Poliziotteschi/Eurocrime - kriminálky po italsku

Poliziotteschi (singulár poliziottesco) je v podstatě označení pro italské kriminální filmy (totéž co policier pro francouzské). V Americe se vžilo označení Eurocrime, které ale nemám moc rád - tam by přece spadaly i francouzské, německé, československé či sovětské filmy, a ty jsou přece úplně jiné. Totéž označení Eurowar pro italské válečné filmy, místo kterého radši používám Macaroni Combat.

K tomuhle tématu by se hodila nějaká historicko-sociologická studie. Na rozdíl od spaghetti westernů či gialla je totiž poliziottesco těsně spjaté s děním v tehdejší Itálii. Nicméně vřít to muselo po celém světě. Od poloviny šedesátých let se totiž objevují kriminálky, v nichž čím dál tvrdší policisté řeší případy, v nichž čím dál častěji hrají roli vyšinutí jedinci či mafie. Bullittem počínaje (určitě bylo i něco před tím) a přes Drsného Harryho a Serpica až po Přání smrti, tvoří se dva archetypy - drsný polda a brutální protivníci, neštítící se ničeho. Tohle už není film noir, kde sledujeme spíše psychologické procesy v mysli kriminálníků a složité vztahy mezi postavami. Tady se reflektuje bordel ve společnosti, vysoká míra kriminality a neschopnost vlády zajistit pořádek. Filmový detektiv se stává postavou obdivovanou diváky, protože dokáže ten pořádek nastolit, byť násilně. I proto jsou tyto filmy levicovou kritikou označovány jako fašistické.

Samozřejmě tento model nemohl zůstat jen v Americe, kde prototyp osamělého muže proti zločinu a nezřídka i proti vlastním zkorumpovaným nadřízeným ztělesňovali především Clint Eastwood, Charles Bronson a Steve McQueen. Záhy se přenesl do Evropy. Ve Francii na tomto modelu začali pracovat především Alain Delon a Jean-Paul Belmondo, z režisérů Jean-Pierre Melville, Jacques Deray, Henri Verneuil a především José Giovanni. Nejpřímočařeji se ale tato vlna projevila v Itálii, kolébce mafie, zemi plné anarchistů, neonacistů a vůbec teroristů.

Italové samozřejmě točili kriminální filmy už dávno. I další italský subžánr, giallo, má s detektivkou leccos společného, a to spíše s detektivkou typu Agathy Christie. Nicméně poliziotteschi, jak Italové těmto filmům říkají, jsou poněkud jiného druhu. Vyšetřování a záhady tu nehrají důležitou roli. Poliziotteschi jsou, jak už jsem naznačil, násilné, přímočaré a hodně akční. Vlastně bych je rozdělil do dvou větví. Akční poliziotteschi obsahují hodně akce a brutality. Hrdinou je buď policista, který neúspěšně potírá zločinnost, proti němu stojí buď mafie, nebo nějaký vyšinutý zločinec, a nebo je hrdinou člen mafie, který je nucen bránit se proti zákonu i podsvětí, které ho odvrhlo. Čelnými představiteli tohoto druhu poliziottesca jsou režiséři Fernando Di Leo, Umberto Lenzi, Stelvio Massi, Enzo G. Castellari.

Druhá vlna je spíše politická, zájem filmu jde spíš o zkorumpovanou společnost, kdy chapadla mafie sahají až na nejvyšší posty, a marnou snahu morálně čistých úředníků, kteří se snaží mafii potírat. Akce v nich moc nebývá. Zástupci této kategorie jsou především režiséři Damiano Damiani, Carlo Lizzani, Elio Petri a Pasquale Squitieri. Mnohé z těchto filmů byly dokonce uvedeny v tehdejším Československu, včetně seriálu Chobotnice.

V šedesátých letech vzniklé kriminální filmy se málokdy odehrávají v Itálii. Většinou se odehrávají v Americe, aby byly lákavější pro italské publikum. Sem spadají například filmy Citta Violenta s Charlesem Bronsonem či Gli Intoccabili s Peterem Falkem. V sedmdesátých letech se však děj filmů přenáší právě do Itálie a za hranice se už podívá jen zřídka.

Mezi prvními herci spjatými s žánrem byli Gian Maria Volonté a Franco Nero. Volonté hrál spíše v těch politických, Nero zprvu taky, ale počínaje filmem La polizia incrimina... la legge assolve (1973) zahajuje nejen spolupráci s Enzem G. Castellarim, ale i vlnu akčních filmů. Dále je se žánrem spjatý i Tomas Milian, který napřed hrál záporné postavy, pak přešel na drsné policisty, aby si vymyslel dvě komické figury, zlodějíčka Monnezzu a neortodoxního policistu Nica Giraldiho, jehož hrál v hned jedenácti filmech mezi lety 1976 a 1982. První se většinou jmenují Squadra něco, poslední Delitto něco. Často si také zahráli Enrico Maria Salerno, Adolfo Celi, Mario Adorf, Ivan Rassimov či Marcel Bozzufi.

Zajímavá je (ne)účast dvojice Bud Spencer a Terence Hill. Ti už se v této době zavedli jako komická dvojice, a ačkoli jim zpočátku sedmdesátých let role v těchto filmech byly nabízeny, Hill role odmítal a přijal jen roli v dramatu Pravda a lež (1971), čehož později litoval. Spencer si zahrál v Lizzaniho Torino nera (1972), ale rozjel vlastní komediální sérii, kterou tu dobře známe - jde o Policajta drábem, v Hongkongu, v Africe a Milionového brouka. Snad jen ten první dobře zapadá do škatulky poliziotteschi, ačkoli místo střelby se vše řeší pěstmi.

Samozřejmě jsou se žánrem spjaté i americké (a z jiných konců světa) hvězdy. Nejvíce asi Henry Silva, který ztvárňoval většinou nájemné vrahy (např. La mala ordina, 1972), ale také policisty, byť jako vrah byl podstatně uvěřitelnější. Dále se objevovali herci jako Martin Balsam, Woody Strode, Richard Conte, Jack Palance, Lee J. Cobb, Joseph Cotten, John Saxon či v několika málo filmech Klaus Kinski, Lino Ventura či Alain Delon.

Nicméně takový fenomén nemohl nevytvořit i nové hvězdy. Nejzásadnější z nich je jednoznačně Maurizio Merli. První hlavní roli vytvořil ve filmu Marina Girolamiho Krutý Řím (1975), kde si vytvořil typickou postavu drsného policisty. Tu pak ztvárnil v mnoha dalších filmech do roku 1980. V této době už ale obliba žánru silně poklesla, Merli po posledním krimifilmu už nenašel jiné uplatnění a už si v podstatě nezahrál. Zemřel v roce 1989. "Jeho" režisérem pak byl zejména Stelvio Massi, s nímž vytvořil například filmy Na plný plyn (1977) či Il comissario di ferro (1978).

Další novou hvězdou byl Luc Merenda. Toho objevil pro změnu Sergio Martino, který ho napřed obsadil do jednoho gialla, aby následně hrál policistu ve filmu Milano trema - la polizia vuole giustizia (1973). Stejně jako u Merliho, ani Merendova kariéra konec éry poliziottesca moc nepřežila. Dalšími takřka novými hvězdami se stali například Fabio Testi či Claudio Cassinelli.

Kromě násilí byl důležitou složkou těchto filmů také sex. Často ovšem s násilím spojený. Opět nejde o žánr pro ženy, které tu opět hrají spíše marginální úlohy obětí či naopak manipulátorek. Nicméně můžeme zaznamenat mnoho násilí na ženách a také dětech, které stojí vyloženě na okraji jen coby oběti. Ovšem samozřejmě to znamená přítomnost mnoha hereček, více než ve spaghetti westernech, kde přece jen byly ženy okrajovější. Za první dámu poliziottesca by se dala označit Barbara Bouchet, která zásadní roli hrála v Di Leově Milano Calibro 9 (1972). Mezi další obvyklé herečky by se daly zařadit Nicoletta Machiavelli, Laura Belli, Maria Rosaria Omaggio, Ida Galli či Femi Benussi. Na druhou stranu, žádná z nich už není s žánrem tak spjatá jako Bouchetová. I zde se objevovaly hvězdy jako Claudia Cardinale, Ursula Andress či Joan Collins.

A samozřejmě je potřeba množství kaskadérů. Často je poměrně komické je sledovat, protože většina z nich paralelně hrála ve spencer-hillovkách a člověk je má zafixované odtamtud, takže například Claudio Ruffini pro mě prostě není drsný maník se samopalem, ale přiblblý Pípa ze Sudé a liché apod.

Hudba už není tak důležitou složkou, nicméně mnoho titulních melodií je zapamatovatelných. Častý je vliv soudobé populární hudby, skupiny jako Goblin či Osanna samy dokonce skládaly soundtracky. Účast Ennia Morriconeho není až tak častá, slovo dostali spíše jiní. Umberto Lenzi spolupracoval především s Francem Micalizzim, Stelvio Massi se Stelviem Ciprianim, Enzo G. Castellari s bratry De Angelisovými, Fernando Di Leo s Luisem Bacalovem.

Už jsem tu několikrát zmiňoval, že cokoli, do čeho se Italové pustili, se poměrně rychle vyčerpalo. Spaghetti westerny trvaly asi nejdéle, začínají v polovině šedesátých let a končí koncem sedmdesátých, peplum (od 1958) se vyčerpalo už po šesti letech, giallo zažilo velkou vlnu počátkem let sedmdesátých a pak výrazně pokleslo, ale přežilo až do osmdesátých let a v tvorbě některých tvůrců pokračuje vlastně dodnes. Poliziotteschi rovněž končí ve druhé polovině sedmdesátých let, rovněž v souvislosti s vyčerpáním i úbytkem diváků v důsledku rozvoje televize. Tam se ale v osmdesátých letech objevuje úspěšný seriál Chobotnice (první sérii režíroval Damiano Damiani), který vlastně vlnu těchto filmů završil.

A teď pár zásadních filmů (neznamená to, že bych všechny viděl):
Bandité v Miláně (Banditi a Milano,1968) - jeden z prvních, režie Lizzani, hlavní role Volonté, dále hraje Milian
Podivné vyšetřování (Indagine su un cittadino al di sopra di ogni sospetto, 1970) - Oscar za Nejlepší zahraniční film, hlavní role Volonté
Přiznání policejního komisaře prokurátorovi republiky (Confessione di un commissario di polizia al procuratore della repubblica, 1971)
Policie děkuje (La polizia ringrazia, 1972) - film, který vlnu vlastně nastartoval
Milano calibro 9 (Ráže 9 z Milána, 1972) - první film z Di Leovy trilogie (ještě La mala ordina a Boss - smrt na zakázku), která je v žánru zásadní
La polizia incrimina... la legge assolve (Policie obviňuje... zákon propouští, 1973) - první film Nera a Castellariho
Milano trema - la polizia vuole giustizia (Milán se třese - policie chce spravedlnost, 1973) - první poliziottesco s Lucem Merendou
Revolver (1973)
Policajt drábem (Piedone lo sbirro, 1973)
Milano odia: La polizia non puo sparare (Milánská nenávist - Policie nesmí střílet, 1974) - počátek plodné spolupráce Tomase Miliana a Umberta Lenziho
Krutý Řím (Roma violenta, 1975) - první film s Mauriziem Merlim
Roma a mano armata (Po zuby ozbrojený Řím, 1976) - poprvé Milian coby Hrbáč, jehož si ještě jednou zopakoval
Vrah a polda (Il trucido e lo sbirro, 1976) - první film s postavou Monnezzy, kterého hrál Milian ještě dvakrát, z toho v jednom filmu coby bratra Hrbáče (hrál tedy dvojroli)
Squadra antiscippo (Tým proti pouličním krádežím, 1976) - první film s postavou Nica Giraldiho, jehož si Milian zahrál ještě v deseti dalších filmech
Mám strach (Io ho paura, 1977)
Luca il contrabbandiere (Pašerák Luca, 1980) - Lucio Fulci a jeho ultrabrutální poliziottesco
Chobotnice (La Piovra, od 1984) - úspěšný seriál, jehož jedna série se natáčela i v Česku a s Rudolfem Hrušínským v jedné z jeho posledních rolí (nadaboval ho jeho syn)