JIM THOMPSON - THE GETAWAY

 

Nikdy u nás nevydaná románová předloha Peckinpahova Útěku. Zdráhám se říct i jeho remaku, protože podle popisu děje je film s Baldwinem a Basingerovou dějově totožný... A kniha není.

 

Z autorovy bohaté bibliografie u nás vyšla pouze kniha Vrah ve mně, která se také dočkala hned dvou filmových zpracování. Narozdíl od Útěku film The Killer Inside Me se Stacym Keachem moc nezabodoval, takže větší ohlas zaznamenal až stejnojmenný film z roku 2010 s Jessicou Alba. Zbytek Thompsonovych knih je v ČR velká neznámá.

 

Scénář Waltera Hilla se knihy poměrně věrně drží, ač třeba začátek pojímá úplně jinak. Do vězení se vůbec nedostaneme, o Beynonovi se dozvíme až po loupeži. Začíná se v den loupeže a v několika kapitolách se postupně většinou pomocí flashbacků dovíme, co k ní vedlo. Kniha má od začátku jasné tři hlavní postavy, a každá kapitola je psána z hlediska jedné z nich - stárnoucího lupiče Doca McCoye (McQueen byl ve správném věku, ale jeho stárnutí se ve filmu dost pominulo), jeho nedůvěryhodného parťáka Rudyho a McCoyovy ženy Carol.

 

Zásadní rozdíl je v tom, že, a tady už budu spoilovat, ale abych popsal rozdíl mezi knihou a filmem, budu muset. Takže předpokládám, že film jste aspoň všichni viděli. Takže zásadní rozdíl je v tom, že zatímco film je o zom, jak se rozdělený pár dá postupně dohromady a znovu si mezi sebou buduje důvěru, kniha je o tom, jak množství ukradených peněz více a více onu důvěru ničí. Když knižní McCoy od Beynona zjistí, že jeho žena s Beynonem spala, chová se tak, že jí věří, že si to Beynon vymyslel, aby se ho zbavil. Dál se tento motiv moc nepitvá. Ve filmu jde naopak o zásadní motiv, který důvěru páru nabourá a je třeba ji budovat znovu.

(Stejně byl Ben Johnson jako Beynon špatně obsazený a měl to hrát spíš někdo jako Ricardo Montalbán.)

Nejzásadnějším rozdílem je pak konec. S mírnými odchylkami a přidanými akčními scénami se film drží knihy někam do kapitoly 12. Tam je Rudy bohužel vyřízen stejně rychle jako ve filmu a pak nepřijde Slim Pickens, ale stará zlodějka, která McCoyovým pomůže úkryt se v podzemní jeskyni. A celý zbytek kapitoly najednou zpomalí a sleduje strach Carol v jeskyni a její pochyby o tom, jestli nejde o past, kterou se jí Doc snaží zbavit.

 

Třináctá kapitola pak líčí úkryt McCoyových v haldě hnoje a následný útěk přes hranice na lodi, kde McCoyovi vyřídí problém s rutinní kontrolou násilně, jinak už to neumí. A slavná čtrnáctá kapitola pak přechází až do hororu.

Upřímně do Peckinpahova filmu by tenhle konec vůbec neseděl. Tak, jak je pojatý film, by to působilo protichůdně. Ovšem mám s tím problem i v knize, protože jak říká klasik Jára Cimrman, od stran 140 začíná autor psát úplně novou knihu. Krimithriller najednou změní tempo, tón i celkově žánr a stává se podivným alegorickým hororem, kde sice lupiči uprchli před zákonem, ale svého "a žili šťastně až do smrti" se nedočkají, protože zákony místa, kde se ukrývají, je dovádějí až k šílenství.

 

Připadá mi to na sílu. Jako by Thompsona přestalo bavit psát krimithriller, nebo nepřišel na způsob, jak knihu ukončit, aniž by neudělal to, co prostě chtěl udělat Peckinpah, totiž postavit na hranice policejní kordon a nechat ho auto s McCoyovými rozstřílet. Zkrátka, kniha, která se až do onoho rozchodu četla velmi dobře, působí na konci zdlouhavě, zmateně a neurovnaně. Přečetl jsem to celé během čtyřhodinové cesty ve vlaku a v porovnání mi závěr trval nejdéle a nejvíc jsem knihu odkládal právě v těchto pasážích.

 

Každopádně tisíc lidí, tisíc chutí, třeba si v tom to svoje najdete. Film uvidím příští týden v kině, tak budu moct čerstvě porovnat.

RICHARD GLENN SCHMIDT - GIALLO MELTDOWN 2

Žhavá novinka na literárním trhu! Když dobře hledáte na Amazonu, protože najít k objednání nebylo nijak snadné. Na druhou stranu, kniha dorazila do týdne naprosto spolehlivě.

V roce 2015 Richard Glenn Schmidt, blogger, podcastník, hudebník a člověk sledující filmy v předlouhých maratonech, vydal knihu Giallo Meltdown, o které jsem už tady psal. Svým typicky zábavným způsobem, oproštěným od jakékoli odbornosti, popisoval své zážitky a myšlenky při tom, kdy během víkendu viděl dvacet italských dabovaných krvavých erotických thrillerů, přičemž na některé se s ním dívala tchyně nebo přišli nic netušící kamarádi. Sám to píše, toto není odborná kniha o italském subžánru, toto je deník filmového maniaka, který se dělí o svoje pocity.

Kniha byla pravděpodobně dostatečně úspěšná na to, aby vyšly ještě dvě obdobné, Cinema Somnambulist (2016) a Doomed Moviethon (2019) - první nemám, ve druhé máme sice taky nějaké giallo, ale maratony jsou třeba jen filmů Maria Bavy, Daria Argenta, Lucia Fulciho (včetně fičury zvané Fulci Goopymeter), filmů s Elvisem, romantických komedií, filmů z roku 1976, kdy se Schmidt narodil, prostě letem světem cokoli.

Zapomněl na Stendhalův syndrom a Trauma!

Nyní si Richard of DM uvědomil, že nejen zapomněl v prvním dílu některé klíčové filmy (Rozparovač z New Yorku! A Lizard in a Woman's Skin!), nebo některé popsal nedostatečně (Smolný den pro Skopce), ale zároveň že filmy na této vlně se hojně tvořily též ve Španělsku, Velké Británii, USA či dokonce Hong Kongu. Nebo že jsou i křížené s jinými žánry, a tudíž najdeme spaghetti westernová gialla. A tak máme dalších více než dvě stě stran vražedného šílenství, kde se sice dá diskutovat, jestli dotyčný film je giallo nebo ne (Suspiria tam překvapivě není, ale možná byla už v jedničce), každopádně je vždy důvod, proč v knize je.

Osobně jsem se obával toho, že kniha bude prostě plná amerických slasherů osmdesátých let. Ale to naštěstí není a najdeme jich tu jen hrstku. Zbytek jsou italské, španělské, britské, německé (celá jedna kapitola věnována žánru krimi) či hongkongské filmy od počátku šedesátých let až někdy skoro do současnosti. Značná část protogiall, která v posledních letech recenzoval stále se prodlužující podcast Giallo Ciao Ciao. A najdeme tu i některé filmy s našimi oblíbenými osobnostmi, které jsme mysleli, že už musel Schmidt v první knize vyčerpat - to se mu povedlo snad jen s Edwige Fenech, žádný její film ve dvojce není, zato tu najdeme i Barbaru Bouchet, Rosalbu Neri, Nieves Navarro, George Hiltona, Anitu Strindberg nebo Marisu Mell.

Anita Strindberg, giallo dvojnice Margot Robbie. Protože všechny blond herečky jsou Margot Robbie.

Z filmů, které jsem viděl a psal tu o nich (moc jich není) tu kromě výše zmíněných klasik najdeme třeba Satanik (což je diskutabilní zařazení), Perfect Blue (anime co jsem sledoval ve vlaku), The Bat (dobře, to jsem nedokoukal), Stahující se smyčku (uff nebyl jsem tehdy zblblý ze sledování giall) či Cenu smrti s Giannim Garkem a Klausem Kinskim. 

Schmidtova manželka LeEtta tentokrát nenakreslila jen bizarní obálku, ale i několik ilustrací dovnitř, včetně několika komiksů a falešných reklam. Rovněž tu najdeme ukázky z bloku, do kterého si Schmidt zapisuje během filmu. 

Haló, objednávám si pět výtisků.

Jestli si Richard vzpomene, že na něco ještě zapomněl (a sám jsem mu jednou posílal nějaká westernová a jiná doporučení), třeba vydá trojku a určitě si ji rád přečtu. Jako průvodce po světovém skoro zapomenutém filmu a potenciálně zajímavých (či naopak) filmech kniha funguje výborně. Navíc mi připadá, že teď už píše víc o filmech než o tom, co u nich jedl. Pořád mi ale chybí celkové zhodnocení (třeba ve stylu nejlepší byly Pieces a nejhorší Bizarre), a stále platí, že tiše závidím výdrž.

QUENTIN TARANTINO - CINEMA SPECULATION

Po roce přišla, zatím pouze na zahraniční, trh nová kniha Quentina Tarantina. Na rozdíl od té předchozí nejde o beletrii, ani není nijak spojena s jeho filmy. Tarantino se tu rozhodl rozepsat o svých oblíbených a zásadních filmech zejména 70. let (s dvěma přesahy do 60. a 80. let), přičemž vzpomíná právě na dobu, kdy vyrůstal, a rozebírané filmy ho nejvíce ovlivnily.

 

První kapitola navodí dojem, že půjde o Tarantinovy memoáry, jelikož vypráví o tom, jak ho matka brala už od mala s sebou do kina, které chtěla vidět sama, a ne jen na filmy pro děti. Takže malý Tarantino viděl filmy jako Joe (1970) už ve velmi raném věku. Zejména fascinujícím dojmem působí dvojprogram obsahující Divokou bandu a Vysvobození, které viděl už coby devítiletý. Vzpomíná rovněž na matčina krátkodobého přítele, černocha, který ho naučil milovat filmy blaxploitation. Nakonec z nich ale pro rozbor nevybral žádný.

 

Filmy, které Tarantino rozebírá, jsou:

Bullittův případ (Peter Yates, 1968)

Drsný Harry (Don Siegel, 1971)

Vysvobození (John Boorman, 1972)

Útěk (Sam Peckinpah, 1972)

Černá výprava (John Flynn, 1973)

Sestry (Brian de Palma, 1973)

Daisy Millerová (Peter Bogdanovich, 1974)

Taxikář (Martin Scorsese, 1976)

Bez slitování (John Flynn, 1977)

Cesta k ráji (Sylvester Stallone, 1978)

Útěk z Alcatrazu (Don Siegel, 1979)

Naostro (Paul Schrader, 1979)

Panoptikum (Tobe Hooper, 1981)

 

Mezi tím máme vřazeny ještě kapitoly o filmovém kritiku Kevinu Thomasovi, který v 70. letech jako jediný psal o exploatačních filmech a tím pomohl některým tvůrcům dostat se do mainstreamu (Jonathan Demme), o dvou generacích filmařů, které tvořily 70. léta (přičemž jeho kapitola shrnuje vše, co dlouze včetně spousty drbů rozepisuje kniha Raging Bulls and Easy Riders, a ještě si z toho člověk víc odnese), hypotézu, jak by vypadal Taxikář, kdyby ho natočil Brian de Palma, kterému scénář Paul Schrader původně nabídl, a závěrečná kapitola patří osobě rodinného přítele Floyda, který u Tarantina v jeho dětství nějakou dobu bydlel a Tarantina silně jako filmového fanouška ovlivnil.

 

Vzhledem k tomu, jaký je Tarantino filmový fanatik, a co všechno ve svých filmech cituje a o čem mluví, že ho ovlivnilo, vždycky mě zajímalo, co o některých konkrétních filmech říká. Přiznám se, že jak mluvil vždy hlavně o tom, co ho ovlivnilo a co má rád, nečekal jsem, že některé klasiky stručně okomentuje jako nudné nebo dokonce příšerné. Point Blank (1967) označuje za epizodu televizního seriálu, A i na filmech, které vybral do knihy, nachází chyby, nebo věci, s nimiž nesouhlasí. O to lépe se o tom ale asi píše. Texaský masakr motorovou pilou, který označil jako jeden z mála dokonalých filmů, v knize není. Ono číst několik stran oslav by asi moc zajímavé nebylo. Jeho myšlenky jsou zajímavé, člověk s nimi nemusí vždy souhlasit, ale vždycky je lepší číst recenze člověka, který o filmech přemýšlí a píše o nich z různých hledisek, než oslavy fanouška nebo nadávání hatera.

Nečetl jsem knihu celou, nechtěl jsem se připravit o překvapení v případě zejména toho, co bych určitě viděl rád (Černá výprava, Naostro). Když něco analyzujete, nevyhnete se spoilerům. I tak mi mimoděk Tarantino vyspoiloval Nelítostný souboj, třeba i v tom, že jsem nevěděl, jakou roli v něm De Niro Hraje. Pěkně děkuju. Ale já vím, mea culpa, měl jsem to dávno vidět.

 

Svoje vlastní filmy Tarantino zmiňuje jen okrajově, pokud ho něco vyloženě inspirovalo k něčemu konkrétnímu, co se v nich objevilo. Třeba k obsazení Roberta Forstera v Jackie Brown. Nejzajímavější spojitostí je Floydův scénář k westernu o černošském kovbojovi, který svým tónem později Tarantina inspiroval k Nespoutanému Djangovi.

Proč člověka, který má rád filmy, zejména ty ze 70. let, je tahle kniha skoro povinnost. Každá kapitola ve mně vzbudila touhu si film znovu pustit (někdy určitě chci ten dvojprogram Divoká banda - Vysvobození), nebo zkouknout to, co jsem neviděl. Pro fanoušky Tarantina, kteří jsou staršími filmy nepolíbení, může jít o průvodce toho, na co se určitě podívat. Pro ostatní může jít o zajímavé čtení. Nevím, zda se chystá české vydání, pokud ovládáte angličtinu, kniha se dá pořídit i v ČR, není nutno ji objednávat ze zahraničí.

J. FOGLAR, J. MACEK, M. ČERMÁK - TAJEMSTVÍ VELKÉHO VONTA

Po dlouhých cca deseti letech od vydání jsem se konečně dostal ke komiksovému zpracování třetího dílu stínadelské trilogie, nakreslenému Marko Čermákem v roce 2013. První dva díly vyšly už v roce 1970 a 1971, třetí tedy přišel o hodně později, než by se to čekalo. Když se stručně vrátím k prvním dvěma, jako malý jsem to samozřejmě hrozně žral. Příběhy jsem znal z knihy, ale tady byly nakreslené přesně tak, jak jsem si je představoval, ne jako v tom seriálu s tlustým Mirkem nebo filmu s vůbec divnými herci. Dneska se mi to už moc nelíbí, protože ten komiks je v obou případech zahlcený textem a obrázků je dost málo. Tajemství na tom bohužel není o moc lépe. Většinu zásadních věcí odříká vypravěč a většina obrázků zachycuje buď stínadelská zákoutí, nebo lidi jak mluví. A na stínadelských zákoutích by nebylo nic špatně, kdyby nebyla všechna vybarvena jedním šedým odstínem. Vážně mě ten komiks  přes nevelký rozsah strašně nudil a četl jsem ho asi týden.

V nedávné době vyšel komiks i ve formě proužku ala původní vydání Záhady a Stínadel. No když to někdo za ty prachy chce...

LUCKY LUKE JE ZPĚT

Od roku 2004 do roku 2012 vydal Egmont 25 sešitů příběhů Luckyho Luka, které z většiny byly od René Goscinnyho a ze 60. a 70. let. Pak se ale po Lukovi pro údajný nezájem slehla zem a vypadalo to, že je s ním utrum.

V červnu se ale v knihkupectvích objevilo nové album, tentokrát ale vydané komiksovým nakladatelstvím Crew. Kromě minimální změny designu a popisu sešitu na hřbetu, což Egmont neměl, ale zatím vše vypadá, že je jak měl Egmont. Luke je zpátky, v čevrnu vyšly Koleje v prérii, díl o stavbě železnice, jeden z těch, kde Luke razí cestu pokroku a banditi mu hází klacky pod nohy (viz Zpívající drát, Proti proudu Mississippi, Dostavník apod.). Těžko srovnávat, úroveň Goscinnyho scénáře bude asi stejná jako v ostatních případech, Luke sám ještě vypadá trochu jinak, ale Morrisova kresba už je charakteristická a nevypadá už tak "Disneyovsky" jako v prvních dílech, které u nás oficiálně nevyšly.

Já kdysi přeložil sešit č. 6, Psanci, nějací slovenští fanoušci přeložili několik dalších sešitů. Snad je Crew vydá postupně všechny, byť dle vyjádření Jiřího Pavlovského mají v plánu především ty, které psal Goscinny. Pravděpodobně proto po sešitu č.9 bude v srpnu následovat sešit č. 11, tedy Lucky Luke vs. Joss Jamon, desítku si psal Morris sám. Ovšem pokud se Crew bude držet pořadí a dvouměsíčního tempa, v říjnu by nás mohla čekat premiéra bratranců Daltonových. Díly 13-21 pak vydal Egmont, do těch se Crew nechystá (krom toho to byly ty poslední, dostupnější, počínaje Soudcem Beanem a konče Černými horami), takže snad to Crew vydrží a od podzimu dostaneme nálož Daltonových. Jo a snad zachovají některé prvky Egmontího překladu, třeba jméno psa. Tramtabum, žádnej Raťafák.

Jen pro pořádek, co tu už vyšlo:

Egmont vydal díly od vydavatelství Dargaud, které Luka převzalo v roce 1967, takže počínaje sešitem 31 (Tortilly pro bratry Daltonovy) až po díl 46 (Zpívající drát, vyšlo 1977). Vynechán byl speciál č. 42 se sedmi příběhy. Poté vzali jeden díl z 80. let (Poklad Daltonových, sešit č. 47) a navázali od sešitu 13 po sešit 21, jak už jsem zmínil (1959-1963).

Díly 1-8 jsou většinou kratší příběhy, Morris si je psal sám. Jsou to Zlato Dicka Diggera, Arizona, Rodeo, Pod západní oblohou, Lucky Luke vs. Pat Poker, Psanci, Elixír doktora Dokeyho a Phil Wire, desátý sešit Modronožci přicházejí psal Morris rovněž sám. Co Egmont vynechal kromě již zmíněného - dva díly o Daltonech (Daltonovi ve vichřici a Daltonové zase na útěku), Karavana, Město duchů, Daltonové se očišťují, 20. kavalerie, Eskorta, Ostnatý drát na prérii a Calamity Jane. Vše díly z let 1963-1967. V letech 1978-86 pak ještě vyšlo několik sešitů dle Goscinnyho námětu, dva z nich založené na dvou animovaných filmech ze 70. let, tak ty snad budou vydány taky.

JOE MILLARD - THE GOOD THE BAD AND THE UGLY

Přepisy knih do filmové podoby jsou věcí normální, ale je pravda, že původní dílo většinou v tom či onom ohledu utrpí. Doslova to nejde. Naopak přepisy filmů do knih jsem vždycky považoval za odpadek. Jen snaha nahrabat další prachy na úspěšném trháku. Autory těchhle přepisů nebývají většinou sami autoři filmů, takže pisálek je nucen držet se u prostého popisu toho, co se děje ve filmu a nemá možnost vložit do knihy nic svého. Na druhou stranu, dokud neexistovalo domácí video, často to asi byl jediný způsob, jak si film oživit, pokud ho nehrála často televize nebo se nenasadil znovu do kin.

 

U filmů jako je Leoneho dolarová trilogie mi pak jejich přepis do knih připadá vyloženě jako mrhání papírem. Onehdy už jsem tu psal, ale spíš jen info, protože jsem netušil, že dostat se k nim bude nakonec tak snadné. A ejhle, nakonec jsem natrefil na možnost, jak se ke starším knihám ze zahraničí dostat, a tak mi v poličce stojí nejen Millardova adaptace GBU, ale i románová verze Žoldnéře. Teď už nevím, kdo ho napsal, a ani se mi to nechce hledat. Objednávka z Kanady nakonec nebyla vůbec drahá a knihy přišly už asi po dvou týdnech.

 

Po kinoprojekci GBU, o které jsem tu psal minulý týden, jsem zase na nějakou dobu toho filmu plný, poslouchám pořád soundtrack, pouštím si různé videorecenze atp. A tak jsem sáhl i po knižním zpracování. A upřímně řečeno, bylo lepší, než jsem to čekal. Není to nijak tlustá kniha a čte se docela dobře.

 

Spisovatel Joe Millard vycházel z původního scénáře, což způsobuje, že se občas od knihy odchýlí, něco má přeložené jinak a najdeme tu i pasáže, které nejen nejsou v americkém střihu, ale ani v žádném jiném. Z hrdinů jméno zůstalo jen Tucovi. Zlý se tu, tak jako v italštině, jmenuje Sentenza, Blondie je přeložen jako Whitey, autor se ale, asi dle zadání, křečovitě drží spíše označení The Man With No Name nebo lovec.

Hned první kapitola překvapí, protože v ní je obsaženo, co se vlastně stalo s tou bednou zlata a jak se dostala na Sad Hill. Následně Sentenza přijíždí za farmářem (zde jménem Mondrega) a vše probíhá, jak to známe. Tuco je chycen Whiteym (který má mít dokonce tak světlé vlasy, že vypadají jako bílé) a probíhá známá výměna. Během střetu Sentenzy, Tuca a Whiteyho v jednom z měst (ve filmu Val Verde) se tu dozvíme, odkud se Tuco zná se Sentenzou a že Sentenza a Whitey o sobě slyšeli.

 

Tuco je nakonec ponechán v poušti a může si nechat provaz, zasranej blonďák odjíždí, a tady následuje další odchylka. Po výslechu Marie totiž Sentenza sleduje bitvu a následně se jede vyptávat do rozbombardované pevnosti. Bitva se, předpokládám, ani netočila, to by byly vyhozené peníze za nedůležitou scénu. Každopádně je to ta bitva, jejíž šrapnel později zasáhne do děje. Až po scéně v pevnosti následuje zajetí Whiteyho v hotelu, kde je ale Tuco na něj sám. Místo honičky za doutníky se teprve teď dá Tuco dohromady s pár Mexičany, ale bez jakékoli slepice, a poštve je na Whiteyho, který si v klídku táboří u řeky. Tohle je tak fádní akce, že se nedivím, že se do filmu nedostala. Ještě než se Tuco a Whitey dostanou do pouště, sledujeme Sentenzu, jak se poptává po zajateckém táboře Battleville (sic) a Billu Carsonovi, následně najde mrtvá těla vojáků včetně seržanta mířícího do Battleville, jemuž ukradne uniformu a identitu. Takže takhle se dostal do toho tábora! 

 

Whitey projde pouští jako na grilu, proběhne setkání s Carsonem/Jacksonem, je tu rozšířené mučení v poušti, hledání nemocnice v nočním ležení, pobyt v klášteře, střet s bratrem, Whiteyho rozjímání nad mrtvými vojáky i následné zajetí. Dozvíme se, že postava, kterou hraje Aldo Sambrell, se i zde jmenuje Sambrell. U scény v táboře jsou velmi mírné odchylky. Scéna, kdy se Sentenzovi muži přidají k Sentenzovi a Whiteymu následuje hned za jejich odjezdem z tábora.

 

Tuco Wallace vyhozením z vlaku úplně nezabije, ale jen omráčí. Když poté utíká, zjistí, že pistole, kterou měl Wallace u sebe, je ta jeho z obchodu. Proto ji pak Whitey může poznat. V rozbombardovaném městečku už nikdo není a není už ostřelováno. Pistolník s jednou rukou není známý ze začátku, který v knize chybí, a jmenuje se Elam. Jack Elam ho měl původně hrát.

 

Už se budu asi držet jen větších odchylek. Ty největší přijdou až po velké bitvě. Hned po ní totiž sledujeme Sentenzu, kterak přijíždí na Sad Hill, hledá hroby, jestli nebude mít štěstí, a pak jen čeká na Tuca a Whiteyho. Ti přijíždí spolu. Žádná děla, žádný umírající voják, žádná Ecstasy of Gold. Společně najdou hrob Arche Stantona a Tuco se pokusí Whiteyho zbavit. Jenže jeho pistole klapne naprázdno. Whitey ho donutí, aby vykopal hrob, přichází Sentenza, a teď Whitey vytáhne trumf se špatným hrobem. Jméno napíše na papír a ne na kámen a duel je pouze Whitey vs Sentenza s tím, že Tuco se oba snaží ukecat, aby se s ním po svém vítězství rozdělili. Pak už je vše jak ve filmu, jen vysvětlení, že provaz na konci je provaz z hotelu, který posléze Whitey ukradl, je docela zbytečné.

V čem se kniha silně liší od filmu je ukecanost. Kde Eastwoodovi stačí jedno slovo, obvykle následuje třířádkový proslov. Vše se dovysvětluje, dovysvětluje, dovysvětluje, až to hezké není. Navíc dialogy jsou dost šroubované a veškerý vtip v nich zaniká. Celkově si nejsem jist, jak spisovatele Millarda ohodnotit, zda to, jak se mi to dobře četlo, souvisí s tím, jak mi jel film před očima a hledal jsem hlavně rozdíly. Asi ano - třeba třístránkový popis bitvy, kterou Sentenza sleduje, mě číst opravdu moc nebavil.

Ze scén, které se prokazatelně točily, tu není úvod v městě duchů, slepice, scéna v Socorru a scéna, kde Angel Eyes Blonďákovi vysvětluje, oč vlastně jde. Otázka je, zda byly do scénáře zařazeny až později, nebo zda je Millard vynechal.

 

No, poměrně lacině jsem našel i pár dalších dílů knižní série, takže už je mám objednané. Někdy si je přečtu a uvidím. Ty, co po filmech následují, ale asi za moc stát nebudou.

AGENT 0008

Tak jsem si procházel starší články a narazil jsem na recenzi filmu Náš muž Flint, z kterého už si pamatuju jen Jamese Coburna ležícího na dvou židlích, přičemž na jedné má jen hlavu a na druhé jen paty. Prý se tak udržet opravdu dokázal. Tudíž když jsem si tam přečetl o tamější parodii Bonda, agentovi 0008 a jeho představiteli, dvojníkovi Seana Conneryho, nic jsem si nepamatoval a zkusil jsem si to vyhledat. Překvapeně jsem ale zjistil, že série o agentovi 0008 opravdu existuje!

Vycházela v paperbacích v 60. letech. Autorem byl William Knoles, píšící ovšem pod pseudonymem Clyde Allison. Knoles sám měl problémy s alkoholem a další psychické problémy, které ho roku 1970 dohnaly k sebevraždě, během šedesátých let ale napsal řadu levných románů, obsahujících hodně násilí a sexu. A dvacet z nich, vydávaných v letech 1965-1968, bylo právě o Trevoru Andersonovi, agentu 0008. Už první kniha oznamuje "meet agent 0008, peerless lover - fearless killer!" Tudíž postava se od Jamese Bonda nijak zvlášť nelišila, už z titulů je ale jasné, že ho spíše vyloženě parodovala. 

Mezi názvy najedeme třeba tituly jako Gamefinger, Sadisto Royale, For Your Sighs Only, From Rapture With Love nebo Platypussy. James Bond ale už dle názvů evidentně nebyl jediným zdrojem parodie - třetí kniha se nazývá Nautipuss, dál tu máme titul 0008 meets Modesta Blaze, Roburta the Conqueress, a protože parodovat Modesty Blaisovou a Julesa Verna nestačí, máme tu i titul 0008 meets Gnatman! A zatímco ostatní knihy mají typické obálky ve stylu Roberta McGinnise se sexy děvami a zbraněmi, tahle připomíná komiks, jen místo netopýřího muže se tu prohání komáří muž.

Pro tyhle šedesátkové paperbacky nakladatelství Signet či Dell mám docela slabost, pár jich i mám. Když jsem se ale mrknul, jestli se dá něco ze série sehnat, zjistil jsem, že knihy běžně stojí kolem 200 dolarů. Nicméně od čtení mě odrazují už jen ty názvy, něco mi napovídá, že tento humor asi nebude mým šálkem čaje. Ať žije Bob Saint-Clare!

Tady si někdo dokonce dal tu práci a pár těch knih přečetl, a asi je jasné, že za tu cenu to doopravdy nestojí. Obálky jsou ale pěkné. https://www.pulpinternational.com/pulp/entry/Twenty-vintage-covers-form-the-0008-spy-collection.html

QUENTIN TARANTINO - ONCE UPON A TIME IN HOLLYWOOD

Tarantino prohlásil, že natočí jen 10 filmů, tudíž mu zbývá už jen jeden. A docela to asi začíná protahovat. Místo toho, aby chystal ten "poslední", se ve skoro šedesáti letech oženil, narodil se mu syn, a vrhl se na dráhu spisovatele. A to tak, že přepsal do podoby románu svůj poslední film. Nenechte se ale zmást - nová kniha sice vychází z filmu, ale obsahuje nejen kapitoly, které se do filmu nedostaly, ale zjevně i hodně materiálu, který přibyl až po natočení filmu.

Dějj je prakticky shodný. Pohasínající westernová hvězda se musí rozhodnout mezi změnou image a novým nastartováním kariéry, byť v zámoří, nebo tvrdohlavým setrváním v televizi s image Jakea Cahilla. Jeho kaskadér a poskok Cliff se setkává s odvrácenou stranou Hollywoodu. A Rickovi sousedé Sharon Tate a Roman Polanski se naopak hřejí na výsluní. Kde se děj začíná odchylovat, jsou například značné odbočky do minulosti i budoucnosti ještě v první polovině knihy, soustředění na postavy, které byly ve filmu okrajové, nebo se v něm neobjevily vůbec, a to, že kniha je z části románem, z části encyklopedií světového filmu podle Quentina Tarantina. První dvě kapitoly jsou v tomhle extrém. V první se skrze Ricka dozvíme vše možné o áčkové i béčkové hollywoodské produkci. Ta druhá popisuje Cliffa tak, jak ho ve filmu neznáme - jako muže, který prošel takovým množstvím násilí za války, že mu hollywoodské filmy připadají k smíchu, a tak, když jde do kina, chodí především na zahraniční filmy, protože jsou reálnější - italským neorealismem a francouzskou novou vlnou počínaje, přes jeho oblíbeného Akiru Kurosawu a Toshira Mifuneho (dokonce dostaneme top 5 žebříček Kurosawových filmů) až po švédské artové filmy na hraně pornografie - s tím, že na jeden takový se dokonce s Cliffem vypravíme do kina.

Postava Cliffa vůbec prošla obrovským prohloubením. V podání Brada Pitta je to správňák za všech okolností. V knize z něj jde kolikrát strach. Ve filmu nevíme, jestli skutečně zabil svou ženu, tady se dozvíme, kolik lidí ještě zavraždil.Stejně tak tu má mnohem více prostoru Pussycat a Charles Manson, který se sám filmem jen mihl. I Cliffův pes Brandy tu je představen podrobněji, což vede k závěru, který známe z kina...Jenže kniha se odchyluje od filmu víc a víc, takže končí úplně jinak. A tím nechci říct, že se stane něco jiného, jen končí v jinou chvíli, ve chvíli, která je pro knihu a její hlavní postavu, kterou je bezpochyby Rick, mnohem důležitější. Co je potom, už jsme si v některých kapitolách přečetli.

Aby toho nebylo málo, některé kapitoly se do popisu děje seriálu Lancer zažerou natolik, že působí, jako převzaté z westernového románu. V závěru se dokonce román stane celkem osobním, a zároveň nám Tarantino jasně dá najevo, že vypravěč není on sám, když sám sebe několikrát zmíní. Povedlo se mu totiž do děje zakomponovat svého nevlastního otce, který v té době hrával v baru, kam běžně chodily celebrity, a s některými se přátelil. A v jednom z flashforwardů zjistíme, že jedna z postav v budoucnosti bude hrát ve filmu Quentina Tarantina. 

Nemám tušení, zda a na kdy se chystá české vydání, ale i v angličtině se to četlo moc dobře. Samozřejmě jsou zajímavější a lepší pasáže, které nepůsobí jen jako přepsání filmu do knihy, tudíž vlastně potěší sebemenší odchylka. Při čtení si samozřejmě člověk představuje herce z filmu, jak říkají své věty, a zamrzí, že některé od nich nemohl slyšet, zároveň by mě zajímalo, kdo by sehrál některé role, které se do filmu nedostaly vůbec (třeba Alda Raye). Až Tarantino natočí svůj poslední film, tak mi bude líto, že už není na co chodit do kina, a jeho prácei s obrazem a hudbou budou chybět, ale pokud bude pokračovat v psaní knih, snad to bude aspoň do jisté míry dostatečná náhrada.

JAKÝ JE DOOPRAVDY CHUCK NORRIS: FÁMY A FAKTA

Chuck Norris nečte knihy. Jen je zmáčkne a dostane informace, které potřebuje.

Nemám bohužel žádnou knihu o Jamesi Coburnovi, o Charltonu Hestonovi, o Ursule Andressové, o Donaldu Pleasencovi, Giulianu Gemmovi, Toshiru Mifunem ani Paulu Naschym. Proto první knižní recenze ve speciálu přichází až teď kupodivu právě s Chuckem Norrisem. Stejně jako kdybych měl speciál na Stevena Seagala, asi bych se podíval na zoubek jeho hudební dráze. Uh, to se nestane...

Kniha hrdě hlásí "napsal osobně Chuck Norris," avšak je pravda, že samozřejmě ne sám. Pravděpodobně vzešla z rozmluv se spisovatelem, tak jak to u celebrit chodí. Původně jsem myslel, že je to sbírka vtipů o Norrisovi, kterých je plný internet, ale docela to není pravda. Chuck Norris totiž vybral stovku svých nejoblíbenějších vtipů o sobě, a všechny je okomentoval. Což je zvláštní nápad, ale proč ne, lepší, než běžné memoáry. Asi.

Dokud vtipy Chuckovi připomenou nějakou zábavnou historku z jeho života, potud ještě dobré. Jen je zarážející, že i z historek ze života Chuck Norris vychází naprosto dokonale. Všechno dokázal, vždy zvítězil, i třeba ve sportu, který v životě nehrál. Jeho historka, jak americké filmové hvězdy porazily italské filmové hvězdy v evropském fotbalu vyznívá tak, že kdyby jeho na hřišti nebylo, Američané by nevyhráli 1:0. Stejně tak se nebál sáhnout na chřestýše, rozmluvil gangsterům přestřelku na opuštěném parkovišti atd. atd. Na to, že vyhrál všechny ty šampionáty v bojových uměních, mu sahat nebudu, ale ten zbytek by chtěl trochu sebereflexe.

Horší to ale je ještě, když nevzpomíná, ale filozofuje. Pokud nevíte, kdo je Chuck Norris, co se týče světonázoru, tak to shrnu asi takhle: konzervativní americký patriot, přerůstající v nacionalistu. Není divu, že je podporovatelem Donalda Trumpa. Do všeho plete správné americké hodnoty, podporuje aktivity amerických vojsk kdekoli na světě, a hlavně do všeho plete náboženství. Zvláště kapitolka, kde zpochybňuje evoluci a trvá na tom, že svět byl stvořen Bohem, je výživná. Já Chucka Norrise na základě jeho názorů nehodnotím. Každý má právo psát, co myslí, že je správné, pokud tím neomezuje nějakou jinou skupinu obyvatel. Jenom mě to prostě nebaví číst.

K celkovému vyznění tak nesedí grafické zpodobnění knihy, připomínající komiks, všude bombastická písma, karikatury Chucka Norrise, slogany sestávající zejména ze vtipů a slovních hříček.To vše naláká na větší zábavu, než jaká z knihy opravdu přijde. Způsobu, jak je většina textu napsaná, by slušela spíš režná vazba bez ilustrací, s fontem Garamond či Baskerville.

Prostě, pokud čekáte humor, narazíte. Pokud chcete Chuckovy historky ze života, dostanete je, ale občas poměrně nesouvisle zařazené. Pokud nechcete číst jeho kázání morálky, asi tu knihu vůbec neberte do ruky.

THE SHOW WITH NO NAME - EPIZODA 21.5 - KNIHY KARLA MAYE

Speciální díl, v kterém se jednak nezaměřujeme na filmy, ale na knihy, jednak jsme na videu, jednak nemluvíme spolu, ale prvních 40 minut mluvím já a pak to převezme Kubaso.

 

VÝPRAVY DO ZTRACENÝCH SVĚTŮ

Pamatujete na Zlaté údolí? Sbírku starých komiksů, včetně Rychlých šípů, povídek a podobně. Vyšlel tam i komiks Výprava Toma Bartona, který vycházel v časopisu Vpřed v letech 1946-1947, stáli za ním František Běhounek a Václav Junek. Kdysi jsem to sem dával v poměrně nevelkých skenech. Roku 2001 vyšla Výprava v kvalitnějším tisku v podobné edici Závod o Měsíc. Vydavatelství Leprez tehdy slibovalo vydání pokračování, které nikdy nevyšlo, ale než stihlo vyjít, zkrachovalo.

Takže když současné Nakladatelství Josef Vybíral, které se soustředí na tyto pamětnické a sběratelské záležitosti (kromě komiksů vydává hlavně verneovky v předražených sběratelských vydáních), oznámilo, že vydá Výpravu včetně onoho druhého dílu, těšil jsem se jako malej kluk. Ten komiks mi vždycky připadal neukončený, což byl, takže jsem byl zvědav, jak Běhounek pokračoval.

Jenomže... ten druhý díl vůbec nenapsal František Běhounek...

Věřil jsem, že se snad v jeho pozůstalosti našlo libreto, nebo snad jen povídka, naivně jsem dokonce doufal, že i bylo Junkem nakresleno. Když jsem viděl na stránkách vydavatele ukázky, pochopil jsem, že tak daleko přípravy nedošly. Po přečtení pokračování i doslovu se ptám - došly vůbec někam?

Půvidní Výprama má nějakých 37 epizod, ve kterých sledujeme atomové letadlo Tornado a jeho posádku, která dopluje do "ztraceného světa" plného předpotopních živočichů. To dalo motiv celému souboru, protože následují tři výpravy do Doylova Ztraceného světa, ale nepředbíhejme.Vyprofilují se nám hlavní čtyři postavy, sám Barton, který je však spíše v pozadí, a technici John Kadlec, Joe Kulička a Vašek Vyskočil zvaný popleta, jejichž příhody, zvláště Kuličky, děj sleduje. První díl končí znovuspojením výpravy a slibuje pokračování.

To ale bylo pro knihu vytvořeno nově, na pouhých dvanácti stranách, které zklamou. Příběh je překotně uzavřen, předpotopní živočichové, kterých je první díl plný, takřka zmizí, a důraz je kladen především na Indiány, kteří se zjeví bůh ví odkud, další bělošské ztroskotance, mezi nimiž je i nová hlavní postava, blond dívka, která se skamarádí s třemi techniky, a zrádný Walt Master, který se mihl už v prvním dílu. Příběh je rychle uzavřen a konec, i když i tady je náznak možného pokračování. Nevzniklo to v Běhounkově hlavě, scénář vytvořila Ivana Peroutková, která se podílela ještě na dalším komiksu z knihy.

Zklamala mě i kresba Jiřího Petráčka, který pro knihu vytvořil všechny novinky. Oproti Junkovi působí moderněji, ale zároveň dost starosvětsky, a oproti němu i fádně, strnule a bezvýrazně.

Následuje trojice komiksů Vlastislava Tomana o Doylově Ztraceném světě. První dva vyšly kdysi v ABC, známe je z jejich Velké knihy komiksů. První výprava, kreslená Jiřím Veškrnou, je napínavá a zajímavá, Druhou výpravu kreslil profesionálnější a západnější František Kobík, ale scénář už je z Tomanovy hlavy a tento příběh se mi nikdy nelíbil. Je z éry ABC poučené z krizového vývoje, takže uvědoměle kritizuje kapitalismus a imperialismus. Třetí výprava je novinka a kreslil ji opět Petráček. Tohle by ale fungovalo lépe jako psaná povídka, což Toman také udělal. Vyprávěním pacienta, který tvrdí, že našel Doylův Ztracený svět, mi komiks připomněl jiný Tomanův ábíčkovský komiks, Tvrz.

A následuje další "objev," opět trochu falešný. Jaroslav Foglar se kdesi zmínil o přípravách komiksu Expedice Borneo. Po letech byla nalezena povídka, z které opět Ivana Peroutková připravila scénář, nakreslený jakýmsi Oskarem, což opět není nikdo jiný, než Jiří Petráček. Čtyři strany, na kterých se toho zase tak moc neděje. Rád bych si přečetl původní povídku, to by určitě fungovalo mnohem lépe.

Následuje doslov rozebírající předlohu pro Ztracený svět, jeho vznik, filmové adaptace, epigony, i vliv na nás, komiksy na podobný motiv a podobně. Do tohoto doslovu je vřazen ještě třístránkový komiks Zlaté město, který asi ve výsledku bude po původním Bartonovi tím nejlepším, co je v knize k nalezení.

Je dobře, že tahle kniha vyšla. Prakticky největším zklamáním je slíbené pokračování Toma Bartona, Tomanovy Výpravy, až na tu třetí, jsem už znal. Expedice Borneo neslibovala nic moc a ani nic moc nenabízí - mezi spřízněnými foglarovskými komiksy je asi na stejné úrovni jako Lov na netvora či K pramenům neznámé řeky a o něco lepší než Nyam nejlepší z dobrých. Nejsem si jist, jestli kniha může zaujmout mladé či dětské čtenáře, ale fanouškům a sběratelům určitě radost udělá.

Tak si říkám, že bych rád Výpravu Toma Bartona viděl ve filmu! Ale toho se nikdy na 100 % nedočkám...

RICHARD GLENN SCHMIDT - GIALLO MELTDOWN: A MOVIETHON DIARY

Před měsícem jsem tu upozorňoval na youtube kanály Giallo Realm, Spaghetti Realm a Eurocrime Realm, obsahující hodiny a hodiny filmů v dobré kvalitě. Než jsem se z nich sám stačil na cokoli podívat, smazali je nadobro. Chtěl jsem si po nějaké době pustit podcast Giallo Ciao Ciao, ale stránka byla zrušena. Chtěl jsem se podívat na The Giallo Room na youtube, ale mají už půl roku zablokovaný kanál údajně z důvodu nevhodného obsahu. A aby toho nebylo málo, stránka Giallo Score už taky nefunguje. Špatné časy pro italské žánrovky...

Mnohé jiné blogy či webové stránky už dávno nefungují. Na českém internetu najdete máloco vůbec, na světovém je to trochu lepší. Ale i to se může všechno změnit. Ještě, že máme web archive. Co bychom si bez něj počali. Co když do roka nebude už ani Oik's blog? Co si počnete? (Zálohuju, zálohuju, zálohuju.)

Richard Glenn Schmidt je americký filmový fanoušek, tvůrce stránek Doomed Moviethon a přidruženého blogu. Jeho specialitou jsou předlouhé maratony, ze kterých potom sepisoval blogové zápisky. No a když jich měl hodně, rozhodl se je vydat knižně. Papír z internetu nezmizí. Ne, že by jeho knihy sestávaly jen z toho, co předtím publikoval online. Vydal knihy pojmenované podle svých stránek, tedy Doomed Moviethon, Cinema Somnambulist, a třetí (ale vyšla jako první) sestává vyloženě pouze z giall a nazývá se Giallo Meltdown. A ta nás zajímá.

Obálka je pěkně ošklivá, ale napovídá o obsahu mnohem víc, než kdyby ji zdobil nějaký stylový plakát. Ostatně podívejte se na Schmidtovy stránky, podívejte se na nějaké jeho video. Ten člověk je samá legrace a humorem je prodchnutá i tato kniha. Ostatně, kdyby se kniha sestávající z nepřetržitých několikadenních maratónů filmů, v nichž maskovaní vrazi podřezávají špatně nadabované modelky, asi by něco nebylo v pořádku.

Takže zatímco máme knihy jako třeba La Dolce Morte Mikela J. Kovena, která rozebírá žánr vědecky, nebo So Deadly, So Perverse od Troye Howartha, což je vlastně encyklopedický přehled, Schmidt o giallu píše úplně z jiné strany - z pohledu fanouška. Klíč je i v podtitulu - jde vlastně o deníkové záznamy ze sledování filmů, kterých je neuvěřitelných 215. S lecčím by se tedy dalo polemizovat, zda je to giallo, zařazuje třeba i Ctihodné mrtvoly, americké filmy Oblečen na zabíjení nebo Tichá noc, krvavá noc, také seriál La porta sul buio produkovaný Dariem Argentem. Každopádně to zásadní v knize najdeme a i spoustu filmů, o kterých jste nikdy neslyšeli. A já taky ne.

Každý maraton je popsán zhruba podobně. Napřed nás autor uvede do nutnosti pustit si spoustu dalších giall během několika dní, následně nás seznámí s tím, jak se na maraton připravil, co se týče jídla a pití (což je zbytečné, ale k tomuhle to nějak nakonec sedí), a pak s časovým údajem, kdy co zapnul, popisuje jeden film za druhým. A to tak, že zápisky připomínají spíš poznámky, co ho zrovna napadlo při sledování, než nějaký ucelený referát o filmu. To důležité se ale dozvíme. Ještě lepší je, že nevyzrazuje nic víc, než je nutno. Tudíž i o filmech, které jsem neviděl, si mohu v klidu počíst. Tedy, občas vykecá přece jen víc, než je vhodné, ale nevyzrazuje ani motivaci, ani identitu vraha.

Co mi tu trochu chybí je nějaké zhodnocení. V podstatě skoro všechno vypadá, že je to podle Schmidta super. Což není divu, když se podívá na 215 filmů a píše o nich knihu. Ale přece jen by mě zajímalo třeba, který film z kterého maratonu považuje za nejlepší či nejslabší. Víc než kdy přišla na návštěvu tchýně, zrovna když vrah rozpáral nějakou nahotinu.

Dlouhé filmové maratony jsou můj sen, ovšem čím jsem starší, tím mám na ně méně času a energie. Občas se hecnu, že se podívám třeba na tři filmy v kuse! Jako jsem si to tuhle naplánoval s Lenzim. Je s podivem, že jsem po pondělních dvou filmech viděl v dalších dvou dnech další dva, než mě ten jediný bez Carroll Baker otrávil natolik, že jsem se další dva dny nedíval na nic, a další týden jsem místo toho sledoval Černobyl. Takže většinou už víc než dva kousky v kuse prostě nevydržím. Kdy já jich v kuse naposled viděl víc? Tudíž Schmidtovy knihy (ano, ze zájmu jsem si pořídil i Doomed Moviethon, obsahující kapitoly ze všech možných žánrů, byť horory značně převažují.) jsou pro mě spíš předmětem závisti k výdrži a odhodlání. Jo, taky bych rád viděl velkou část z toho, o čem píše. Sledovat v jednom kuse filmy je jedna z mých představ ideální dovolené. Bohužel, nedaří se mi to. Tak si aspoň počtu.

KAREL MAY - OHNIVÁ PUŠKA

Byl tu požadavek na více literatury, zvláště beletrie. No dobře, proč ne. Zalistoval jsem jedním sešitem z Dálek (o kterých už jsem tu psal), a nakonec jsem si Mayovu novelu Ohnivá puška přečetl celou. Ze začátku jsem měl pocit, že jsem ji kdysi četl, ale nakonec jsem došel k závěru, že ne. Vinnetoua na bitevní lodi bych si totiž pamatoval.

Ohnivá puška byla původně součástí románu Old Surehand, ale protože s jeho dějem nemá nic společného, nebývá do něj v současnosti zařazována a stejně jako pár dalších novel je vydávána ve zvláštních výborech pod různými názvy. Většinou jako Kapitán Kajman nebo Zajati na moři, případně v překladu Sam Firegun. Nejsem si jist, jestli Kajman není starší než sám román Old Surehand, protože v leccčem jakoby předcházel dalším Mayovým pracem. Postavy Dicka Hammerdulla a Pitta Holberse, ač se objevují i v jiných pozdějších knihách, i právě v Surehandovi, jako by z oka vypadli Tlustému Jemmymu a Dlouhému Davymu, zrovna tak námořník Polter by mohl být klidně nahrazen Hobble Frankem. Sám Sam Ohnivá puška je evidentně variantou Old Firehanda (a nepřekvapí nás, že jeho skutečné jméno je Thieme a pochází z Německa), a celkově jsem měl pocit, že část novely přepracovává povídku Old Firehand. Považte:

Na začátku máme krčmu, kde sedí dva zkušení lovci a přijedou dva očividní greenhorni. Chvíli jsem si až myslel, že jeden z nich je Old Shatterhand, ale není. Naprosto typická mayovská situace. Následně se hlavní postavy (Hammerdull, Holbers + greenhorni) setkají se Samem Ohnivou puškou u vlaku, který se chystají přepadnout Oglalové. Dojde k boji a náčelník Oglalů je společnými silami Vinnetoua a Ohnivé pušky zabit. Tohle jsem četl v různých verzích povídky Old Firehand i druhého dílu Vinnetoua v různých obměnách. Následně tu máme doupě lovců, které se Oglalové snaží najít (Vinnetou II).

Mezitím se přijde na to, že zelenáči jsou ve skutečnosti lotři, kteří jdou po Samově zlatě, a ve chvíli, kdy je uloupí, se May vydá na jinou cestu. Konec s westernem, máme tu námořnické dobrodružství, vzpouru na lodi, záhadnou sličnou dámu a námořní bitvy! Z jednoho z greenhornů se vyklube legendární kapitán Kajman a zábava může začít. Pokud tedy začala.

Co je pro Maye, pokud nevypráví z první osoby, typické, je, že děj postrádá ústředního hrdinu. Není jím Vinnetou, který tu má prostoru asi jako ve filmech se Stewartem Grangerem. Není jím Sam, nejsou jím ani Hammerdull a Holbers. Nejvíc May píše o Polterovi, který je, stejně jako Hobble Frank, víceméně komickou postavou a tedy jeho oblíbencem, a pak o samotném Kajmanovi, kterému, ač padouchovi, čtenář vlastně drží palce. Kladných postav je trochu moc, i když to není takový extrém jako v Duchovi Llana Estacada, kde se noví hrdinové zjevovali v každé kapitole, až jich bylo snad víc než Supů.

Co mně připadá na Mayovi nyní paradoxní, je, jak se u něj všechno zdá blízko (a to jsme v edici Dálky!). Tady to je až extrémní - lodi v závěru konají honičku mezi San Franciskem a Acapulcem, jako by se nechumelilo, a následně obeplují Mys Horn a vydají se do New Yorku, jakoby v horizontu pár dní! Stejně tak děj se odehrává na prostoru mezi New Yorkem, Středozápadem a San Franciskem, jako by to bylo kousek od sebe, a cesta do Evropy a zpátky taky není problém.

V podstatě je Ohnivá puška/Kapitán Kajman/Zajati na moři hlavně důkazem, jak se May často opakoval, a jak moc pozornost rozmělňoval mezi přílišné množství postav. Nemůžu říct, že bych Ohnivou pušku považoval za jeho nejslabší dílo, už proto, že si třeba zbytek Old Surehanda nebo třeba Poklad ve Stříbrném jezeře vůbec nepamatuju, ale na první díl Vinnetoua to rozhodně nemá. I když sledovat Vinnetoua na palubě bitevní lodi bylo zajímavé - tím spíš škoda, že mu May takřka nevěnuje pozornost. Ještě zábavnější bylo číst o Vinnetouovi v Německu v trilogii Supové Mexika (ale z toho jsem četl fakt jen jednu kapitolu z druhého dílu, kde se pak Vinnetou s Oldou vypraví i do Orientu! Zajímalo by mě setkání Vinnetoua a Halefa, ale na to asi nedošlo.)