THE MATADORS (eponymní album)

Šedesátá léta byla možná dobou rozkvětu, ale co se týkalo hudby,  zázrak byl, pokud bigbíťáky, jak se rock'n'roll překřtil, aby šedesátiletí okresní tajemníci nepojali podezření, vůbec pustili do studia, aby nahráli byť jen singl. Od spousty zásadních českých kapel té doby se zachovaly buď jen nahrávky z koncertů (Hells Devils, Primitives Group), nebo vůbec nic (Donald). V roce 1968 se ale nakonec povedlo, že vyšla tři první alba - Želva od Olympicu, coby jejich nejlepší deska, to asi ještě stihla v roce 1967, každopádně eponymní deska Matadors a Šípková Růženka od The Rebels patří právě do 68. roku. Na špičku z těchto prvních tří českých bigbítových (slovo rockový se zdráhám použít) LP desek rozhodně patří naše dnešní - co se týče výběru Matadors vs. Olympic, je to asi věc osobní preference, zrovna na Želvě ještě jsou věci, co od Olympicu můžu a i mám celkem rád, Rebels... No, je to vlastně projekt dvou lidí, kteří s bigbítem neměli co dělat, (Václav Zahradník, Michael Prostějovský) a jen si pozvali mladou zpěvnou kapelu včetně Jiřího Korna, aby jim to nahráli. To mi jednou slyšet stačilo.

Matadors vznikli postupnou přeměnou původně studentské skupiny Pra-Be, která snad začínala ještě jako dixieland se silně proměnlivým obsazením (chvilku byl členem i můj bývalý učitel ze střední školy), která se brzy soustředila kolem medika Wilfrieda Jelinka, bubeníka. Ten na svoje kontakty v NDR nalákal i nestudující hudebníky, ať už z Komet (Radim Hladík, Vladimír Mišík, Ota Bezloja) či Sputniků (Jan Obermayer) a Hells Devils (Karel Kahovec, později Tony Black, když se Jelinek začal věnovat výhradně manažerování), skupina ještě proměnila název na Fontana, a nakonec dle Obermayerových východoněmeckých kláves zakotvila u názvu Matadors. Po návratu z NDR do Prahy byla veleúspěšnou, v souvislosti s povolávacími rozkazy a omezením na jedinou kytaru došlo k vyhazovu Kahovce a Mišíka, s nimiž už se natočilo pár singlů, a naopak na post zpěváka nastoupil Viktor Sodoma, v té době člen Flamenga (a tam zase honem vzali Kahovce). A právě v sestavě Sodoma - Hladík - Bezloja - Obermayer - Black natočila kapela svoje jediné LP.

 

Otvírací skladba je jedna ze dvou, které se už předtím v nějaké podobě objevily na singlech. Get Down From the Tree je sice v singlové verzi lepší, ale albová se liší snad jen vokálem. Výborná tvrdší věc, proslavená filmem Pelíšky. Následná I Want to See You je trochu měkčí baladou, ale pěknou - dlouho jsem si myslel, že je to převzatá věc, ale složil ji Obermayer s Jiřím Smetanou, jinak tvůrcem textu Slunečného hrobu. Následuje už ale opravdu převzatá věc, reklamami profláknutá My Girl od The Temptations. Následuje trochu rychlejší, ale ne moc zapamatovatelná původní Bad Bad Bird, poté Mayallovo blues I'm So Lonesome a psychedelický jam Extraction. 

 

Druhou stranu otvírá opět převzatá vypalovačka Shotgun s Hladíkovým kvákadlem, poté se zaposloucháme do již třetí verze písně Hate Everything Except of the Hattered, čili opět anglicky špatně. Ovšem lepší než když se zpívalo o nenávisti ke kloboučníkovi. Proto je česká verze Zlatý důl asi nejlepší. Následuje bluesovka I Feel So Lonely, původní od Hladíka a Sodomy, dále další matadorsovská klasika, I Must Hope. Dylanovka It's All Over Now Baby Blue je další klasika, nesčetněkrát coverovaná. Desku zavírá rychlá skladba You'll Be Mine.

Co dělá desku ve svojí době výjimečnou, jak jsme právě zjistili, je, že je celá komplet anglicky. Je na ní dost převzatých věcí, ale oproti jiným českým coverům své doby si je Matadors už předělali trochu k obrazu svému. Co se týče provedení, kapela hraje na vysoké úrovni, Hladík už tady ukazuje, že mezi kytaristy patřil mezi asi nejen evropskou špičku. Připadá mi k smíchu, když někdo prohlašuje takové to: "nebejt železné opony, mohli bejt slavný," prakticky o komkoli, ale o Hladíkovi to, myslím platí. Rytmika Black a Bezloja vše dobe drží, Sodoma zpívá dobře, akorát s angličtinou je dost na štíru. Lépe než Kahovec, ale přece jen, přízvuk je nepřirozený. Na druhou stranu, škoda, že u téhle hudby nezůstal a stejně jako Michal Prokop podlehl iluzi, že zpívat rock dál už nepůjde, tudíž se vrhl k Ringo Čechovi na Papoušky Kakadu a My máme parní stroj. Z celé kapely se na rockové špičce vůbec udržel jen Hladík, zbytek buď rychle zapadl (Sodoma, Obermayer), nebo s obnovenými Matadors emigrovali (Bezloja, Black, s nimi nová kapela - kytara Netopil, klávesy Matoušek, zpěv Reddy Kirken). Ale aspoň po nich, byť zcela na závěr jejich úspěšné dráhy, zůstalo LP. To má svoje mouchy, ať už je to ta špatná angličtina nebo žánrová neujasněnost - vedle sebe na jedné desce tvré Get Down From the Tree, popová My Girl a psychedelická Extraction, ale jinak rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co se tu v té době nahrálo. Taky toho moc nebylo.

V roce 2018 vyšla reedice LP. Vzhledem k nedochovaným původním materiálům byl vytvořen nový obal s archivní fotkou Matadors. Asi je lepší než ten původní z 1968, ale škoda, že se nepokusili restaurovat nebo novu podle vzoru přetvořit ten černý z exportní verze.

MODRÝ EFEKT & JOČR - NOVÁ SYNTÉZA

V poslední době tu nic moc nepřibývá, protože mě chytlo spíš hudební období. Dal jsem se zase do sbírání desek, hodně je poslouchám, dívám se na youtube na videa spíš o hudbě než o filmu atp. Takže proč nenapsat aspoň o jedné z desek, které sice znám dlouho, ale pořídil jsem si ji až teď.

Rok 1970 znamenal pro skupinu Blue Effect mnoho změn. Kytaristu Radima Hladíka, baskytaristu Jiřího Kozla, bubeníka Vlado Čecha a zpěváka Vladimíra Mišíka doplnil klávesista a příležitostný zpěvák Lešek Semelka. V té době vyšla první deska Meditace (ještě bez Semelky), kde byl velký zápas s cenzurou, která odmítla napřed, aby deska byla zpívaná jen anglicky, a poté původní texty Jaroslava Hutky, ale vlastně i se samotným zpěvákem, který odmítal zpívat česky. Nutnost českého zpěvu tak zaplnil nově příchozí Semelka, který postupně získával na pódiu větší a větší prostor, navíc, narozíl od Mišíka, byl i instrumentalisto, a tudíž měl pro skupinu větší využití. To vyvrcholilo vyhozením Mišíka, který přešel k Flamengu, aby o něco později začal přece jen zpívat česky a už u češtiny nadobro zůstal. Ještě paradoxnější je, že po Mišíkově odchodu nahrál Blue Effect exportní verzi Meditace pod názvem A Kingdom of Life, kde některé písně za Mišíka nazpíval Semelka anglicky.

Vlivem cenzury, zákazů, přituhující normalizace, ale i vlivů ze zahraničí, kde frčely nejrůznější fúze rocku s folkem, jazzem či jinými žánry se Blue Effect, už přejmenovaný na Modrý Efekt, občas zkracovaný na M. Efekt, vydal na cestu spojení s jiným žánrem, konkrétně jazzem, a to mu vydrželo další tři desky. První vyšlo roku 1970 Coniunctio, ve spojení s tehdy ještě ryze jazzovým Jazz Q, v jehož čele tehdy kromě Martina Kratochvíla stál i Jiří Stivín. A protože se fúze s jazzem osvědčila (zvláště ve skladbě Návštěva u tety Markéty a vypití šálku čaje), spojil se následně Blue Effect s Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu pod vedením Kamila Hály, a roku 1971 vydali první ze dvou společných alb.

Všechny skladby jsou zhruba podobného zaměření, ve všech se mísí rocková skupina a jazzový orchestr. Bez zpěvu. Upřímně jsem rád. Ze všech zpěváků, kteří s Blue Effectem zpívali, mám Semelku asi nejmíň rád. Teda, ne že bych toho moc slyšel z osmdesátkových sestav s Kellnerem nebo Pospíšilem. Ale Semelku mám spojeného s popíkem osmdesátých let, Šaty z šátků a Jsi prostě nejlepší, takže mi ten jeho sípavý hlas leze dost na nervy. Takže tím lépe, že první Syntéza je bez zpěvu.

Asi nejznámější je hned první Má hra, taky moje nejoblíbenější. Z dalších skladeb bych asi vyloženě zmínil jen titulní Novou syntézu, která celou desku zavírá. Jde o čtvrthodinouvou skladbu, ve které se na chvíli ozvou známé tóny... Hladík tu použil část Návštěvy u tety Markéty. Stejně tak na Syntéze 2 právě opět v titulní skladbě můžeme slyšet zpěv na melodii z Mé hry. Nevím proč.

Má hra se jako jediná z alba dostala i do koncertního repertoáru obnoveného Blue Effectu v letech 2004-2016, dokonce z ní byly dvě části použity do hip hopových skladeb interpreta One T, takže se dostala i do světových i českých rádií.

Loni tuším v březnu vyšla Nová syntéza po letech v reedici na vinylu, ovšem jako dvojalbum spojené s druhou Novou syntézou. Což má jednak výhodu v tom, že se nemuselo čekat po vydání jediničky ještě na dvojku, nebo v ceně, naopak nevýhoda je v grafice obalu, který částečně využívá design první desky, e s úpravou. Vkusnou, ne jako u Města Er a jeho otřesného proužku. Ale komu se třeba líbí obal druhé desky, má smůlu. Prezentován je jen s modrým přebarvením ve zmenšené podobě na zadní straně. Ale tohle umělé vyrobení dvojalba je asi jediným maličkým záporem, zvuk je v pořádku, vnitřní obaly desek obsahují texty z původních zadních stran vnějších obalů, takže kromě obrázků s modrými efekty dostaneme i dost informací.

ENNIO MORRICONE - A FISTFUL OF DOLLARS & FOR A FEW DOLLARS MORE

Už jsem tu, myslím, psal, že jsem začal sbírat vinyly?
Dokud člověk poslouchá jen mp3 při cestě vlakem, busem nebo při práci, není to úplně ono, jako si sednout a čistě poslouchat desku. Což s mp3 můžete taky, ale to fyzické médium, které se navíc musí v půlce obrátit, člověka nutí, aby nic jiného ani nedělal a věnoval se na cca 40 minut čistě poslouchání.

Už jsem toho za ten čtvrtrok stačil nasbírat celkem dost, byť některé zásadní věci stále nemám. Momentálně přemýšlím o objednávce Aqualungu od Jethro Tull... a pak jsou samozřejmě věci jako The Dark Side of the Moon, Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band, The Velvet Underground and Nico, které mít musím.

Jeden známý má originální Velvety, s barevnou deskou a odloupnutelným banánem! Reedice smrdí.

Reedice smrdí i u Kuřete v hodinkách. Je fajn, že ty desky znovu vychází, ale proč jim předělávají obaly? Proč Nové syntézy vyšly pohromadě a s upraveným obalem pouze první z nich? No nic. Straku v hrsti mám originál z roku 1989 (čili první dotisk... nebo dolis? Jak se tomu říká u desek?), a jsem za to rád. Abbey Road mám od Supraphonu. Ehm.

Původně jsem si říkal, že soundtracky asi kupovat nebudu, ale přece jen jsem si pořídil soundtrack k dvěma filmům najednou. Těžko říct, zda se dá ještě nějak popsat hudba, kterou asi máme my tady pod kůží a při jejím poslechu se nám vybaví každý záběr každé scény, kterou podbarvuje. Na desce najdeme na jedné straně šest skladeb z Pro hrst dolarů, na béčku šest skladeb z Pro pár dolarů navíc. Celkem překvapivě titulní skladby obou filmů každou stranu uzavírají, takže to první, co uslyšíte po spuštění desky, je trubkové téma z Pro hrst dolarů. Následuje skladba Almost Dead, která zazní mj. ve scéně, kdy Clint přijíždí do San Miguelu, napřed se setká s Marisol a Jesusem, a následně s mrtvolou na koni. Další je rychlá skladba The Chase, která hraje poté, co Clint vystřílí domek. Skladba The Result se ve filmu neobjevila, zajímalo by mě, ke které scéně byla složena. Pod názvem Without Pity se skrývá zprvu pomalá skladba, následovaná opakováním motivu z The Chase, která doprovází útok Rojů na dům Baxterů. A stranu zavírá úvodní téma filmu.

Kdybych dělal výběr já, asi bych skladbu Without Pity (ale s lítostí) nahradil skladbou Square Dance, která je pro poslech na desce asi přijemnější, a někam bych ještě vrazil skladbu, která hraje, když se Clint vyplíží z domu Rojů a Rojové prohledávají město. Strana určitě nemá těch dvaadvacet minut, které se na ni vejdou.

Z druhé strany začínáme Sixty Seconds to What, cinkání hodinek, mrazivé varhany, osudová trubka. Top 10 Morricone. Skladba The Watcher Watched je spíše náladovou skladbou, kterou ve filmu slyšíme, když Lee a Clint sledují Bregu, Sambrella, Pistilliho a Kinskiho, jak si vyměřují čas k přepadení banky. Následuje skvělá skladba The Vice of Killing (jdi tam sám, amigo), skladba The Showdown je pak opět spíše rytmická, je to ta, která hraje při přepadení banky. Goodbye Colonel je samozřejmě opakováním motivu z hodinek, ale na desku určitě patří, a na závěr opět ústřední téma filmu.

Existuje několik verzí desky, ta, kterou mám já, vyšla v roce 1970 v Londýně, pak je ještě německá, kde jsou strany kupodivu prohozené. Těch výběrů vyšlo samozřejmě více.

CCR - COSMO'S FACTORY

O Creedence Clearwater Revival už jsem chtěl psát dlouho, ale nějak jsem se nikdy nedobral k něčemu určitému. Na paškál jsem si chtěl vzít buď jejich debutovou desku, nebo Willy and the Poor Boys. Nakonec jsem zvolil tuhle - jako jedinou ji mám na vinylu, takže proč ne?

Přestože skupina vznikla v Kalifornii, je spjata s prostředím amerického jihu, které často vykresluje ve svých písních, přičemž kořeny hledala v blues i v rock'n'rollu. U nás nikdy nijak extra proslulá nebyla, ale ve své době byla jednou z nejslavnějších rockových kapel v Americe. I sám Dude měl v autě pásky s Creedence, a to právě s písněmi z tohoto alba.

Mezi lety 1967 a 1972 tak Creedence pod vedením především zpěváka a kytaristy Johna Fogertyho udělali celkem díru do světa a vydali sedm alb, která v podstatě chrlili jedno za druhým. Fogerty skládal, nebo aranžoval bluesové či jiné klasiky. Ostatní členové, kytarista Tom Fogerty, Johnův bratr, baskytarista Stu Cook a bubeník Doug Clifford, ale měli vlastní ambice a s mladším Johnem příliš nevycházeli. V roce 1971 tak skupinu opustil Tom Fogerty, Cook a Clifford získali převahu a na další desku prosadili vlastní tvorbu, kterou ale John odmítl zpívat. Po vydání alba Mardi Gras se tak skupina rozpadla. Vlivem špatné smlouvy s firmou Fantasy řízenou Saulem Zaentzem (mj. producent Formanových amerických filmů) také Fogerty přišel o práva k vlastním písním a nemá je dodnes. Od 90. let vystupují Cook a Clifford s kapelou Creedence Clearwater Revisited, k nelibosti Fogertyho, po světě cestuje i britský revival Creedence Clearwater Revived, který několikrát hrál i u nás. (Nalít jsem na to a byl jsem na nich. Ne, že by hráli špatně, ale pořád je to tribute band.)

Cosmo's Factory je v pořadí pátou deskou Creedence. CCR nedělali koncepční alba jako jiné kapely té doby, takže jde o tak trochu obyčejnou sbírku písniček. Kromě Fogertyho vlastních věcí tu je i pár převzatých, ovšem s typickým zvukem Creedence s Fogertyho říznou kytarou a charakteristickým hlasem. Fantastické je, že i když jde o páté album vychrlené v řadě (jen za roku 1969 vyšly tři!), není tu znát žádná únava a vyčerpání, to až trochu na následující desce Pendulum, kterou Fogerty jako jedinou složil sám.

Desku otvírá řízný sedmiminutový country jam Ramble Tamble, v němž uslyšíme i pro Creedence netypické piáno. Bluesová Before You Accuse Me je sice převzatá, ale v této verzi je asi nejznámější. Následuje rychlý rock'n'roll Travellin' Band a stylově podobná, opět převzatá Ooby Dooby. První stranu zavírají dvě asi nejznámější věci, které obě zazněly v Big Lebowski, Lookin' Out My Window a Run Through The Jungle. Serem na to, Dude, jdem na bowling.

Druhá strana pokračuje ve stejném stylu jako první, vlastní Up Around the Bend i převzatá My Baby Left Me nijak člověka nevyvedou z míry. Následně přichází pomalejší Who'll Stop the Rain, jakoby tématicky předcházející pozdější asi největší hit skupiny, Have You Ever Seen the Rain, a vrchol desky, jedenáctiminutová I Heard It Through the Grapevine - což je opět cover. Desku zavírá pomalejší skladba Long As I Can See the Light.

Jak mám Creedence rád, asi bych řekl, že alba nebyly tím, v čem byla jejich síla. To hlavní bych asi hledal na koncertech, které ale bohužel nemáme k dispozici, jen ze zvukových nepříliš kvalitních nahrávek, a pak v jednotlivých singlech. Na druhou stranu, narozdíl třeba od stylově naprosto odlišných Queen, kteří měli na každé desce spoustu hlušiny, u Creedence takřka každé album působí jako sbírka Greatest Hits. Na Cosmo's Factory fakt není věc, kterou bych si s chutí neposlechl.  Deska sice působí trochu neuspořádaně, ale to je asi její jediné malé mínus.

PRAŽSKÝ VÝBĚR - VÝBĚR

Co už to stálo, furt je to málo, co mi to dalo starostí
Správně by mělo v názvu stát Výběr - Výběr, ale to by přece jen nevypadalo tak dobře. Po zákazu činnosti Pražského výběru v roce 1983 se jednotliví hudebníci byli částečně nuceni rozejít, byť v kontaktu zůstali. Po marném čekání, zda se činnost nebude moci obnovit, se každý pustil do vlastní tvorby - Michal Pavlíček založil skupinu Stromboli, Michael Kocáb se věnoval především filmové hudbě, byť v ní často z Výběru čerpal. Vilém Čok hrál se skupinou Moped a Jiří Hrubeš emigroval do Anglie. Roku 1986 mohl PV obnovit činnost, ovšem pod názvem Výběr. Namísto Jiřího Hrubeše byl jako bubeník přijat fanoušek skupiny Klaudius Kryšpín, roku 1987 pak vyšla druhá deska s názvem Výběr.

My jsme hráli na cimbály všichni myši tancovali
Posun od nespoutaných počátků osmdesátých let je znát. Pryč je novovlnné třeštění, pryč je absolutní sehranost, víc tu prostupují jako vůdčí osobnosti Pavlíček a Kocáb, kdy zvláště Kocáb nabírá trochu vrchu. Neznamená to v žádném případě, že je deska špatná. Jen člověk, který by si obě desky poslechl, by možná usoudil, že to jsou dvě různé kapely. Schizofrenní situace je podpořená tím, že původní Straka v hrsti vyšla oficiálně až roku 1988, čili rok po Výběru! Ovšem všichni fanoušci ji dávno znali z nelegálních kopií na páskách.

Ze života se ti koukám stává tak trochu hodně hořká káva
Výběr na mě vždycky působil jako tak trochu koncepční deska o různých špatných vlastnostech. Nasvědčují tomu už názvy písní - úvodní Tatrman o pochybovačích a mindrácích, dále Člověk bez talentu o podprůměrných jedincích dostávajících se nahoru díky penězům, intrikám a klientelismu, Papíry straší o lenosti, Sbal si to svý ráno o rozchodu s hašteřivou partnerkou, Hrály dudy o prostituci, Smolař o neschopnosti a fňukání, Chvastoun (netřeba popisovat) a Snaživec o prospěchářství a špiclování. Z toho se vymyká Tyhle řeči znám, která je spíše naopak o odhodlání a vzdoru, čili tvoří celkem protiklad vůči předchozímu Smolaři.

Nejsou tu nejsou tu lidi říkám s lítostí
Texty tentokrát už nepsal František Ringo Čech, ale většinou hudebníci sami - ve většině Kocáb, který podepsal i dvě skladby sám (Tatrman a Snaživec), jinak se podíleli i Pavlíček a Čok, k textu Chvastouna přispěl i Kryšpín, Tyhle řeči znám napsal manažer Výběru Josef Novotný. Hudebně většinu skladeb složili rovněž Kocáb i Pavlíček dohromady. Kocáb sám ty dvě, které i sám otextoval, Pavlíček sám Chvastouna a Tyhle řeči znám, na hudbě k Papíry straší a Sbal si to svý ráno se podílel i Čok.

Lásku si koupíš ale běda, když si chceš koupit nadání

Mezi moje oblíbené na této desce patří Chvastoun, Snaživec a především geniální Člověk bez talentu. Celkem můžu Tatrmana, Sbal si to svý ráno a Smolaře. Za nejslabší kousek považuji Papíry straší, už proto, že skupina z nějakého důvodu svému novému bubeníkovi příliš nevěřila a zvláště v této skladbě jsou použity automatické bicí. Ale celkově ji nemusím - navíc jsem byl svědkem vystoupení, kde ji s Výběrem zpívala cáklá Jana Kratochvílová v podivné masce a s obří plyšovou pumou na zádech, což byla katastrofa.

Proč tak marním čas?
Straku v hrsti miluju a považuju ji za jednu z nejlepších, ne-li nejlepší českou desku vůbec. Výběr zase tolik rád nemám. Obsahuje hodně kvalitní hudby, ale působí na mě už o dost temněji, trochu ublíženě, a až moc heavy. Zajímalo by mě, jak by druhá deska Výběru vypadala, kdyby nebylo zákazu.

BUD SPENCER AND TERENCE HILL GREATEST HITS 1-6

Tento článek jsem napsal před více než třemi lety a z nějakého důvodu jsem ho nevydal. Nevím, co jsem ještě chtěl doplnit. Snad leda vlastní výběr, ale ten můžu přidat jindy. Každopádně potom, co jsem některé CD z jiného výběru, ale s podobným obalem viděl v obchodě, jsem si na tenhle koncept vzpomněl. Takže to vydávám až teď před Vánoci.
Tenhle výběr melodií, skladeb a písní z různých filmů s Budem Spencerem a Terencem Hillem, popř. sólo, znám samozřejmě už dlouho. Ale nedávno jsem to znova poslouchal a říkal jsem si, že bych to mohl trochu probrat. Udělat takovou edici je samozřejmě prima, na druhou stranu, to, jak je zmršená, je nepopsatelné. Většina skladeb je v původní verzi, ale mnohé jsou nahrané znovu se syntetizéry, a do některých  byly z nějakého důvodu aspoň přimíchány automatické bicí.
Jinak takových výběrů je víc než dost, některé dodnes jdou koupit v obchodech.

CD 1

Tohle si probereme podrobněji, protože tahle deska je z celého kompletu jednoznačně nejslabší. Většinu skladeb totiž obsahuje ne v původní verzi, ale v mnohem horší předělávce.
Flying through the air - píseň z Dvou machrů mezi nebem a peklem, bohužel nová synťáková nahrávka s automatickými bicími.
Bulldozer - tahle vypadá na jednu z mála původních verzí na téhle desce
My name is Zulu - nějaká synťáková věc, která se Spencerem a Hillem snad ani nic společného nemá
Just a Good Boy - skladba z Buldozera, taky asi původní verze
Why is Everyone so mad - synťáková verze songu z volného pokračování Také andělé jedí fazole - už jen s Gemmou, bez Spencera. Píseň ale zazněla aspoň v Dvou poldech z rádia.
Starshine Rainbow - závěrečná píseň ze seriálu Big Man. Původní verze.
Santa Maria - to se S+H nemá taky co do činění. Synťáková hrůza.
Dune Buggy - odnesla to stejně jako Flying through the air
Big Star - to tuším zaznělo v jednom ze Šerifů a mimozemšťanů. Takový typický waltz. Nic extra.
Whistles and Bells - další věc ze Šerifa a mimozemšťana, dětinská melodie hrající při bitkách
Angels and Beans - a opět synťákem zmršená píseň ze Spencerovky
Rocky Joe - to taky s těmi dvěma nemá co dělat, je to znělka z nějakého anime
Verde - a tohle je snad taky z nějakého vážného filmu. Nová synťáková verze.
Co bych oželel - co tam nepatří, předělávky a Starshine Rainbow, Big Star a Whistles and Bells. Počítám, že by mi zůstaly jenom ty dvě skladby z Buldozera :)

CD 2

Tady už jsou naštěstí jenom věci z filmů Spencera a Hilla a naštěstí jenom původní verze. Najdeme tu skladby z Pravé a levé ruky ďábla, To zvládnem, amigo!, Trumfového esa, Policajta v Africe, Armády pěti mužů a Hrochů v Africe. De Angelisové tu jsou tedy v menšině, jen dvě skladby. Trochu zvláštní je zařazení dvou skladeb s názvem Freedom na jednu desku, ale každá je z jiného filmu a od jiného skladatele. Co se týče písně Grau Grau Grau, je použita verze zpívaná samotným Spencerem.
Co bych oželel - možná něco z Trumfového esa, je tam snad půlka soundtracku. A pak jednu z Rizzatiho skladeb z Hrochů v Africe.

CD 3

Hned první skladba zarazí, protože i Trinity stand tall z Malého unaveného Joe je tu v nové (a příšerné) verzi. Nová verze postihla i skladbu Mañana z Dvou misionářů. Jinak je ale všechno původní. Dál tu jsou věci z Mé jméno je Nikdo, Policajta drábem (verze hraná na španělku, tu hranou na elektrickou kytaru z filmu v nějaké lepší kvalitě ne a ne najít, díky teda Kubasovi, který mi to kdysi poslal aspoň trochu podomácku upravené), Buddy míří na Západ, Boot Hill a Proč žít a proč umírat. Převažuje tedy Morricone (6 skladeb z 14), minule převažoval Rustichelli.
Co bych oželel - obě předělávky, Ah ah ah z Boot Hill, dvě skladby z Buddyho (Estasi... a Alleluja...). 
 
CD 4

Jen devět skladeb, ale i sem se přimíchaly novoty. U In that trouble again z Jdi na to si tím nejsem jistej, zato ústřední skladba z Chytráka a dvou společníků byla zrychlena a doplněna o automatické bicí, což je dost nechutné. Jinak skladby z Jdi na to, Banánového Joe, Chytráka a dvou společníků, Milionového brouka, Sudé a liché, dvojky Šerifa a mimozemšťana a Bombera. Od každého kromě Jdi na to jen po jedné skladbě.
Co bych oželel - remix Chytráka a asi i něco z Jdi na to. Jo a disko ze Sudé a liché a Bombera :)

CD 5

Tady je zase jeden remix, tentokrát singlovka z Policajta v Hongkongu, opět zrychlená s přimíchanými bicími. Taky hrozný. Jinak snad všechno v pořádku. Na úvod hip hop z Extralarge, následně tři skladby z Dvojníků, pak ten Policajt v Hongkongu, písnička z Ať žije Django (kupodivu italsky), skladba z Blba a blbce, tři další z Aladdinovy lampy a na závěr píseň z Ďáblova pokušení.
Co bych oželel - spíš co bych zachoval. Snad jenom to Ať žije Django. Zbytek neposlouchám.

CD 6

A na poslední desce konečně všechno zase původní. Na úvod dvě skladby z Kdo najde přítele, najde poklad, pak tři z Mstitele Trinity, titulní skladba z Dnes já, zítra ty!, Superpolicajti z Miami, nepochopitelně oddělená znělka z prvního Šerifa a mimozemšťana, dvě skladby z Pravdy a lži, písnička z Podivného dědictví, a na závěr titulní skladba ze Dvou poldů.
Co bych oželel - dvě ze tří z Mstitele Trinity (nechal bych titulní píseň), Pravdu a lež a Superpolicajty z Miami. Jinak bych to nechal.

QUEEN - JAZZ

Na Queenech jsem, jako mnozí, vyrůstal. Paradoxně jsem celé desky slyšel až někdy v patnácti, do té doby jsme se sestrou měli prostě výběr - nic oficiálního, táta nám prostě zkopíroval to, co se sestře líbilo. Osmileté. Takže Queen I a II pro mě až do těch patnácti byly neznámé desky (otázka je, jestli nám tehdy byly zapůjčeny), dost možná to nejstarší, co jsme tam měli, byly We Will Rock You a We Are the Champions z News of the World. Každopádně, jak jsem zjistil, když jsem pak slyšel celá alba, z Jazzu tam toho bylo asi nejvíc. Tím myslím, že zatímco z některých desek jsme měli třeba jen dvě tři věci, z Jazzu naopak asi dvě nebo tři chyběly.

Co chybělo? Hned úvodní Mustapha. Toho buď milujete, nebo nenávidíte. Na koncertech ho Queeni používali jen jako intro, tedy nikdy nezaznělo víc než Freddieho "IIIIIIbrahiiiiim". (NEPRAVDA - nalezeny důkazy, že občas ho hráli celého.) Ringo Čech svého času udělal cover s názvem Pavlata Antonín. Pokud Mustaphu nesnášíte, Pavlata je ještě horší. Fat Bottomed Girls - tu jsme měli, vždycky to byla moje oblíbená. Mám ji radši než áčko ze singlu, Bicycle Race, která je na desce samozřejmě taky. Mezi ně se ještě vklínila pomalá sitárová Jealousy. Po kolech je nepříliš výrazná If You Can't Beat Them - ale tu jsme měli taky. První stranu zavírá trochu tvrdší Let Me Entertain You.

Dead on Time jsme tenkrát neměli, a ani teď si ji moc nevybavím. Ještě méně In Only Seven Days od Deacona - teď jak jsem si ji pustil, znám ji, ale je to zívačka. Dreamer's Ball jakoby propůjčuje desce název, protože ze všeho, co na ní je, má k jazzu nejblíž. Fajn věc. Fun It zase jakoby předznamenává pozdější disco věci, ale je pořád lepší než cokoli na Hot Space. Zpívá Roger Taylor. Leaving Home Ain't Easy si nepamatuju a nebaví mě. Don't Stop Me Now je samozřejmě hitovka. No a na závěr nepříliš poslouchatelná Taylorova More of that Jazz.

Alba Queen celkem jasně popisují jejich vývoj od rockové skupiny přes snahu vymanit se z rockové škatulky, experimenty s mainstreamovými žánry až po přeměnu v popovou skupinu s rockovými základy. Jazz jakoby zavírá druhou éru, než rock skoro úplně zmizel a byl nahrazen v lepším případš melodickými baladami a popovými hymnami, v horším diskem. Nejlepší deskou skupiny rozhodně není, ale osobně k němu mám asi nejbližší vztah.

PINK FLOYD - A SAUCERFUL OF SECRETS

And I'm wondering who could be writing this song?
Rok po svém debutu Pink Floyd vydali druhou desku, která odráží dokonale změny, které v kapele tou dobou probíhaly. Připravy začaly ještě v klasickém obazení Syd Barrett - kytara, zpěv, Roger Waters - basa, Rick Wright - klávesy, Nick Mason - bicí. Syd napsal několik písní, kapela začala nahrávat a jako první vznikly skladby Set the Controls for the Heart of the Sun (kterou napsal Waters) a nepoužité Vegetable Man a Scream Thy Last Scream. Následně byla nahrána skladba Jugband Blues. Pokud se podíváte na následující klip, možná zjistíte, v čem začal být problém:

Syd Barrett nejen, že byl závislý na drogách, ale LSD začalo totálně měnit jeho osobnost. Během koncertů byl schopen celou dobu nehnutě stát a hrát jediný akord, případně nehrát vůbec. Během jiného koncertu rozladil svou kytaru. Nepoznával svoje přátele, často vůbec netušil, kde je. Zbytek skupiny byl, samozřejmě, nespokojen s tímto vývojem, a proto byl v lednu 1968 do kapely přizván jako druhý kytarista David Gilmour. Plán původně byl, že Gilmour bude jezdit na turné a Barrett bude skládat a hrát na deskách, ale situace brzy vygradovala v Barrettův odchod a jeho nepříliš úspěšnou a krátkou sólovou kariéru. Zbytek desky byl nahrán bez Barretta a Gilmour se stal brzy plnohodnotným členem kapely, a po odchodu Rogera Waterse o patnáct let později i jejím frontmanem.

Zleva Mason, Barrett, Gilmour, Waters, Wright

And what exactly is a dream? And what exactly is a joke?
Deska plně spadá do psychedelického období Pink Floyd plného orientálních inspirací a experimentů se zvukem. Oproti až příliš experimentálním Barrettovým skladbám tu však má převažující podíl Waters, a tak deska zní mnohem víc jako ti klasičtí Pink Floyd s pomalým čtyřčtvrtečním taktem. Taková už je první skladba Let There Be More Light, začínající sice kytarovým sólem, ale následně skladbu dominantněji převezmou elektrické varhany a bicí. Následující Remember a Day je takový trochu slaďák, který si moc nepamatuju. Složil ho Rick Wright a také ho zpívá. Watersova Set the Controls for the Heart of the Sun je první ze dvou desetiminutových skladeb na desce, uvedená výrazným orientálním motivem a psychedelickou improvizovanou mezihrou uprostřed. Zajímavé je, že obsahuje kytaru nahranou jak Barrettem, tak Gilmourem. První stranu zavírá komická Watersova skladba Corporal Clegg, první, která zachycuje téma války. Trochu mi připomíná něco, co dělal v té době John Lennon.

I don't care if the sun don't shine / and I don't care if nothing is mine
Druhou stranu otevírá titulní A Saucerful of Secrets. Je to dvanáctiminutová instrumentálka, která je rozdělena na čtyři části. První navozuje spíše atmosféru, melodie žádná, druhá je rytmicky výrazná, ale ještě větší bordel, a třetí to ještě završuje. Závěrečná pak ale přidá působivou varhanní melodii, doplněnou sborem. Celkově to není něco, co bych si pouštěl s chutí, kromě výborné závěrečné pasáže, ale na koncertu z Pompejí to je jistě působivé (sakra, musím si ho od sestry půjčit). Následuje nepříliš zapamatovatelná, melodická Wrightova píseň See Saw, a zavírá to Jugband Blues, kterou už jste slyšeli nahoře. Kapela armády spásy. Ale je fajn, že dáváme najevo, že Barrett tam ve skutečnosti není. A viděli jste někdy takhle modrý měsíc? Zajímalo by mě, kdo by mohl napsat takovou píseň...

And I don't care if I'm nervous with you / I'll do my loving in the winter 
A Saucerful of Secrets obsahuje několik pozoruhodných skladeb, zajímavá je jasně zřetelným přechodem od Barretta ke Gilmourovi, ale mezi nejlepší floydovské desky se podle mě neřadí. Wrightovy skladby a Corporal Clegg ji trochu táhnou dolů. Sice stejně jako San Tropez a Seamus trochu táhnou dolů Meddle, ale ten je vyvážen absolutní dokonalostí ve formě Echoes. Ale to už je jiný příběh.

TELLY SAVALAS - TELLY

Mám zvláštní zálibu ve vyhledávání písní zpívaných herci, od kterých by zpěv nikdo nečekal. Občas je to blízké masochismu, protože mnozí z nich ani neměli hudební sluch či poslouchatelný hlas. Film Paint Your Wagon s Clintem Eastwoodem a Lee Marvinem jsem nedokoukal z různých důvodů, jeden z nich ale byl, kromě mé nechuti k muzikálům, že poslouchat zpěv obou pánů bylo nad mé síly. Lee Marvin má pěkný hlas, ale zpívá strašně falešně. Clint melodii držel, ale jeho pokus o zpěv vyšel dost komicky. Po zpěvu Lee Marvina se k nazpívání písní k filmu Captain Apache odhodlal i Lee Van Cleef a nedopadlo to ani trochu dobře. Dodnes nevím, jestli singl Crazy Eyes, což je průměrný osmdesátkový popíček, nazpívala skutečně Laura Gemser. Pokud ano, budiž, ale se svým hláskem by kariéru neudělala. Bizarní by bylo slyšet zpívat Charlese Bronsona, Johna Wayna či Humphreyho Bogarta, a taky jsem to nikdy nehledal. Že Telly Savalas vydal hned několik LP by mě ale nenapadlo ani ve snu.

A přece jsem jednou v antikvariátu narazil na desku s fotkou plešatého herce a jednoduchým názvem Telly. Doma jsem si to potom vyhledal s podezřením, že to bude nějaká bláznivina. Kojak a zpěvák? Čekal jsem něco na úrovni pokusů o zpěv Clinta či Lee Marvina. Zjistil jsem, že na youtube je celá deska komplet. A světe div se, není to špatný.

Žánrově jsou to klasické balady, trochu jazz, trochu pop. Zhruba něco ve stylu, jako dělal Frank Sinatra. Telly Savalas si vybral různé skladby (možná i Sinatrovy?), které nazpíval. A ne špatně! Ze všech výše zmíněných zpíval rozhodně nejlépe. Jasně, jeho zpěv je trochu amatérský, ale v hlubších polohách je jeho bas fajn. A jeho nejsilnější stránkou je, když spíše recituje než zpívá, jak to herci často dělávají. Právě tak začíná celá deska, když zhruba v polovině písně Savalas začne zpívat, docela mě to překvapilo. Tímto stylem je "namluvena" i píseň If, která vyšla samostatně na singlu. V jiných písních ale Telly neohroženě zpívá od začátku do konce. Mezi ně patří například i Something od Beatles. Slyšel jsem i horší covery.

Nepředpokládal bych, že Telly Savalas kdy byl něčím oblíbeným zpěvákem. Tahle půlhodinka se ale dá v klidu poslechnout. Další LP od Savalase vyhledávat nebudu, na Youtube nejsou. Je fakt, že jeho předposlední deska Who Loves Ya Baby z roku 1976 (pro doplnění, tahle byla v pořadí třetí z roku 1974) by mohla být zajímavá v tom, že se tu Telly pokusil zabrousit do žánru funku. Ale to mohlo dopadnout všelijak. Savalase máme rádi všichni jako herce (pokud ho máme rádi), jeho hudební kariéra je zajímavá, ale nakonec nedůležitá. Navždy to bude Kojak.

ENNIO MORRICONE - LE FOTO PROIBITE DI UNA SIGNORA PER BENE

 

Při sledování tolika giall v poslední době jsem si nemohl nevšimnout, že Morriconeho hudba se ve filmech z let 71-72 podobá jako vejce vejci. Nejen u gialla, ale i dalších filmů ze současnosti. Je fajn, když skladatele člověk pozná podle prvních tónů hudby, není moc fajn, když se mu všechny ty melodie pletou dohromady. Jak se mu u spaghetti westernů dařilo odlišit snad každý film a zhudebnit ho určitým stylem, u gialla a kriminálních filmů jsou si melodie i aranžmá jak z oka vypadlé. (Mohou být zvuky z oka vypadlé?) Ona všechna ta hudba samozřejmě dokonale sedí a každá jedna titulní i jiná melodie je výtečná. Jen jsou příliš podobné jiným. To zdůrazňuju, abyste nenabyli dojmu, že Morriconeho nějak zpochybňuju, vůbec ne.

Jestli bych ovšem měl mezi Morriconeho soundtracky ke giallům vybrat jeden, který se mi líbí nejvíc, překvapivě bych se rozhodl pro tento. Film sám o sobě se mi moc nelíbil. Dokonce mi v něm Dagmar Lassander fyzicky vadí, rozčilují mě už ty její lokýnky. Pointu scenárista Gastaldi zopakoval a rozšířil v Lo strano vizio della signora Wardh, kterýžto film funguje mnohem lépe, nejen díky jiné hlavní představitelce, ale navíc se v něm něco děje. Technicky není filmu moc co vytknout. Kamera Allejandra Ulloy je mistrovská a stejně tak Morriconeho hudba, zde ještě přece jen jinačí než později. Nejsem si jistý, zda Enniovo první giallo bylo tohle nebo Pták s křišťálovým peřím. Tam se mi ale skutečně líbí jen ta ústřední skladba. Tady je toho na výběr víc.
Ennio Morricone klasicky vychází z vážné hudby i soudobé populární. Nepamatuju se už přesně, v kterých momentech která skladba hraje. Ústřední skladba v latinskoamerickém rytmu, zpívaný vynikající pěvkyní Edou Dell'Orso, hraje samozřejmě při titulcích. Už jen za tu by tento soundtrack zasluhoval ovace, Ennio toho ale přidává víc. Samozřejmě je tu několik disharmonických ponurých skladeb, které se hodí k napínavým scénám, stejně tak skladby soudobé populární hudby, kde prim hrály Hammondovy varhany, basa a bicí. Skladba s názvem Amore Come Dolore je pak dalším mistrovským kusem, podtrhující dilema a těžký psychický stav hlavní hrdinky. Její temnější variací je pak skladba Quello Foto. Ještě bych vyzdvihl bigbítovou, lehce psychedelickou skladbu Allegretto per signora.

U soundtracku se samozřejmě těžko popisují jednotlivé skladby, neboť u filmu stačí dvě tři témata a pak variace, případně nemelodické skladby, dotvářející atmosféru k tomu, co se děje na plátně. A vlastně nejsou určeny k samostatnému poslouchání. Já většinou hudbu poslouchám jako kulisu při čtení či psaní, a k tomu je filmový soundtrack dost vhodný. U písničkových alb je mi pak líto, že jsem kvůli zabrání do práce některou prošvihl. Morriconeho soundtracky samozřejmě poslouchám hodně často, dříve více westerny, ale vždycky jsem to střídal i s jinými žánry. Nevím, jestli by se právě tenhle zařadil mezi mých deset Morriconeho nejoblíbenějších, ale mezi dvacet určitě.

PINK FLOYD - THE DARK SIDE OF THE MOON

And then one day you find ten years have got behind you. / No one told you when to run, you missed the starting gun. 

Co bych mohl vlastně říct k desce tak legendární, že ji zná snad každý? K desce, která vedla více než deset let v žebříčku nejprodávanějších alb v Británii? K desce, kterou naprosto miluju, a kterou považuju za naprosto geniální?

Pink Floyd jsou jedna z mých nejoblíbenějších kapel, to jste si asi už všimli, hlavně pokud blog sledujete už delší dobu. Nemusím od nich úplně všechno a úplně všechno jsem od nich neslyšel. Po The Wall už to nebylo ono - napřed kapelu až příliš ovládal Roger Waters, aby následně odešel a dál to zůstalo na Davidu Gilmourovi a trochu Nicku Masonovi - Ricka Wrighta Waters už během natáčení The Wall vyhodil a vrátil se až na desce The Division Bell z roku 1994. My jsme ale v roce 1973, kdy nic takového zdaleka nehrozí.

Money, so they say / Is the root of all evil today.
Roku 2005 se rozpadlí Pink Floyd sešli ojediněle na charitativní akci Live 8, kde vystoupily největší hvězdy světové populární hudby. Sestra to celý den až do půlnoci (kdy zdaleka nebyl konec) sledovala, ale Floydy si nepamatuju - tehdy ve 12 letech čekala na Madonnu, Pussycat Dolls a podobné sračky! Pomoc! Dnes mě mrzí, že jsem tehdy tohle vystoupení Floydů neviděl, byť tehdy by pro mě asi nic neznamenalo. Proč to tu píšu - protože znovusešlí Floydi zahráli pár písní právě z Dark Side. Zřejmě symbolicky proto, že právě tehdy mezi nimi nevládl žádný nesvár.

There's someone in my head but it's not me.
Začínáme zvukovou koláží mluvení, tikání, chrastění, jekotu a vrtulníku a plynule přejdeme do první skladby Breathe, jež je takovým leitmotivem alba. Že by hned normální písnička? Ne. On The Run tvoří pulsující nervní syntetizér, který na první poslech zarazí, ale jednoduše nejde přestat poslouchat. Výbuch, ticho, zvonky, začíná Time o pomíjivosti času - plynule přejde opět do Breathe s jiným textem. Následuje geniální bezeslovná The Great Gig in the Sky. A tím končí první strana.
Druhá začíná slavným hitem Money s výrazným basovým riffem a saxofonovým sólem. Saxofon se znovu ozve v pomalé a smutné Us and Them, v níž se zrcadlí Watersovo oblíbené téma války. Instrumentální Any Colour You Like považuji za nejslabší skladbu na desce, což ovšem neznamená, že si ji s chutí neposlechnu. Následné Brain Damage a Eclipse pak celé album vynikajícím způsobem završují.

Black and blue / And who knows which is which and who is who.
Devět skladeb, tři čtvrtě hodiny hudebního blaha. Kdo nezná, povinnost. Veselou naladu vám album samozřejmě nepřivodí, spíš vás přinutí přemýšlet. Ovšem to dělá, mam pocit, čím dál míň lidí, takže je to rozhodně plus.

Omlouvám se, tahle recenze je trochu odbytá, což mě zrovna tady mrzí. Mohl jsem zmínit ikonický obal, promluvy v jednotlivých skladbách atd. atd. Každopadně aspoň jsem tuhle skvělou desku připomenul a vy si ji hned pusťte. Já už to udělal.

Everything under the sun is in tune / but the sun is eclipsed by the moon.