BORSALINO (1970)

Jo, tak konečně, kooonečně po těch mnoha letech, co o filmu vím, co ho i mám na DVD, konečně jsem se podíval... protože jsem našel kopii ve francouzštině. Na českém DVD je totiž buď jen český dabing, kterým se nehodlám mučit (sedmdesátiletý Krampol a šedesátiletý Trávníček) nebo z nepochopitelného důvodu italský dabing. Což by asi bylo lepší než ta česká verze, ale o kolik...

 

Vzhledem k rovnocenné účasti dvou francouzských superhvězd je Borsalino spíše událost než plnohodnotný film, ale to neznamená, že jde o film špatný. Produkce ale víc sází na Delonův chladný vzhled a Belmondovo rošťáctví než na příběh, který se snaží vyprávět. První polovina je překvapivě skoro komediální a kousky, které dva wannabe mafiáni vyvádí, ať už je to organizace boxerského zápasu s falešným německým boxerem, nebo zničení konkurence podstrčením několika zkažených ryb (Je čerstvá! Není čerstvá!), mají k nějakému organizovanému zločinu daleko. Vše zhoustne ve chvíli, kdy si Belmondo i Delon políčí na nebezpečného gangstera, který ovládá Marseille - Delon na jeho podnik, Belmondo na jeho dceru.

 

První půlka se tak nese v poměrně veselé náladě a odehrává se v poměrně nečekaných prostředích - například u jezera, kam se gangsteři jen tak vyrazí koupat. Druhá už je trochu tradičnější, plná mrtvých a temnější atmosféry. Každopádně stále jde o klasický příběh vzestupu dvou ničemů na vrchol. Člověka jen mrazí při pomyšlení, že v reálu se sympatickým Belmondem a charismatickým Delonem skutečné předobrazy neměly nic společného a pravděpodobně šlo prostě o dva sicilské hrdlořezy. Veselé atmosféře napomáhá i Bollingův soundtrack s ragtimovou melodií, která hraje pořád a pořád.

 

Druhý díl jsem viděl tak dávno, že si z něj pamatuju jen zlomky, ale hlavně si pamatuju mnohem temnější a drsnější atmosféru. První Borsalino mě vlastně ani moc nezklamal a byl přesně takový, jak jsem ho čekal. Sice pořád nechápu, proč nebyl v 70. letech u nás uveden, narozdíl od dvojky, ale taková klasika jako jiné filmy s Belmondem z této doby to není. 7/10

 

Režie: Jacques Deray

Hrají: Jean-Paul Belmondo, Alain Delon, Catherine Rouvel, Françoise Christophe, Corinne Marchand, Laura Adani, Nicole Calfan, Hélène Rémy, Odette Piquet, Mario David, Lionel Vitrant, Dennis Berry, Jean Aron, Pierre Koulak, Yvan Chiffre, Arnoldo Foà, Daniel Ivernel, Christian de Tillière, Julien Guiomar, Michel Bouquet

Hudba: Claude Bolling

Produkce: Paramount

Francie / Itálie 1970 

UN HOMME EST MORT (1972)

Další z francouzských thrillerů značně vycházejících z filmů noir, ale tak esenciálně francouzských, že je do tohoto žánru řadit nejde, byť se to celé odehrává v Los Angeles. Začátek připomíná Samuraje, nicméně posléze se děj překlopí v něco mezi tradičním filmem o zabijákovi na útěku před zrádným objednavatelem a Tomem a Jerrym. Jeanu-Louisi Trintignantovi je totiž opakovaně v patách Roy Scheider coby lovec s muškou přesnější než vojáci impéria.

 

Dlužno říct, že právě Scheider, jeho drsná, až karikaturní postava mě bavila nejvíc, a ještě lepší by bylo, kdyby to hrál Lee Van Cleef nebo Jack Palance, aby ta karikatura ještě víc vylezla. Nicméně neberte to, co píšu, tak, jako že je tato linka k smíchu, nebo že ve filmu vůbec něco k smíchu je. Jen vždy, když se Scheider objeví, jako by se malinko přepnul žánr z pomalého thrilleru do přehnaného akčňáku plného hlasitých výstřelů, automobilových honiček včetně kradení aut, a přehnaného násilí.

 

Trintignant sám je opět jeden z těch, kterým nezáleží na tom, jestli je divákům sympatický, a dvě třetiny filmu má člověk pocit, že sleduje pokus o útěk chladného hajzla, který na začátku zabije na objednávku neznámého člověka a následně ohrožuje samoživitelku s dítětem, které navíc zmlátí. Trochu lidskosti do děje přinese Ann-Margret, byť ze začátku v nelidské bílé paruce, kterou naštěstí zanedlouho sundá. Angie Dickinson naopak nic lidského v sobě nemá. Umberto Orsini hraje něco velmi podobného jako v Citta violenta, a na Michela Constantina, který si tam taky zahrál, si musíme celý film počkat, a objeví se až v závěru, který sice má pár zajímavých nápadů (masakr na pohřbu s mrtvolou vystavenou v dost nevkusném provedení), ale vlastně už mě moc nezajímal.

 

To vše je podpořeno Legrandovou bigbítovou hudbou, která ale začne znít až po úvodních titulcích a dozní ještě před závěrečnými, které jsou v naprostém tichu, Ippolitiho typicky italskou kamerou a prostředím Los Angeles snímaným očima cizinců. Pár bizarních scének (křesťanský hippie) se snaží navázat na obdobné americké filmy, ale záhy se uhne směrem, kterým by se američtí filmaři nedali. Asi to není něco, k čemu bych měl potřebu se vrátit, ale za jedno vidění to stojí. 7/10

 

a.k.a. Ten muž je mrtvý, The Outside Man

Režie: Jacques Deray

Hrají: Jean-Louis Trintignant, Ann-Margret, Roy Scheider, Angie Dickinson, Michel Constantin, Umberto Orsini, Felice Orlandi, Georgia Engel, Carlo de Mejo, Ted de Corsia, Carmen Argenziano, Talia Shire

Hudba: Michel Legrand

Produkce: United Artists

Francie / Itálie / USA 1972 

THE HERO AND THE TERROR (1988)

Chuck Norris dal kyklopovi ránu pěstí mezi oči. 

Na Chuckovu památku jsem si pustil tento film, který mám na originální VHS. Nicméně ač cannonovka ze zlaté éry, bývá velmi málo zmiňován vedle ostatních Chuckových filmů té doby, a vlastně kromě fotky v černých brýlích jsem z něj nikdy neviděl žádnou ukázku. Jméno režiséra mi také nebylo nijak povědomé.

 

Jediné, co film pojí s ostatními norrisovkami od Cannonu, je, že ve flashbacku má Chuck knír a v přítomnosti vousy. Jinak je tohle blíž k třeba Zákonu mlčení a vlastně se jedná víc o drama než o akční film. Z čehož plyne, že divák může být třeba i příjemně překvapen, většinou se ale spíš moc nepobaví.

Danny O'Brien před několika lety dostal za mříže po brutální rvačce monstrózního vraha řečeného Teror, načež média ho překřtila na Hrdinu. Odtud název. Nicméně oslavovaný policista má dodnes noční můry (ano! Tady je má Chuck!) a radši by se staral o těhotnou přítelkyni. Teror uteče z blázince, ale vypadá to, že je mrtvý. Nedlouho na to se ale začnou objevovat vraždy podobné těm, které páchal před lety, a Hrdina se Teroru opět musí postavit.

 

Snad jediné, co se dá pochválit, je, že se film snaží Norrise představit v jiném světle. Dává mu více příležitostí pokoušet se o herectví (a pravda je, že tu působí poměrně přirozeně), nicméně pořád není dost silný herec na to, aby dramatické a milostné scény byly něčím zajímavé, zvlášť, když nejsou ani nijak zajímavě napsané. Když má hrdina těhotnou přítelkyni, a jde po vrahovi mladých žen, očekáváme, že na konci bude hrdina svou milou před vrahem v napínavé scéně chránit. SPOILER: Ne. Celá tahle linka spíš film natahuje a zajímavého na ní není vůbec nic. Navíc, chceme vidět Chucka Norrise u porodu, zatímco Steve James obíhá divadlo?

 

Závěrečná bitka na střechách divadla by mohla připomenout řadu podobných scén, které jsou ale lepší (Blade Runner, Strach nad městem...). Vedle Chucka se sice pár známějších tváří objeví, ale nikdo nijak moc nezaujme - Steve James hraje ukecaného parťáka, Ron O'Neal starostu, který není tak prohnilý, jak si Chuck myslí, čímž se zabije další potenciální dramatická linka, Billy Drago malou roli lékaře. Jediné, co tak trochu člověka vytrhne z únavy nad nepříliš zajímavou rutinou, je scéna, kde se Cordell Walker utká s Bobbym Sixkillerem. 5/10

a.k.a. Sám proti teroru

Režie: William Tannen

Hrají: Chuck Norris, Brynn Thayer, Steve James, Jack O'Halloran, Jeffrey Kramer, Ron O'Neal, Billy Drago, Karen Lorre, Branscombe Richmond

Hudba: David Michael Frank

Produkce: Menahem Golan, Yoram Globus

USA 1988 

THE THOMAS CROWN AFFAIR (1968)

Steva McQueena jsme tu měli v nedávné době už několikrát, tak proč se na něj na chvíli nezaměřit?

Znovu McQueen, Jewison a Ashby za střihačským pultem, jištění začínajícím Walterem Hillem coby asistentem režie. I když do téhle role Jewison McQueena vůbec nechtěl, šla proti všemu, co do té doby McQueen hrál. Uhlazený nudící se boháč, vždy perfektně oblečený v nejdražších oblecích, zní to skoro jako Bond s pár drobnými odchylkami. Místo špionování pro Její Veličenstvo se totiž Thomas Crown baví vykrádáním bank. Po zvláště vypečené krádeži na něj pojišťovna nasadí nejtěžší kalibr - mladou svůdnou vyšetřovatelku v podání Faye Dunaway, která neváhá udělat cokoli, aby peníze získala zpátky.

 

Původně tvůrci zvažovali obsazení Seana Conneryho, což naprosto dává smysl, ale upřímně, člověk by měl pocit, že se dívá na další bondovku, a k loupeži došlo v rámci nějaké akce proti Spectre. McQueen je v hlavní roli přesný. Chladný, kalkulující, pohrávající si s okolím, chvíli sympatický, chvíli až protivný. Faye Dunaway, sotva přišlá z natáčení Bonnie a Clyde, vypadající naprosto fantasticky, se nenechává zahanbit herecky, ale ze začátku mi pár věcí na její postavě vadilo. Chvíli je super inteligentní a mazaná a v následujícím okamžiku se chová jako ta nejtupější nanynka. Nicméně poté, co přestala většinu scén sdílet s nadutým policejním vyšetřovatelem, a místo toho začala šachová partie s McQueenem, bylo jasné, že šlo spíše o způsob jednání s konkrétní osobností, vůči McQueenovi se takhle nechová.

 

Šachovou partii nezmiňuji náhodou, jde o stěžejní scénu, kdy McQueen a Dunaway hrají šachy - nicméně celé je to spíš jako erotická předehra, a tak celá scéna i končí. Zároveň ale jde vlastně o metaforu k celému příběhu, měření sil, používání neortodoxních metod, a zároveň předznamenává konec - ten, kdo, když je v úzkých, přestane hrát, to může udělat jak v šachu, tak v životě.

 

Proslulé jsou rovněž dělené obrazovky, zachycující zejména loupeže a předělové scény. Oproti Bostonskému případu z téhož roku jsou využity mnohem vhodněji a ne tak matoucím způsobem, mají svou funkci - nepřekvapí nás však, že vznikly z nouze, protože film dosáhl neúměrné délky, a Ashby spolu s technikem Pablem Ferrem využili tento postup, aby zachovali co nejvíce z materiálu, ale nenatahovali čas. Pochválit lze i Wexlerova kamera, Legrandova hudba, nicméně mezi moje nejoblíbenější filmy s McQueenem se to nezařadí asi hlavně závěrečné třetině, která mi zas tak moc neseděla. Ale to může být můj osobní problém. 7,5/10

PS. Remake asi nepotřebuju vidět, a tam toho Bonda i obsadili. Hm. 

 

a.k.a. Případ Thomase Crowna 

Režie: Norman Jewison

Hrají: Steve McQueen, Faye Dunaway, Paul Burke, Jack Weston, Yaphet Kotto

Hudba: Michel Legrand

Produkce: United Artists

USA 1968 

BADGE 373 (1973)

Po úspěchu Kmotra se Robert Duvall nakrátko stal představitelem hlavních rolí, ovšem oba filmy, které jsem s ním z tohoto období viděl, jasně nasvědčují tomu, proč se zase stal představitelem těch vedlejších. Je to výborný herec, mám ho rád, ale úplně neměl na to utáhnout film sám. V Černé výpravě měl aspoň vedle sebe Roberta Ryana, Joea Dona Bakera nebo Karen Blackovou, nemluvě o řadě hvězd v menších rolích, kdežto tady je na to sám a nejvýraznějším hercem vedle něj je policista, na základě jehož námětu film vznikl.

 

Kromě Kmotra se tu totiž ždíme i úspěch Francouzské spojky, takže Eddie Egan, předobraz Pepka Doylea, přišel s dalším námětem a je předobrazem zdejšího poldy Eddieho Ryana, který toho s Pepkem má víc než málo společného. Hlavně rasismus. Protože tenhle film cílí na to představit portorickou komunitu v New Yorku jako semeniště zla, a najdeme tu všechno - drogy, prostituci, gangy, vraždy, krádeže zbraní, antiimperialismus, nacionalismus, komunismus.

 

Hlavní policajt v podání Duvalla se nám na začátku představí v maskování za Portorikánce (!), když udělá zátah na bar. Jeden z drogových dealerů uteče na střechu a v potyčce spadne, za což je Duvall suspendován. Najde si práci jako barman, najde si přítelkyni, která v baru dělá, nicméně zanedlouho zjistí, že jeho parťáka, se kterým léta spolupracoval, někdo zavraždil. Když zjistí, že policie podezírá jeho, rozhodne se pátrat na vlastní pěst a parťáka pomstít, přičemž je pro svou pomstu ochoten obětovat úplně všechno.

 

Námět sám o sobě zní slibně, byť ohraně. Scénář by také sám o sobě nebyl špatný. Problém vidím v režii, které se chopil sám producent filmu, a natočil film velmi zdlouhavým, nezáživným a nezajímavý způsobem. Chvílemi má člověk až pocit, že sleduje televizní drama a ne celovečerní film. Navíc je příliš dlouhý (skoro dvě hodiny), a byť druhá půlka je rozhodně lepší než první, krátit se dalo. A třeba v maličkostech. Když třeba policejní náčelník v podání Egana mluví do vysílačky, už mohl střihač střihnout na další záběr, kde jde ozbrojený člověk po přístavu. Ne, Egan dvacet vteřin ve statickém záběru mluví, pak teprve střih na statický záběr na ozbrojence. Napětí skoro žádné a vteřiny, minuty, skoro hodiny přibývají.

 

Zatímco u Francouzské spojky se problematické části dají jednoznačně vztáhnout pouze k samotné hlavní postavě, zde je tolik problematických prvků ve všem ostatním, že je zcela jasné, jaké poselství Američanům filmaři dávají. Dlužno říct, že právě z těchto důvodů byl kritikou i diváky film přijat negativně už v době vzniku, nicméně v Evropě kupodivu uspěl, a nepřekvapivě zejména v Itálii, kde se u některých filmů s Merlim skoro až dá mluvit jako o kopírkách tohoto - jenže vlastně lepších, protože Italové aspoň dávali důraz na akci a napětí víc než na kecy a snahu vykreslit morální profil hrdiny, což se zdejším tvůrcům daří jen díky Duvallovi samotnému. V italském filmu by navíc udělali mnohem víc ze závěrečné akce v přístavu, která slibuje hodně, ale dává málo - čtyřhlavňovou brokovnici Duvall vypálí jen jednou, ze samopalu jen hlavní padouch pokosí zbytek svých lidí, kteří se dají na útěk, a pak už se jen pomaličku šplhá na věž. I honička, kde Duvall ukradne autobus, zde velmi uzívaná a pomalu nastříhaná, by v italském podání měla jiné grády, a zatímco zdejší hlavní padouch se s pomocí černých brýlí neúspěšně snaží diváky přesvědčit, že je Jack Palance (pokud se nesnaží imitovat Cagneyho), Italové by měli samotného Jacka Palance. A taky by měli mnohem lepší soundtrack. 5,5/10

 

a.k.a. Odznak č. 373

Režie: Howard W. Koch

Hrají: Robert Duvall, Verna Bloom, Henry Darrow, Eddie Egan a další

Hudba: J.J. Jackson 

Produkce: Paramount 

USA 1973