JOKO INVOCA DIO... E MUORI (1968)

To, co všichni máme tak rádi na spaghetti westernech, nejsou ani tak příběhy či zápletky, ani herecké výkony, ale styl. Pokud je film zajímavě zpracován, dokáže strhnout i vcelku banální příběh o dvou lovcích a jedné bandě, třech protivnících o jedno zlato v občanské válce či o chlapíkovi, který zneužije jednu bandu, aby si nahrabal, a přitom se pomstil na druhé. Všechny tři tyto filmy, jež jste jistě poznali (napovím u třetího: hrdina nejezdí na koni), vynikají především stylovou režií, kamerou a hudbou, které z nich dělají nezapomenutelné zážitky. Bohužel přesně tohle pak člověk začne postrádat, když se vrhne na ty desítky či stovky (jak to kdo vydrží) dalších spaghetti westernů od méně známých tvůrců, které v lepším případě stylově nijak nevynikají (jako třeba filmy Maria Caiana), nebo jsou stylově nekonzistentní (jako filmy Edoarda Mulargii), v horším pak jakýkoli styl postrádají (Osvaldo Civirani, Demofilo Fidani). Pak jsou tu ještě přestylizované filmy Gianfranca Paroliniho, ale to je jiná kategorie.

Proč se tu o tom tak dlouze rozepisuju. Protože právě takovým stylově povedeným filmem je právě Vengeance od Antonia Margheritiho. Zatím jsem od něj viděl tři spaghetti westerny, a byť ten třetí se trochu vymyká, neb v sobě kloubí i komedii a kung-fu film, stylově jsou všechny, a zvláště první dva, dost povedené. Ty první dva pak jako by kloubily dohromady gotické horory s westernem. Odehrávají se někdy v září či začátkem října, vše je ponuré, laděné do hněda, ale narozdíl od levných podzimních westernů je tu stylizace přísně dodržena. S výjimkou oblohy, která je i tak spíše šedá, tu absentuje modrá či zelená barva. To vše je podpořeno zajímavou kamerou, kdy je vidět, že si Margheriti s kameramanem Pallotinim vyhráli s každým záběrem.

Dost o stylu, teď něco o ději. Tím mi to trochu připomínalo film Sentenza di morte ze stejného roku. Pět banditů na začátku rozčtvrtí Alberta Dell'Acquu, který byl přítelem Richarda Harrisona. Ten se tak vydává na cestu pomsty, a hledá padouchy jednoho po druhém. Ovšem oproti Sentenza di morte tady zná zpočátku jen jednoho, ten mu prozradí jména dalších dvou a pak si už musí Richard poradit sám. Tam byly také jednotlivé části jasně odděleny, tady přece jen části mezi sebou více navazují. Mezi padouchy tu také není takový rozdíl. Což ovšem neznamená, že by nebyli zajímaví.

Richard Harrison mi tu poprvé docela vyhovoval, i když přednost bych asi dal Francu Nerovi či Ivanu Rassimovovi. Jeho antihrdina, který neváhá na ulici zfackovat ženu, skutečně působí dojmem muže, který jde za svým za jakoukoli cenu a na nic a na nikoho se neohlíží. Harrison nemusí moc hrát, takže je tu dobrý. Proti němu stojí třeba šílenec, nicméně génius Claudio Camaso, který tu dost připomíná svého bratra Volontého, ovšem trochu tu zase přehrával. Gofreddo Unger coby jeden z padouchů mi tu také poprvé docela vyhovoval, tady ještě nepůsobí dojmem vousatého strejce. Dalším skvělým padouchem je namachrovaný Werner Pochat, dostaneme také tradiční bandu Mexičanů. Coby hlavní ženská postava, která tu však nijak nepřekáží, jak bychom se mohli obávat, tu hraje slovinská herečka Špela Rozin, které to zvláště ve scéně, kde se prochází jen v korzetu a punčochách, dost sluší. Z herců tak vysloveně zamrzí jen zcela nevyužitá a odbytá postava pinkertonského agenta, který připomíná Van Cleefa.

Možná teď zním dost nadšeně, ovšem zase musím říct, že film pár slabin má. Zejména někdy v polovině dochází ke zdlouhavé přestřelce s Mexičany, která není nijak dobře vymyšlená a pořád se tam opakuje prakticky totéž. Film tam začne trochu nudit, ovšem poté se to zlepší příchodem Pochatovy bandy a drsného mučení včetně oslepení sluncem pomocí párátky roztažených víček. Au. Co však znovu zklame, je závěr, který není dostatečně vygradovaný. Harrison někam přijede, pak poměrně rychle vystřílí bandu a následuje dlouhá honička s padouchem v sirném dole. Ta sice není bez zajímavosti, už tím, že padouch se tam cítí lépe, protože na denním světle nevidí, a naopak Harrison se v dole nemůže orientovat po zraku, protože je tam tma, ani po sluchu, protože je tam ozvěna. Ovšem trvá dost dlouho a její vyvrcholení moc neuspokojí. Takže není to v žádném případě bezchybný film, rozhodně je ale dost zajímavý a povedený. 7,5/10

a.k.a. Vengeance
Režie: Antonio Margheriti (Anthony M. Dawson)
Hrají: Richard Harrison, Claudio Camaso, Werner Pochat, Spela Rozin, Luciano Pigozzi, Goffredo Unger, Alberto Dell'Acqua
Hudba: Carlo Savina
Itálie/SRN 1968