RICHARD HARRISON 1936-2026

Legenda sice trochu obskurní, ale jeden z prvních protagonistů spaghetti westernů, který jich několik natočil ještě než Clint dorazil do Itálie, si připomínku zaslouží. RIP

 

CENTOMILLA DOLLARI PER RINGO (1965)

Raná špageta, která se snaží o to, aby v ní bylo úplně všechno. Ale úplně. Hrdina je tak cizincem ve městě a zároveň i mstitelem, který se vrací po letech na místo činu. Padouch je zlodějem půdy i překupníkem se zbraněmi. Máme tu klasické přestřelky s padouchovou bandou, mexickou armádu i Apače. A k tomu vedlejší vlastně totálně zbytečný romantický příběh padouchovy milenky prchající s místním ožralou.

 

Čím je film zajímavý je snad leda místo natáčení v okolí Barcelony, které vypadá dost autenticky na pomezí USA a Mexika, na druhou stranu je znát, že se to celé točilo na poměrně malé ploše a tábor indiánů v tomto prostředí nedává smysl vůbec. Slušná je akce, hlavně tím, že jí je hodně, a dostaneme několik poměrně zbytečných pěstních bitek, velkých bitev a i pár duelů. Záhadou je identita hlavního hrdiny, který se samozřejmě nejmenuje Ringo, nicméně všichni ho považují za před lety do války odešlého rančera Warda Clustera, a předpokládají, že přišel zabít hlavního padoucha. A i pod vlivem přítomnosti Clusterova syna nakonec protagonista vlastně Clusterovu identitu přijímá. 

 

Richard Harrison mi tu nijak zvlášť ani nevadil, ani nezaujal. Obsazení je vlastně vesměs průměrné, hlavně ti romští Apačové jsou k smíchu. Gérard Tichy jako padouch byl vždy nevýrazný, Fernando Sancho hraje to, co vždycky (zde sidekicka lačnícího po penězích), Guido Lollobrigida zaujme jen podobou k Lee Van Cleefovi. Otravné dítě neotravuje až tolik, a ženské obsazení je vlastně spíš jako doplněk než co jiného. Podle obsazení si tipněte, kdo hraje šerifa. Nicolaiova hudba pak sice je pěkná, ale ještě to není to nejlepší, co (pod vlivem Morriconeho) skládal později. Zábavný kousek, ale poměrně zapomenutelný. Možná ani scénu, kde Harrison vytlačí z hořícího domu jednou rukou piáno a druhou střílí po padouších, si nebudu za chvíli pamatovat. 6,5/10

 

a.k.a. $100.000 for Ringo, One Hundred Thousand Dollars for Ringo

Režie: Alberto de Martino

Hrají: Richard Harrison, Fernando Sancho, Gérard Tichy, Massimo Serato, Mónica Randall, Guido Lollobrigida, Francisco Oliveras, Luis Induni, Tomás Torres, Eleonora Bianchi, Francisco Sanz, Loris Loddi, Rafael Albaicín, Rosa Biadiú

Hudba: Bruno Nicolai

Produkce: Fida Cinematografica

Itálie / Španělsko 1965 

RICHARD HARRISON (1936-2026)

Už dlouho nebyla něčí biografie mimo speciál, ale upřímně, zaslouží si Richard Harrison speciál? Jeho kariéra je ovšem docela zajímavá.

Narodil se 26. května 1936 (někdy se uvádí 1935) v Salt Lake City. Jako mladý se věnoval sportu a kulturistice, což ho vedlo i k pokusu zkusit štěstí ve filmovém průmyslu. Už v roce 1957 se objevil v prvních filmech a následně podepsal smlouvu se společností American International Pictures. Dceru šéfa společnosti, Jamese H. Nicholsona, si dokonce vzal za svou první ženu.

Smlouva s AIP však pro Harrisona neznamenala úspěch na poli amerického filmu, ale přesun do Itálie, kde se stal pro svou svalnatou postavu poměrně vyhledávaným představitelem hlavních rolí v peplum filmech a prvních spaghetti westernech. Sice se mihl vedle Vincenta Price a Charlese Bronsona v Pánu světa, ale hned v roce 1961 si zahrál v pirátském filmu Il giustiziere dei mari, u Alberta de Martina si zahrál v několika peplum filmech včetně třeba Perseo l'invincibile (1963), u nás vyšly filmy Dva gladiátoři a Vzpoura pretoriánů (oba 1964).

Ve stejné době se ve Španělsku a Itálii začínají točit spaghetti westerny a Harrison ani tady nechyběl. Blascův Duello nel Texas (1963) bývá označován jako ten vůbec první a Harrison tu ztělesnil hlavní roli Gringa. V Marchentově El sabor de la venganza (1963) si zase zahrál jednoho ze tří bratrů pátrajících po vrahu jejich otce. K westernům se ale v šedesátých letech vracel poměrně sporadicky - další byl až El Rojo (1966), v roce 1968 filmy Joko invoca Dio... e muori (režie Antonio Margheriti), Anche nel west c'era una volta Dio (režie Marino Girolami) a Uno dopo l'altro (režie Nick Nostro), více westernových příležitostí si našel až v roce 1971, kdy se ale obrovsky snížila i kvalita filmů a produkce, takže ze spousty westernů té doby stojí za zmínku jen filmy La lunga cavalcata della vendetta (1972), kde si zahrál spolu s Anitou Ekbergovou, a Due Fratelli (1972), kde se pokusil i o režii.

V mezičase, zatímco peplum filmy, jimž byl až do konce věrný, vymřely, se Harrison věnoval jinému populárnímu šedesátkovému žánru - eurospy. Asi nejzajímavější z nich bude film Colpo maestro al servizio di Sua Maestà britannica (1967), kde Harrison představuje herce hrajícího ve westernu. Poté, co i obliba eurospy vyhasla, se Harrison na chvíli obrátil k žánru macaroni combat (Bez návratu, 1970), než zakotvil na chvíli u spaghetti westernů a u poliziotteschi. I jeho filmy z tohoto žánru jsou však povětšinou laciné a špatně dostupné. U nás na DVD vyšel Kmotrův přítel (L'amico del padrino, 1972), který ale i tak vyšel v kvalitě jako na VHS. Navíc šlo o tureckou koprodukci, a to předznamenávalo, že Harrisonovi už se moc nedařilo ani v Itálii a začal se pomalu přesouvat na východ

Takže od roku 1972 se začal objevovat ve filmech tureckých a následně i hong-kongských (Ma Ge Bo Luo, 1975, kde ztvárnil Marca Pola). V Itálii se objevoval stále, ale v čím dál levnějších a horších produkcích, až skončil v několika pornofilmech Joea d'Amata (Orgasmo nero, 1982). Zároveň podepsal smlouvu na ninjovský film se zetkovým hong-kongským producentem a režisérem Godfreym Ho, s kterým natočil film Ninja (1984). Bez Harrisonova vědomí ale Ho záběry s Harrisonem použil ještě v mnoha dalších filmech, takže najednou videotrh zaplavily filmy jako Ninja Terminator (1985), Dračí ninja, Golden Ninja Warrior (oba 1986), Kobra proti ninjovi (1987)...

Sám Harrison v 80. letech točil filmy obdobné kvality na Filipínách, kde asi stačilo, že byl Američan, aby dostával hlavní role v zetkových filmech. Z filmů jako Blood Debts (1983) nebo Fireback (1983) se ale staly na videokazetách kultovní klasiky. Na konci 80. let se Harrison vrátil do USA, kde pokračoval v natáčení zetkových filmů určených pro distribuci na VHS, jako například Nudist Colony of the Dead (1991). Poté pověsil herectví na hřebík, nějakou dobu spolu se synem Sebastianem vedl elektronickou firmu Gladiator Electronics, než odešel na odpočinek.

 

Filmy:

1963 - Duello nel Texas

1963 - El Sabor de la venganza
1965 - Centomilla dollari per Ringo

1968 - Joko invoca Dio... e muori

1968 - Uno dopo l'altro

1971 - Lo chiamavano King

1971 - Abre tu fossa, amigo... llega Sabata

1971 - Acquasanta Joe

1972 - Kmotrův přítel

1980 - Dráždění svižníka

L'AMICO DEL PADRINO (1972)

Jeden z pár filmů, které v sedmdesátkách udělali Italové v koprodukci s Tureckem. Upřímně mám spíš pocit, že jde více o turecký než italský film. Podle toho to taky vypadá.

Poslední film s Richardem Harrisonem, co jsem viděl, byl Challenge of the Tiger. Tohle bylo v podstatě na podobné úrovni, akorát bez všeho, co dělá z Dráždění svižníka trashovou zábavu, a zůstává jenom trash. 

Richard Harrison je tu opet skoro pořád nahoře bez a sklátí snad skoro všechny ženské, které se ve filmu objeví. V dlouhých, nudných milostných scénách. S jednou z nich mu pomůže i jeho turecký parťák, do té doby velmi vedlejší postava. Jinak se v tom čumí, přemýšlí, a Harrison hraje mafiánského hitmana, který svoje nepřátele vraždí plynem ze zapalovače. Což zní bizarně, ale je to nuda, zvláště když všichni ti Turci umírají asi tak rychle, jako ta slavná nejhorší umírací scéna.

Harrison pracuje pro muže známého jako Kmotr, kterého za celý film neuvidíme, i když v jedné scéně vystupuje, a krom toho, že likviduje jeho nepřátele, vždy jsou to lidi, kteří kdysi zavraždili jeho rodinu. Což je zvláštní, že americkou rodinu vyvraždili Turci.

Když už se ve druhé polovině konečně dopíchá a začne se něco trochu dít, je akce natočená tak nezáživně, že by snad člověk radši, aby se Erika Blanc nebo Krista Nell přece jen svlékly, sotva se objeví. Blanc má hlavní ženskou roli, ale je to jen Harrisonova milenka a nic víc. Zrovna u ní je to plýtvání. Nell má zajímavější, ale dost pitomou roli.

V podstatě jediné, co stojí za vidění, jsou netradiční turecké lokace a Bongustova hudba. I když mám pocit, že byl i hodně čerpán archiv, a zaslechl jsem i něco, co znělo jako hudba z Vinnetoua. Vyšlo to tu sice u nás na DVD, ale stejně to přeskočte. 3,5/10

PS. Ač ze stejného roku, už to stíhá vykrádat Kmotra včetně hlášek. 

a.k.a. Revenge of the Godfather, The Godfather's Friend

Režie: Frank Agrama

Hrají: Richard Harrison, Erika Blanc, Krista Nell a o turecká jména se ani pokoušet nebudu

Hudba: Fred Bongusto

Itálie / Turecko 1972

CHALLENGE OF THE TIGER (1980)

Dráždění svižníka! Pořád se dá najít na kousek, který je tak špatný, až je celou dobu neskutečně zábavný. Děj je totálně podružný, protože hlavní je, že odkudkoli se co chvilku vynoří banda nepřátel, s kterými musí buď zatočit hlavní hrdinové Brusle a Richard Harrison, nebo někteří ze dvou konkurenčních band zloduchů, z nichž jedna jsou nejen gangsteři, ale i neonacisti, a druzí jsou z Vietcongu! A "kung-fu" zápasy jsou natočené tak, že je to opravdu zábavné sledovat. 

Bruce Le s Brucem Lee nemá společného vůbec nic, ale celý film jen poskakuje a někoho bije, takže to vůbec nevadí. Nejlepší moment si sice vyčerpá hned na začátku při souboji s býkem, ale nevadí to. Film táhne spíš Richard Harrison jako jeho parťák, který je sice totálně mimo, ale sbalí naprosto každou ženskou, takže film zaplní i pár dlouhých erotických scén. Ta nejlepší je ale hned ze začátku, kdy zjistíme, že Harrison ve volném čase bydlí v luxusní vile, kde má harém modelek nahoře bez, které s ním hrají zpomaleně tenis! Samozřejmě, stále nahoře bez. 

Na záporné straně se dočkáme především Nadiusky v roli ženy s jediným výrazem absolutní bitch, a také se od ní dočkáme několika odhalených scén, vedle Nadiusky pak gang neonacistů tvoří Tito Garcia, známý z mnoha spaghetti westernů, a sám producent Dick Randall. Vietcong tvoří kung-fu zápasník soudruh Jang, agentka, která mění identitu nasazováním a sundaváním paruky, a dokonce i Bolo Yeung, který si později zazápasil i s Van Dammem. Souboje Le vs. Yeung se ale, bohužel, nedočkáme.

Hudba je samozřejmě kradená, poznal jsem jen jednu skladbu z Ceny moci, ale pochybuju, že pro to někdo složil jedinou originální notu. Nejen skladatelé ale nevěděli, že ozvučili tento film - jedna scéna se odehrává na nějaké slavnosti v Macau, kde uvidíme Jane Seymourovou, Jacka Klugmana a Morgan Fairchildovou, kteří ale ani neměli tušení, že jsou v nějakém filmu, a dost možná Bruce Le, který si s nimi přišel potřást rukou, považovali za fanouška či za reportéra!

V posledním týdnu jsem to vlastně viděl několikrát, protože po opakovaném zhlédnutí Králů videa s přáteli jsem se hecnul a udělal jsem k tomu rychlodabing sám. Čistě proto, že ten původní bych rychle nesehnal. Zachoval jsem nepochopitelný překlad názvu jako Dráždění svižníka. Nejen, že jsem film viděl, když jsem ho překládal, a poté, když jsem svůj hlas přidával k videu, ale ještě jsem zjistil, že jsem nadaboval vystříhanou verzi, odkud někdo vyndal komplet všechny scény, kde se objevila nahota! Verze bez nahoty je zábavné akční céčko. Tenistky, nebo dlouhé scény s Nadiuskou natírající svoje tělo krémem po sprše, prostříhávané posilujícím Bradem Harrisem, to posouvají právě do úrovně toho zábavného bizáru. Hodnotit nebudu, ale všem, kteří mají rádi podobné ulítlosti, doporučuju.

a.k.a. Gymkata Killer, Seize the Formula, Mie jue qi qi, Dráždění svižníka

Režie: Bruce Le, Richard Harrison, Luigi Batzella

Hrají: Bruce Le, Richard Harrison, Nadiuska, Jeong-lee Hwang, Brad Harris, Tito Garcia, Sharon Shira, May Hong, Bolo Yeung, Dick Randall

Netušíce nic zlého se tu objeví: Jane Seymour, Morgan Fairchild, Jack Klugman

Hong Kong / Itálie / USA 1980

EL SABOR DE LA VENGANZA (1963)

Znáte to. Pustíte si film, a zjistíte, že vás zase tak moc nebaví. Příběh o třech bratrech, kterým v dětství zabijí otce a oni se v dospělosti vydají na cestu pomsty, přičemž se ale staví i proti sobě, je už dost omletý a nevzrušivý. Máte pocit, že se děj bude ubírat přesně tou cestičkou, kterou čekáte, protože už se takovou ubíral aspoň dvacetkrát, ne-li víckrát.

Takže si v půlce filmu začnete stříhat nehty na nohou, a přesně v tu chvíli vás to začne zajímat. Mirek Dušín v podání Richarda Harrisona se nestane lusknutím prstu nelítostným střelcem a nepřestane prosazovat zákon stůj co stůj tváří v tvář drsné realitě, kde platí krev za krev, jeho zlý bratr nakonec není až takovým padouchem a vše se vůbec silně relativizuje, takže prakticky jedinou černobílou postavou je sám ústřední Dušín Richard. Málem jsem si ustřihl malíček z toho.
A když si zrovna začnete vařit oběd, už od toho skoro nemůžete odtrhnout oči. Ba ne, zase tak dobré to není, ale rozhodně je to příjemné překvapení. Jasně to tedy vychází z amerických padesátkových westernů a snaží se to být někde na úrovni Posledního vlaku z Gun Hillu spíše než béčkových stříleček, které většině italských a španělských tvůrců té doby stačily. Dokonce tu máme scénu s rodeem a country zpěváka! Ale ani to neruší.
Taky tu najdeme řadu s žánrem spojených herců - Fernando Sancho tu není za padoucha, ale za komika, ovšem spíše druhu Sama Hawkense než těch svých pozdějších užvaněných blbů, takže tu jeho humor nevadí. Aldo Sambrell jen s knírkem, ale opět jako zavilý padouch, Francisco Sanz tu hraje překvapivě spíše kladnou postavu, Luis Induni tu tentokrát není šerifem, ale možná je, možná není hlavním padouchem, José Manuel Martín už by zase rád znásilňoval. S podivem je, že většina mexických postav má americká jména.
Hudbu složil Riz Ortolani, a je to v podstatě jeho soundtrack k Old Shatterhandovi v jiném kabátě. Tady se mi ale líbí víc. Na jeden z prvních spaghetti westernů je fajn, že ikonická místa, kde později točili Leone, Sollima, Corbucci a další, už se ve velkém objevují tady. V podstatě je škoa hlavně slabšího začátku, zdlouhavé scény s rodeem a nevýrazného Harrisona. Jinak to ale bylo celkem dobré. 7/10
a.k.a. I tre spietati, Gunfight at High Noon, The Pitiless Three, Sons of Vengeance, The Three Ruthless Ones
Režie: Joaquín Luis Romero Marchent
Hrají: Richard Harrison, Claudio Undari, Gloria Milland, Miguel Palenzuela, Fernando Sancho, Francisco Sanz, Gloria Osuna, Luis Induni, José Manuel Martín, Aldo Sambrell, José Truchado
Hudba: Riz Ortolani
Produkce: PEA
Španělsko / Itálie 1963