FEMINA RIDENS (1969)

Kdosi mi v roce 2018 tento film doporučoval, tak se konečně dočkal. Jsem rychlík. 

Někdy tento film bývá označován jako giallo, ale řekl bych, že je to giallo asi natolik, jako Suspiria. Ne, že by kromě výrazného designu měly oba filmy něco společného. Tohle je jeden z těch filmů, které po uvolnění moralistických bariér v šedesátých letech zkoumaly temná zákoutí lidské sexuality. Celé to tak vypráví o sadismu, machismu, misogynii, misoandrii a feminismu v koktejlu, v němž si vystačí tři hlavní aktéři - dva herci a jeden skladatel.

Strohý ředitel jakéhosi podniku si z pracovních důvodů pozve do své vily mladou tiskovou referentku. CO dívka netuší, je, jak její šéf tráví víkendy. Poté, co vypije ve sklenici J&B rozpuštěnou drogu, se probudí svázaná a je týrána sadistickým mužem, který je odhodlán ji naprosto ponížit, učinit z ní svou otrokyni a nakonec ji zřejmě znásilnit a zabít. Celý film však naštěstí není přehlídkou sadistických choutek šovinisty Leroye vůči ponížené feministce Lassander, ale děj se postupně začne zamotávat a začne se měnit i vztah mezi oběma protagonisty. Dlužno říct, že k fyzickému násilí v první části prakticky téměř nedojde a týrání má spíše psychologickou podstatu. Druhá polovina je logickým vyústěním té první, ale film se najednou změní dost nečekaným způsobem. A vše to směřuje k poměrně nečekané pointě, která propojí i předtím nevysvětlené momenty ze začátku filmu.

Philippe Leroy a Dagmar Lassander do rolí fyzicky pasují naprosto přesně, ale se silnějšími herci by to bylo ještě lepší. Lassander je lepší než poměrně jednostrunný a toporný Leroy, ale být v tom výraznější herečka, napadají mě třeba Erika Blanc, Barbara Bouchet, Edwige Fenech nebo Marisa Mell, fungovalo by to ještě líp. Na druhou stranu, po posledních třech filmech jí odpouštím, jak moc mě štvala v Le foto proibite di una signora per bene. 

Co funguje výborně, je Ciprianiho soundtrack, který jsem si našel na YouTube, a zejména track ze žhavé sváděcí scény, kde Lassander tančí v průsvitném oděvu z gázy, si pouštím pořád dokola. Dekorace a celkový design jsou nápadité, ale některé záležitosti, jako obří socha rodící ženy s dveřmi místo vulvy, jsou příliš doslovné, stejně jako vlak plný saxofonistek a klarinetistek projíždějící kolem auta, kde se dvojice věnuje orálnímu sexu.

Film má 86 minut (verze, kterou jsem viděl, byla sestavena z několika kopií různé kvality), a i tak je poměrně dlouhý. Vše, co se snaží říct, a o čem vypráví, by se dalo stihnout v polovičním čase. V podstatě mi z toho tak nakonec zůstává jen ten Ciprianiho soundtrack. 6/10

a.k.a. The Frightened Woman, The Laughing Woman

Režie: Piero Schivazappa

Hrají: Philippe Leroy, Dagmar Lassander a další

Hudba: Stelvio Cipriani
Produkce: Cemo Film

Itálie 1969

HALLOWEEN SPECIAL 2024 část 1

Rok se s rokem sešel a zase nastává čas zkracujících se dnů, deprese, úzkosti, mizerného počasí a hrůzy. 

GLI ORRORI DEL CASTELLO DI NORIMBERGA (1972)

V italském názvu máme Norimberk, ale minimálně v americké verzi přiletí hlavní hrdina na začátku do Vídně. Pochybuji, že by se mu vyplatilo letět do Vídně a pak jet Mercedesem do Norimberka.

Jinak tentokrát si maestro Bava vybral hodně slabší chvilku. Upřímně zápletku "pro srandu vyvoláme ducha a pak nevíme, jak se ho zbavit" považuju v hororu za jeden z nejslabších námětů, a tady byl podán asi nejpitoměji, co jsem viděl. Scénář je asi jeden z nejhorších, které Bava měl, a v závěru jsem se několikrát neudržel smíchy, jak to bylo pitomé.

Zjevné je, že Bavovi scénář byl úplně jedno a soustředil se zejména na napínavé sekvence. Ty obstojí. Atmosféra v těchhle scénách obstojí. Masky obstojí. Triky docela taky. Ale jinak se zejména Elke Sommerová a Massimo Girotti zoufale snaží aspoň něco ze slabého scénáře vytřískat, zatímco Matouš se sedmdesátkovým hárem se nesnaží pro změnu o nica je jedním z nejslabších Bavových mladých hrdinů vůbec - a to je v jeho galerii mizerných hrdinů co říct. Rada Rassimov ve své epizodce vědmy a vyvolaného ducha zároveň je narežírovaná tak, aby co nejvíce přehrávala. Nejlepšími herci jsou tak nemluvící Luciano Pigozzi a malá Nicoletta Elmi.

V titulcích je ale jako první psaný Joseph Cotten, který se ale objeví až v polovině a na plátně stráví asi tak deset minut. Jeho roli původně nabídli Vincentu Priceovi, ale ten odmítl. Vlastně to není škoda, bylo by mi líto, že je ho tu tak málo. Joseph Cotten ho ale perfektně imituje. Každá grimasa, každé gesto, člověk má pocit, že sleduje Vincenta Price s jiným obličejem a hlasem.

Ciprianiho hudba je moc rozjuchaná, a celkově mi nesedí moderní atmosféra sedmdesátek (automat na Coca Colu na gotickém hradě rulez) spojená s vyvoláváním duchů, gotickým hradem a mučírnou. Kromě pár napínavých a dobře natočených scén tu nakonec jinak nic moc nenajdeme. Škoda. 5,5/10

a.k.a. Krvavý baron, Baron Blood, The Torture Chamber of Baron Blood

Režie: Mario Bava

Hrají: Joseph Cotten, Elke Sommer, Massimo Girotti, Rada Rassimov, Antonio Cantafora, Nicoletta Elmi, Luciano Pigozzi, Umberto Raho

Hudba: Stelvio Cipriani
Produkce: Jumbo Cinematografica, AIP

Itálie / SRN 1972

L'IGUANA DALLA LINGUA DI FUOCO (1971)

Tohle mě naopak velmi pobavilo, ač je to jednoznačně béčko námětem i provedením. Ale aspoň se tu podíváme do pro giallo netradičních lokací, tedy zejména Irska a na chvíli rovněž Švýcarska.

Námět trochu připomíná díl Columba s názvem Případ diplomatické identity, protože policie tu vyšetřuje vraždy točící se kolem velvyslance nespecifikované země. Jenže zatímco Columbo se celý díl oháněl, aby podezřelého arabského diplomata mohl vůbec vyšetřovat, zdejší policie nasadí neortodoxní metody - soukromé očko, bývalého poldu v podání Luigiho Pistilliho. Toho většinou vídáme ve vedlejších rolích, a v drtivé většině záporných. Tady hraje kladného hrdinu bogartovského střihu a jde mu to skvěle, škoda, že takových neměl víc. Takže Pistilli se do případu pouští na vlastní pěst, přičemž mu nevadí sem tam někoho zmlátit nebo svést velvyslancovu dceru.

Děj tentokrát nedává smysl vůbec, a s čím si tvůrci naprosto nelámali hlavu, to je motivace, proč vůbec k vraždám dochází. Prostě se dějí, Pistillimu vraždí svědky před nosem a smyčka se začíná zatahovat i kolem jeho rodiny, hluché staré matky a dospívající dcery. A právě postavy jsou tím, co film táhne. Pistilli má nevyřešené problémy z minulosti, má rodinu, o kterou se musí starat, začne si se svědkyní - nebo je to podezřelá? Zajímavostí je zjevná inspirace případem italského policisty, který byl známý tvrdými metodami výslechu a byl suspendován poté, co jeden z vyslýchaných spáchal sebevraždu při výslechu (tento policista se stal významnou inspirací pro všechny postavy hrané později Mauriziem Merlim). A zde má Pistilli právě trauma z toho, že se mu při výslechu zabil vyslýchaný poté, co ho zbil a zkopal.

Hvězdy tu nehledejme, ale známých tváří je vedle Pistilliho dost a dost, ať už je to Dagmar Lassander v roli právě oné velvyslancovy dcery - tady film nestojí na jejím výkonu, takže se mi tu líbila. Anton Diffring hraje strohého velvyslance, Valentina Cortese jeho manželku, v menších rolích se míhají Renato Romano, Werner Pochath nebo oslňující Dominique Boschero.

Co potěší, je, že film se aspoň z části opravdu točil v Irsku, ze Švýcarska zase uvidíme jízdu na bobu, což skoro připomene bondovky. Co nepotěší, jsou velmi mizerné triky. Vrah nejen řeže břitvou, ale používá i kyselinu, a masky popálených i pořezaných obětí jsou tak viditelně kašírované, až to bolí. Celková atmosféra taky není nějak moc temná a film je stylem dost průměrný, občas dost naivní tím, jak v první půlce pořád zoomuje na něčí černé brýle s hudební smyčkou, nebo jak se snaží vzbudit zdání, že vrah je naprosto každý.

Ale jak říkám, bavily mě tu postavy, a to zas tak často v giallech nebývá. Vlastně jsem i Pistillimu a Lassander přál, aby skončili spolu, v bytě s hluchou babkou. Cipriani tu obšlehl svůj soundtrack k Death Walks on High Heels, ale nevadí to. Béčková giallo zábava, porovnatelná třeba s Eyeball nebo The Case of the Bloody Iris. 7/10

PS. Riccardo Freda je tu z nějakého důvodu podepsán jako Willy Pareto. Naštěstí neuplatnil Paretovo pravidlo a film není z 80% nuda o ničem a 20% zajímavý děj ;) 

a.k.a. The Iguana With the Tongue of Fire

Režie: Riccardo Freda

Hrají: Luigi Pistilli, Dagmar Lassander, Anton Diffring, Valentina Cortese, Renato Romano, Werner Pochath, Dominique Boschero, Arthur O'Sullivan, Sergio Doria, Ruth Durley

Hudba: Stelvio Cipriani
Produkce: Variety Distribution

Itálie / SRN / Francie / Irsko / Švýcarsko 1971

THE SHOW WITH A NAME - ITALSKÉ RIP-OFFY 80. LET 2 - ŽRALOCI

 Druhý díl ze série o italských filmových vykradačkách osmdesátých let, kde se podíváme na zoubek vlně filmů o žralocích a dalším přírodním nebezpečí. Dozvíte se, co točil James Cameron, ještě než se stal slavným, projdeme si filmy Enza G. Castellariho a podíváme se na to, jak doslovná taková vykradačka může být.

BERMUDA: LA FOSSA MALEDETTA (1978)

Poměrně nudný italský pokus přiživit se na oblibě filmů o moři a žralocích. Vzhledem ke koprodukci s Mexikem hlavní roli hraje neznámý mexický ocas, který celý film různě trpí, hned na začátku se dostane do špitálu a ještě párkrát se tam během filmu podívá. 

Dějově je to něco jako Hlubina (nebo Lovec žraloků) křížená s pověstmi o Bermudském trojúhelníku - na záhadném místě kdesi v Karibiku padne letadlo (maličký modýlek koupený v hračkářství), rovněž se tam ztrácí lodě a lidi. Namísto celého trojúhelníku je to ale jen jedno místo na širém moři (o kterém naši hrdinové ale hned znalecky prohlásí, že se tomuto místu domorodci vyhýbají). Problém je, že letadlo převáželo kontraband, o který stojí mafie v čele s Arthurem Kennedym. Ten si najme našeho ocasa a jeho kámoše na to, aby mu kontraband našli - a než mu ho předají, začne po nich střílet. Inteligentní chlapík ten Kennedy.

Do toho má náš hrdinný ocas ještě manželku, do které mu dělá jeho bratr doktor. To je taky ocas. Manželka ale miluje ocasa. Čekal jsem, že Cinzia Monreale, která ocasovu kámoši volá, že za ním připluje, se rovněž po doražení zabouchne do ocasa. Všechny ženy přece chtějí mexického ocasa. Ale zapomněl jsem, že jakmile se ve filmu objeví Cinzia Monreale, musí zemřít. Takže dostaneme nesouvislou scénu s hipíky na lodi, kteří jsou náhle ozářeni čímsi, všichni naskáčou do vody, včetně hadrové panenky, která ze sebe začne chrlit krev! A pak už to tam nikdo nikdy nezmíní...

V podstatě jediným pozitivem filmu je půvab Janet Agren (ale hrát nemá co, její scény jsou jak z telenovely) a Ciprianiho hudba, byť ne moc výrazná. Jinak je to těžká nuda s nesympatickými herci a dějem, který mě prakticky nezajímal. Fantasy linka s tím, co potápí lodě a letadla, a krimi linka s mafiány ani nejdou moc dohromady a ani se vlastně nezkříží. 4/10

a.k.a. Žraločí jeskyně, The Shark's Cave

Režie: Tonino Ricci

Hrají: Andrés Garcia, Janet Agren, Arthur Kennedy, Pino Colizzi, Cinzia Monreale

Hudba: Stelvio Cipriani

Itálie / Mexiko / Španělsko 1978

UN POLIZIOTTO SCOMODO (1978)

Maurizio Merli tento týden do třetice, a jak název napovídá, opět jako policista.

V Massiho režii je vše umírněnější. Ale taky strašně pomalé. Merli tu je opět policista, který používá metody, s nimiž jeho nadřízení nesouhlasí, ale tentokrát je z filmu jasně znát, že jiné metody prostě neplatí, a i když z někoho výpověď dostane, zkorumpovaná justice může vše smést ze stolu. Jak mu na začátku vyčte kamarád novinář, chytá jen malé ryby, velké mu stále unikají.

Začínáme v Římě, kde Merli vyšetřuje sérii vražd, které směřují k bohatému muži jménem Degas, jehož Merli brzo odhalí jako pašeráka diamantů. Zatkne ho, ale záhy se díky právnické kličce Degas dostane opět na svobodu... Merli je převelen na jiné oddělení, ale jeho akce zde opět vedou na stopu Degasovi. Ten nakonec, po nepodařeném pokusu o Merliho zabití, prchá ze země, a Merli si radši zažádá o převelení na venkov. Takže druhá půlka nám otvírá zcela nové prostředí městečko, kde se nic neděje a Merli může v klidu pistoli nechat zamčenou ve stole, navíc se zamiluje do mladé učitelky (Olga Karlatos). Ale i tady narazí na velký případ.

Trochu jsem to s tímhle filmem měl jako na houpačce. Na začátku mě případ docela zajímal, ale pak mě začalo otravovat, jak Stelvio Massi vše podřizuje kameře. Scéna je natočena celá na jeden záběr, kdy kamera zoomuje, švenkuje a ostří tam a zpět, ale herci, dost toporní, musejí vždy počkat, až když se správně přeostří a přešvenkne s odpovědí na předchozí větu. Naštěstí tahle technika je použitá hlavně na začátku. Dokud je hlavním zloduchem Degas (Massimo Serato), docela mě to bavilo. Pak se Merli nechá převelet na venkov, a film na chvilku usne, i přes přítomnost krásné Karlatos. Pár nápadů zajímavých, ale provedení zdlouhavé, ani Ciprianiho soundtrack tomu moc nepřidal. Pár akčních scén je dobrých, například pronásledování dodávky vrtulníkem, nebo závěrečné vysvobozování rukojmích za pomoci jeřábu, byť to je zjevně vypůjčeno od Belmonda.

Co mě hlavně mrzelo, bylo, že oba případy nebyly provázané. Čekal jsem na Degasův návrat, na potrestání jeho i zkorumpovaného soudce. Ne, ve druhé půlce dostaneme nové padouchy, které nám ani pořádně nepředstaví. Jediné, co se tak vine celým příběhem, je změna Merliho z policisty, pro kterého je násilí denním chlebem, k policistovi, který nakonec sáhne ke krajním prostředkům, až když jiné řešení není, a sám je tím i zhnusen. Což je docela dobré vidět, zvláště po Italia a mano armata. 6,5/10

a.k.a. Convoy Busters
Režie: Stelvio Massi
Hrají: Maurizio Merli, Olga Karlatos, Massimo Serato, Mario Feliciani, Mimmo Palmara, Luigi Casellato, Enrico Chiappafreddo, Emilio Messina, Roberto Messina, Nello Pazzafini, Riccardo Petrazzi
Hudba: Stelvio Cipriani
Produkce: P.A.C.
Itálie 1978