THE POSTMAN ALWAYS RINGS TWICE (1946)

 

Často tu nepíšu o knižních adaptacích, jejichž předlohu jsem již četl. Před zhlédnutím filmu jsem na většinu obsahu Cainovy novely zapomněl, pamatoval jsem si jen zápletku v hrubých obrysech, ale film je knize nakonec docela dost věrný a děj mi dobře osvěžil. Dokonce jsem si i vzpomněl na pár věcí, které mi oproti knize nesedí, ale o tom později.

 

Tulák Frank se dostane do motorestu vedeného postarším chlapíkem Nickem, který má nepatřičně mladou a krásnou ženu Coru. Není to láska na první pohled, ale Frank a Cora se do sebe brzy zamilují, nicméně Cora nechce s Frankem jen tak utéct, protože život s Nickem jí dává aspoň nějaké postavení. Touha však oba po nějaké době přesvědčí, že jediný způsob, jak být šťastni, je zbavit se Nicka. Důležité je ovšem říct, že Cora i Frank jsou totální packalové, aniž by byli jakkoli k smíchu, takže cokoli naplánují, nevyjde ani omylem tak, jak to naplánovali.

 

V podstatě každý se ve filmu tváří, jako že je chytřejší než je. Pro Coru je loser Frank cestou k lepšímu životu, Nick se považuje za skvělého obchodníka, který ale v osudové chvíli udělá tak blbé rozhodnutí, že i hlupáci jako Cora a Frank vidí, jaká je to stupidita, státní návladní se chystá podezřelé usvědčit, aniž by měl v ruce jediný důkaz, vyděrači nemají tak promyšlený plán, jak si mysleli. Tudíž situace, která se může zdát jako klasicky tragická, se hroutí pod vlivem toho, že ten či onen přehlédne zdánlivou drobnost, která ho pošle tu do propasti, tu před soud, tu do plynové komory.

 

Film oproti původní předloze mění etnicitu některých postav, což nakonec není moc zásadní - Nick je původně řecký emigrant (zde je z Kanady) a jeho žena každému na potkání vysvětluje, že fakt není Mexičanka. U Lany Turner by vás ani pomýšlet na mexický původ nenapadlo. Pěkná snědá černovláska někde v Kalifornii žijící s postarším Řekem zní uvěřitelněji než blond sexbomba, která nechce opustit motorest uprostřed ničeho, ale vlastně to ani nakonec nevadí. Co mi ze změn oproti předloze vadilo víc je vyznění konce, který je v knize cynický, kdežto ve filmu strašně sentimentální. A zatímco v knize vše dávalo smysl, aby tam bylo, tady se mělo spěchat ke konci už po soudu a některé další twisty se klidně mohly vynechat. 7/10

 

a.k.a. Pošťák vždy zvoní dvakrát

Režie: Tay Garnett

Hrají: Lana Turner, John Garfield, Cecil Kellaway, Hume Cronyn, Leon Ames, Audrey Totter, Jeff York, Byron Foulger, Jeffrey Sayre, Harold Miller, Frank Mayo

Hudba: George Bassmann

Podle knihy Jamese M. Caina

Produkce: MGM

USA 1946  

THE CINCINNATI KID (1965)

Většinou, pokud je film o nějakém sportu nebo hře, je pro zážitek nejen vhodné, ale docela i nutné znát pravidla. Copak u boxu, tam je to jednoduché, u hokeje to taky zvládne každý, ale třeba první Bláznivá střela má pro mě trochu slabší finále, protože nerozumím podrobně pravidlům baseballu, která jsou tam právě terčem mnoha vtipů. Pokeru nerozumím taky, ale tvůrcům tohoto filmu díky za to, že nejen, že si neřekli, že musí diváka nakrmit v nějaké expozici pravidly, ale ještě natočili hru, kolem které se film točí, tak, že jsem si napětím málem kousal nehty.

 

Steve McQueen je jako vždy mlčenlivý hrdina, hráč pokeru, který je nejlepší v New Orleans. Když se tam objeví legendární hráč, údajně nejlepší ze všech, v podání Edwarda G. Robinsona, má samozřejmě zájem ho vyzvat. Nicméně Robinson nejdřív oholí nafoukaného Ripa Torna (který asi nikdy nehrál ani trochu sympatické postavy) a ten chystá pomstu - a to skrze Cincinnati Kida a jeho kamaráda Shootera (Karl Malden), který má rozdávat, a zajistit, aby Kid dostal správné karty. Vše ještě zkomplikuje rozmarná Shooterova žena Ann-Margret.

 

Ze začátku mi to přišlo poměrně průměrné, a je mi jasné, že původní scénář asi nebyl nic extra, pár klišé a nedobře provedených scén tam ještě zůstalo. Nicméně co neseškrtal McQueen, který zejména svoje dialogy nechal na naprostém minimu, to dost vylepšil režisér, který se soustředí víc na atmosféru než na děj samotný. Romantické scény s Tuesday Weld jsou poměrně průměrné, zatímco cokoli se točí kolem karet, Ripa Torna, Ann-Margret nebo scéna s kohoutími zápasy, to už vypadá mnohem líp.

 

Postavy jsou rovněž sympaticky nečernobílé, snad s výjimkou příliš kladné Tuesday Weld a příliš záporného, ale o to zábavnějšího Torna, který, když si zavolá Karla Maldena k sobě, zlověstně střílí celou dobu na terče. McQueenovi sice člověk drží palce, na druhou stranu jeho touha vyhrát má ničivou sílu vůči všemu ostatnímu, na čem by mu mělo záležet. Robinson hraje prostě profíka, který jinak není nijak nesympatický, přesto v závěrečném karetním duelu člověk musí vyloženě držet palce McQueenovi, tak šikovně je to natočené. Karl Malden má jedinou vadu - člověk nepochopí, proč si ho Ann-Margret vzala ;) A v menších roličkách najdeme klasiky jako jsou Jeff Corey, Dub Taylor, Joan Blondell nebo Karl Swenson.

 

Do toho všeho tu máme klasický jazzový soundtrack doplněný hudbou Lalo Schifrina a s písní zpívanou Rayem Charlesem. Nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že hlavní téma, které je i melodií písně, bylo vykradeno v nějakém spaghetti westernu.

 

Vzhledem k době vzniku, i faktu, že z natáčení byl vyhozen původní režisér Sam Peckinpah, jsem nečekal moc, ale nakonec se mi film dost líbil a můžu ho jen doporučit. 7,5/10

 

a.k.a. Cincinnati Kid

Režie: Norman Jewison

Hrají: Steve McQueen, Edward G. Robinson, Karl Malden, Ann-Margret, Tuesday Weld, Rip Torn, Joan Blondell, Jeff Corey, Jack Weston, Cab Calloway, Milton Selzer, Dub Taylor, Karl Swenson

Hudba: Lalo Schifrin

Produkce: MGM

USA 1965 

IL ROSSO SEGNO DELLA FOLIA (1970)

"Jmenuji se John Harrington, je mi 30 let a jsem paranoik." Bezvadná první slova filmu dávají jasně najevo, že nejde o klasické giallo, ale o černou komedii, což byl vlastně Bavův typický přístup k tomuto žánru. Zde tedy sledujeme jakési giallo naruby, kdy protagonistou a vypravěčem je schizofrenický vrah, který je stíhán nejasnou vzpomínkou, jež se mu více a více objasňuje s každou další vraždou, kterou spáchá. Nutno říct, že všechny oběti jsou buď nevěsty, nebo modelky jeho svatebního salonu, které potom buď zakope pod záhonek, nebo spálí v kotli.

Jenže zatímco oběti a další ženy kolem Johna jsou krasavice, sám John je překvapivě ženatý. A jeho žena přežívá překvapivě dlouho, protože je to oproti všem ostatním herečkám ve filmu škaredá, zjevně starší čarodějnice, která Johna šikanuje a ponižuje, ale z finančních důvodů ho odmítá opustit. Naopak mu vyhrožuje, že ho nikdy neopustí, což Johna děsí nejvíc. Zvláště, když se mu do náruče (a pod sekáček) vrhají krásky jako Dagmar Lassander a Femi Benussi.

Překvapivě kvalitní a vtipný scénář, byť ve druhé polovině už tak dobře nedrží dohromady jako na začátku, je podpořen dokonalým Bavovým vizuálem - sám si dělal kameru. I přes italsko-španělskou koprodukci byl film zjevně natočen velmi levně a pařížské exteriéry jsou dodané z archivu, to ale nevadí, protože děj se povětšinou odehrává v Harringtonově domě, ve studiu nebo na zahradě. Na začátku diváka vyděsí příšerné miniatury vláčku - než se ukáže, že je to hračka i ve filmové realitě. Skvělé záběry přes odraz v sekáčku, ve skle nebo skrz obrácený dalekohled, použití širokých čoček, skvělé svícení, dekorace, kostýmy. Ale hlavně díky černohumornému pojetí mi film připadal, že něco takového mohli dát dohromady v té době Juraj Herz s Milošem Macourkem, kdyby spolu pracovali a mohli vůbec něco takového udělat. Nebo kdyby to viděli, určitě by se jim to líbilo.

Třeba jenom scény vražd - ve filmu jsou stěžejní dvě a obě jsou natočené tak odlišně, jak to jen jde. První je natočena prakticky jako romantická scéna, kde se vrah něžně chová nejprve k ženě a poté k sekáčku, zatímco druhá už je mnohem víc děsivá, brutální a napínavá. Bodycount je samozřejmě trochu vyšší, ale tyhle dvě jsou nejzásadnější.

Stephen Forsyth mě v hlavní roli taky docela překvapil. Jasně, jeho výkonu hodně pomáhá, že když se hodně mluví, Bava točí Forsytha zezadu, nebo ho radši nezabírá vůbec, ale je tu docela v pohodě a ve své roli docela uvěřitelný, oproti třeba Steffenovi v obdobné postavě v Noci, kdy Evelyn vylezla z hrobu. Dagmar Lassander vedlejší role přidrzlých krasavic sluší líp než když je v centru dění, Laura Betti je skvělá. Ostatní, kromě inspektora, vizuálně lehce připomínajícího Roda Steigera, už jenom tak přihrávají, Femi Benussi si ale určitě všimneme. 

Jen je škoda tempa. Film plyne velmi pomalu, a kochat se nádhernými obrazy a bavit se černými vtipy tolik nestačí. Ačkoli se mi film líbil, pozoroval jsem na sobě známky únavy a netrpělivosti, aby se děj dal trochu do pohybu. A jak říkám, druhá polovina už tolik nedrží pohromadě a moc dobře negraduje, což je škoda. 7,5/10

PS. V televizi běží I tre volti della paura.

P.P.S. Anglický název se mi tentokrát líbí víc. 

a.k.a. Hatchet for the Honeymoon, Blood Brides

Režie: Mario Bava

Hrají: Stephen Forsyth, Dagmar Lassander, Laura Betti, Femi Benussi, Jesús Puente, Gérard Tichy, Luciano Pigozzi

Hudba: Sante Maria Romitelli
Produkce: MGM

Itálie / Španělsko 1970

COMA (1978)

Michaela Crichtona znám hlavně jako spisovatele. V polici mi leží jeho Kmen Andromeda, vím, že napsal předlohu Jurského parku i Westworldu. Že se sám pustil do režie jsem donedávna nevěděl, a kdyby mi Kubaso (díky) tenhle film nepůjčil na VHS s rychlodabingem, asi bych nevěděl ani o něm.

V prosinci jsem dostal akutní zánět slepého střeva a na pár dní jsem navštívil nemocnici. Kdybych předtím viděl tenhle film, asi bych na operaci nešel s takovým klidem. Ve vyhlášené bostonské nemocnici záhadně umírají pacienti v průběhu naprosto běžných operací. Náhle dojde k zástavě srdce a pacient upadne do kómatu, z kterého už se nevyhrabe. Mladá lékařka si všimne, že se to děje častěji, než by se zdálo, a začne pátrat, co se děje. Všichni jsou ale proti - její kariéristický přítel a kolega, hlavní anesteziolog i ředitel nemocnice se ji snaží od jejího pátrání odradit.

Ze začátku film vypadá na nemocniční drama, posléze se měnící v opatrnou detektivku. V polovině se děj náhle docela násilně přepne do typického thrilleru připomínajícího až argentovské giallo, kde jde hrdince o život... o trochu dříve, než by podle dosavadního vývoje mělo. Atmosféra silně zhoustne (i přispěním Goldsmithovy hudby, kterou uslyšíme právě až ve druhé polovině) a stává se natolik paranoidní, že si ani nejsme jisti, zda se hrdince vše nezdá a nebojí se všeho zbytečně.

Genevieve Bujold v hlavní roli je velmi dobrá a je škoda, že se v Hollywoodu neprosadila víc. Vlastně i když člověku pointa dojde poměrně brzo, právě díky ní film sleduje dál, protože i když mi i v první polovině došlo, jak bude vypadat závěr filmu, nebyl jsem si jist, jak to skončí. Michael Douglas v jedné ze svých prvních větších filmových rolí hraje dost nesympatické hovado, u kterého si naopak nejsme jisti, proč to s ním Bujoldová vlastně táhne. Rip Torn je podezřelý vždy na první dobrou, stejně tak Richard Widmark jako nepříjemný ředitel nemocnice. A v minirolích se objeví i pozdější bondgirl Lois Chiles a naprosto nečekaný Tom Selleck jako pacient.

Druhá polovina obsahuje scény, které opravdu jsou napínavé, akorát Crichtonovi jako scenáristovi evidentně dochází občas nápady, jak hrdinku z nějaké svízelné situace logicky dostat, takže prostě střihne na další scénu. Občas jsou to situace, ze kterých by se nedostala zdravá, ani kdyby ji nikdo neohrožoval.(SPOILER: Jak se dostala zpátky z té šachty? A jak proboha slezla z té sanitky? Když už se tam vůbec udržela.) Atmosféra občas tak moc připomíná giallo, že jsem si začal představovat, jak by taková italská verze vlastně vypadala. No byla by asi o dost méně realistická, v hlavní roli i díky podobnosti vztahu mezi v jednom filmu by nebyl nikdo jiný než Edwige Fenech s Georgem Hiltonem, ale na režii bych, už kvůli tomu, jak by musely vypadat scény v Jeffersonově institutu, viděl spíš Fulciho.

No, nehodnoťme to, co radši nebylo, spíš to, co je. Na to, že film režíroval spisovatel, který ani nenapsal předlohu, to bylo natočeno poměrně zručně. Škoda jen přelomu v polovině, kdy se z toho velmi rychle stane úplně jiný film. A to už jsem si tou dobou na to realistické drama zvykl. 6,5/10

Richard Richard Richard Richard

a.k.a. V kómatu

Režie: Michael Crichton

Hrají: Genevieve Bujold, Michael Douglas, Rip Torn, Elizabeth Ashley, Richard Widmark, Lois Chiles, Harry Rhodes, Tom Selleck, Ed Harris

Hudba: Jerry Goldsmith
Produkce: MGM / United Artists

USA 1978

DIE ANOTHER DAY (2002)

Věděl jsem, že tahle bondovka bývá považovaná za strašlivou, blbou a jednu z nejhorších vůbec. Čekal jsem tak totální pakárnu, a dostal jsem film, který není tak strašně blbý, jak jsem čekal, tedy tak, jako byl Moonraker nebo Chobotnička. Dostal jsem film, který je naprosto ubíjející tím, jak naprosto nezvládá a nechápe, co je na sérii dobrého, a myslí si, že se zachrání nekonečnou sérií výbuchů a neustálým citováním názvů starších filmů.

Například hned začátek. Až na nekonečnou sérii špatných digitálních výbuchů mi tak zlý nepřipadal, a zapojení titulkové sekvence do děje coby montáže Bondova pobytu v severokorejském vězení se mi i líbilo. Přesto se tvůrci rozhodli mučit i diváka a ústřední píseň dali na starost Madonně. V podstatě tenhle film určitě drží hned několik rekordů špatnosti:

- nejhorší píseň

- nejhorší bondgirl. Halle Berry je tak strašně nesympatická, že když se máme bát, že se utopí v zajetí a Bond se zatím prohání po ledu, zatímco za ním vybuchuje jedna raketa za druhou (a led se nezačne lámat i kolem), daří se nám na existenci Berryové zapomenout, dokud na ni nestřihnou zpátky. Snaha vytvořit bondgirl, která by byla Bondovi rovnocenným párťákem se sice dá ocenit, ale vyšlo to jen u Barbary Bach a Carey Lowellové, protože ty u toho nepřestávaly být ženami. Michelle Yeoh a Halle Berry už jsou spíš chlap s prsama. Yeoh ještě sama o sobě jde, ale Berryové se to nedá věřit.

- nejhorší sekundární bondgirl. Rosamund Pike má působit chladně, ale zase to tak přehání, že na scéně člověka spíš otravuje. Jestli měla být pokračovatelkou Fiony Volpe a Helgy Brandt, nepovedlo se.

- nejhorší akční scény. Tak jako sedmdesátkové bondovky poznamenaly filmy jako Shaft, Drak přichází, Čelisti, Star Wars, osmdesátkové pak Smrtonosná past, tak tenhle film je poznamenán tím, že o tři roky dříve vyšel Matrix. Akce je natočená příšerně, většina jí je dodělaná v postprodukci, ať za pomoci příšerného CGI, nebo střihem, který záběry různě zrychluje či zpomaluje. A samozřejmě vrcholem všeho je naprosto otřesná scéna s "paraglidem", kde CGI vyloženě bolí.

Odkazů na starší filmy je tu milion. Bondgirl se poprvé objeví, když vyleze z moře v bikinách. Bond má po německé invazi v podobě BMW opět Aston Martina, který umí úplně všechno, co jeho starší auta. Má rakety, samopaly, lasery, vystřelovací sedačku, umí plavat pod vodou, a ještě k tomu umí být neviditelný! Bože. Máme tu padák s anglickou vlajkou, závěr je vykradený z Goldfingera a Dechu života zároveň, no a co hlavní padouch? Ten se snaží tak moc být každým bondovským padouchem zároveň, až to nejde. Má být excentrickým boháčem á la Goldfinger nebo Drax, bondovým protipólem jako Scaramanga nebo Trevelyan, svou dvojí identitou může připomenout Kanangu / Mr. Big, chybělo jen, aby někde drbal kočku. Nezaujme vůbec.

Michael Madsen by mohl slíbit zajímavou postavu, ale je to jen šéf vysírka, zbytečná byrokratická překážka, která nemá význam. Kdyby v tom nebyl, nic by se nestalo. M je tu taky celkem zbytečně, včetně závěru, kdy náhle odjede do Severní Koreje, Q v podání Cleese se sem prostě nehodí a s Moneypenny dostaneme na závěr neskutečně trapnou scénu.

Jediný důvod, proč aspoň pár bodů dávám, je tak Brosnan, který tím vším projde nějak se ctí, Arnoldův soundtrack, když odmyslíme tu hrůzu od Madonny, a docela dobrý úvodní nápad se zajetím, vězněním a výměnou zajatců. Odtamtud už to jde do háje. 3/10 

a.k.a. Dnes neumírej

Režie: Lee Tamahori

Hrají: Pierce Brosnan, Halle Berry, Toby Stephens, Rosamund Pike, Rick Yune, John Cleese, Judi Dench, Samantha Bond, Michael Madsen, Will Yun Lee, Kenneth Tsang, Simón Andreu, Deborah Moore, Emilio Echevarría, Madonna

Hudba: David Arnold
Produkce: MGM

Velká Británie / USA 2002