THE SHOW WITH NO NAME - EPIZODA XXXIII - MYS HRŮZY

 Další díl podcastu je už od včerejška na světě. Více informací najdete zde.

https://the-show-with-no-name.blogspot.com/2023/04/epizoda-33-mys-hruzy.html

CAPE FEAR (1962)

Vzhledem k tomu, že remake natočil sám Martin Scorsese, režíroval J. Lee Thompson a v hlavní roli hraje klaďák č. 1 Gregory Peck, čekal jsem čajíček, který už dnes nikoho nenapne. A s potěšením mohu říct, že jsem se dost seknul.

Pokud jste viděli epizodu Simpsonů se stejným názvem, tak děj znáte, a co je ve filmu jinak, to vám asi rychle dojde. Neuvidíme Roberta Mitchuma šlapat na hrábě. Propuštěný trestanec Cady začne stalkovat právníka Bowdena, který ho svým svědectvím kdysi dostal za mříže. Problém je, že tehdejší právo ještě pojem stalking neznalo, takže policie Bowdenovi není schopna nijak pomoct. A přestože Cady spáchá celou řadu dalších zločinů, není mu je možno dokázat, protože nikdo nemá dost odvahy, aby proti němu znovu svědčil. Bowden se tak ve snaze Cadyho se zbavit musí uchylovat k čím dál extrémnějším pokusům.

Thompson se tu dost silně inspiroval Hitchcockem, takže se snaží čarovat s kamerou, jak jen může. Některé záběry jsou pěkné a působivé, ale zase tak úplně ta snaha nevychází, a na rozdíl třeba od Donenovy Šarády by si tohle už podle tématu s Hitchcockem nespletl nikdo. Zatímco u Hitchcocka jsou totiž ženské postavy důležité, životné a zásadní pro děj, tady Bowdenova manželka a dcera v podstatě plní jen funkci majetku, na který se Cady Bowdenovi chystá sáhnout. Obě herečky, zvláště dcera, jsou navíc dost slabé a toporné. Hudba Bernarda Herrmanna ale funguje natolik, že se dostala nejen do remaku, ale i právě do Simpsonových.

Gregory Peck odvádí svůj standart, zatímco Robert Mitchum je geniální a celý film táhne. Jsem docela zvědav na srovnání s Robertem De Nirem, na což se podíváme v blízkém dílu podcastu, Mitchumův Cady není běžný psychopat, jaké ve filmech vídáme, ale ledově klidný, vypočítavý chlapík, který má sakra pojištěno, aby na něj nikdo nemohl a mohl udělat Peckovi ze života totální peklo. Jeho zdánlivě nezúčastněná póza a cynický úšklebek hrají silně pro něj. Mitchum byl prostě jeden z těch herců, kterým na plátně stačilo být, a vždy to geniálně sedělo (viz Jean Gabin). Policejního šéfa standartně odvádí Martin Balsam a menší roli soukromého detektiva skvěle hraje Telly Savalas, tady ještě s vlasy!

Mys hrůzy nakonec není jen hrou kočky s myší, ale zápasem dvou šelem, z nichž jedna udělá vše pro záchranu všeho, co má, a druhá si není ochotna připustit, že o všechno přišla svou vinou. I přes trošku delší stopáž film uteče jako voda a v některých scénách si i dneska lze nervózně kousat nehty. 7,5/10

 

a.k.a. Mys hrůzy

Režie: J. Lee Thompson

Hrají: Gregory Peck, Robert Mitchum, Polly Bergen, Lori Martin, Martin Balsam, Telly Savalas, Jack Kruschen

Hudba: Bernard Herrmann
Produkce: Universal

USA 1962

MINIRECENZE - REWATCH SPECIAL IV

A zas tu máme pár již viděných filmů, o kterých jsem tu buď nepsal, nebo jen stručně shrnu, zda se můj názor na ně za léta nezměnil.  

HOT SHOTS! (1991)

Všechno to haló ohledně nového Top Gunu mě ani tak nepřiělo jít na novinku a podívat se na originál, ale spíš se vrátit k skvělé parodii, díky které originál asi nemusím ani vidět. Charlie Sheen má sice AAAAAAAAAAAAIDS, ale i tak ho mám radši než Toma Cruise. Jednička sice nemá na dvojku, ale protože jsem se na ni jako malý díval méně, moc jsem si ji nepamatoval a díky tomu se skvěle pobavil.

HOT SHOTS: PART DEUX (1993)

Dvojka je přece jen o třídu výš. Tohle už hraničí s dokonalostí, především díky Sheenovi, Lloydu Brdgesovi, Richardu Crennovi a Jerry Halevovi, který, bohužel, navždy zůstal jen dvojníkem Saddáma Hussajna. Rambo, Základní instinkt, Apokalypsa, Terminátor, vše se tu kříží s nečekanou lehkostí a slavná scéna se slepicí je jen třešničkou na dortu. Možná mám radši dvojku i díky lepšímu dabingu, u jedničky mi přece jen vadí, že Trávníček, Meduna a Švarc mluví prakticky všechny postavy a málem si i povídají sami mezi sebou.

 

KDYBY TISÍC KLARINETŮ (1964)

Kdysi jsem to viděl a nelíbilo se mi to. Teď jsem to viděl znovu a jediné, co se mi líbilo, bylo asi dvacet minut uprostřed filmu, kdy vojáci ještě dělají show sami pro sebe a v rychlém sledu následují hity jako Tereza, Babeta a Vy byste pořád seděla. Pokud původní Suchého námět ještě měl nějaký chatrný příběh, ten ve filmu mizí a mění se v nesouvislý sled hudebních vystoupení, kde všechny scény, které by snad mohly dát všemu nějaký smysl, jsou rychle utnuty. Herci jako Brodský nebo Růžek nemají jakoukoli šanci cokoli předvést a nechávají se zastínit neherci typu Vostřela či Šlitra, případně zpěváky jako je Matuška nebo Gott. Ale většina těch písní nestárne.

 

COMMANDO (1985)

Pojďme zpátky do akce. Komando jsem si zopakoval s rychlodabingem, jehož překladatel překládal nadávky příliš doslova, takže Arnoldovo úsečné Fuck you! (ve smyslu Jdi do prdele!) přeložil jako "Já bych tě nejradši zm*dal," obdobně Dukovo "Fuck you, asshole!" jako "Já bych tě zm*dal ty prdelko!" Stěžejní hlášky typu "Spí jako zabitej" nebo "Co jsi udělal se Sullym? Pustil jsem ho." mu ale unikly, takže příště už bez rychlodabingu.

 

12 ANGRY MEN (1957)

Tak jsem si pustil kousek, abych viděl, jak pěkně hraje blu ray... A dokoukal jsem to do konce. Jestli mám nějakou top 10 filmů vůbec, tohle tam patří. Spíš než nějaké 2001, než Shawshank nebo Občan Kane (oba se mi ale líbily) a další údajně nejlepší filmy všech dob.

 

SUNSET BOULEVARD (1950)

Z původního článku jsem měl dojem, že jsem to asi nadhodnotil. Píšu tam strašně negativně a pak 8/10? Ale ten film si je zaslouží, jen Norma Desmond mě asi děsí víc než všichni Drákulové a Frankensteini dohromady. To je nechutná postava! Zatímco s Christopherem Leem cenícím zuby bych vlastně i v klidu pokecal, v přítomnosti Normy Desmond bych se nechtěl nikdy ocitnout. Jinak je to ale výborný film.

 

LA GRANDE VADROUILLE (1966) 

Snažil jsem se zopakovat více Funesů, ale přípravy na cestu mi to nějak zhatily... No neměl jsem moc chuť. Velký flám je samozřejmě super, takže není moc co napsat. Das ist přestávka.

 

OSCAR (1967)

Oscara jsem si moc nepamatoval a čekal jsem prostě další z řady Funesovek. O to víc mě ale pobavil. Nejen díky Funesovi, jako o život hrají i David, Gensacová či Préboist a Rich jim skvěle přihrává.

 

LE CERVEAU (1969)

Velkého šéfa jsem zopakoval už v době úmrtí velkého Bébela, a asi to byl v tu dobu ten film, který jsem s ním potřeboval vidět. Sice se tu dělí o prostor s Bourvilem, Nivenem či Wallachem, ale každý z nich má svůj prostor, kde zazáří. Větu "Překonávám se." občas používám v práci.

 

NEJISTÁ SEZÓNA (1987)

Cimrmany jsem měl vždycky rád, a proč si je po letech nepřipomenout. Tenhle film je sice dost suchý, ale skutečné trampoty divadla s komunistickou cenzurou představovanou těmi největšími blby líčí dobře. Navíc tu máme snad všechny kromě Vondrušky, který se údajně urazil, jakou roli mu napsali, tak tu Čepelka hraje Vondrušku. Mrzí mě, že jsem nikdy neviděl naživo Jaroslava Weigela, pokud byl v soukromí takový, jako v tomhle filmu, byl to frajer. Závěrečná scéna ve všech kopiích vypadá jako stočená z bety, že by před revolucí byla vystřižena? No, už to, že se tenhle film v roce 1987 schválil, natočil a uvedl, a že bývalý vedoucí Barrandova, který stál za zakazováním filmů a tvůrců, Ludvík Toman, si tu zahrál roličku tupého vedoucího, to samo je zázrak.

THE ANDERSON TAPES (1971)

Všude slídí. Všude mají ucha. Kamery. Ani nevíte, kde všude o vás jsou záznamy.

Čekat od každého filmu Sidneyho Lumeta Dvanáct rozhněvaných mužů by bylo jako od každého filmu se Seanem Connerym čekat Bonda. Tihle dva si evidentně velmi dobře rozuměli, a už ve své druhé spolupráci přináší film, který na první pohled je obyčejným heist filmem, ale na ten druhý?

Anderson strávil v base deset let, a i když se snaží dohnat vlak, ať už s nadrženou milenkou, nebo s okamžitým naplánováním nové akce, neuvědomuje si, nakolik se doba změnila. Kamkoli přijde, kdekoli se s kýmkoli setká, je velká pravděpodobnost, že je přítomná štěnice, ať už pod kobercem, v rohu, nebo dokonce na maskovaných špezích. Ne, že by se někdo zajímal přímo o něj, ale kdyby policie chtěla, dala by důkazního materiálu proti němu dohromady spoustu. Ani to ho ale nezastaví v přípravě velkolepé akce - vykradení celého luxusního nájemního domu. Dá dohromady partu, sežene peníze a šup na věc.

První polovina je opravdu celá v tom duchu, že v každé scéně se odhalí někdo, kdo právě nahrává, nebo zjistíme, že z protější ulice vše točí policisté, sledující Andersonovy komplice kvůli něčemu úplně jinému. Ve druhé polovině ale tohle mizí, dojde k loupeži, kde Lumet pro změnu prostříhává tři dění - samotnou loupež, policejní zátah a vyslýchání svědků po akci. Dlužno říct, že to vše přidává na napětí, jak to celé dopadne. Zvláště když jeden z lupičů je nespolehlivý vrahoun nastrčený mafií.

Tyhle typy filmů jsme zvyklí vídat spíše s Jean-Paulem Belmondem nebo Michaelem Cainem, Connery, zde dokonce bez paruky, se ale do role lupiče profíka hodí také skvěle, a divákovi nezbývá, než mu držet palce, aby se akce povedla. Navíc do party přibere Martina Balsama, tentokrát s viditelným tupé coby homosexuální odhadce, mladého Christophera Walkena, milenku hraje Dyan Cannon a máme tu i Ralpha Meekera jako nablblého velitele policejního zásahu. Představitel sadistického Fuskyho, Val Avery, mi trochu připomínal Michela Galabru.

Vše je zaděláno na velmi kvalitní kriminálku, jenže... Přece jenom, akce "vykrademe všechny byty najednou" nezní tak strašně velkolepě. A celý film čekáme, jak budou do děje zapleteny všechny ty nahrávky a co se z nich vyvrbí... A v tom film taky zklame. Inu, jak jsem říkal, každý film Sidneyho Lumeta nemůže být Dvanáct rozhněvaných mužů. Díky Connerymu jde ale o značně koukatelnou záležitost. 7/10

a.k.a. Andersonovy nahrávky, Záznamy o Andersonovi

Režie: Sidney Lumet

Hrají: Sean Connery, Dyan Cannon, Martin Balsam, Christopher Walken, Ralph Meeker, Val Avery, Alan King, Dick Anthony Williams, Paul Benjamin

Hudba: Quincy Jones
Produkce: Columbia

USA 1971

TORA! TORA! TORA! (1970)

Osmého května, výročí konce války. Tedy v Evropě. Válka v Tichomoří trvala až do září, kdy se po jaderných útocích konečně Japonsko vzdalo. Tento film, na kterém se podílely obě strany stejnou měrou, zachycuje událost, která válku zahájila - útok na Pearl Harbor.

Dlouhá léta jsem o filmu věděl, docela jsem na něj byl i zvědavý. Bohužel, kdybych to viděl v době, kdy jsem válečné filmy celkem hltal, tzn. tak 2008-10, asi bych byl nadšenější. Snaha o co největší objektivitu a zobrazení bez jakýchkoli příkras a dramatických oblouků takřka dokumentárně přípravy operace na straně Japonců a snahy zachytit, co se to vlastně děje, na straně Američanů by se daly jistě ocenit. Bohužel mají za výsledek, že zejména první hodina se neskutečným způsobem vleče. Pořád se představují nové a nové postavy, pořád někdo s někým jedná, ale nikoho snad s výjimkou admirála Jamamota nepoznáme blíže - a i u Jamamota to dělá především silné charisma jeho představitele Só Jamamury. V rolích amerických admirálů, ministrů, generálů a dalších se sice objevují známější herci jako Martin Balsam, Joseph Cotten, E.G. Marshall a Jason Robards, ale jednak má každý v tom filmu asi pět minut, jednak jsem si stejně nedokázal zapamatovat ani jména jejich postav.

Není v tom vůbec nic, s čím by se především na americké straně divák mohl identifikovat. Japonská strana z toho filmařsky i postavami vychází přece jen lépe. Bohužel, producenti se asi báli, že sledovat dvě hodiny film, v kterém by Američani hráli druhé housle, by bylo pro americké publikum otřesné - a už dost riskovali takhle, protože ze dvou a půl hodiny minimálně polovinu strávíme s Japonci. Taakže jak mám Balsama či Robardse jinak rád, tady se od nich divák vůbec ničeho nedočká a dívat se na film kvůli nim je nesmysl. Co je ovšem zajímavé, je, že film skutečně oba státy vyráběly stejnou měrou, takže film má tři režiséry - a ten americký, Richard Fleischer (Rudá Sonja, Bostonský případ, Pan Majestyk) je uveden jako režisér amerických epizod a jako celková režie jsou uvedeni dva Japonci. /Aha, tak ono je to jinak v americké a jinak v japonské verzi. Je zajímavé, že japonská verze má titulky psané anglicky latinkou./

Dlužno říct, že obě strany na filmu nešetřily, takže když konečně dojde k útoku, bojové scény a bombardování, a především některé kaskadérské kousky jsou skutečně dechberoucí. Rozjíždějící se letadlo vybuchne, chlap uskakuje od dalších vybuchujících letadel z poměrně těsné vzdálenosti, jiný se vybourá v džípu, vybuchují lodě, budovy, letadla, autobusy. Pokud jsou tam miniatury, jsou udělané vážně výborně. Právě jsem se dočetl, že výroba filmu byla nákladnějši než samotný útok na Pearl Harbor, a tvůrci dokonce zakoupili bitevní loď a čtyřicet letadel, aby je mohli zničit. Vážně - pokud šetřili na skutečných hvězdách, aby měli na lodě, udělali zase dobře, to jo.

 

Docela mě mrzí, že se mi to nakonec tolik nelíbilo. Scény bombardování Pearl Harboru jsou vážně skvělé, japonské pasáže poměrně zajímavé. Škoda většiny těch amerických, škoda, že se pro samá fakta a jednání tvůrci nepokusili alespoň třeba z postavy šifraře v podání E.G. Marshalla udělat průvodce dějem, ústřední postavu na americké straně, která by byla trochu více prokreslena a byla pro diváky zajímavá. Když Martin Balsam při pohledu na střepinu, která vletěla oknem do místnosti, z níž zkázu pozoroval, prohlásil, že ho radši měla zabít, nic z toho nešlo cítit. Nic jsme o jeho postavě nevěděli. Aspoň závěrečný proslov admirála Jamamota je skutečně silný. 6,5/10

Režie: Kinji Fukasaku, Toshio Masuda, Richard Fleischer
Hrají: Martin Balsam, Soh Yamamura, Joseph Cotten, Jason Robards, Tatsuya Mihashi, E.G. Marshall, Takahiro Tamura, James Whitmore
Hudba: Jerry Goldsmith
Produkce: 20th Century Fox
USA / Japonsko 1970

MARTIN BALSAM (1919 - 1996)

Herec, kterého by nikdo neoznačil za skutečnou hvězdu, jeho jméno si asi málokdo pamatuje, tvář možná víc, pohled na jeho filmografii je ale ohromující - jedna klasika vedle druhé. Balsam sám hrál ve většině případů vedlejší role, nejvíce různých šéfů, policistů, gangsterů, k čemuž ho předurčovala podsaditá postava a pleš.

Narodil se v Bronxu 4. listopadu 1919 v židovské rodině. V mládí se živil různě, jako prodavač čí jako číšník, než na samém počátku Druhé světové války začal hrát. Poté byl odveden a sloužil u letectva, nicméně po skončení války v hraní pokračoval. V roce 1947 studoval ve slavném Actors Studio pod vedením Elii Kazana a Lee Strasberga.

Ve filmu se poprvé objevil v roce 1954 pod režií Elii Kazana v dramatu V přístavu, v němž ztvárnil policejního inspektora. V 50. letech hrál převážně v televizi, ale velkou příležitost dostal roku 1957 coby porotce č. 1 ve slavném dramatu Dvanáct rozhněvaných mužů. Následně se dá říct, že hrál především v hitech - coby detektiv Arbogast v Hitchcockově Psychu, vedle Audrey Hepburnové ve Snídani u Tiffanyho, s Paulem Newmanem hrál ředitele přepravní společnosti Mendeze ve westernu Hombre, s Gregorym Peckem a Robertem Mitchumem si zahrál v thrilleru Mys hrůzy - a stejně jako oni si zahrál i v remaku z roku 1991, roku 1970 se objevil ve válečných filmech jako Tora! Tora! Tora! a Hlava 22 a ve westernu Malý velký muž coby jednooký, jednoruký jednouchý a jednonohý šarlatán Meriwether. Za vedlejší roli ve filmu Tisíc klaunů (1965) získal Oscara.

V italském filmu se poprvé objevil už roku 1960 ve válečném dramatu Všichni domů, ale v 70. letech se v tamější kinematografii začal objevovat takřka pravidelně. Odstartoval to film Přiznání policejního komisaře prokurátorovi republiky, v němž skvěle ztvárnil hlavní roli vedle Franca Nera. Následně se objevil v mnoha kriminálních filmech a gangsterkách, vedle Terence Hilla v dramatu Pravda a lež (1972), s Tomasem Milianem si zahrál mafiánského bosse ve filmu Il consigliori (1973), do westernově-komediálního žánru se podíval opět vedle Franca Nera ve Vůni cibule (1975), s Yulem Brynnerem a Barbarou Bouchet si zahrál v Margheritiho Běsnění smrti (1976), u Fernanda di Lea, spolu s Claudiem Cassinellim a opět Barbarou Bouchet se objevil v Diamanti sporchi di sangue (1977), s Giulianem Gemmou v Bankovním kontu s výstrahou (1980). Asi nejčastěji zde hrál s Francem Nerem, připomeňme ještě film Salamandr (1981), americko-italskou koprodukci. Objevil se i v seriálu Chobotnice.

Zatímco se stal Balsam populárním v Itálii, stíhal objevovat se v mnoha dalších filmech i v rodných Státech. Sehrál vedlejší roli v adaptaci Vraždy v Orient Expresu, kde si zahrál i Sean Connery, s nímž se Balsam už předtím objevil v Lumetových Andersonových nahrávkách (1971) a později v dobrodružném dramatu Kuba (1979). S Charlesem Bronsonem si zahrál v Sicilských nešporech (1973), Operaci Blesk (1976) či Přání smrti 3 (1985). Ztvárnil jednoho ze čtyř únosců vlaku metra ve vynikajícím thrilleru Přepadení vlaku z Pelhamu (1974) i jednoho z novinářů vedle Roberta Redforda a Dustina Hoffmana ve Všech prezidentových mužích (1976).

S přibývajícím věkem ubývalo příležitostí ve filmu a Balsam se orientoval spíše na televizi. Z úspěšnějších filmů osmdesátých let můžeme jmenovat asi hlavně akční Delta Force s Chuckem Norrisem a Lee Marvinem. Balsam byl třikrát ženatý, z toho jednou s herečkou Joyce Van Pattenovou (1957-1962), s níž měl dceru herečku Talii Balsamovou, se svou třetí ženou Irene Miller pak byl od roku 1963 až do své smrti roku 1996. Zajímavé rovněž je, že byl tchánem George Clooneyho. Zemřel 13. února 1996 na dovolené v Římě na infarkt.

Filmy:
1957 - Dvanáct rozhněvaných mužů
1960 - Psycho
1962 - Mys hrůzy

1967 - Hombre
1969 - Dobří a špatní hoši
1970 - Malý velký muž
1970 - Tora! Tora! Tora!
1971 - Přiznání policejního komisaře prokurátorovi republiky

1971 - Andersonovy nahrávky
1973 - Sicilské nešpory
1974 - Vražda v Orient Expresu
1974 - Přepadení vlaku z Pelhamu
1975 - Vůně cibule
1976 - Všichni prezidentovi muži
1981 - Salamandr
1985 - Přání smrti 3
1986 - Delta Force

LITTLE BIG MAN (1970)

Není to zdaleka první hollywoodský film, který se dívá na Indiány v příznivém světle, ale je určitě první, který je vidí ve světle příznivějším než bledé tváře a vznáší nemilosrdnou obžalobu za vyhubení takřka celé indiánské populace. Věřím tomu, že mnozí konzervativní diváci v roce 1970 byli znechuceni zobrazením masakrů žen a dětí a proti filmu protestovali. Smůla, Yankeeové, tohle JSTE vy. Film se navíc nese v lehce absurdním černohumorném duchu, což je, myslí, daleko silnější forma, než srdceryvný patos, který by příběh mohl provázet. Neznamená to, že by film nad tématem genocidy nějak vtipkoval, sice je často vtipný, ale ve správných momentech úsměv na rtech zamrzá.

Arthur Penn film natočil na motivy knihy, kterou jsem nedočetl. Už ani nevím, jestli jsem skončil ještě u Čejenů nebo až u Pendrakeů, ale moc mě ta kniha nebrala. Film je ale skvělý, byť občas působí trochu zkratkovitě. Stejně jako Forrest Gump vypráví svůj neuvěřitený příběh, jak byl u všeho důležitého, co se dělo v Americe druhé poloviny 20. století, stodvacetiletý Jack Crabb vypráví, jak byl u všeho důležitého, co se dělo na Západě. Crabb byl jako malý unesen a vychován Čejeny coby jeden z nich, následně byl "zachráněn" bělochy a převychován, aby se různě potloukal Západem a pořád se tu a tam vracel mezi své staré přátele, hledaje své místo na slunci. A jako vždy zasáhne cizí síla, která mu pomůže to místo najít tím, že ztratí, na čem mu záleželo.

Tuto sílu tu ztělesňuje generál Custer. Oproti předchozí vylíčením tragického hrdiny, který je hanebně poražen zlými divochy u Little Big Hornu, je tu Custer vylíčen jako domýšlivý psychopat, který je schopen naprosto všeho pro svou slávu. Je pravda, že jeho představitel trochu přehrává, ale zase tolik to nevadí. Ze skutečných osobností se tu ještě krátce objevuje Divoký Bill Hickock v podání Jeffa Coreyho, a musím říct, že Corey je poměrně slabý Hickock. Ale je to cameo, tak to nevadí. Zamrzí poněkud nevyužitý Martin Balsam ve vtipné postavě šarlatána, který postupně ztrácí různé části svého těla, jak je pokaždé lynčován. Z cameo rolí tak nejvíce oslní nymfomanka převlečená za pastorovu ženu v podání pekelně žhavé Faye Dunaway.

Z herců film ale jednoznačně ovládá nejen Dustin Hoffman, který samozřejmě hraje hlavní roli, ale veliký dojem dělá především Chief Dan George coby náčelník Stará stanová kůže. Je ironické, že roli, v které snad poprvé dostal skutečný Indián tak velký prostor (zatímco předchozí výrazné Indiány hrávali Anthony Quinn, Charles Bronson, Gilbert Roland, či dokonce Burt Lancaster), měl původně hrát Marlon Brando. Naštěstí se tak nestalo. Brando by ani se svou Stanislavského metodou nemohl do filmu přinést to, co do něj vnesl George - zkušenost. George prostě byl ten náčelník a Brando by ho nedokázal zahrát. Nikdy.

Malý velký muž zdaleka není typickým westernem, příhody nenápadného mužíčka, který prošel dějinami Západu, aniž by si toho skoro všiml, jsou ale zábavné, vtipné, napínavé i dojemné. Jenom si tak říkám, že je škoda, že Dustin Hoffman nehrál Billyho Kida - nevím o jiném herci, který by se tomu skutečnému podobal více. To jen taková odbočka. Ke knize se možná ještě vrátím, k filmu určitě. 9/10

a.k.a. Malý velký muž
Režie: Arthur Penn
Hrají: Dustin Hoffman, Chief Dan George, Faye Dunaway, Richard Mulligan, Martin Balsam, Jeff Corey, William Hickey, Aimee Eccles, Kelly Jean Peters, Jesse Vint, Thayer David, Lou Cutell, M. Emmet Walsh
Hudba: John Hammond
Podle knihy Thomase Bergera
Produkce: Cinema Center Films, National General Pictures
USA 1970