scream. Následně byla nahrána skladba Jugband Blues. Pokud se podíváte na následující klip, možná zjistíte, v čem začal být problém:
Syd Barrett nejen, že byl závislý na drogách, ale LSD začalo totálně měnit jeho osobnost. Během koncertů byl schopen celou dobu nehnutě stát a hrát jediný akord, případně nehrát vůbec. Během jiného koncertu rozladil svou kytaru. Nepoznával svoje přátele, často vůbec netušil, kde je. Zbytek skupiny byl, samozřejmě, nespokojen s tímto vývojem, a proto byl v lednu 1968 do kapely přizván jako druhý kytarista David Gilmour. Plán původně byl, že Gilmour bude jezdit na turné a Barrett bude skládat a hrát na deskách, ale situace brzy vygradovala v Barrettův odchod a jeho nepříliš úspěšnou a krátkou sólovou kariéru. Zbytek desky byl nahrán bez Barretta a Gilmour se stal brzy plnohodnotným členem kapely, a po odchodu Rogera Waterse o patnáct let později i jejím frontmanem.
 |
| Zleva Mason, Barrett, Gilmour, Waters, Wright |
Deska plně spadá do psychedelického období Pink Floyd plného orientálních inspirací a experimentů se zvukem. Oproti až příliš experimentálním Barrettovým skladbám tu však má převažující podíl Waters, a tak deska zní mnohem víc jako ti klasičtí Pink Floyd s pomalým čtyřčtvrtečním taktem. Taková už je první skladba Let There Be More Light, začínající sice kytarovým sólem, ale následně skladbu dominantněji převezmou elektrické varhany a bicí. Následující Remember a Day je takový trochu slaďák, který si moc nepamatuju. Složil ho Rick Wright a také ho zpívá. Watersova Set the Controls for the Heart of the Sun je první ze dvou desetiminutových skladeb na desce, uvedená výrazným orientálním motivem a psychedelickou improvizovanou mezihrou uprostřed. Zajímavé je, že obsahuje kytaru nahranou jak Barrettem, tak Gilmourem. První stranu zavírá komická Watersova skladba Corporal Clegg, první, která zachycuje téma války. Trochu mi připomíná něco, co dělal v té době John Lennon.
Druhou stranu otevírá titulní A Saucerful of Secrets. Je to dvanáctiminutová instrumentálka, která je rozdělena na čtyři části. První navozuje spíše atmosféru, melodie žádná, druhá je rytmicky výrazná, ale ještě větší bordel, a třetí to ještě završuje. Závěrečná pak ale přidá působivou varhanní melodii, doplněnou sborem. Celkově to není něco, co bych si pouštěl s chutí, kromě výborné závěrečné pasáže, ale na koncertu z Pompejí to je jistě působivé (sakra, musím si ho od sestry půjčit). Následuje nepříliš zapamatovatelná, melodická Wrightova píseň See Saw, a zavírá to Jugband Blues, kterou už jste slyšeli nahoře. Kapela armády spásy. Ale je fajn, že dáváme najevo, že Barrett tam ve skutečnosti není. A viděli jste někdy takhle modrý měsíc? Zajímalo by mě, kdo by mohl napsat takovou píseň...
A Saucerful of Secrets obsahuje několik pozoruhodných skladeb, zajímavá je jasně zřetelným přechodem od Barretta ke Gilmourovi, ale mezi nejlepší floydovské desky se podle mě neřadí. Wrightovy skladby a Corporal Clegg ji trochu táhnou dolů. Sice stejně jako San Tropez a Seamus trochu táhnou dolů Meddle, ale ten je vyvážen absolutní dokonalostí ve formě Echoes. Ale to už je jiný příběh.
