BORSALINO (1970)

Jo, tak konečně, kooonečně po těch mnoha letech, co o filmu vím, co ho i mám na DVD, konečně jsem se podíval... protože jsem našel kopii ve francouzštině. Na českém DVD je totiž buď jen český dabing, kterým se nehodlám mučit (sedmdesátiletý Krampol a šedesátiletý Trávníček) nebo z nepochopitelného důvodu italský dabing. Což by asi bylo lepší než ta česká verze, ale o kolik...

 

Vzhledem k rovnocenné účasti dvou francouzských superhvězd je Borsalino spíše událost než plnohodnotný film, ale to neznamená, že jde o film špatný. Produkce ale víc sází na Delonův chladný vzhled a Belmondovo rošťáctví než na příběh, který se snaží vyprávět. První polovina je překvapivě skoro komediální a kousky, které dva wannabe mafiáni vyvádí, ať už je to organizace boxerského zápasu s falešným německým boxerem, nebo zničení konkurence podstrčením několika zkažených ryb (Je čerstvá! Není čerstvá!), mají k nějakému organizovanému zločinu daleko. Vše zhoustne ve chvíli, kdy si Belmondo i Delon políčí na nebezpečného gangstera, který ovládá Marseille - Delon na jeho podnik, Belmondo na jeho dceru.

 

První půlka se tak nese v poměrně veselé náladě a odehrává se v poměrně nečekaných prostředích - například u jezera, kam se gangsteři jen tak vyrazí koupat. Druhá už je trochu tradičnější, plná mrtvých a temnější atmosféry. Každopádně stále jde o klasický příběh vzestupu dvou ničemů na vrchol. Člověka jen mrazí při pomyšlení, že v reálu se sympatickým Belmondem a charismatickým Delonem skutečné předobrazy neměly nic společného a pravděpodobně šlo prostě o dva sicilské hrdlořezy. Veselé atmosféře napomáhá i Bollingův soundtrack s ragtimovou melodií, která hraje pořád a pořád.

 

Druhý díl jsem viděl tak dávno, že si z něj pamatuju jen zlomky, ale hlavně si pamatuju mnohem temnější a drsnější atmosféru. První Borsalino mě vlastně ani moc nezklamal a byl přesně takový, jak jsem ho čekal. Sice pořád nechápu, proč nebyl v 70. letech u nás uveden, narozdíl od dvojky, ale taková klasika jako jiné filmy s Belmondem z této doby to není. 7/10

 

Režie: Jacques Deray

Hrají: Jean-Paul Belmondo, Alain Delon, Catherine Rouvel, Françoise Christophe, Corinne Marchand, Laura Adani, Nicole Calfan, Hélène Rémy, Odette Piquet, Mario David, Lionel Vitrant, Dennis Berry, Jean Aron, Pierre Koulak, Yvan Chiffre, Arnoldo Foà, Daniel Ivernel, Christian de Tillière, Julien Guiomar, Michel Bouquet

Hudba: Claude Bolling

Produkce: Paramount

Francie / Itálie 1970 

UN HOMME EST MORT (1972)

Další z francouzských thrillerů značně vycházejících z filmů noir, ale tak esenciálně francouzských, že je do tohoto žánru řadit nejde, byť se to celé odehrává v Los Angeles. Začátek připomíná Samuraje, nicméně posléze se děj překlopí v něco mezi tradičním filmem o zabijákovi na útěku před zrádným objednavatelem a Tomem a Jerrym. Jeanu-Louisi Trintignantovi je totiž opakovaně v patách Roy Scheider coby lovec s muškou přesnější než vojáci impéria.

 

Dlužno říct, že právě Scheider, jeho drsná, až karikaturní postava mě bavila nejvíc, a ještě lepší by bylo, kdyby to hrál Lee Van Cleef nebo Jack Palance, aby ta karikatura ještě víc vylezla. Nicméně neberte to, co píšu, tak, jako že je tato linka k smíchu, nebo že ve filmu vůbec něco k smíchu je. Jen vždy, když se Scheider objeví, jako by se malinko přepnul žánr z pomalého thrilleru do přehnaného akčňáku plného hlasitých výstřelů, automobilových honiček včetně kradení aut, a přehnaného násilí.

 

Trintignant sám je opět jeden z těch, kterým nezáleží na tom, jestli je divákům sympatický, a dvě třetiny filmu má člověk pocit, že sleduje pokus o útěk chladného hajzla, který na začátku zabije na objednávku neznámého člověka a následně ohrožuje samoživitelku s dítětem, které navíc zmlátí. Trochu lidskosti do děje přinese Ann-Margret, byť ze začátku v nelidské bílé paruce, kterou naštěstí zanedlouho sundá. Angie Dickinson naopak nic lidského v sobě nemá. Umberto Orsini hraje něco velmi podobného jako v Citta violenta, a na Michela Constantina, který si tam taky zahrál, si musíme celý film počkat, a objeví se až v závěru, který sice má pár zajímavých nápadů (masakr na pohřbu s mrtvolou vystavenou v dost nevkusném provedení), ale vlastně už mě moc nezajímal.

 

To vše je podpořeno Legrandovou bigbítovou hudbou, která ale začne znít až po úvodních titulcích a dozní ještě před závěrečnými, které jsou v naprostém tichu, Ippolitiho typicky italskou kamerou a prostředím Los Angeles snímaným očima cizinců. Pár bizarních scének (křesťanský hippie) se snaží navázat na obdobné americké filmy, ale záhy se uhne směrem, kterým by se američtí filmaři nedali. Asi to není něco, k čemu bych měl potřebu se vrátit, ale za jedno vidění to stojí. 7/10

 

a.k.a. Ten muž je mrtvý, The Outside Man

Režie: Jacques Deray

Hrají: Jean-Louis Trintignant, Ann-Margret, Roy Scheider, Angie Dickinson, Michel Constantin, Umberto Orsini, Felice Orlandi, Georgia Engel, Carlo de Mejo, Ted de Corsia, Carmen Argenziano, Talia Shire

Hudba: Michel Legrand

Produkce: United Artists

Francie / Itálie / USA 1972 

THE HERO AND THE TERROR (1988)

Chuck Norris dal kyklopovi ránu pěstí mezi oči. 

Na Chuckovu památku jsem si pustil tento film, který mám na originální VHS. Nicméně ač cannonovka ze zlaté éry, bývá velmi málo zmiňován vedle ostatních Chuckových filmů té doby, a vlastně kromě fotky v černých brýlích jsem z něj nikdy neviděl žádnou ukázku. Jméno režiséra mi také nebylo nijak povědomé.

 

Jediné, co film pojí s ostatními norrisovkami od Cannonu, je, že ve flashbacku má Chuck knír a v přítomnosti vousy. Jinak je tohle blíž k třeba Zákonu mlčení a vlastně se jedná víc o drama než o akční film. Z čehož plyne, že divák může být třeba i příjemně překvapen, většinou se ale spíš moc nepobaví.

Danny O'Brien před několika lety dostal za mříže po brutální rvačce monstrózního vraha řečeného Teror, načež média ho překřtila na Hrdinu. Odtud název. Nicméně oslavovaný policista má dodnes noční můry (ano! Tady je má Chuck!) a radši by se staral o těhotnou přítelkyni. Teror uteče z blázince, ale vypadá to, že je mrtvý. Nedlouho na to se ale začnou objevovat vraždy podobné těm, které páchal před lety, a Hrdina se Teroru opět musí postavit.

 

Snad jediné, co se dá pochválit, je, že se film snaží Norrise představit v jiném světle. Dává mu více příležitostí pokoušet se o herectví (a pravda je, že tu působí poměrně přirozeně), nicméně pořád není dost silný herec na to, aby dramatické a milostné scény byly něčím zajímavé, zvlášť, když nejsou ani nijak zajímavě napsané. Když má hrdina těhotnou přítelkyni, a jde po vrahovi mladých žen, očekáváme, že na konci bude hrdina svou milou před vrahem v napínavé scéně chránit. SPOILER: Ne. Celá tahle linka spíš film natahuje a zajímavého na ní není vůbec nic. Navíc, chceme vidět Chucka Norrise u porodu, zatímco Steve James obíhá divadlo?

 

Závěrečná bitka na střechách divadla by mohla připomenout řadu podobných scén, které jsou ale lepší (Blade Runner, Strach nad městem...). Vedle Chucka se sice pár známějších tváří objeví, ale nikdo nijak moc nezaujme - Steve James hraje ukecaného parťáka, Ron O'Neal starostu, který není tak prohnilý, jak si Chuck myslí, čímž se zabije další potenciální dramatická linka, Billy Drago malou roli lékaře. Jediné, co tak trochu člověka vytrhne z únavy nad nepříliš zajímavou rutinou, je scéna, kde se Cordell Walker utká s Bobbym Sixkillerem. 5/10

a.k.a. Sám proti teroru

Režie: William Tannen

Hrají: Chuck Norris, Brynn Thayer, Steve James, Jack O'Halloran, Jeffrey Kramer, Ron O'Neal, Billy Drago, Karen Lorre, Branscombe Richmond

Hudba: David Michael Frank

Produkce: Menahem Golan, Yoram Globus

USA 1988 

BADGE 373 (1973)

Po úspěchu Kmotra se Robert Duvall nakrátko stal představitelem hlavních rolí, ovšem oba filmy, které jsem s ním z tohoto období viděl, jasně nasvědčují tomu, proč se zase stal představitelem těch vedlejších. Je to výborný herec, mám ho rád, ale úplně neměl na to utáhnout film sám. V Černé výpravě měl aspoň vedle sebe Roberta Ryana, Joea Dona Bakera nebo Karen Blackovou, nemluvě o řadě hvězd v menších rolích, kdežto tady je na to sám a nejvýraznějším hercem vedle něj je policista, na základě jehož námětu film vznikl.

 

Kromě Kmotra se tu totiž ždíme i úspěch Francouzské spojky, takže Eddie Egan, předobraz Pepka Doylea, přišel s dalším námětem a je předobrazem zdejšího poldy Eddieho Ryana, který toho s Pepkem má víc než málo společného. Hlavně rasismus. Protože tenhle film cílí na to představit portorickou komunitu v New Yorku jako semeniště zla, a najdeme tu všechno - drogy, prostituci, gangy, vraždy, krádeže zbraní, antiimperialismus, nacionalismus, komunismus.

 

Hlavní policajt v podání Duvalla se nám na začátku představí v maskování za Portorikánce (!), když udělá zátah na bar. Jeden z drogových dealerů uteče na střechu a v potyčce spadne, za což je Duvall suspendován. Najde si práci jako barman, najde si přítelkyni, která v baru dělá, nicméně zanedlouho zjistí, že jeho parťáka, se kterým léta spolupracoval, někdo zavraždil. Když zjistí, že policie podezírá jeho, rozhodne se pátrat na vlastní pěst a parťáka pomstít, přičemž je pro svou pomstu ochoten obětovat úplně všechno.

 

Námět sám o sobě zní slibně, byť ohraně. Scénář by také sám o sobě nebyl špatný. Problém vidím v režii, které se chopil sám producent filmu, a natočil film velmi zdlouhavým, nezáživným a nezajímavý způsobem. Chvílemi má člověk až pocit, že sleduje televizní drama a ne celovečerní film. Navíc je příliš dlouhý (skoro dvě hodiny), a byť druhá půlka je rozhodně lepší než první, krátit se dalo. A třeba v maličkostech. Když třeba policejní náčelník v podání Egana mluví do vysílačky, už mohl střihač střihnout na další záběr, kde jde ozbrojený člověk po přístavu. Ne, Egan dvacet vteřin ve statickém záběru mluví, pak teprve střih na statický záběr na ozbrojence. Napětí skoro žádné a vteřiny, minuty, skoro hodiny přibývají.

 

Zatímco u Francouzské spojky se problematické části dají jednoznačně vztáhnout pouze k samotné hlavní postavě, zde je tolik problematických prvků ve všem ostatním, že je zcela jasné, jaké poselství Američanům filmaři dávají. Dlužno říct, že právě z těchto důvodů byl kritikou i diváky film přijat negativně už v době vzniku, nicméně v Evropě kupodivu uspěl, a nepřekvapivě zejména v Itálii, kde se u některých filmů s Merlim skoro až dá mluvit jako o kopírkách tohoto - jenže vlastně lepších, protože Italové aspoň dávali důraz na akci a napětí víc než na kecy a snahu vykreslit morální profil hrdiny, což se zdejším tvůrcům daří jen díky Duvallovi samotnému. V italském filmu by navíc udělali mnohem víc ze závěrečné akce v přístavu, která slibuje hodně, ale dává málo - čtyřhlavňovou brokovnici Duvall vypálí jen jednou, ze samopalu jen hlavní padouch pokosí zbytek svých lidí, kteří se dají na útěk, a pak už se jen pomaličku šplhá na věž. I honička, kde Duvall ukradne autobus, zde velmi uzívaná a pomalu nastříhaná, by v italském podání měla jiné grády, a zatímco zdejší hlavní padouch se s pomocí černých brýlí neúspěšně snaží diváky přesvědčit, že je Jack Palance (pokud se nesnaží imitovat Cagneyho), Italové by měli samotného Jacka Palance. A taky by měli mnohem lepší soundtrack. 5,5/10

 

a.k.a. Odznak č. 373

Režie: Howard W. Koch

Hrají: Robert Duvall, Verna Bloom, Henry Darrow, Eddie Egan a další

Hudba: J.J. Jackson 

Produkce: Paramount 

USA 1973 

THE TOWERING INFERNO (1974)

Jeden z řady velkolepých sedmdesátkových thrillerů Michaela Baye své doby, Irwina Allena, který počínaje Letištěm (1970) přicházel až do konce dekády s dalšími a dalšími katastrofickými filmy, kde nahnal hvězdy první a dříve první svítivosti do pasti a pak je tam nechal potýkat se s živelnou katastrofou - čtyřikrát v letadle, dvakrát na lodi, zde v mrakodrapu. Až se celý koncept utopil s posledními špatnými filmy, kde nechal hollywoodské hvězdy utíkat před rojem včel nebo před vybuchlou sopkou. Skleněné peklo má být z celé série nejlepší, nicméně je to opravdu dobrý film?

 

Ze začátku jsem měl pocit, že sleduji televizní záležitost, vidět to v televizi v ořezu, asi bych si i myslel, že je to další epizoda Columba. Papírem šustící dialogy, televizní svícení, guest stars na každém kroku, šablonovitý soundtrack. Nicméně ve chvíli, kdy to vypukne, což vzhledem ke stopáži bylo opravdu o dost dříve, než jsem očekával, televizní dojem mizí, a je vidět, kam šly peníze. I tak sice speciální efekty dnes moc neobstojí, zejména práce s miniaturami, dokreslovačkami a bluescreeny, ale zase nejsou na tak strašlivé úrovni jako v menších produkcích, a omrzí vlastně až ke konci, kdy už mě přestalo bavit sledovat stále stejné výbuchy miniatury mrakodrapu ze tří úhlů dokolečka, vydávané za to, že bouchá další a další patro.

 

Děj je opravdu prostinký - srdnatý architekt za pomoci žoviálního stavitele a jeho slizkého zetě vystavěl nejvyšší mrakodrap na světě a právě dnes se odehrává slavnostní otevření. Nicméně už odpoledne se začnou projevovat defekty, odhalující ošizenou bezpečnost práce. Stavitel se ale svého mejdanu nechce vzdát a nedbá varování architekta. Ve skladu, kam nikoho nenapadne se podívat, ač jim tam počítač hlásí defekt, začne hořet, a požár postupně sílí. V nejvyšším patře jsou stovky lidí na párty a nikdo kvůli ohni nemůže ven. A postupně si sami nebo za pomoci ohně likvidují všechny možnosti, jak se odtud dostat. Vše zachrání statečný hasičský sbor. Možná.

 

Docela mě překvapuje, že nejznámější zajímavostí o filmu je souboj dvou hvězd, které trvaly na stejném počtu dialogů a stejném prostoru, protože tu delší sirku si jednoznačně vytáhl Paul Newman, který je ve filmu od začátku do konce, koná hrdinské skutky, zatímco Steve McQueen v roli velitele hasičů se objeví až po tři čtvrtě hodině, objevuje se poměrně sporadicky, nebo ve skafandru, jeho role rozhodně není větší než role Williama Holdena, a pokud má skutečně stejný počet dialogů jako Newman, jsou to technické věty typu "vy jděte tam a vy tam." Nicméně díky Newmanovi film drží pohromadě a jeho postavě ze všech uvězněných vlastně jako jediné držíte palce, aby se dostala ven. McQueenovi taky, ale ten většinu filmu může ven a dovnitř jak potřebuje. U zbytku, včetně žen a dětí, je jasné, že hvězdy byly obsazeny proto, aby měly dramatickou smrt v plamenech, takže si jen odškrtáváte, kdo ještě žije.

 

A kdopak nám ve filmu hoří? Faye Dunaway je tu jen na ozdobu coby Newmanova milenka. William Holden hraje druhou nejdůležitější roli stavitele, který nese velkou část viny za katastrofu, ale ne tu hlavní - tu nese Richard Chamberlain v roli jednorozměrného padoucha, který vždy udělá to, co se od takové postavy čeká - zdrhá, svádí vinu na ostatní, vyhrožuje. Holden aspoň přijímá zodpovědnost za to, aby zachránil co nejvíc lidí, kdežto Chamberlaina nezajímá nikdo jiný. Podobnou postavu jsem čekal od Roberta Vaughna, nicméně tomu zřejmě nějak zapomněli napsat roli - ze začátku to vypadá, že jeho senátor přinese další zápletku třeba s úplatky nebo politickou machinací, po vypuknutí katastrofy se z něj najednou stává klaďák, protože Holden nahoře nemá s kým jiným situaci řešit, když Newman zrovna o padesát pater níž zachraňuje z hořícího bytu bábu s dětmi. Robert Wagner se s milenkou zašil někde v bytě, takže coby správní hříšníci umírají první. Zatančí nám tu Fred Astaire za zenitem, o bezpečnost se stará O.J. Simpson.

 

V průběhu filmu jsem si několikrát vzpomněl na Smrtonosnou past. A teď čtu na imdb, že se film stal inspirací Rodericku Thorpovi k napsání předlohy. Skleněnému peklu se nedá upřít napětí, nicméně v mnoha scénách je nepříjemně naivní, patetické, zastaralé a zdlouhavé. 6,5/10

 

 

a.k.a. Skleněné peklo

Režie: John Guillermin, Irwin Allen

Hrají: Paul Newman, Steve McQueen, William Holden, Faye Dunaway, Fred Astaire, Susan Blakely, Richard Chamberlain, Jennifer Jones, O.J. Simpson, Robert Vaughn, Robert Wagner, Susan Flannery, Don Gordon, Felton Perry

Hudba: John Williams

Produkce: Warner Bros, 20th Century Fox

USA 1974