THE SHOW WITH A NAME - TERENCE HILL & BUD SPENCER. PĚSTI A FAZOLE část 1

The Show With A Name je zpět, a tentokrát se podíváme na dobře známé filmy s Budem Spencerem a Terencem Hillem! Připravte si pivo a párky, fazole, a podívejte se na to nejzásadnější z jejich společné filmové dráhy. První díl se vrací k začátkům a zejména jejich prvnímu společnému filmu.

MINIRECENZE - REWATCH SPECIAL xy

Už nevím, kolikátý tohle je rewatch speciál, takže už bez čísla. Jinak letos nebude Spagtember a s největší pravděpodobností ani Spagvember. Ne, že bych na spaghetti westerny zanevřel, spíš jde o čas. Čas od času si samozřejmě nějakou klasiku pustím.

PANOPTIKUM HŘÍŠNÝCH LIDÍ

 

Partie krásného dragouna (1970)

Hříšné lidi města pražského miluju. Ne všechny díly, ale jinak ten seriál považuju za skvělý. Panoptikum mám velmi rád, i když některé díly jsou opět slabší. S čtyřmi filmy, které vznikly najednou v letech 1970 a 1971, je to složitější. Rada Vacátko se z černobílé obrazovky přesunul na barevné širokoúhlé plátno, a nejsem si úplně jist, zda mu to prospělo. Druhá věc je, že Markovy povídky jsou krátké a s vtipnou pointou, což kolikrát nestačilo ani na epizodu televizního seriálu. Třeba z povídky Náhoda zůstal jen nástin děje, mnohonásobně rozpracovaný, a úplně se vytratila pointa s náhodou hrající významnou roli (díl Případ lichého střevíce). U Partie krásného dragouna je oproti povídce zcela nová zápletka s proutníkem Rudym a jeho podezřelou bytnou. Nicméně, tenhle film je sice zábavný, ale až moc uřvaný a příliš tlačící na pilu ve snaze dělat humor. Menšík to tu už docela přehnal, řekl bych.

 

Pěnička a Paraplíčko (1970)

Nejslavnější film, ale pro mě celkem průměrný. Závěrečná půlhodina s přestřelkou v domě je sice dobře vygradovaná, ale člověk má pocit, že tu hodinu předtím se vlastně nic moc nedělo. Uřvanou Bohdalku bych zaškrtil.

Smrt černého krále (1971)

Tenhle film je sice nejdelší, ale asi nejlepší. Pánové ze čtyřky ve všech čtyřech filmech sice hrají vlastně vedlejší role, ale tady se ta přehlídka podezřelých povedla a Somr, Fišer, Čepek, Brejchová a další ty svoje křiváky zvládají s přehledem.

Vražda v hotelu Excelsior (1971)

Pro mě nejslabší ze všech čtyř. Prostředí luxusního hotelu, ze kterého nevytáhneme paty, není pro Vacátka a spol. to pravé ořechové, tam měl přijet Hercule Poirot. Navíc Kopecký, který je jinde skvělý, mi tu připadá toporný a otrávený. A těch nově vymyšlených zápletek s gotesem a arabským princem je až moc. Aspoň se pro jednou vrátil i pan Mrázek.

 

SKYNET

 

The Terminator (1984) 

Kdysi jsem nejdřív viděl dvojku v rozšířené verzi a moc se mi nelíbila. Až za pár let jedničku, a jako dobrý. Teď jsem si po dlouhé době pustil filmy oba a docela mě překvapilo, jak moc se mi líbily. Jediné, co platí pro oba, je, že cca ve dvou třetinách jim na chvilku dojde dech. Docela bych chtěl Terminátora 2 vidět poprvé, aniž bych věděl, že Arnold není člověk.

Terminator 2: Judgment Day (1991)

Docela bych chtěl Terminátora 2 vidět poprvé, aniž bych věděl, že Arnold není padouch. Úvodní cca půlhodině by to dalo úplně jiný náboj. Jinak kinoverze je samozřejmě super, zatímco tu dlouhou asi dost táhlo dolů těch dvacet minut scén navíc, nový závěr a pár změn. Trojku a výš vidět asi ani nechci, a co jsem slyšel o posledním dílu, kde se vrátila i Sára, připadá mi to dost smutné.

OSTATNÍ

The Disaster Artist (2017)

Film o natáčení jednoho z nejhorších filmů (nebo nejslavnějších špatných), který z toho všeho udělal pohádku. Podle Sesterovy knihy jeho přátelství s Wiseauem zdaleka tak růžové nebylo, jak ho film vykresluje, tudíž Wiseau se nechoval do natáčení jako fajn chlap a najednou se změnil v příšeru - on byl příšera vždycky.

Taxi Girl (1977)

Kdybych nenašel původní český dabing, nikdy bych se k tomuhle filmu nevracel. Díky Haně Talpové, Janu Pohanovi, Eduardu Cupákovi a Václavu Postráneckému to jde přežít o dost lépe, ptákovina je to ale pořád. Vystříhání svlečených scén nepřekvapí, ale bez některých děj nemůže dávat zbla smyslu. U některých scén ale jejich vystřižení nechápu.

Inglorious Bastards (1978)

Příjemné překvapení po letech, opravdu jsem se bavil, což jsem vůbec nečekal. Petera Hootena bych ale zaškrtil. Fred Williamson a Bo Svenson rulez.

Prime Cut (1972)

A tohle se mi po letech taky líbilo víc než jsem čekal. Dějově béčko, ale Marvin a Hackman to drží, Spaceková a Walcott nic nekazí a sedmdesátkové thrillery bez Schifrinovy hudby jsou prostě poloviční. Většinou.

Kill Them All and Come Back Alone (1968)

Tady mě Castellari napodruhé už moc nepotěšil. Akce je hromada, ale chybí tu cokoli dalšího. Děj nedává smysl a o postavách se nedozvíme lautr nic. Dabing ČT potěšil obsazením neoposlouchaných hlasů, ale co z toho, když řeknou dvě věty za film a nejvíc toho nakecá Ross dabující Franka Wolffa, který se na něj ani trochu nehodí.

Lethal Weapon (1987)

Já mám trochu s těmihle filmy Shanea Blacka problém - na komedii jsou moc drsné (mučení proudem) a vážné (pokusy o sebevraždu), na vážný akčňák moc humorné a odlehčené. Neřekl bych, že jsem na ty sračky moc starej, jen chtěly víc vyvážit.

Asterix et Obelix contre César (1999)

První hraný Asterix sice proti komiksům a některým animovaným filmům působí trochu těžkopádně, ale některé scény jsou prostě legendární. Jen škoda, že si scenáristé vyzobali tolik z různých alb a děj většinově vymysleli. Chápu, že jedno osmačtyřicetistránkové album je na dvouhodinový film málo, nové nápady ale většinou nejsou moc v Goscinnyho duchu.

VILLA RIDES (1968)

"Pancho, nebav se s ním, zastřel ho a jdeme."

Příběh Pancho Villy se Hollywood snažil natočit už dávno, počátkem šedesátých let na filmu pracoval i Sam Peckinpah, nakonec byl ale přepsán a natočen ve Španělsku. Dlouho jsem se tomu docela vyhýbal v obavě, že půjde o nudné melodrama s plakátově kladným hrdinou Brynnerem a důležitým milostným příběhem v podání přestárlého Mitchuma. No a to ten film není.

Děj celkem připomíná, až na jeho závěr, klasické špageťácké revoluční filmy. Máme tu hrdinu revoluce, který je svými věrnými zbožňován, a máme tu amerického cynika, který do všeho jde jen z donucení nebo pro peníze. Ozvláštněno je to tím, že gringo je tu pilot a tak dostaneme spoustu akce s letadlem. Rovněž dostaneme spoustu nákladných bitevních scén, které vypadají vážně skvěle. Na druhou stranu, některé sety vypadají tak jasně studiově, až to bolí.

Ta akce to ale hodně vytahuje nahoru. K Pancho Villovi si za celý film tak nějak cestu nenajdeme a Yul Brynner s vlasy a knírem je prostě divnej. Robert Mitchum je zase asi tak o dvacet let starší, než by bylo vhodno, a zvláště jeho románek s mladou Mexičankou, jejímž by mohl být otcem, je dost mimo. Ale přestárlé hvězdy byly v šedesátých letech ve westernech problém celkově. Proč tu nedostal šanci třeba Robert Redford? Mám Mitchuma rád, ale tady neměl co dělat.

Aspoň že si tu užijeme Charlese Bronsona mnohem víc, než naznačují úvodní titulky, kde je označen jako "and with". Bronson hraje Villovu pravou ruku, popravčího, který má na jakýkoli problém velmi jednoduché řešení - pistoli. Přestože Brynner trval na tom, aby Villa byl vylíčen jako hrdina, film zobrazuje celou řadu dost krutých poprav bezbranných vojáků právě rukou Bronsona, který jim buď dá marnou naději, že když doběhnou ke zdi, jsou volní (nedoběhnou), nebo si třeba seřadí tři za sebe a střelí je všechny jednou ranou. Bronson tu má navíc vůbec poprvé svoje dva trademarky - knírek a Jill Ireland v malé roli až na samotném konci.

Hlavního padoucha, generála Victoriana Huertu, ztvárnil Herbert Lom, a asi nemusím říkat, že skvěle, ačkoli moc prostoru nemá, v další velmi záporné roli se objeví Frank Wolff, uvidíme tu i Fernanda Reye a na samém konci nečekaně v titulcích neuvedeného Johna Irelanda. Jinak z obsazení nikdo moc známý není, snad až na kluka, který v Pro pár dolarů navíc práskal Clintovi.

Rozjuchanou hudbou film doprovodil Maurice Jarre, je dost podobná hudbě z Profesionálů a ne moc vhodná. Když Pancho Villovu jízdu srovnám s o rok mladšími 100 puškami, tohle vychází trochu lépe. Může za to ale prakticky jen Bronson, Lom a velkolepé bitevní scény. Jinak na podobné téma spíš radši italského Tepepu nebo Žoldnéře. 7/10

PS. O tři roky později ve Španělsku ztvárnil Villu Telly Savalas. Proč ho hrál vždycky plešatý herec s parukou?

PPS. Můj čtyřicátý Bronson!

a.k.a. Pancho Villova jízda, Villa jede!

Režie: Buzz Kulik

Hrají: Yul Brynner, Robert Mitchum, Charles Bronson, Herbert Lom, Maria Grazia Buccella, Frank Wolff, Robert Viharo, Fernando Rey, Alexander Knox, Diana Lorys, John Ireland, Jill Ireland

Hudba: Maurice Jarre

Scénář: Robert Towne, Sam Peckinpah
Produkce: Paramount

USA 1968

I TRE CHE SCONVOLSERO IL WEST (1968)

Tohle kdybych viděl před patnácti lety, tak by se mi to asi strašně líbilo. Ale i teď mě to celkem pobavilo, i když děj se zamotává dost nepravděpodobnými způsoby a důvody, proč začít bitku, se ani moc nehledají.

Bývalý herec a nyní bandita Kean, který své umění využívá ve své nové profesi, se pokusí vykrást dostavník převážející 400 000 dolarů. Loupež mu ale překazí packal zlodějíček Moses,  který omylem ukradne jen pytel s poštou. Peníze se však v bezpečí dostanou do banky. Moses naštvanému Keanovi navrhne, že peníze ukradnou z banky. Část vkladu ale vyhraje v kartách podvodník Clay, který se po loupeži za dvojicí zrádných parťáků vydává, aby získal svůj díl. Nikdo se ale samozřejmě ve skutečnosti dělit nechce, přičemž do všeho se připlete i Mosesova milá a mexičtí bandité. 

Film jsem viděl se slovenským rychlodabingem ve VHSripu, měl jsem si přece jen pustit anglický dabing, rozumět tomu, oproti dost nepřesnému překladu, šlo docela dobře. Ony dialogy navíc ani zase tak velkou roli nehrají. Hlavní je potýkání trojky Sabato-Wolff-Saxon. Sabato je vždycky protivný, ale tady to má i tak nějak v popisu práce, takže jsem ho přežil. Saxon část role evidentně předal dvojníkovi, protože předvádí krkolomné akrobatické kousky. Jinak je škoda, že z klasické éry je tohle jeho jediný špageťák - do italského westernu se vrátil až v roce 1993! Wolff tu vystřídá řadu převleků a hraje tu zase trochu jinak než obvykle. Do hlavní ženské role si producent opět prosadil svou manželku Agatu Flori, která tady ale nijak nepřekáží, mexického padoucha hraje tradiční Leo Anchóriz.

Jinak jde samozřejmě hlavně o akční komedii, takže ač pár mrtvých tu je, především se tu všichni perou. Některé scény jako by předznamenávaly filmy se Spencerem a Hillem, jiné se do nich ale nedostaly (speciálně upravené pistole)., jejich tvůrci, narozdíl od Castellariho, věděli dobře proč. Rustichelli vše doprovodil rozjuchanou cirkusově-operní hudbou, občas sedí, občas prakticky vůbec (variace na Shadows při bitce v řce je až příliš poklidná). No, z Castellariho šedesátkových westernů jsem tímhle viděl všechno, aspoň myslím, nic z toho není, co si vybavuju, nějak extra nadprůměrné, ale jestli si něco někdy zopakuju, tak Johnnyho Hamleta, Kill them All and Come Back Alone a tohle. Tak za deset let možná. 6,5/10

a.k.a. One Dollar Too Many, Vado, vedo e sparo, I Came, I Saw, I Shot, The Three Who Upset the West 

Režie: Enzo G. Castellari

Hrají: Antonio Sabato, John Saxon, Frank Wolff, Agata Flori, Leo Anchoriz, Tito Garcia, Rossella Bergamonti, Paolo Magalotti, Ivan Scratuglia, Luis Barboo, Victor Israel, Pietro Ceccarelli

Hudba: Carlo Rustichelli
Produkce: Titanus

Itálie / Španělsko 1968

SPAGTEMBER 2022

Už několik let zasvěcuji spaghetti westernům měsíc listopad a loni a předloni se mi dokonce povedlo vidět o dost více filmů než jindy. K tomu samozřejmě přispěla covidová situace, kdy jsem byl doma a měl jsem čas. Na druhou stranu, když mám, nabuzen nedávnou návštěvou míst, kde se ty filmy točily, na ně chuť teď, proč čekat na listopad, když stejně nevím, co bude? Proč si špagetový měsíc neudělat už v září? Uvidíme, jak to vyjde, ale začal jsem rovnou dvojákem.

 

1. Django spara per primo (1966) (1.9.)

Naposledy jsem to viděl poté, co jsem film přeložil, od té doby semtam kousek. Kromě závěrečné bitky na tom v podstatě je všechno ok, akorát ani nic moc zapamatovatelného, kromě Nicolaiovy hudby a úsměvu Galliové.

2. Sonny and Jed (1972) (1.9.)

Ve srovnání Corbucci jasně vede. Sonny a Jed nejsou jeho nejlepší western a Milian tu víc než dost přehrává, ale vyrovnávají to skvělí Georgeová a Savalas. A vlastně to, ač jsem to viděl po velice dlouhé době, jako celek mám radši než Djanga.

3. Buddy míří na západ (1981) (2.9.)

Slabší než Trinity, ale lepší než velká část spencerovek té doby. A jak teď ve filmu vidím Mini Hollywood, hned mám radost.

 

4. Sette winchester per un massacro (1967) (5.9.)

Článek bude. 

 

5. Blindman (1971) (7.9.)

Nekorektní ujetost s nezpívajícím Broukem. Dřív se mi to líbilo víc, ale určitý šmrnc si to uchovalo pořád.

6. Pro hrst dolarů (1964) (10.9.)

Pár dní jsem musel vynechat, ale pokračuju s klasikou.

 

7. The Federal Man (1972) (11.9.)

Článek bude. 

8. Cena moci (1969) (12.9.)

Snaha o konspirační politický thriller, která je ale dost naivní. Jinak to je ale celkem v klidu a kulisy použité po Tenkrát na Západě jsou fajn.

9. One Dollar Too Many (1968) (13.9.)

Článek bude.

10. Bůh odpouští, já ne! (1967) (14.9.)

Další mnohokrát viděná, ale pořád dobrá, klasika. Jen ji trochu zpomaluje scéna, kde bandité přivlečou mrtvého šerifa do kantýny.

11. If You Meet Sartana, Pray For Your Death (1968) (16.9.)

Já to pochopil! Jo, trvalo mi to asi čtyři nebo pět zhlédnutí, ale konečně je mi jakž takž jasný, co se v tom filmu vlastně děje a kdo je kdo :D

12. I am Sartana, Your Angel of Death (1969) (17.9.)

A tentokrát se mi to zase líbilo víc. Škoda jen, že závěrečná přestřelka ve tmě je tak táhla a nepřehledná. Kinski tu má asi nejneobvyklejší roli, co kdy hrál.

13. Have a Good Funeral, My Friend... Sartana Will Pay (1970) (18.9.)

Tentokrát mě to už moc nebavilo. Napínavé scény spíše nudí a příliš se v tom kecá oproti předchozím dílům. Čtvrtý jsem měl vždy nejradši, uvidíme, jak obstojí.

 

14. Light the Fuse... Sartana is Coming (1970) (18.9.)

Jo, čtvrtý film s Garkem je rozhodně nejlepší. Určitě pomohla větší finanční injekce i trochu jinak vyprávěný příběh než obvykle. Díl s Hiltonem asi vynechám...

15. Poklad na Stříbrném jezeře (1962) (23.9.)

Pár dní jsem vynechat musel, tentokrát kvůli oční operaci, po které jsem napřed nemohl vidět vůbec nic. Ale pár filmů do konce měsíce ještě zvládnu. A že Vinnetou není spaghetti western? No a co... Kéž by si Herbert Lom zapadoušil i v nějakém opravdovém špageťáku.

16. Vinnetou (1963) (23.9.)

Nevíme, jestli jsou tito muži vinni. My si to myslíme, ale nevíme to. Tak to by nás měli pustit, jestli se nepletu, hihihi!

17. Vinnetou - rudý gentleman (1964) (23.9.)

Mrtvej indián, dobrej indián!

 

18. Vinnetou - poslední výstřel (1965) (24.9.)

Tak se mi, koukám, ze spagtemberu stalo opakování vinnetouovek. Ale tak aspoň jsem si je mohl pustit z kazety, což má svoje kouzlo.

19. Old Surehand (1965) (25.9.)

Pár dobrých momentů se najde, ale jsou totálně zabité přehráváním zejména Srdoće, Románové a Grangera, a scenáristou, který je nedokáže využít a na jeden dobrý nápad navrší hromadu hnoje. 

20. Vinnetou a Old Shatterhand v údolí smrti (1968) (25.9.)

Pořád na Mayovské vlně, ale všechny ty filmy jsou jednak koprodukce s Itálií, jednak tenhle je hodně pod vlivem špaget, nejvíc ze všech, jednak třeba městečko z tohohle filmu se tuším objevilo v Ballata per un pistolero. Bílé pero Vinnetouovi rozumí. Kanoe je pro něj připravena.

 

21. Vinnetou a míšenka Apanači (1966) (26.9.)

Sežeru smeták, jestli to nebyl Vinnetouův vraník! Vlastně nevím, jestli je horší Old Surehand nebo tohle. Blbé je to asi stejně oboje, u Surehanda mě sice hlavní postavy nebetyčně serou, ale tady je snad smutnější sledovat, co udělali z Vinnetoua, Shatterhanda a Hawkense. Místo hrdého náčelníka Apačů tu máme hodného kámíka německých dětiček čtoucích Bravíčko, Shatterhand nabádá dělníky k násilí a Hawkens je už úplný debil. Jo, díky za Údolí smrti, aspoň série nemusela končit tak trapně tímhle a Firehandem. 

ZLATÝ KOLT 2022

Nejlepší film: Poklad na Stříbrném jezeře

(nominace Pro hrst dolarů, Vinnetou, Bůh odpouští, já ne!, Sonny and Jed)

 

Nejlepší režie: Sergio Corbucci (Sonny and Jed)

(nominace Harald Reinl, Sergio Leone, Giuliano Carnimeo, Giuseppe Colizzi)

 

Nejlepší herec v hlavní roli: Tomas Milian (Sonny and Jed)

(nominace Lex Barker, Gianni Garko, Clint Eastwood, Giuliano Gemma)

 

Nejlepší herečka v hlavní roli: Ida Galli (Django spara per primo)

(Nominace Karin Dor, Susan George, Daniela Giordano, Marianne Koch)

 

Nejlepší herec ve vedlejší roli: Frank Wolff (Bůh odpouští, já ne!)

(nominace Gian Maria Volonté, Ralf Wolter, Telly Savalas, Fernando Sancho)

 

Nejlepší herečka ve vedlejší roli: Nieves Navarro (Light the Fuse... Sartana is Coming)

(nominace Marie Versini, Agneta Eckemyr, Erika Blanc, Karin Dor)

 

Nejlepší hudba: Luis Bacalov (Cena moci)

(nominace Martin Böttcher, Ennio Morricone, Bruno Nicolai, Stelvio Cipriani)

 

Nejlepší souboj: Pro hrst dolarů

Nejlepší přestřelka: Light the Fuse... Sartana is Coming (střílející varhany)

Nejlepší hrdina: Old Shatterhand (Poklad na Stříbrném jezeře)

Nejlepší padouch: Ramon Rojo (Pro hrst dolarů)

Nejlepší překvapivá hostující hvězda: Ringo Starr (Blindman)

Nejlepší slepec: Tony Anthony (Blindman)

Nejlepší skalp: Sam Hawkens (Poklad na Stříbrném jezeře)

Nejlepší karbaník: Sartana (If You Meet Sartana... Pray For Your Death)

Nejlepší pončo: Clint Eastwood (Pro hrst dolarů)

BANG BANG PODCAST! EPIZODA 5

A po dlouhé pauze je tu pátý díl podcastu, čímž jsme se dostali do třetiny a do roku 1967.

KILL ME QUICK, RINGO, SAID THE GRINGO

Když už je dostupná kvalitní verze Tenkrát v Hollywoodu, rozhodl jsem se trochu rozebrat italskou kariéru Ricka Daltona, a do jaké míry odrážejí jeho filmy skutečnou italskou kinematografii roku 1969.

Rick odlétá do Itálie v únoru 1969, aby natočil western v režii Sergia Corbucciho s názvem Nebraska Jim. Nebraska Jim je alternativní název filmu z roku 1966 (Ringo del Nebraska). Roku 1969 už by pravděpodobně nikdo film s tímto názvem netočil, a nejméně ze všech Sergio Corbucci. Už z plakátu Nebraska Jim vypadá jako snaha o americké béčko v italsko-španělském provedení. Poslední western tohoto typu natočil Corbucci v roce 1965. Nejsem si jist, jestli existuje spaghetti western tohoto typu natočený po roce 1967.

Na plakátu, který koluje po síti, bohužel nevidíme víc, než jméno režiséra. Ve filmu krátce můžeme zahlédnout pár jmen, která se ve filmu měla rovněž objevit: Frank Wolff, Aldo Sambrell, Eduardo Fajardo, Luigi Pistilli, a neidentifikované jméno pravděpodobně ženské herečky. //EDIT 1.11.2024 - Jde o fiktivní herečku Daphnu Ben-Cobo, jejíž představitelkou je Daniella Pick, Tarantinova manželka. Vystupuje na záběrech z natáčení a z premiéry. Je fakt, že bych rád viděl Corbucciho western, kde by hráli spolu Wolff, Sambrell, Fajardo a Pistilli (přičemž všichni u Corbucciho hráli významné role). K plakátu byla ve filmu přiádna hudba ze staršího (1966) Balcazarova westernu Dynamite Jim.

Druhým westernem má být film Kill Me Quick, Ringo, Said the Gringo, režírovaný Giorgiem Ferronim (a.k.a. Calvinem Jacksonem Padgetem). No, budiž, ale pod něčím takovým bych čekal spíš podpis někoho jako byl Castellari nebo ještě spíš Garrone. Rick Dalton tu už vypadá drsněji, tohle je film, který mohl vzniknout v roce 1969, ale spíš bych ho čekal podle názvu tak 1967 nebo 8. S Rickem se ve filmu měli objevit Ida Galli a.k.a. Evelyn Stewart, Germán Cobos, Gino Pernice (který se stoprocentně objevil i u Corbucciho ;) ), Giovanni Cianfriglia a.k.a. Ken Wood, Massimo Righi a.k.a. Max Dean a Andrea Bosic, a jako vedlejší hvězda Joseph Cotten. Dokonce víme, že scénář měli napsat Fernando di Leo a Ernesto Gastaldi. Nejsem si jist Gastaldim a Cottenem, ale opět jde o lidi, kteří aspoň v jednom Ferroniho westernu předtím hráli nebo na něm spolupracovali. To už je celkem pečlivost. Z tohohle jsem doufal v nějakou ukázku, ale bohužel...

Třetím westernem má být Red Blood Red, Skin podle románu The Only Good Indian is a Dead Indian. Plakát je tentokrát pouze úpravou plakátu k filmu Land Raiders, akorát se změnily nápisy a z George Maharise (který je ve filmu zmíněn jako jeden z Rickových věčných rivalů) se stal Rick Dalton. V obsazení zůstal Telly Savalas, dál tu má hrát Carroll Baker a Francesca Capucci, což je smyšlená postava italské herečky, kterou si Rick vezme. Ve filmu ji hraje Lorenza Izzo. Film má být natočen Joaquínem Luisem Romero Marchentem, spolunapsán jeho bratrem Rafaelem. Nejsem si jist, jestli existoval producent Poncho Sanchez.

A posledním italským filmem je eurospy Operazione Dyn-O-Mite, z kterého uvidíme i ukázku. Akorát je to Corbucciho film Pohyblivý terč (Bersaglio mobile) z roku 1967, kde akorát nahradili Ty Hardina Leonardem DiCapriem. Podle plakátu viděného ve filmu dále hrají Margaret Lee, Gordon Mitchell (jehož tvář i uvidíme v ukázce), Lloyd Battista, Michael Rennie, Aldo Berti, Guido Lollobrigida a.k.a. Lee Burton, opět Francesca Capucci a opět Cianfriglia a.k.a. Ken Wood, to vše pod taktovkou Antonia Margheritiho.

Italské angažmá Ricka Daltona je jen kapitolkou v celém filmu, a jeho dilema, zda má hrát v Itálii nebo ne, jen vedlejším motivem. Mrzí mě, že jsme z žádného z westernů neviděli ukázky. Co se týče dalších, amerických Rickových rolí, vidíme plakát a úvodní titulky westernu Tanner, občas zahlédneme plakát westernu Comanche Uprising a hlavně vidíme ukázku (ale ne plakát, bohužel), válečného akčního filmu 14 Fists of McCluskey.

Dva fiktivní herci - Francesca Capucci a Rick Dalton, neboli Lorenza Izzo a Leonardo DiCaprio. Tou svatbou s italskou herečkou zase Daltonova postava připomíná Richarda Harrisona.

Jinak herci, kteří měli inspirovat postavu Ricka Daltona, měli být tito: Ty Hardin (začínal v televizních westernech a pak odešel do Itálie), Burt Reynolds (začínal v TV westernu, přátelství s kaskadérem Halem Needhamem), Steve McQueen (Rickův seriál Bounty Law je šit podle seriálu Wanted Dead or Alive, i Steve navíc měl svého dabléra kamaráda), Ralph Meeker, Edd Byrnes, Pete Duel.

Fiktivní americký western, s plakátem inspirovaným Navajo Joem.

Když k McCluskeymu neexistuje oficiální plakát, udělali ho aspoň fanoušci.

LA MORTE CAMMINA CON I TACCHI ALTI (1971)

O tomhle filmu všichni psali, jaká je to hrozná nuda, má to skoro dvě hodiny a nic se tam neděje. Možná nízká očekavání měla vliv na to, že mi to uteklo jako voda, až jsem se divil. Jistě je to tím, že tentokrát je film vyloženě postaven na příběhu, kde nesledujeme vraždícího maniaka, ale následky jedné loupeže. A příběh se rozvíjí, pomalu, s občasnými dramaturgickymi šoky, ale nezastaví se.

Na začátku vidíme vraždu muže ve vlaku. Záhy se dovíme, že to byl lupič, který ukradl drahé diamanty, které zmizely. Lupičově dceři, popularní striptérce Nicole, pak začne vyhrožovat maskovaný modrooký muž, že ji zabije, jestli mu nedá ukryté diamanty. Po hádce s přítelem a podezření, že vyděračem by mohl být on, Nicole prchá do Anglie se starším ctitelem. Ani zde, v malé vsi plné roztodivných lidí, ale nemusí byt v bezpečí...

Děj připomíná lehce Šarádu s Audrey Hepburn, zde tedy hrdinka není počestnou paničkou. Hlavní role se zhostila režisérova manželka Nieves Navarro a.k.a. Susan Scott, a režisér její půvaby (pokud nepovedenou plastiku prsou považujete za půvab) protežuje, kde to jde. První polovina filmu je  zaměřena na ni, možná až moc. Na druhou stranu tím a protizáběry na vlídně se tvářícího Franka Wolffa nás film přesvědčí, že Wolff Nieves vážně miluje. Přece jen, je to giallo, věřit se nedá nikomu. Ani opilému nepasákovi Simonovi Andreu, připíjejícím na zdraví její prdelky, ani Wolffově ženě Claudii Lange, silně vzhledem připomínající samotnou Nieves, ani Lucianu Rossimu s dřevěnou rukou, ani slepému José Manuelu Martínovi, a po tolika zkušenostech věřit Georgi Rigaudovi? A Wolff byl přece všude padouch. Ale první polovina nás přesvědčí. Snad jen Pajarito jako rybář je zcela mimo podezření.

Jenže vlivem inspirace Hitchcockem v polovině dojde k velikému zlomu a z romantického thrilleru se stane klasická detektivka s hororovými prvky, v jejímž centru stojí dvojice poldů ze Scotland Yardu. A opět se objevuje Andreu, tentokrát v roli amatérského detektiva. Zvláštní je, že obě vyšetřovatelské jednotky jsou spíše k smíchu, obě ale pátráním docela hýbají. Vlastně musím říct, že detektivní stránka filmu se mi tentokrát opravdu líbila. V giallu vraha většinou usvědčí svědectví, a odhalen bývá v akci. Tady policisté skládají případ dohromady z více kousků a vraha usvědčí důkazy. Zvláště scéna, ve které policisté přemýšlejí o možnostech uchování mrtvoly tak, aby vydržela déle čerstvá, je skvělá.

Střídají se nám tu tedy vlastně hned čtyři úrovně - detektivní, humorná, romantická a hororová. Podle popisu film může vypadat poněkud nevinně, až na striptýz a podobné záležitosti, ale obsahuje více nechutných scén než mnohá drastičtější gialla. Tedy, záleží, co vás osobně znechutí více. Brutální pořezání jedné oběti? Zvracení z okna na nehnutě stojícího poldu? Mne víc znechutila rádoby sexy scéna, ve které jí Nieves smaženou rybu holýma rukama, a pak si smyslně olizuje mastné prsty. A nejhorší je scéna operace poraněného oka. To jsem vážně odvracel zrak.

Vážně bych to označil jako povedenější a zábavnější kousek, byť trochu nevyrovnaný. Identitu vraha jsem tušil, ale víc než motivace, která byla poměrně zřejmá, mne potěšil právě způsob odhalení. Pochválit se dá výtvarná stránka, kostýmy, dekorace, prostředí, vše je pěkně stylové a nádherně nasnímáno, za doprovodu pěkné Ciprianiho hudby. Těch 7,5/10 si to určitě zaslouží.

A na závěr spoilerovatý povzdech: Natáčet závěr gialla na útesu a nenechat vraha spadnout? Mohli k tomu i využít i vrhačské schopnosti jedné z postav, žel ukázané jen jednou. Navíc nepasák z toho vyklouzl hodně lacino. Celou dobu jsem si lámal hlavu, jak vysvětlí ty kontaktní čočky, a výsledné vysvětlení ve mně zanechalo dojem, že komplot byl ještě složitější a jeden z pachatelů uniká na svobodu. Ale policajti se na sebe jen teple podívají a fine. Ok, budeme tomu věřit.

a.k.a. Death Walks on High Heels
Režie: Luciano Ercoli
Hrají: Frank Wolff, Nieves Navarro, Simón Andreu, Claudie Lange, Carlo Gentilli, George Rigaud, José Manuel Martín, Pajarito, Luciano Rossi, Fabrizio Moresco
Scénář: Ernesto Gastaldi, May Velasco, Dino Verde
Hudba: Stelvio Cipriani
Produkce: Cineriz
Itálie / Španělsko 1971