80's HALLOWEEN SPECIAL 2025 část 2

 

Strašidelný dům v podání Lucia Fulciho.

 

QUELLA VILLA ACCANTO AL CIMITERO (1981)

 

Fulciho klasika, závěr neoficiální trilogie, kterou vlastně propojuje jen Catriona MacColl v hlavní roli, byť Fulciho stálic tu najdeme dost - druhou hlavní roli vytvořil Paolo Malco (Rozparovač z New Yorku), Dagmar Lassander hrála i v Černé kočce, Silvia Collatina ve Smrtící sponě, Carlo De Mejo byl v Páteru Thomasovi, Daniela Doria je pak naprostou stálicí, kterou tu čeká ještě docela mírná smrt, jen probodnutí lebky, zato hned v prologu. No a Fulci se jako obvykle objeví na chvilku sám.

 

Děj asi nemá smysl popisovat, protože nedává moc smysl a Fulci se mu stejně moc nevěnuje. Pochytíme, že vědec (v jakém oboru?) Boyle se s rodinou stěhuje do Nové Anglie, aby pokračoval ve výzkumu doktora Petersona, který zavraždil svou milenku, a pak spáchal sebevraždu. Dům, dohozený realitní agentkou Dagmar Lassander, je strašidelný už na první pohled. Sklep je bůhví proč zatlučený, pod kobercem je náhrobek, ozývají se zlověstné zvuky. Do toho k rodině přijde záhadná nemluvná chůva Ann (Ania Pieroni si odskočila od Argenta). Poté, co rodinku ve sklepě, kam se jim podaří dostat, napadnou netopýři, chtějí se vystěhovat. To se jim ale nepovede... protože to přestanou prostě řešit a druhého dne otec oznámí, že rodinu v domě zanechává a odjíždí po něčem pátrat zpátky do New Yorku.

 

Jakákoli logika si dala oraz. Malco první noc načape Aniu Pieroni jak se snaží vlámat do sklepa. Bez jakékoli otázky se otočí a odejde. V domě dojde k vraždě, o které ale nikdo z ubytovaných neví. Ania Pieroni ráno začne vytírat krev, aniž by ji zajímalo, kde se vzala. Catriona MacColl přijde a zeptá se, co se stalo. Ania Pieroni mlčí a Fulci jí zoomuje na oči. Zbavit se krvelačného netopýra, který se vám zakousne do ruky, podle návodu tohoto filmu máte tím, že máváte rukou kolem sebe a do netopýra se zběsile snažíte zabodnout nůžky. Atd. Atd.

 

Ústřední postavou je otravné dítě, které jako jediné vidí a komunikuje s malou holčičkou s podivnou panenkou, která se zjevuje na hřbitově kolem domu, ale i ve městě. Závěrečný citát pak tuto linku zdůrazňuje, nicméně film se jí nevěnuje úplně důsledně, a jestli má jít o fantasmagorii viděnou očima dítěte, nebo o halucinaci matky bojící se o své dítě, není úplně jasné, do toho navíc pořád odskakujeme k Malcovi, který zde velmi připomíná Fabia Testiho, jak se snaží předstírat, že film má nějaký příběh.

 

Dočkáme se pár nechutných scén, ale není to zase na úrovni Zombi 2 nebo Pátera Thomase. U scény s rozsekanými těly ve sklepě se mi opravdu začalo dělat trochu nevolno, jinak pár dekapitací, pořezání, hnijící tělo prolezlé červy a probodnutí se spoustou stříkající krve, ale když je pak tato mrtvola tažena, je zjevné, že část vraždy byla vystřižena, protože hlava je najednou v mnohem horším stavu. Čekal jsem tedy, že když už Fulci pořád zoomuje na pronikavé oči Aniy Pieroni, něco se jí s nimi stane, ale tady nechal oči na pokoji. Mumie Dr. Freudsteina je pak tak jasně viditelná maska, že jsem čekal, že mu ji někdo prostě strhne.

 

Hudbu tentokrát složil Walter Rizzati, ale na Fabia Frizziho nemá. Kamera Sergia Salvatiho (RIP) klasická, bonusem je, že film netrvá dlouho. Ale je to trochu slabší kousek. 6/10

 

a.k.a. Dům u hřbitova, The House by the Cemetery 

Režie: Lucio Fulci

Hrají: Catriona MacColl, Paolo Malco, Ania Pieroni, Giovanni Frezza, Dagmar Lassander, Silvia Collatina, Daniela Doria, Giovanni De Nava, Giampaolo Saccarola, Carlo De Mejo, Teresa Rossi Passante, Lucio Fulci

Hudba: Walter Rizzati

Produkce: Medusa Distribuzione

Itálie 1981 

FEMINA RIDENS (1969)

Kdosi mi v roce 2018 tento film doporučoval, tak se konečně dočkal. Jsem rychlík. 

Někdy tento film bývá označován jako giallo, ale řekl bych, že je to giallo asi natolik, jako Suspiria. Ne, že by kromě výrazného designu měly oba filmy něco společného. Tohle je jeden z těch filmů, které po uvolnění moralistických bariér v šedesátých letech zkoumaly temná zákoutí lidské sexuality. Celé to tak vypráví o sadismu, machismu, misogynii, misoandrii a feminismu v koktejlu, v němž si vystačí tři hlavní aktéři - dva herci a jeden skladatel.

Strohý ředitel jakéhosi podniku si z pracovních důvodů pozve do své vily mladou tiskovou referentku. CO dívka netuší, je, jak její šéf tráví víkendy. Poté, co vypije ve sklenici J&B rozpuštěnou drogu, se probudí svázaná a je týrána sadistickým mužem, který je odhodlán ji naprosto ponížit, učinit z ní svou otrokyni a nakonec ji zřejmě znásilnit a zabít. Celý film však naštěstí není přehlídkou sadistických choutek šovinisty Leroye vůči ponížené feministce Lassander, ale děj se postupně začne zamotávat a začne se měnit i vztah mezi oběma protagonisty. Dlužno říct, že k fyzickému násilí v první části prakticky téměř nedojde a týrání má spíše psychologickou podstatu. Druhá polovina je logickým vyústěním té první, ale film se najednou změní dost nečekaným způsobem. A vše to směřuje k poměrně nečekané pointě, která propojí i předtím nevysvětlené momenty ze začátku filmu.

Philippe Leroy a Dagmar Lassander do rolí fyzicky pasují naprosto přesně, ale se silnějšími herci by to bylo ještě lepší. Lassander je lepší než poměrně jednostrunný a toporný Leroy, ale být v tom výraznější herečka, napadají mě třeba Erika Blanc, Barbara Bouchet, Edwige Fenech nebo Marisa Mell, fungovalo by to ještě líp. Na druhou stranu, po posledních třech filmech jí odpouštím, jak moc mě štvala v Le foto proibite di una signora per bene. 

Co funguje výborně, je Ciprianiho soundtrack, který jsem si našel na YouTube, a zejména track ze žhavé sváděcí scény, kde Lassander tančí v průsvitném oděvu z gázy, si pouštím pořád dokola. Dekorace a celkový design jsou nápadité, ale některé záležitosti, jako obří socha rodící ženy s dveřmi místo vulvy, jsou příliš doslovné, stejně jako vlak plný saxofonistek a klarinetistek projíždějící kolem auta, kde se dvojice věnuje orálnímu sexu.

Film má 86 minut (verze, kterou jsem viděl, byla sestavena z několika kopií různé kvality), a i tak je poměrně dlouhý. Vše, co se snaží říct, a o čem vypráví, by se dalo stihnout v polovičním čase. V podstatě mi z toho tak nakonec zůstává jen ten Ciprianiho soundtrack. 6/10

a.k.a. The Frightened Woman, The Laughing Woman

Režie: Piero Schivazappa

Hrají: Philippe Leroy, Dagmar Lassander a další

Hudba: Stelvio Cipriani
Produkce: Cemo Film

Itálie 1969

IL ROSSO SEGNO DELLA FOLIA (1970)

"Jmenuji se John Harrington, je mi 30 let a jsem paranoik." Bezvadná první slova filmu dávají jasně najevo, že nejde o klasické giallo, ale o černou komedii, což byl vlastně Bavův typický přístup k tomuto žánru. Zde tedy sledujeme jakési giallo naruby, kdy protagonistou a vypravěčem je schizofrenický vrah, který je stíhán nejasnou vzpomínkou, jež se mu více a více objasňuje s každou další vraždou, kterou spáchá. Nutno říct, že všechny oběti jsou buď nevěsty, nebo modelky jeho svatebního salonu, které potom buď zakope pod záhonek, nebo spálí v kotli.

Jenže zatímco oběti a další ženy kolem Johna jsou krasavice, sám John je překvapivě ženatý. A jeho žena přežívá překvapivě dlouho, protože je to oproti všem ostatním herečkám ve filmu škaredá, zjevně starší čarodějnice, která Johna šikanuje a ponižuje, ale z finančních důvodů ho odmítá opustit. Naopak mu vyhrožuje, že ho nikdy neopustí, což Johna děsí nejvíc. Zvláště, když se mu do náruče (a pod sekáček) vrhají krásky jako Dagmar Lassander a Femi Benussi.

Překvapivě kvalitní a vtipný scénář, byť ve druhé polovině už tak dobře nedrží dohromady jako na začátku, je podpořen dokonalým Bavovým vizuálem - sám si dělal kameru. I přes italsko-španělskou koprodukci byl film zjevně natočen velmi levně a pařížské exteriéry jsou dodané z archivu, to ale nevadí, protože děj se povětšinou odehrává v Harringtonově domě, ve studiu nebo na zahradě. Na začátku diváka vyděsí příšerné miniatury vláčku - než se ukáže, že je to hračka i ve filmové realitě. Skvělé záběry přes odraz v sekáčku, ve skle nebo skrz obrácený dalekohled, použití širokých čoček, skvělé svícení, dekorace, kostýmy. Ale hlavně díky černohumornému pojetí mi film připadal, že něco takového mohli dát dohromady v té době Juraj Herz s Milošem Macourkem, kdyby spolu pracovali a mohli vůbec něco takového udělat. Nebo kdyby to viděli, určitě by se jim to líbilo.

Třeba jenom scény vražd - ve filmu jsou stěžejní dvě a obě jsou natočené tak odlišně, jak to jen jde. První je natočena prakticky jako romantická scéna, kde se vrah něžně chová nejprve k ženě a poté k sekáčku, zatímco druhá už je mnohem víc děsivá, brutální a napínavá. Bodycount je samozřejmě trochu vyšší, ale tyhle dvě jsou nejzásadnější.

Stephen Forsyth mě v hlavní roli taky docela překvapil. Jasně, jeho výkonu hodně pomáhá, že když se hodně mluví, Bava točí Forsytha zezadu, nebo ho radši nezabírá vůbec, ale je tu docela v pohodě a ve své roli docela uvěřitelný, oproti třeba Steffenovi v obdobné postavě v Noci, kdy Evelyn vylezla z hrobu. Dagmar Lassander vedlejší role přidrzlých krasavic sluší líp než když je v centru dění, Laura Betti je skvělá. Ostatní, kromě inspektora, vizuálně lehce připomínajícího Roda Steigera, už jenom tak přihrávají, Femi Benussi si ale určitě všimneme. 

Jen je škoda tempa. Film plyne velmi pomalu, a kochat se nádhernými obrazy a bavit se černými vtipy tolik nestačí. Ačkoli se mi film líbil, pozoroval jsem na sobě známky únavy a netrpělivosti, aby se děj dal trochu do pohybu. A jak říkám, druhá polovina už tolik nedrží pohromadě a moc dobře negraduje, což je škoda. 7,5/10

PS. V televizi běží I tre volti della paura.

P.P.S. Anglický název se mi tentokrát líbí víc. 

a.k.a. Hatchet for the Honeymoon, Blood Brides

Režie: Mario Bava

Hrají: Stephen Forsyth, Dagmar Lassander, Laura Betti, Femi Benussi, Jesús Puente, Gérard Tichy, Luciano Pigozzi

Hudba: Sante Maria Romitelli
Produkce: MGM

Itálie / Španělsko 1970

L'IGUANA DALLA LINGUA DI FUOCO (1971)

Tohle mě naopak velmi pobavilo, ač je to jednoznačně béčko námětem i provedením. Ale aspoň se tu podíváme do pro giallo netradičních lokací, tedy zejména Irska a na chvíli rovněž Švýcarska.

Námět trochu připomíná díl Columba s názvem Případ diplomatické identity, protože policie tu vyšetřuje vraždy točící se kolem velvyslance nespecifikované země. Jenže zatímco Columbo se celý díl oháněl, aby podezřelého arabského diplomata mohl vůbec vyšetřovat, zdejší policie nasadí neortodoxní metody - soukromé očko, bývalého poldu v podání Luigiho Pistilliho. Toho většinou vídáme ve vedlejších rolích, a v drtivé většině záporných. Tady hraje kladného hrdinu bogartovského střihu a jde mu to skvěle, škoda, že takových neměl víc. Takže Pistilli se do případu pouští na vlastní pěst, přičemž mu nevadí sem tam někoho zmlátit nebo svést velvyslancovu dceru.

Děj tentokrát nedává smysl vůbec, a s čím si tvůrci naprosto nelámali hlavu, to je motivace, proč vůbec k vraždám dochází. Prostě se dějí, Pistillimu vraždí svědky před nosem a smyčka se začíná zatahovat i kolem jeho rodiny, hluché staré matky a dospívající dcery. A právě postavy jsou tím, co film táhne. Pistilli má nevyřešené problémy z minulosti, má rodinu, o kterou se musí starat, začne si se svědkyní - nebo je to podezřelá? Zajímavostí je zjevná inspirace případem italského policisty, který byl známý tvrdými metodami výslechu a byl suspendován poté, co jeden z vyslýchaných spáchal sebevraždu při výslechu (tento policista se stal významnou inspirací pro všechny postavy hrané později Mauriziem Merlim). A zde má Pistilli právě trauma z toho, že se mu při výslechu zabil vyslýchaný poté, co ho zbil a zkopal.

Hvězdy tu nehledejme, ale známých tváří je vedle Pistilliho dost a dost, ať už je to Dagmar Lassander v roli právě oné velvyslancovy dcery - tady film nestojí na jejím výkonu, takže se mi tu líbila. Anton Diffring hraje strohého velvyslance, Valentina Cortese jeho manželku, v menších rolích se míhají Renato Romano, Werner Pochath nebo oslňující Dominique Boschero.

Co potěší, je, že film se aspoň z části opravdu točil v Irsku, ze Švýcarska zase uvidíme jízdu na bobu, což skoro připomene bondovky. Co nepotěší, jsou velmi mizerné triky. Vrah nejen řeže břitvou, ale používá i kyselinu, a masky popálených i pořezaných obětí jsou tak viditelně kašírované, až to bolí. Celková atmosféra taky není nějak moc temná a film je stylem dost průměrný, občas dost naivní tím, jak v první půlce pořád zoomuje na něčí černé brýle s hudební smyčkou, nebo jak se snaží vzbudit zdání, že vrah je naprosto každý.

Ale jak říkám, bavily mě tu postavy, a to zas tak často v giallech nebývá. Vlastně jsem i Pistillimu a Lassander přál, aby skončili spolu, v bytě s hluchou babkou. Cipriani tu obšlehl svůj soundtrack k Death Walks on High Heels, ale nevadí to. Béčková giallo zábava, porovnatelná třeba s Eyeball nebo The Case of the Bloody Iris. 7/10

PS. Riccardo Freda je tu z nějakého důvodu podepsán jako Willy Pareto. Naštěstí neuplatnil Paretovo pravidlo a film není z 80% nuda o ničem a 20% zajímavý děj ;) 

a.k.a. The Iguana With the Tongue of Fire

Režie: Riccardo Freda

Hrají: Luigi Pistilli, Dagmar Lassander, Anton Diffring, Valentina Cortese, Renato Romano, Werner Pochath, Dominique Boschero, Arthur O'Sullivan, Sergio Doria, Ruth Durley

Hudba: Stelvio Cipriani
Produkce: Variety Distribution

Itálie / SRN / Francie / Irsko / Švýcarsko 1971

LE FOTO PROIBITE DI UNA SIGNORA PER BENE (1970)

Giallo silně připomínající Lo strano vizio della signora Wardh či Tutti i colori del buio. Opět je tu mladá bohatá žena, jejíž muž je věčně v práci, opět je tu tajemný cizinec, který ji pronásleduje. Scenárista Ernesto Gastaldi asi psal pořád dokola jeden scénář. Nicméně pár věcí tento film odlišuje, ať už je to MacGuffin, odvíjení se příběhu, ale především to, že tady prakticky o mrtvolu (takže spíš než o detektivku jde o psychologický thriller) ani nahotu (ačkoli Nieves Navarro ochotně roztáhne nohy před kýmkoli) takřka nezavadíte, a taky obsazení hlavní role. Ve zmíněných filmech hlavní role hrála sympatická a talentovaná Edwige Fenech. U Dagmar Lassander jsem prakticky nenašel ani jeden důvod, proč bych se měl, jak píše pepua na čsfd, přát, "aby to ta unuděná vysmažená alkoholička přežila". Ani Simón Andreu se zdaleka nepřibližuje děsivosti Ivana Rassimova, naopak jsem z něj měl pocit, že je to ve skutečnosti prima chlápek a na vyděrače si jenom hraje. Navíc mi vadilo pár scén, které mi napověděly aspoň částečně pointu dopředu (trochu jsem se seknul). Takže body sbírají hlavně Ennio a jeho hudba (tradičně), Nieves a její ko... úsměv a především, a to bych chtěl vypíchnout, Alejandro Ulloa a jeho úžasná kamera. 6,5/10

a.k.a. Forbidden Photos of a Lady Above Suspicion
Režie: Luciano Ercoli
Hrají: Dagmar Lassander, Pier Paolo Capponi, Nieves Navarro, Simon Andreu
Hudba: Ennio Morricone
Scénář: Ernesto Gastaldi
Produkce: Overseas Film Company
Itálie / Španělsko 1970