O CANGACEIRO (1969)

Oléééé mulééér rendéééraaaa... Asi poslední špageťák s Milianem, který mi ještě chyběl. Nebo o jiném aspoň nevím. //Ne, kecam, ještě mi chybí ty dvě komedie, kde je maskovaný jako Chaplin.// Nicméně tady bychom mohli označení spaghetti western snadno rozporovat, protože film se odehrává až ve 20. letech 20. století v Brazílii, a nic už tady skoro western nepřipomíná. S výjimkou uniforem brazilské armády, které jsou prostě ty samé, co sloužily jako uniformy mexické armády, jen s jinými nášivkami. Jinak tu jezdí poměrně běžně auta, vyskytují se tu američtí gangsteři ozbrojení samopaly Thompson a závěr se odehrává v naftovém vrtu.

 

Jde o remake slavného brazilského filmu z 50. let, který ale neznám, takže o věrnosti předloze nemohu nic říct. Celé to je ale prostě další film z řady Tomas Milian se bouří proti (většinou) Eduardu Fajardovi. Tak jako Milian je ikonou revolucionářů, Fajardo je ikonickým kapitalistou nebo fašistickým přisluhovačem kapitalismu. Sviniar! Koukal jsem s původním slovenským dabingem, a to určitě bylo dobré ozvláštnění. 

 

Takže Milian s hlasem Kukury je naprostý venkovský somár, kterému na začátku zabijí kravičku, a vzápětí uvěří, že je vtělení Ježíše, které má vést prostý lid k vítězství nad lží, nenávistí, armádou a kapitálem. Cesta k tomu je nakonec vlastně jednodušší, než čekal, ale v tu chvíli se do věci vloží ropná společnost představovaná Larrym Matejkou, čekoameričanem... Pardon, holandským agentem, který ale úplně vypadá jako Michal Dočolomanský s blond parukou. Už jsme ho v jednom filmu viděli, a i tady mi chybělo, aby se představil jako hrabě Teleke z Tölökö, a že ho ve slovenském dabingu z roku 1974 Dočolomanský nemluví, považuji za hřích.

 

Nicméně celkově jsem měl dost asociace na spoustu filmů z pera Franca Solinase, až se divím, že tohle nepsal. Tu jsem si vzpomněl na Žoldnéře, tu na Kulku pro generála, tu na Tepepu, tu, a to asi nejčastěji, na Ostrov v ohni. Jediný rozdíl je, že aký somár je Milian na začátku, taký somár je na konci. U Solinase jsou lidoví hrdinové sice negramotní, ale uvědomělí, kdežto Milian chce prostě pomstít kravičku, pobít všechny nepřátele, a pak se mít jako prase v žitě. I obrat hrabětě Teleke na konci nepůsobí jako uvědomění a přihlášení se k levicové myšlence, ale spíš jako "tak s týmto svinstvom nechcem nič mať." 

 

Zatímco Ortolaniho hudba stojí na dvou tématech, z nichž jedno pochází z lidové písně u nás proslavené Kučerovci, a druhé hraje skoro celou druhou půlku jako kolovrátek, až mi lezlo na nervy, pochválit se dá kamera, výprava a pár zajímavých nápadů. Ale jako celek je Píseň ohlašuje pomstu spíš průměrná záležitost jenom pro ty, kteří ty spaghetti westerny musí vidět všechny, nebo si chtějí připomenout film, co kdysi dávno viděli v televizi. 6/10

 

a.k.a. Píseň ohlašuje pomstu, The Magnificent Bandits

Režie: Giovanni Fago

Hrají: Tomas Milian, Ugo Pagliai, Eduardo Fajardo, Renato Rossini, Alfredo Santacruz, Claudio Scarchilli, Jesús Guzmán, Leo Anchoriz

Hudba: Riz Ortolani

Produkce: Medusa Distribuzione

Itálie / Španělsko 1969 

HALLOWEEN SPECIAL MMXXVI část 6

 

Edgar Allan Poe po italsku. Takže ho hraje Kinski.

 

NELLA STRETTA MORSA DEL RAGNO (1971) 

 

Česky toto kdysi uvedla Premiéra pod názvem Pomsta vlkodlaka. Netuším, kde toho vlkodlaka vzali, protože tady sice najdeme strašidelný hrad a duchy křížené s nemrtvými a upíry, ale vlkodlaky fakt ne.

 

Novinář Alan se vydává do Velké Británie, kde práve pobývá Edgar Allan Poe, aby s ním udělal rozhovor. Nejvíc ho zajímá jeho zpodobnění smrti, šílenství a záhrobních témat, která si jako ryze racionalisticky uvažující člověk nedokáže vysvětlit. Přítomný baron Blackwood se s mladým novinářem vsadí - pokud přežije noc na jeho opuštěném sídle, vyhraje deset liber. Navíc Poe i Blackwood jsou přesvědčeni, že tento zážitek, který se nikomu ještě nepovedlo přežít, může odpovědět na některé novinářovy dotazy.

 

Alan se asi tak čtvrt hodiny prochází po opuštěném zámku a kromě neustále se zastavujících hodin a znovu běžících se nic moc neděje. Až se objeví záhadná krásná žena, která tvrdí, že je Blackwoodovou sestrou. Alan obdivuje krásnou ženu na obraze, která se záhy objevuje také, a zjevně se s Elizabeth nesnášejí. Vypadá to, že obě svedou o nově příchozího boj, který ale záhy vyhrává Elizabeth, jež se s Alanem pomiluje. Záhy se ale objevuje záhadný muž se zakrvácenou tváří, který Elizabeth zavraždí, a následně záhadně mizí. Proč jsou tito lidé na zjevně neobydleném zámku? Kam záhadně mizí? Kdo vlastně jsou?

 

Film vyšel v X různých sestřizích s X různými názvy, ale plná kopie trvající 110 minut zřejmě zmizela, takže na německém DVD, na které jsem se díval (Němci si do názvu vrazili Drákulu), je plná verze sestavena ze tří zdrojů - 90 minut trvající anglické verze s názvem Web of the Spider, podobně dlouhé, ale zjevně alternativně sestříhané německé a plné italské, která se ale dochovala jen ve VHS kvalitě. Přechody mezi všemi třemi verzemi jsou znát (anglická je z HD zdroje, německá koukatelná, ale slabší, italská příšerná) a zvuk se několikrát přepne do italštiny i němčiny. Mám ale pocit, že kdybych se díval na kratší sestřih, o některé části děje a vysvětlení bych byl ochuzen.

 

Problém, jak už je asi jasné z popisu děje, je bohužel v tom, že film nevytváří fikční svět, který by držel pohromadě. Máme tu doktora, který do všeho vnáší kapku metafyziky a přináší pseudovědeckou teorii o tom, že duše, která zemřela násilně, nikdy neumírá, duchové ale mají fyzická těla, ale dokážou se různě zjevovat a mizet, zhmotňují se z páry, a potřebují krev obětí k tomu, aby přežili. To už je trochu moc zamotaný, aby to dávalo smysl. Margheriti za pomoci kamery bratrů Mancoriových a hudby Rize Ortolaniho dělá co může, aby vytřískal co nejvíc atmosféry, přičemž nejvydatnějšími pomocníky jsou mu strnule děsivý Peter Carsten, nádherná Michele Mercier a částečně Klaus Kinski v cameu v první čtvrthodině filmu. O hereckých výkonech se bohužel moc dobrého říct nedá, ale Margheriti nikdy nebyl dobrý v práci s herci, takže jejich výkony jsou od standardně profesionálních (Silvano Tranquili, Karin Field, Raf Baldassare, Peter Carsten) přes toporné (bohužel i Mercier, která se občas viditelně dívá do kamery) až po šílené přehrávání (u Kinskiho jsme na to zvyklí, kdežto Anthony Franciosa předvádí na konci něco, na co by i Anthony Steffen pokoušející se předstírat šílenství hleděl s úžasem). 

 

Zajímavé jsou flashbacky vytvořené jako zhmotnění a přenesení minulé události do současnosti, takže spíš připomínají návštěvy Harryho Pottera v myslánce. Nicméně díky bohu za ně, protože po sedmdesáti minutách aspoň začnou přinášet nějaké vysvětlení, kterého se můžeme chytit.

 

Tohle je film, na který jsem se dlouho těšil, a bohužel mě docela zklamal. Ne, že bych se u něj nudil, i když se v něm v dlouhých scénách skoro nic neděje. Ale je to film, který se zasekl v první půlce šedesátých let, a že je z roku 1971 napoví snad jen několik málo odhalených ňader (zklamu vás, Angelika opět neukáže nic). Margheriti bývá vedle Bavy jmenován jako top režisér italských gotických hororů, ale tohle je zrovna zjevně slabší kousek. Údajně jde o remake staršího Margheritiho filmu Danza macabra, který ale je hodnocen lépe. 6/10

 

a.k.a. Pomsta vlkodlaka, Web of the Spider, Dracula in the Castle of Blood, And Comes the Dawn... But Colored Red,  In the Grip of the Spider

Režie: Antonio Margheriti

Hrají: Anthony Franciosa, Michele Mercier, Klaus Kinski, Peter Carsten, Karin Field, Silvano Tranquilli, Raf Baldassare, Irina Maleeva, Enrico Osterman, Carla Mancini, Vittorio Fanfoni

Hudba: Riz Ortolani

Produkce: Panta Cinematografica

Itálie / Francie / SRN 1971 

HALLOWEEN SPECIAL 2026 část 1

V poslední době jsem málo aktivní z nejrůznějších důvodů. Ale zkusíme to. 

 

IL BOIA SCARLATTO (1965)

 

Film inspirovaný italskými fotokomiksy své doby, a nejen ovlivněný jejich pojetím (maskovaný protagonista, sadistické násilí, lehká erotika), ale ústřední postavy vlastně jsou tvůrci takového komiksu. Ti přijedou na zdánlivě opuštěný hrad, jenže záhy se ukáže, že ho vlastní tajemný morous. Nejdříve chce nezvanou návštěvu vyhodit, ale pak je nechá strávit na hradě noc. Štáb čítající vydavatele, fotografa, autora, hvězdu, asistenta, maskérku a tři modelky začíná vesele ve sklepení, kam jim před chvilkou byl zakázán vstup, fotit svůj příběh - ale netrvá dlouho a máme tu první smrťák. A vzhledem k tomu, že hrad opřádá temná legenda o šarlatovém katu, jehož ostatky tlí ve sklepení, a který před svou popravou za umučení mnoha panen přísahal pomstu, nemůžeme se divit, když mrtvých a mučení přibývá.

 

Před pár lety toto promítal Festival otrlého diváka, ale nezašel jsem. A teď jsem vlastně rád, protože bych se tolik nebavil, jako by mě to spíš asi dost štvalo. Odpustil bych tomu lacinou výpravu, neoriginální děj (v podstatě jsem tentýž film už několikrát viděl), naivitu, mizerné svícení, ale co odpustit nedokážu je totální tupost, mizerné herectví a absence jakéhokoli napětí. Režisér vše natočí tak, že průměrně inteligentní divák pochopí, co se děje. Načež nám postavy v dialozích vysvětlí, co se stalo, zdlouhavě a polopaticky, jako bychom měli být překvapeni.

 

Mickey Hargitay byl vybrán jako protagonista jednak pro svou popularitu v bulváru coby manžela Jayne Mansfieldové, jednak pro svou svalnatou postavu. Ale zvláště ve druhé polovine (v první skoro není) se pokouší hrát a je naprosto směšný. Ovšem mezi herci si moc nevybereme - protagonista vypadá stejně jako všechny ostatní mužské postavy včetně vydavatele, a je totálně nevýrazný. Fotografa hraje producent, který se tu pokouší velmi špatně dělat komedii. Hrdinka je totálně otřesná herečka s mizernou parukou. Jediný, kdo mě nějak zajímal, tak byla Femi Benussi v roli jedné z modelek. Hudba tomu taky nepomáhala.

 

Takže za zmínku stojí jen úvodní titulky, kde všichni kromě skladatele jsou uvedeni s anglickými pseudonymy, mučení pomocí kolotoče a mečů škrábajících do prsou a boků, a zejména bizarní scéna s pavučinou. Jinak to za to nestojí. 2/10 

 

a.k.a. Bloody Pit of Horror, Krvavá jáma hrůzy

Režie: Massimo Pupillo

Hrají: Mickey Hargitay, Walter Brandi, Luisa Baratto, Alfredo Rizzo, Femi Benussi, Barbara Nelli, Roberto Messina

Hudba: Gino Peguri

Produkce: M.B.S. Cinematografica

Itálie 1965 

WATERLOO (1970)

Opět Rod Steiger v roli skutečné historické postavy, tentokrát Napoleona, a to rovnou v bizarní italsko-sovětské koprodukci. Waterloo, jak název napovídá, se zabývá Napoleonovým definitivním pádem, poslední prohranou bitvou, po které už se vrátit nemohl.

 

Dino de Laurentiis vymyslel natolik epický projekt, že se nedal udělat jinak, než spoluprací se SSSR, která do filmu nasadila kromě režiséra a dalších tvůrců i tisíce vojáků, přebagrovala kus krajiny na Ukrajině a to vše za zlomek ceny, kterou by taková věc stála na Západě. A upřímně, právě tahle velkolepost je to nejlepší, co se na filmu dá vidět. První cca půl hodiny sledujeme Napoleona opouštějícího Francii po abdikaci v roce 1814, hned po titulcích se vrací, dává dohromady vojsko, dobývá (ani se nemusí snažit) jedno město za druhým a chystá se vyřídit si účty. Následně sledujeme vévodu Wellingtona, jak se chystá v Belgii na Napoleonův útok, přípravy na bitvu u Waterloo a druhá polovina už je jenom bitva. Z toho plyne, že tempo není úplne nejlepší. Začátek, který celý táhne fantastický Steiger, se mi líbil, nicméně od chvíle, kdy se centrum přesouvá k Wellingtonovi, mě to nějak přestalo bavit, a probraly mě právě až dechberoucí letecké záběry bitvy.

 

Je to paradoxní u filmu ruského režiséra, ale od chvíle, kdy se děj přepne k samotné přípravě bitvy, jsem měl pocit, že sleduji film Johna Forda. První, kam se totiž podíváme, je bál, který trvá hrozně dlouho, a kromě jízlivého a nepřístupného Wellingtona v podání Christophera Plummera tu máme postavičky přesně jako z něčeho jako Fort Apache nebo Měla žlutou stužku. Včetně ukecaného kaprála kradoucího prase. Útok francouzské jízdy na anglické jednotky vlastně připomíná útok Apačů na konvoj krytých vozů. A upřímně, asi to došlo i Ninovi Rotovi - nejen, že jeho soundtrack cituje hymny jednotlivých států, tj. Marseillaisu, God Save Our King a Zachovej nám hospodine, ale v jednu chvíli zazní pochod důvěrně známý právě z Fordových kavalerijních westenů. Bohužel se mi nedaří najít jeho jméno, ale zde je z úvodních titulků Měla žlutou stužku. Určitě jste ho v nějakém westernu slyšeli.

 

Tím hlavním, co film táhne, tak nakonec nejsou herci, i když Rod Steiger se může roztrhat, ale prostor má hlavně v první polovině, Christopher Plummer je rovněž skvělý coby stoický důstojník, v cameu Ludvíka XVIII. se nakrátko objeví Orson Welles, a v miniroličce dělostřelce Drouota se objeví Gianni Garko. Jsou to bitevní scény. Nicméně Bondarčuk se s nimi rozjede pořádně až někde v půlce, ze začátku mě moc neuchvacovaly ani ty.

 

Jak televizní Napoleon s Christianem Clavierem, tak Waterloo se mi rozhodně líbily víc než Scottův poměrně nedávný velkofilm. Mají svoje mouchy, ani jedno nejsou ideální napoleonovské filmy, ale doporučit se dají spíše ty. 7/10

 

Režie: Sergej Bondarčuk

Hrají: Rod Steiger, Christopher Plummer, Orson Welles, Jack Hawkins, Virginia McKenna, Dan O'Herlihy, Rupert Davies, Ian Ogilvy, Philippe Forquet, Gianni Garko, Ivo Garrani, Jevgenij Samoljov, Sergo Zakariadze

Hudba: Nino Rota

Produkce: Dino de Laurentiis, Mosfilm

Itálie / SSSR / USA 1970