HALLOWEEN SPECIAL 2026 část 1

V poslední době jsem málo aktivní z nejrůznějších důvodů. Ale zkusíme to. 

 

IL BOIA SCARLATTO (1965)

 

Film inspirovaný italskými fotokomiksy své doby, a nejen ovlivněný jejich pojetím (maskovaný protagonista, sadistické násilí, lehká erotika), ale ústřední postavy vlastně jsou tvůrci takového komiksu. Ti přijedou na zdánlivě opuštěný hrad, jenže záhy se ukáže, že ho vlastní tajemný morous. Nejdříve chce nezvanou návštěvu vyhodit, ale pak je nechá strávit na hradě noc. Štáb čítající vydavatele, fotografa, autora, hvězdu, asistenta, maskérku a tři modelky začíná vesele ve sklepení, kam jim před chvilkou byl zakázán vstup, fotit svůj příběh - ale netrvá dlouho a máme tu první smrťák. A vzhledem k tomu, že hrad opřádá temná legenda o šarlatovém katu, jehož ostatky tlí ve sklepení, a který před svou popravou za umučení mnoha panen přísahal pomstu, nemůžeme se divit, když mrtvých a mučení přibývá.

 

Před pár lety toto promítal Festival otrlého diváka, ale nezašel jsem. A teď jsem vlastně rád, protože bych se tolik nebavil, jako by mě to spíš asi dost štvalo. Odpustil bych tomu lacinou výpravu, neoriginální děj (v podstatě jsem tentýž film už několikrát viděl), naivitu, mizerné svícení, ale co odpustit nedokážu je totální tupost, mizerné herectví a absence jakéhokoli napětí. Režisér vše natočí tak, že průměrně inteligentní divák pochopí, co se děje. Načež nám postavy v dialozích vysvětlí, co se stalo, zdlouhavě a polopaticky, jako bychom měli být překvapeni.

 

Mickey Hargitay byl vybrán jako protagonista jednak pro svou popularitu v bulváru coby manžela Jayne Mansfieldové, jednak pro svou svalnatou postavu. Ale zvláště ve druhé polovine (v první skoro není) se pokouší hrát a je naprosto směšný. Ovšem mezi herci si moc nevybereme - protagonista vypadá stejně jako všechny ostatní mužské postavy včetně vydavatele, a je totálně nevýrazný. Fotografa hraje producent, který se tu pokouší velmi špatně dělat komedii. Hrdinka je totálně otřesná herečka s mizernou parukou. Jediný, kdo mě nějak zajímal, tak byla Femi Benussi v roli jedné z modelek. Hudba tomu taky nepomáhala.

 

Takže za zmínku stojí jen úvodní titulky, kde všichni kromě skladatele jsou uvedeni s anglickými pseudonymy, mučení pomocí kolotoče a mečů škrábajících do prsou a boků, a zejména bizarní scéna s pavučinou. Jinak to za to nestojí. 2/10 

 

a.k.a. Bloody Pit of Horror, Krvavá jáma hrůzy

Režie: Massimo Pupillo

Hrají: Mickey Hargitay, Walter Brandi, Luisa Baratto, Alfredo Rizzo, Femi Benussi, Barbara Nelli, Roberto Messina

Hudba: Gino Peguri

Produkce: M.B.S. Cinematografica

Itálie 1965 

FEMI BENUSSI 80

 

Před 80. lety se narodila Femi Benussi, herečka známá ze spaghetti westernů, gialla a dalších italských žánrovek 60. a 70. let.

IL ROSSO SEGNO DELLA FOLIA (1970)

"Jmenuji se John Harrington, je mi 30 let a jsem paranoik." Bezvadná první slova filmu dávají jasně najevo, že nejde o klasické giallo, ale o černou komedii, což byl vlastně Bavův typický přístup k tomuto žánru. Zde tedy sledujeme jakési giallo naruby, kdy protagonistou a vypravěčem je schizofrenický vrah, který je stíhán nejasnou vzpomínkou, jež se mu více a více objasňuje s každou další vraždou, kterou spáchá. Nutno říct, že všechny oběti jsou buď nevěsty, nebo modelky jeho svatebního salonu, které potom buď zakope pod záhonek, nebo spálí v kotli.

Jenže zatímco oběti a další ženy kolem Johna jsou krasavice, sám John je překvapivě ženatý. A jeho žena přežívá překvapivě dlouho, protože je to oproti všem ostatním herečkám ve filmu škaredá, zjevně starší čarodějnice, která Johna šikanuje a ponižuje, ale z finančních důvodů ho odmítá opustit. Naopak mu vyhrožuje, že ho nikdy neopustí, což Johna děsí nejvíc. Zvláště, když se mu do náruče (a pod sekáček) vrhají krásky jako Dagmar Lassander a Femi Benussi.

Překvapivě kvalitní a vtipný scénář, byť ve druhé polovině už tak dobře nedrží dohromady jako na začátku, je podpořen dokonalým Bavovým vizuálem - sám si dělal kameru. I přes italsko-španělskou koprodukci byl film zjevně natočen velmi levně a pařížské exteriéry jsou dodané z archivu, to ale nevadí, protože děj se povětšinou odehrává v Harringtonově domě, ve studiu nebo na zahradě. Na začátku diváka vyděsí příšerné miniatury vláčku - než se ukáže, že je to hračka i ve filmové realitě. Skvělé záběry přes odraz v sekáčku, ve skle nebo skrz obrácený dalekohled, použití širokých čoček, skvělé svícení, dekorace, kostýmy. Ale hlavně díky černohumornému pojetí mi film připadal, že něco takového mohli dát dohromady v té době Juraj Herz s Milošem Macourkem, kdyby spolu pracovali a mohli vůbec něco takového udělat. Nebo kdyby to viděli, určitě by se jim to líbilo.

Třeba jenom scény vražd - ve filmu jsou stěžejní dvě a obě jsou natočené tak odlišně, jak to jen jde. První je natočena prakticky jako romantická scéna, kde se vrah něžně chová nejprve k ženě a poté k sekáčku, zatímco druhá už je mnohem víc děsivá, brutální a napínavá. Bodycount je samozřejmě trochu vyšší, ale tyhle dvě jsou nejzásadnější.

Stephen Forsyth mě v hlavní roli taky docela překvapil. Jasně, jeho výkonu hodně pomáhá, že když se hodně mluví, Bava točí Forsytha zezadu, nebo ho radši nezabírá vůbec, ale je tu docela v pohodě a ve své roli docela uvěřitelný, oproti třeba Steffenovi v obdobné postavě v Noci, kdy Evelyn vylezla z hrobu. Dagmar Lassander vedlejší role přidrzlých krasavic sluší líp než když je v centru dění, Laura Betti je skvělá. Ostatní, kromě inspektora, vizuálně lehce připomínajícího Roda Steigera, už jenom tak přihrávají, Femi Benussi si ale určitě všimneme. 

Jen je škoda tempa. Film plyne velmi pomalu, a kochat se nádhernými obrazy a bavit se černými vtipy tolik nestačí. Ačkoli se mi film líbil, pozoroval jsem na sobě známky únavy a netrpělivosti, aby se děj dal trochu do pohybu. A jak říkám, druhá polovina už tolik nedrží pohromadě a moc dobře negraduje, což je škoda. 7,5/10

PS. V televizi běží I tre volti della paura.

P.P.S. Anglický název se mi tentokrát líbí víc. 

a.k.a. Hatchet for the Honeymoon, Blood Brides

Režie: Mario Bava

Hrají: Stephen Forsyth, Dagmar Lassander, Laura Betti, Femi Benussi, Jesús Puente, Gérard Tichy, Luciano Pigozzi

Hudba: Sante Maria Romitelli
Produkce: MGM

Itálie / Španělsko 1970

SAMOA, REGINA DELLA GIUNGLA (1968)

Edwige Fenech coby domorodá dívka trávící většinu času jen v látce zakrývající prsa a sukni! A víc se tu hledat nedá.

Už jsem všemi těmi Godzillami, Gappami a Gamerami zblblý, ale vlastně mi tu nějaké monstrum chybělo. Na začátku bohatý čínský překupník vypraví výpravu směřující na ostrov Borneo, v jehož hlubinách mají dobrodruzi hledat ukryté diamanty. Jak kamera švenkuje po účastnících zájezdu, hned je vidět, že s výjimkou Rogera Browneho jsou to všechno nedůvěryhodné typy, zvláště ušatý Ivano Staccioli. Výpravy se z blíže neobjasněných důvodů účastní taky sexy blondýna, která je sekretářkou mineraloga výpravy. Takže naši cestovatelé se vydávají do hlubin ostrova, kde na ně číhá nebezpečí v podobě divé zvěře, ale i domorodců, lovců lebek. Nakonec se dostanou k celkem mírumilovnému kmeni, kam je zavede naše hvězda týdne, která se zničehonic vynoří ze skal, a tam hledají tajemství... A kéž by to bylo spící monstrum v hoře...

Natočíme dobrodružný film! Ale nemáme prachy, abychom vyvezli štáb a herce z Itálie! Tak co s tím? Jednoduše do filmu nastříháme záběry z archivních, především dokumentárních filmů! Co na tom, že mají odlišnou kvalitu obrazu, protože narozdíl od originálních scén byly točeny na osmi či šestnáctimilimetrový film. Takže sledujeme archivní záběry zvířat v džungli, a prostřihy na herce, kterak kráčejí po zoraných a posetých polích, čerstvě posekaných loukách, nebo v uměle vytvořené džungli. Skalnatou krajinu den předtím opustil Giuseppe Vari, který zde točil western s Georgem Eastmanem, a týden po Malatestově týmu se tu bude prohánět Giuliano Gemma pod taktovkou Giorgia Ferroniho. Nebo Anthony Steffen pod taktovkou Maria Caiana, to je úplně jedno.

Fajnšmekři se možná při pohledu na scénu, kde jeden had v souboji zabije a posléze sežere druhého, zasní, že třeba půjde o film s kanibaly, ale ne. Jinak tahle scéna je taky převzata z dokumentu. A ve vsi jsou pak přebírány především záběry buď koupajících se nahých domorodek, nebo tančících nahých domorodek. A doplněny jsou novými záběry koupajících se nahých Edwige Fenech a Femi Benussi, představujících domorodé dívky! Rozdíl v proporcích je zcela jasně patrný. Edwige aspoň dali krycí historku o smíšeném původu, ale Femi hraje s velikou vrstvou make upu domorodou dívku, kterou jeden z cestovatelů učí mluvit svým jazykem. K smíchu.

Jinak Edwige sice hraje Samou, ale ta rozhodně není královnou džungle a už vůbec hlavní postavou. Tou je jednoznačně nejednoznačný Browneův hrdina, u kterého si člověk není jist, jestli mu má fandit, nebo ne. Většinu filmu se totiž chová prakticky stejně jako jeho nedůvěryhodní kumpáni.

Nečekal jsem moc, a moc jsem taky nedostal. Odlišná kvalita archivních záběrů člověka vytrhne z vnímání a jasně poukazuje na umělost celé produkce, přestřelky s domorodci jsou mizerné, protože spočívají jen ve vybíhajících domorodcích s oštěpy či foukačkami, kterak jsou masakrováni puškami bělochů. Domorodci prakticky nikdy nic netrefí. Taky tu máme napadení jedné postavy tygrem, což vypadá prakticky stejně jako souboj se lvem z Monty Pythona. V podstatě nebýt Edwige Fenech, film by totálně zapadl a není divu. I když hraje jen vedlejší roli, díky ní a jejím (ne)kostýmům se to aspoň dalo dokoukat. 4,5/10

a.k.a. Samoa, Queen of the Jungle

Režie: Guido Malatesta

Hrají: Roger Browne, Edwige Fenech, Ivano Staccioli, Tullio Altamura, Ivy Holzer, Andrea Aureli, Umberto Ceriani, Claudio Ruffini, Femi Benussi

Hudba: Angelo Francesco Lavagnino
Produkce: Romana Film

Itálie 1968

NATO PER UCCIDERE (1967)

Nakonec jsem si ještě na závěr měsíce dal jeden poslední film, hlavně kvůli tomu, že na něj akorát vznikly slovenské titulky. Čekal jsem trochu něco jiného, název napovídal tragédii o muži, který nechce zabíjet, ale okolnosti ho k tomu nutí. Ono to tak vlastně i je, jenže zdejší hrdina to vůbec nebere tragicky. A tak na své cestě za nalezením svého klidného místa neváhá během filmu postřílet asi tak třicet mužů. A pořád být vlastně jedním z nejkladnějších spaghetti westernových hrdinů.

Gordona Mitchella známe prakticky hlavně jako padoucha, zvláště z filmů Demofila Fidaniho. Tohle je na vyšší úrovni, byť rozpočet byl samozřejmě mizivý, což se projevilo i na kulisách a tom, že se většina děje odehrává v jediném městečku, kde skoro není živá duše. Ale to ani moc nevadí. Mitchell sice opět nehraje, ale přece jen kromě střílení a stoického pozorování okolí (připomínal mi tu Henryho Silvu) tu má pár pěkných momentů, zvláště jeden ironický při jeho prvním setkání s hlavním padouchem. Toho hraje Aldo Berti. Copak to, slizké a kruté padouchy on uměl, ale ten zdejší je poměrně druhá třída. Nejslizčí věcí, kterou dělá, je okradení nahého Mitchella, když je s prostitutkou, a poté, když sám okusuje prsa jiné (přes šaty). Jinak nepůsobí nijak extra hrozivě, ani charismaticky, a když Mitchella ke konci filmu zajme, tak ani není jasné, jak ho vlastně mučí.

Velkou roli tu má bohužel Franco Gula jako komický stařík, který je věčně Mitchellovi za zadkem a jehož postava je neskutečně otravná. No a pak je tu hlavní hrdinka v podání Femi Benussi. Bohužel mezi ní a Mitchellem není vůbec žádná chemie. Ale zase film končí dlouhým detailním záběrem na její tvář. Což je sice divný, ale lepší, než kdyby končil dlouhým detailem na Mitchella. Nebo záběrem na to, jak někdo odjíždí do dáli, jako vždycky. A ten zvláštní konec bude asi to jediné, co mi zůstane v hlavě. Film baví, i přes svá omezení, včetně nevhodné hudby, střelby i mrtvol je dost, nejsou tu žádné zbytečné pěstní souboje, kde by se Mitchell musel s někým poprat, jen aby se něco dělo. Má to netradiční myšlenku a dá se to vidět. Akorát v paměti zůstane asi jen ta Femi. 6/10

a.k.a. Born to Kill, Django - Nato per uccidere
Režie: Antonio Mullica
Hrají: Gordon Mitchell, Aldo Berti, Franco Gula, Femi Benussi, Tom Felleghy, Remo Capitani, Claudio Ruffini
Hudba: Felice di Stefano
Itálie 1967