DARK ANGEL (1990)

"Jsem týmový hráč!" "Ne, jsi týmový sráč!" 

Rainier Wolfcastle je zpátky! Zase mu zabili parťáka, navíc kromě drogových dealerů se musí vypořádat i s dvoumetrovým mimozemšťanem, který jen chodí, vraždí a všechno vyhazuje do vzduchu. A taky s otravným parťákem z FBI, který jede jen podle předpisů.

 

Ne, ze všech Rainierů Wolfcastlů, tzn.béčkových napodobitelů Arnolda Schwarzeneggera, je Dolph Lundgren ještě nejlepší. Taky z nich jediný prorazil do povědomí běžného obecenstva. Diváka osmdesátkových a devadesátkových akčních filmů může potěšit i přítomnost klasických záporáků Matthiase Huese nebo Ala Leonga. Českého diváka potěší slušný kinodabing s Pavlem Soukupem, Pavlem Trávníčkem, Aloisem Švehlíkem nebo Miroslavem Saicem v roli mimozemšťana, stejně jako fakt, že synťákovou hudbu složil Jan Hammer. Zbytek je bohužel akční rutina, ne úplně zvládnutě propojující lehce sci-fi/fantasy prvek mimozemšťanů na Zemi s klasickými klišé poldů bojujících s mafií. Natolik, že na hlavního mafiána, který se docela dobře představí hned na začátku, úplně potom zapomene. Nevím, jestli byl Craig R. Baxley před tímhle režisérem druhého štábu (zjištěno - byl), ale film působí, jako by ho přesně nekdo takový natočil - všechno odsýpá, ale nemá to nic navíc. To, že jsem si hned na začátku vzpomněl na Studený jako kámen, aniž bych věděl, že to byl taky Baxleyho film, už vše jen podtrhuje. 5,5/10

 

a.k.a. I Come In Peace, Temný anděl

Režie: Craig R. Baxley

Hrají: Dolph Lundgren, Brian Benben, Betsy Brantley, Matthias Hues, Jim Haynie, Sherman Howard, Michael J. Pollard, Sam Anderson, Jesse Vint, Brandon Smith, Al Leong

Hudba: Jan Hammer

Produkce: Vision PDG

USA 1990 

FEMINA RIDENS (1969)

Kdosi mi v roce 2018 tento film doporučoval, tak se konečně dočkal. Jsem rychlík. 

Někdy tento film bývá označován jako giallo, ale řekl bych, že je to giallo asi natolik, jako Suspiria. Ne, že by kromě výrazného designu měly oba filmy něco společného. Tohle je jeden z těch filmů, které po uvolnění moralistických bariér v šedesátých letech zkoumaly temná zákoutí lidské sexuality. Celé to tak vypráví o sadismu, machismu, misogynii, misoandrii a feminismu v koktejlu, v němž si vystačí tři hlavní aktéři - dva herci a jeden skladatel.

Strohý ředitel jakéhosi podniku si z pracovních důvodů pozve do své vily mladou tiskovou referentku. CO dívka netuší, je, jak její šéf tráví víkendy. Poté, co vypije ve sklenici J&B rozpuštěnou drogu, se probudí svázaná a je týrána sadistickým mužem, který je odhodlán ji naprosto ponížit, učinit z ní svou otrokyni a nakonec ji zřejmě znásilnit a zabít. Celý film však naštěstí není přehlídkou sadistických choutek šovinisty Leroye vůči ponížené feministce Lassander, ale děj se postupně začne zamotávat a začne se měnit i vztah mezi oběma protagonisty. Dlužno říct, že k fyzickému násilí v první části prakticky téměř nedojde a týrání má spíše psychologickou podstatu. Druhá polovina je logickým vyústěním té první, ale film se najednou změní dost nečekaným způsobem. A vše to směřuje k poměrně nečekané pointě, která propojí i předtím nevysvětlené momenty ze začátku filmu.

Philippe Leroy a Dagmar Lassander do rolí fyzicky pasují naprosto přesně, ale se silnějšími herci by to bylo ještě lepší. Lassander je lepší než poměrně jednostrunný a toporný Leroy, ale být v tom výraznější herečka, napadají mě třeba Erika Blanc, Barbara Bouchet, Edwige Fenech nebo Marisa Mell, fungovalo by to ještě líp. Na druhou stranu, po posledních třech filmech jí odpouštím, jak moc mě štvala v Le foto proibite di una signora per bene. 

Co funguje výborně, je Ciprianiho soundtrack, který jsem si našel na YouTube, a zejména track ze žhavé sváděcí scény, kde Lassander tančí v průsvitném oděvu z gázy, si pouštím pořád dokola. Dekorace a celkový design jsou nápadité, ale některé záležitosti, jako obří socha rodící ženy s dveřmi místo vulvy, jsou příliš doslovné, stejně jako vlak plný saxofonistek a klarinetistek projíždějící kolem auta, kde se dvojice věnuje orálnímu sexu.

Film má 86 minut (verze, kterou jsem viděl, byla sestavena z několika kopií různé kvality), a i tak je poměrně dlouhý. Vše, co se snaží říct, a o čem vypráví, by se dalo stihnout v polovičním čase. V podstatě mi z toho tak nakonec zůstává jen ten Ciprianiho soundtrack. 6/10

a.k.a. The Frightened Woman, The Laughing Woman

Režie: Piero Schivazappa

Hrají: Philippe Leroy, Dagmar Lassander a další

Hudba: Stelvio Cipriani
Produkce: Cemo Film

Itálie 1969

DOG DAY AFTERNOON (1975)

"Vypadneme ze země. Kam chceš letět?" "Do Wyomingu."

Sidney Lumet a Al Pacino vezmou diváky jako rukojmí, drží a nepustí a Stockholmský syndrom pracuje. Tak jako filmoví lupiči si získají rukojmí částečně na svou stranu, když policie nedrží slovo a rukojmí vědomě nepřímo ohrožuje, zatímco lupiči se k nim chovají s jakýmsi respektem, tak divák, ač postupně zjistí, jaký je Pacino ztroskotanec a jeho parťák John Cazale tupec, tak jim přece jen drží palce, aby se jim z pasti povedlo utéct. Na druhou stranu film rozhodně není černobílý ani v tomhle ohledu a člověk spíš věří místní policii v podání Charlese Durninga, že jim jde opravdu hlavně o to, aby se nikomu z rukojmí nic nestalo, kdežto FBI v podání Jamese Brodericka, vzhledem připomínajícího Christophera George, a mladého Lance Henriksena, jde jen o to lupiče dostat a přišít si úspěch.

Další důležitou linkou je samozřejmě veřejné mínění a medializace. Přihlížející dav lupiče povzbuzuje a spílá policii, aby se v okamžiku prozrazení důležitého detailu z Pacinova soukromí proti němu obrátil a povzbuzování se mění v posměch a urážky. Televize a noviny pak nevybíravě zveřejňují detaily, které mohou situaci zhoršit, jen pro svou sledovanost.

Al Pacino předvádí životní výkon v době, kdy měl ještě hlasivky v pořádku, za dvě hodiny z plátna skoro nesleze a není se co divit, že to s ním po natáčení seklo. Ostatní mu spíše jen přihrávají, ale jak Cazale, tak Durning, Chris Sarandon nebo představitelé některých rukojmí dostanou také možnost zazářit. 

Je stěží uvěřitelné, že velká část dialogů byla improvizovaná, na druhou stranu tu mohly trochu zaúřadovat střihačské nůžky, protože občas film působí už trochu natahovaně, zvláště ve druhé polovině. Závěr ale přiková diváka k sedačce a i když víme, jak to dopadnout musí, stejně jsme napjatí a čekáme, jestli se to lupičům tentokrát přece jen nepovede. Navíc film strhne tak, že člověku ani nedojde, že kromě úvodní písně a sem tam zvuku z televize nehraje ve filmu žádná hudba. Po průměrnějších Andersonových nahrávkách mi Lumet ukázal, že Dvanáct rozhněvaných mužů nebyla náhoda. 8/10

a.k.a. Psí odpoledne

Režie: Sidney Lumet

Hrají: Al Pacino, John Cazale, Charles Durning, James Broderick, Sully Boyar, Penelope Allen, Carol Kane, Lance Henriksen, Dick Anthony Williams, Susan Peretz, Chris Sarandon, Floyd Levine
Produkce: Warner Bros

USA 1975

THE FRIENDS OF EDDIE COYLE (1973)

Jeden z nejznámějších Mitchumových sedmdesátkových filmů.

Peter Yates, tvůrce Bullitta, přišel v roce 1973 s kriminálkou, která se docela vymyká tradičním příběhům. Na začátku sledujeme neznámé muže, jak sledují činnost šéfa banky. Následně Robert Mitchum, vypadající dost ošuntěle, domlouvá nákup zbraní. Čekali bychom, že Mitchum bude členem, nebo dokonce šéfem gangu, který se chystá vyloupit banku. Jenže Mitchum s loupežemi nic společného nemá. Mitchum je nula, nevýznamný člen podsvětí, který sem tam pro kámoše zprostředkuje nákup zbraní, ale hlavně má obrovský problém - sbalili ho za krádež náklaďáku se zbožím a teď ho čeká nástup do vězení, kam stárnoucí kriminálník nechce, když má navíc na krku ženu a tři děti. A jediný, kdo mu snad může pomoct, je policista, který na oplátku chce nějaké informace.

O filmu jsem četl, že je pomalý, zdlouhavý, chladný, musím ale říct, že se mi docela líbil. Vlastně je tu všechno, co v takovém filmu být má, snad až na nějakou větší akci, s několika scénami loupeží si ale nemůžeme stěžovat. Lupiče s maskami, které jim mění vzhled, už jsem v něčem viděl, asi ale novějším, a určitě se inspirovali odtud. Všechno jde jako na drátkách, a ač film může působit odtažitě a chladně, nakonec nám Mitchumův osud přece jen není jedno.

Kromě Mitchuma tu ze známějších tváří najdeme asi už jen Petera Boylea v roli mafiána a informátora, který se ale objevuje více v poslední třetině filmu. Větší roli hraje i překupník se zbraněmi, jehož sledujeme i na několika nesouvisejících, ale zábavných kšeftech, Richarda Jordana jsme mohli vidět v několika sedmdesátkových westernech. Hudba je naprosto perfektně stylová, a vlastně nic moc není, co by se filmu dalo vytknout. Jen to asi není film, na který bych se s chutí díval opakovaně. 8/10

a.k.a. Přátelé Eddieho Coyla

Režie: Peter Yates

Hrají: Robert Mitchum, Peter Boyle, Steven Keats, Richard Jordan,  Alex Rocco, Joe Santos, Mitchell Ryan

Hudba: Dave Grusin
Produkce: Paramount Pictures

USA 1973

GHOST DOG: THE WAY OF THE SAMURAI (1999)

Od tohohle jsem čekal něco úplně jiného, než jsem dostal. Jméno Jim Jarmusch mám zafixované jako autora nezávislých artových filmů, kde hrají bluesmani a rockeři a lidi tam pořád kouří a vyprávějí. Takže i když jsem věděl, že je to film o nájemném zabijákovi, který si vyřídí účty s mafií, nečekal jsem, že opravdu uvidím nájemného zabijáka, jak postřílí spoustu mafiánů.

Nicméně leccos film odlišuje od běžného akčního filmu své doby, zejména věci, na které Jarmusch klade důraz. Všechny postavy jsou nějak kulturně nepatřičné - postava řídící se kodexem samurajů je tlustý černoch poslouchající hip hop, italští mafiáni přebývají v čínské restauraci, prodavač zmrzliny mluví celý film francouzsky a nikdo mu nerozumí, malá černošská holčička čte knihy o rasismu a filosofii, a všichni se dívají na kreslené seriály, zejména Pepka námořníka, Datla Woodyho a Itchyho a Scratchyho. Celý film pak prolínají citáty z knihy o samurajském kodexu, které vedou Ghost Doga na jeho cestě.

Asi nejlepší scény jsou pak právě ty v parku s malou holčičkou a francouzským zmrzlinářem. Zejména zmrzlinář je opravdu zábavná postava a jeho dialogy s Ghost Dogem, kdy si nerozumí, jazykem, ale vědí, co se ten druhý snaží říct, stojí za to. Dozvíme se, co se všechno děje na newyorských střechách. Celkově mnohé scény spíš působí jako černá komedie, než že by se daly brát nějak extra vážně. Už jen to, že reálné dění odráží to, co sledují mafiáni v kreslených groteskách, a hlavní záporná postava si hraje na rappera. Klidně bych do žánru přidal komedie.

"Vinnie, ty jsi zabil ženskou!" "Zabil jsem poldu. Pořád chtěj rovnoprávnost, ne? Tak jsem ji zrovnoprávnil."

Velmi mě potěšila účast Henryho Silvy coby šéfa mafie - kdo jiný by ho měl hrát? Foresta Whitakera jsem viděl shodou okolností hned ve dvou filmech po sobě a v obou byl úplně jiný. A asi není jiný herec, který by dokázal zahrát postavu černošského rappera řídícího se kodexem samurajů a chovajícího holuby na střeše, který si krátí čekání na příjezd vyhlédutého cíle sledováním datla skrz dalekohled pušky a selže, protože mu na tlumič sedne ptáček, tak, že věříme, že takový člověk může vůbec existovat.

Co se mi nelíbilo, byl soundtrack, ale to je můj problém, protože hip hop celkově nesnáším. Hudbu dělal RZA, který se ve filmu i sám mihne, a který složil i hudbu částečně ke Kill Billovi 1. A aniž bych si na to vzpomněl, na konci mi právě Kill Bill vytanul na mysli. Zejména to, že některé věci, o které se Kill Bill snažil, udělal Jarmusch už o čtyři roky dřív a lépe. 7,5/10

a.k.a. Ghost Dog: Cesta samuraje

Režie: Jim Jarmusch

Hrají: Forest Whitaker, John Tormey, Cliff Gorman, Tricia Vessey, Henry Silva, Isaach de Bankolé, Camille Winbush, Richard Portnow, Gene Ruffini, Victor Argo, Gary Farmer

Hudba: RZA
Produkce: Artisan Entertainment

USA / Francie / Německo / Japonsko 1999