PERFECT BLUE (1998)

Japonské animované filmy mě nelákají a ani tento film na tom nic nezměnil. Moc se mi nezamlouvá ten unifikovaný styl kresby, kdy rozeznat jednotlivé kreslíře na první pohled dokáže jen skutečný odborník, nelíbí se mi ani animace, která na jednu stranu působí poměrně realisticky, na tu druhou se často kromě centrální figury nehýbe vůbec nic. A není to věc jen tohoto filmu, občas zahlédnu na Déčku nějaký japonský kreslený seriál a samozřejmě si pamatuju Pokémony.

Dějově mě to taky nijak zvlášť nebralo. Zhruba prvních pětačtyřicet minut jsem se musel překonávat, abych to nevypnul. U kreslených figur je těžké nějak zaujmout, zvláště pokud se animovaný film snaží tvářit jako hraný. Proč to vlastně nenatočili s herci? Tedy, pokud jsem to dobře pochopil, film vychází z populární mangy a vzniklo dodnes hned několik adaptací včetně televizního seriálu. Tenhle film měl být také hraný, ale z finančních důvodů se to rozhodli dělat kreslené. Tak praví imdb.

Příběh se točí kolem hloupé popové hvězdičky, která se rozhodne změnit kariéru a stát se herečkou. Jenže nelíbí se to jednak jejím fanouškům, jednak jí samotné, protože první herecké krůčky znamenají štěky v televizních seriálech a nepříjemné role jako znásilňování. Její skupina bez ní navíc slaví docela úspěchy. Mima si tedy stýská po starých časech - není ale sama, někdo, kdo ji velice dobře zná, píše webovou stránku o ní, chodí jí výhružné dopisy a kolem ní začínají umírat lidé, kteří ji nutí vzdalovat se od image popové princezny. Televizní seriál, v  kterém vystupuje, navíc začíná nepříjemně připomínat její vlastní situaci.

Prvnch cca pětačtyřicet minut jde film poměrně jednoduše a lineárně. Pak to ale začne být docela psycho. Scény fantazie se prolínají s realitou a ani Mima, ani my si nejsme jisti, co se děje skutečně a co je jen sen. Navíc se pak ukáže ještě několik dalších možných interpretací, které mohou totálně převrátit to, co jsme do té doby viděli. Zpočátku mě to ani nenapadlo, ale už u scény v podzemním parkovišti jsem zbystřil. Nevím, jaký dopad měly giallo filmy v Japonsku, ale cítil jsem z toho, že minimálně tvorbu Daria Argenta a Sergia Martina museli mít tvůrci nakoukanou. Vrah o sobě dá vědět kazeťákem s písněmi, které Mima zpívala - to je přece Tmavě červená. Taky mě to přimělo zamyslet se nad významem názvu, který se dost možná právě Argentem inspiroval. Deep Red -> Perfect Blue. Tajemný stalker, prolínající se halucinace a realita a ona scéna na parkovišti zase připomene různé filmy Sergia Martina. No, ale zase tuhle inspiraci nechci přeceňovat.

Když odečtu závěrečnou scénu s lážoplážo titulkovou písničkou, bylo posledních cca 25 minut dobrejch. I tak je tu ale ten zbytek, který se mi příliš nezamlouval. Taky mě rozčiloval soundtrack, ale přiznávám, že půlku jsem ho neslyšel, protože jsem se na film díval ve vlaku. Nejen, že mi nesedí japonský devadesátkový popík pro teenagery, ale nemohu ani chovat jakékoli sympatie k povrchní popové zpěvačce toužící po slávě. Její demence je chvílemi vskutku ubíjející. SPOILER V závěru přišel zmíněný twist, který by naznačoval, že všechno, co jsme viděli, byla jen představa vražedkyně s rozdvojenou osobností, ale ihned byl vyvrácen, což mě zklamalo. Tudíž postavu to nikam neposunulo. KONEC SPOILERU Kdyby to celé bylo takové jako závěrečná třetina, bylo by to super. Ale ten začátek se mi prostě nelíbil. 6,5/10

Režie: Satoshi Kon
Hrají: Junko Iwao, Rica Matsumoto, Shinpaki Tsuji, Masaaki Okura, Hideyuki Hori
Hudba: Masahiro Ikumi
Japonsko 1998