GEORGE EASTMAN 1942-2026

 Raul Morales is THE STRONGEST! Ve filmech ho vidím vždycky umírat rád, teď je mi smutno. Addio, Luigi.

WATERLOO (1970)

Opět Rod Steiger v roli skutečné historické postavy, tentokrát Napoleona, a to rovnou v bizarní italsko-sovětské koprodukci. Waterloo, jak název napovídá, se zabývá Napoleonovým definitivním pádem, poslední prohranou bitvou, po které už se vrátit nemohl.

 

Dino de Laurentiis vymyslel natolik epický projekt, že se nedal udělat jinak, než spoluprací se SSSR, která do filmu nasadila kromě režiséra a dalších tvůrců i tisíce vojáků, přebagrovala kus krajiny na Ukrajině a to vše za zlomek ceny, kterou by taková věc stála na Západě. A upřímně, právě tahle velkolepost je to nejlepší, co se na filmu dá vidět. První cca půl hodiny sledujeme Napoleona opouštějícího Francii po abdikaci v roce 1814, hned po titulcích se vrací, dává dohromady vojsko, dobývá (ani se nemusí snažit) jedno město za druhým a chystá se vyřídit si účty. Následně sledujeme vévodu Wellingtona, jak se chystá v Belgii na Napoleonův útok, přípravy na bitvu u Waterloo a druhá polovina už je jenom bitva. Z toho plyne, že tempo není úplne nejlepší. Začátek, který celý táhne fantastický Steiger, se mi líbil, nicméně od chvíle, kdy se centrum přesouvá k Wellingtonovi, mě to nějak přestalo bavit, a probraly mě právě až dechberoucí letecké záběry bitvy.

 

Je to paradoxní u filmu ruského režiséra, ale od chvíle, kdy se děj přepne k samotné přípravě bitvy, jsem měl pocit, že sleduji film Johna Forda. První, kam se totiž podíváme, je bál, který trvá hrozně dlouho, a kromě jízlivého a nepřístupného Wellingtona v podání Christophera Plummera tu máme postavičky přesně jako z něčeho jako Fort Apache nebo Měla žlutou stužku. Včetně ukecaného kaprála kradoucího prase. Útok francouzské jízdy na anglické jednotky vlastně připomíná útok Apačů na konvoj krytých vozů. A upřímně, asi to došlo i Ninovi Rotovi - nejen, že jeho soundtrack cituje hymny jednotlivých států, tj. Marseillaisu, God Save Our King a Zachovej nám hospodine, ale v jednu chvíli zazní pochod důvěrně známý právě z Fordových kavalerijních westenů. Bohužel se mi nedaří najít jeho jméno, ale zde je z úvodních titulků Měla žlutou stužku. Určitě jste ho v nějakém westernu slyšeli.

 

Tím hlavním, co film táhne, tak nakonec nejsou herci, i když Rod Steiger se může roztrhat, ale prostor má hlavně v první polovině, Christopher Plummer je rovněž skvělý coby stoický důstojník, v cameu Ludvíka XVIII. se nakrátko objeví Orson Welles, a v miniroličce dělostřelce Drouota se objeví Gianni Garko. Jsou to bitevní scény. Nicméně Bondarčuk se s nimi rozjede pořádně až někde v půlce, ze začátku mě moc neuchvacovaly ani ty.

 

Jak televizní Napoleon s Christianem Clavierem, tak Waterloo se mi rozhodně líbily víc než Scottův poměrně nedávný velkofilm. Mají svoje mouchy, ani jedno nejsou ideální napoleonovské filmy, ale doporučit se dají spíše ty. 7/10

 

Režie: Sergej Bondarčuk

Hrají: Rod Steiger, Christopher Plummer, Orson Welles, Jack Hawkins, Virginia McKenna, Dan O'Herlihy, Rupert Davies, Ian Ogilvy, Philippe Forquet, Gianni Garko, Ivo Garrani, Jevgenij Samoljov, Sergo Zakariadze

Hudba: Nino Rota

Produkce: Dino de Laurentiis, Mosfilm

Itálie / SSSR / USA 1970

MUSSOLINI ULTIMO ATTO (1974)

Tak aspoň obnovuju tradici válečného filmu na Den vítězství. Tentokrát jde o portrét posledních dnů diktátora, kterému zbylo v rukou méně, než si myslel, že má, a všichni v posledních dnech toužili dostat ho do rukou. Na severu Itálie v dubnu 1945 bojuje hned několik stran, některé částečně spolu, ale většinou spíše proti sobě - Němci prchají do Německa, Američané a Britové postupují dál, partyzáni by se bez nich ve všem nejradši obešli a italští fašisté doufají, že je jejich duce povede k poslednímu vítěznému odporu - někteří, zbytek přemýšlí, kam prchnout, protože partyzáni neodpouštějí.

 

Zachycení tohoto zmatku je asi největším pozitivem filmu. Situace je nejistá, nikdo neví, kdo je s kým a proti komu. Němci chtějí diktovat Mussolinimu, ten chce diktovat všem, Američané chtějí Mussoliniho zajmout, Britové rovněž a partyzáni také - jenže ti s ním mají jiné plány, a ne všechny skupiny partyzánů stejné.

 

Scénář je dobrý, nicméně provedení trochu kulhá. Lizzani režíruje hrozně suše a nezáživně, takže jen díky scénáři a hercům se na film dá celé dvě hodiny dívat. Technická stránka je asi nejhorší, a nejvíc flashbacky do kina, kdy záběry na promítaný film jsou udělané tak příšerným trikem, že kdykoli se Mussolini zamyslel, přál jsem si, aby jen myslel a nebyl další flashback. Vypadá to vážně strašně trapně a pro dnešního diváka to film hrozně poškozuje.

 

Nicméně celý film byl pojat jako herecký koncert Roda Steigera, který v hlavní roli exceluje. Nicméně... můžu to vlastně posoudit, když jsem ho jen viděl, ale neslyšel? A teď babo raď. Anglicky mluvící Mussolini by byl divnej. Italsky dabovaný Steiger není úplně ono. Henry Fonda taky ne, ale ten se objevuje jen v pár scénách v první polovině, a nehraje tak známou postavu. Takže když se konečně objevil Franco Nero a promluvil vlastním hlasem, měl jsem radost, že aspoň někdo mluví sám za sebe. Němci mluví německy a Američané anglicky, nicméně Němce v němčině slyšitelně dabují Italové a Američani mají britský přízvuk.

 

Vedlejší role jsou pak obsazeny herci, které důvěrně znám ze spousty westernů, akčních filmů, hororů, giall atp., nicméně to mělo za následek, že jsem v tomto dramatu, kde snad každý má na rameni pušku, čekal, že se někdo začne prát nebo se bude střílet. Samozřejmě, že nebude.Ve filmu je jen maličko přestřelek, ve kterých se jedna strana vždycky hned vzdá, aniž by někdo byl raněn nebo padl. Všem jde o život a nechtějí ho zbytečně vzdávat.

 

No a na hudbu si Lizzani vzal Morriconeho a skoro ho nevyužil. Většina filmu je bez hudby, a když se ozve, skoro bych řekl, že je převzata ze staršího filmu, protože většinou jde jen o charakteristický táhlý disharmonický akord hraný smyčci. Ústřední melodická skladba, pochod, je pak docela generický. Takže Ennio tu taky moc nezaválel.

 

Poslední dny Mussoliniho nejsou špatný film, za vidění určitě stojí. Nicméně hlavně a především kvůli Rodu Steigerovi. Více prostoru už z herců má snad jen Lisa Gastoni v roli Claretty Petacci a Lino Capolicchio jako velitel jednotky partyzánů. Fonda je uvedený na konci v titulcích, takže počítáme, že se moc neobjeví, zatímco Nero následuje hned po Steigerovi a objeví se až ke konci. 7/10

 

a.k.a. Poslední dny Mussoliniho, Mussolini: The Last Act, The Last 4 Days

Režie: Carlo Lizzani

Hrají: Rod Steiger, Franco Nero, Lisa Gastoni, Lino Capolicchio, Giuseppe Addobbati, Andrea Aureli, Bruno Corazzari, Marco Guglielmi, Umberto Raho, Giacomo Rossi Stuart, Bill Vanders, Henry Fonda, Franco Balducci, Tom Felleghy, Fabrizio Jovine, Luciano Pigozzi, Rosita Torosh

Hudba: Ennio Morricone

Produkce: Aquila Cinematografica

Itálie 1974 

CENTOMILLA DOLLARI PER RINGO (1965)

Raná špageta, která se snaží o to, aby v ní bylo úplně všechno. Ale úplně. Hrdina je tak cizincem ve městě a zároveň i mstitelem, který se vrací po letech na místo činu. Padouch je zlodějem půdy i překupníkem se zbraněmi. Máme tu klasické přestřelky s padouchovou bandou, mexickou armádu i Apače. A k tomu vedlejší vlastně totálně zbytečný romantický příběh padouchovy milenky prchající s místním ožralou.

 

Čím je film zajímavý je snad leda místo natáčení v okolí Barcelony, které vypadá dost autenticky na pomezí USA a Mexika, na druhou stranu je znát, že se to celé točilo na poměrně malé ploše a tábor indiánů v tomto prostředí nedává smysl vůbec. Slušná je akce, hlavně tím, že jí je hodně, a dostaneme několik poměrně zbytečných pěstních bitek, velkých bitev a i pár duelů. Záhadou je identita hlavního hrdiny, který se samozřejmě nejmenuje Ringo, nicméně všichni ho považují za před lety do války odešlého rančera Warda Clustera, a předpokládají, že přišel zabít hlavního padoucha. A i pod vlivem přítomnosti Clusterova syna nakonec protagonista vlastně Clusterovu identitu přijímá. 

 

Richard Harrison mi tu nijak zvlášť ani nevadil, ani nezaujal. Obsazení je vlastně vesměs průměrné, hlavně ti romští Apačové jsou k smíchu. Gérard Tichy jako padouch byl vždy nevýrazný, Fernando Sancho hraje to, co vždycky (zde sidekicka lačnícího po penězích), Guido Lollobrigida zaujme jen podobou k Lee Van Cleefovi. Otravné dítě neotravuje až tolik, a ženské obsazení je vlastně spíš jako doplněk než co jiného. Podle obsazení si tipněte, kdo hraje šerifa. Nicolaiova hudba pak sice je pěkná, ale ještě to není to nejlepší, co (pod vlivem Morriconeho) skládal později. Zábavný kousek, ale poměrně zapomenutelný. Možná ani scénu, kde Harrison vytlačí z hořícího domu jednou rukou piáno a druhou střílí po padouších, si nebudu za chvíli pamatovat. 6,5/10

 

a.k.a. $100.000 for Ringo, One Hundred Thousand Dollars for Ringo

Režie: Alberto de Martino

Hrají: Richard Harrison, Fernando Sancho, Gérard Tichy, Massimo Serato, Mónica Randall, Guido Lollobrigida, Francisco Oliveras, Luis Induni, Tomás Torres, Eleonora Bianchi, Francisco Sanz, Loris Loddi, Rafael Albaicín, Rosa Biadiú

Hudba: Bruno Nicolai

Produkce: Fida Cinematografica

Itálie / Španělsko 1965