BAT*21 (1988)

Ze všech filmů, které mám s Genem Hackmanem a mohl bych se na ně podívat, jsem si vybral tento nenápadný kousek, který se vedle ostatních Hackmanových osmdesátkových filmů skrývá trochu v zapomnění. Vyšel holt ve stejném roce jako Hořící Mississippi. Důvod, proč jsem si ho vybral, je ale prozaický - měl jsem ho vypůjčený od Kubasa na VHSce.

Navíc jak bylo téma vietnamské války zejména po Rambovi II a Četě na chvíli v amerických filmech populární, ve stejném roce vyšel ještě Rambo III, Braddock: Ztracen v boji a Saigon s Willemem Dafoem, takže válečné drama s Hackmanem vedle svalovců a mladších herců zůstalo ve stínu. Děj filmu mi navíc prakticky připomněl nejen Ramba, kde akorát v džungli v obklopení nepřáteli končí místo svalnatého superhrdiny postarší vysoký důstojník, který útoky spíše plánuje než že by se jich účastnil, ale zároveň mi to připadalo jako Smrtonosná past ve Vietnamské válce - hlavní postava je v nepřátelském prostředí, snaží se před nepřáteli skrývat, a jediným kontaktem je černoch na vysílačce. Zde jím je Danny Glover coby průzkumný pilot, který jediný tuší, kde Hackman je, protože byl svědkem jeho sestřelení, a podle jeho instrukcí vede jak jeho záchrannou misi, tak naplánované útoky stíhaček.

Filmu nelze upřít působivé scény náletů a letecké záběry, pár napínavých scén v džungli, ale vzhledem k tomu, že už úvodní titulky prozradí, že skutečný podplukovník Hambleton byl konzultantem při tvorbě, je jasné, že Hackman se z džungle dostane živý. Hackman tu nemá moc šancí něco předvádět, to spíše Glover má lepší roli. Pointu, kdy stratég, který bez mrknutí oka nechával srovnat se zemí celé vesnice se setká tváří v tvář s bojem a smrtí a odmítá dál válčit, snad lépe udělali v jednom dílu MASHe. Není to špatný film, ale je to prostě jeden z řady válečných filmů svojí doby. 6,5/10

PS. Od začátku jsem čekal, kdy se objeví tak často zmiňovaný Anderson, a nic. 

a.k.a. Bat 21, Air Force-BAT 21

Režie: Peter Markle

Hrají: Gene Hackman, Danny Glover, Jerry Reed, David Marshall Grant, Clayton Rohner

Hudba: Christopher Young
Produkce: Tri-Star Pictures

USA 1988

NAPOLEON (2023)

Když bylo ohlášeno, že Ridley Scott chystá životopisný film o Napoleonovi, docela mě to zaujalo. Netušil jsem, jak to pojme, ale říkal jsem si, že by to mohlo stát za vidění. Bohužel je film pojat tím nejhorším možným způsobem - ve dvou a půl hodinách se snaží odvyprávět celý Napoleonův život od jeho prvního úspěchu v revoluci až po jeho smrt na Svaté Heleně.

Děj je tak dost zkratkovitý a na nic není čas. Na Napoleonovo potlačení povstání roku 1795, kde se jednou vystřelí do davu a konec. Na jeho italské tažení, které je zmíněno, jako že "Italové se vzdali bez boje". Na jeho tažení egyptské, kde vlastně uvidíme jen jeden výstřel na pyramidy. Na bitvu u Trafalgaru, o které se ani nemluví. Když se zdržíme trochu u Slavkova, tak máte spíš pocit, že boje se odehrávají na Sibiři, a dlouho sledujeme hlavně nesmysl, kde celá ruská armáda utone pod ledem v zamrzlém jezeře. (Při ústupu pár vojáků možná spadlo do rybníka...) A kromě jeho politických (o vnitřní politice se nedozvíme nic) a vojenských akcí není čas ani na to, co si film vzal jako hlavní téma, totiž na Napoleonův vztah s první manželkou Josephine. Té je sice jednak dán mnohem větší význam, než ve skutečnosti měla, jednak ale i tak nejen její role, ale i jejich vztah působí značně zkráceně, vystříhaně a nepochopitelně.

Celkově je na tom jasně znát zkrácení. Například když je Napoleon v Egyptě, otevřou před ním sarkofág, on vyleze na stoličku, hledí mumii do očí a pak zase sleze. Scéna naprosto vytržená z kontextu, nedává sama o sobě smysl a nic na ni nenavazuje. A takových momentů je tam víc. Problém je dle mne v tom, že ani s delší stopáží by to nešlo odvyprávět lépe. Smysl dává několikadílná minisérie, jako byla ta s Christianem Clavierem - sice měla zlomkový rozpočet, ale spousta věcí, díky delší stopáži rozdělené na díly, v ní byla jasnější, kdežto tady se sice snaží říct totéž, ale kvůli střihu to nejde. Mluvím zejména o Napoleonově vztahu s matkou i Josephine. Druhá manželka se pak objeví v jediné scéně a řekne asi dvě věty.

Kromě Joaquina Phoenixe a Vanessy Kirby v hlavních rolích ani nikdo nemá šanci hrát, všichni se míhají a hned zase mizí. Až na konci dostane větší roli vévoda Wellington v podání Ruperta Everetta, ale do té doby jsem měl problém si zapamatovat, kdo je kdo, navíc všichni vypadají stejně. A Phoenix s Kirby také nemají moc co hrát. Phoenix na začátku nasadil jeden výraz, který stabilně držel celý film, Kirby se svým vychlastaným hlasem je velmi nesympatická a její role nám ani nedává moc šancí nějak s její, ale vlastně kteroukoli postavou cítit. Co zavání obrovskou trapností jsou pak sexuální scény (ani nemůžu napsat erotické, působí vyloženě antieroticky), které sice v ději mají opodstatnění, ale i tak jsou navíc. Trapně mi bylo i u digitální krve, která působí značně nepatřičně a film v těchto scénách působí o desítky milionů laciněji, než kolik stál.

A skutečně musel stát hodně peněz, i přesto, že před zeleným plátnem se toho určitě natočilo dost. Zejména bitevní scény, zvláště závěrečná bitva u Waterloo, působí dechberoucím dojmem. Mnohé záběry vypadají vskutku velkolepě (a kdyby přes ně nenaprali ten šedozelený filtr, třeba by to bylo ještě lepší). Pochválit se dá soundtrack, zejména pokud si bere z klasiků osmnáctého století.

Nejbizarnější ale přece jen je, že Ridley Scott vnímá Napoleona jako francouzskou verzi Hitlera, a ač se snaží, nějak tam nemůže, kromě střílení dělem do davu, najít nic, co by jeho vizi ospravedlnilo. Takže na konci dostaneme výčet Napoleonových bitev a počty padlých na obou stranách, prezentované jako oběti masového vraha. Přitom jestli nějak ten film nepůsobí, tak protiválečně. My se sice nedozvíme, proč Francouzi Napoleona vlastně následují, ale pořád tam prosakuje to nadšení, které Napoleon mezi francouzským lidem vzbuzuje, a člověk Francouzům v jejich válkách vlastně drží palce, aby těm nesympatickým Anglánům, Rakušákům a Rusákům dali co proto. Když davy provolávají Napoleonovi slávu, nemáte z toho ten pocit zhrozeného mrazení, jako u záběrů Hitlera či Stalina, ale skoro byste se až přidali. A to i přesto, že Napoleon ve Phoenixově podání je nafoukaný pitomec. Směšná snaha, která se minula účinkem. Jako vlastně celý film. Zvláště lidem, kteří se těšili, že dostanou konečně Napoleona blízkého tomu, jak ho chtěl točit Kubrick, muselo strašně sklapnout. 6/10

Režie: Ridley "kdysi jsem byl dobrej" Scott

Hrají: Joker, děvka, mnohohlavý kompars

Hudba: Mozart, Haydn, Čajkovskij a taky nějaký originální skladatel, jehož jméno se mi nechce hledat
Produkce: Columbia Pictures

USA / Velká Británie 2023

VÁNOČNÍ MINIRECENZE

Přeji všem Veselé Vánoce spolu s Genem Hackmanem...

A dnes sice ne vyloženě pohádky (většinou), ale podívejme se na takovou tu klasiku, bez které si naše televizní stanice neumí už žádné svátky ani představit. Výběr je velmi namátkový.

NA SAMOTĚ U LESA (1976)

Některým starším českým filmům remastrování do HD vyloženě prospívá. To byly hrozné kopie, které léta kolovaly (a na komerčních stanicích možná ještě kolují), vyblité, špinavé, všechno tam vypadá tak nezajímavě, a najednou v HD z toho vyleze nejen scénářem a herecky, ale i vizuálně dobře natočený film. Já si normálně říkal, že některé záběry by stály za zarámování. Jinak u Smoljaka a Svěráka je škoda, že jejich filmy byly devalvovány na studnici hlášek, protože toho nabízí mnohem víc. Film, jaký by Jan Svěrák chtěl natočit a nedokáže to.

DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK (1956) a POSLUŠNĚ HLÁSÍM (1957)

K oběma filmům mám stejný vztah jako ke knižní předloze, korát filmy jsou ještě o stupínek níž. Kniha byla psána na pokračování, a tak jde o nekončící sérii příhod bezcharakterního kecálka, který se setkává s nejrůznějšími blby, jež vyprovokuje k tomu, aby naprosto odkryli svou podstatu, skrývající se za nějakou maskou. Mezitím vypráví, vypráví a vypráví a občas je to vyprávění zábavné, občas ne. Jsou pasáže v knize i ve filmech, které jsou legendární, a pak jsou části, kde je to nuda. Taky to chtělo lepšího režiséra než soudruha Steklého, že.

KULOVÝ BLESK (1978)

Mezi filmy Smoljaka a Svěráka je tenhle trochu zapadlý, přitom je to škoda. Jasně, je tu babka se sklepem, a osobní vlak z Vizovic. Ale když se někoho zeptáte na tři filmy od Svěráka a Smoljaka, tenhle bude jmenovat málokdo. U mě je asi nejoblíbenější.

PELÍŠKY (1999)

Loni jsem byl nucen je po letech vyhýbání znovu vidět. Světe div se, on je to opravdu dobrej film. Bohužel, spolu se Samotáři, se pro české filmaře stal šablonou, jak točit, a tím začala jít česká kinematografie naprosto do pekel horoucích. A Hřebejk ji tam bohužel neohroženě vedl. Přitom tady a v následném Musíme si pomáhat navíc ještě dokázal to, co málokdo - vybalancovat tragiku a komiku tak, aby z toho nebyl kýč. Kdo kromě Menzela, Formana a Smoljaka to vlastně takhle dobře uměl?

PÁNI KLUCI (1975)

Jako malé dítě jsem nesnášel filmy o malých dětech. Nevím proč, ale kolik jich v televizi šlo, nechtěl jsem je vidět. Jedinou výjimkou byly Rychlé šípy a Páni kluci. Měl jsem je nahrané na kazetě a točil je pořád dokola. Přitom i ostatní filmy režisérky Plívové Šimkové pro mě byly spíše otravné. Tady se to prostě sešlo - Procházkův utajený scénář, atmosféra, herci, hudba, všechno do sebe zapadá.

AŤ ŽIJÍ DUCHOVÉ (1977)

Ok, existuje výjimka. Ale jsou u ní Lipský a Svěrák. I díky obsazení stejných dětských herců pro mě něco jako Páni kluci 2, akorát úplně jiné. Písničky zlidověly, a ačkoli se původní záměr natočit pionýrskou agitku úplně potlačit nepodařilo, pořád je to koukatelné dílo.

U POKLADNY STÁL (1939)

Když mi bylo něco kolem deseti, koukal jsem na každého Buriana, který v televizi běžel. Dneska už se vracím snad jenom k tomuhle. Jedna geniální scénka střídá druhou a výstupy zejména s Čeňkem Šléglem stojí za to. Snad jen škoda, že herec hrající primáře Marka je takové šílené dřevo.

POSTŘIŽINY (1980)

Z Menzelových adaptací Hrabala za mě asi tahle je nejlepší. Oslava života, ženské krásy a technického pokroku, plná krásných nadějí, které 20. století tak dokonale zničilo. Menzel mistrovsky střídá lyrickou a komickou linku, aniž by přešel do kýče, v čemž mu vydatně napomáhají zejména Hanzlík a Schmitzer. V osmi letech pro mě scéna, kde se Magda Vášáryová koupe v pivu, byla zásadním objevem.

VILLA RIDES (1968)

"Pancho, nebav se s ním, zastřel ho a jdeme."

Příběh Pancho Villy se Hollywood snažil natočit už dávno, počátkem šedesátých let na filmu pracoval i Sam Peckinpah, nakonec byl ale přepsán a natočen ve Španělsku. Dlouho jsem se tomu docela vyhýbal v obavě, že půjde o nudné melodrama s plakátově kladným hrdinou Brynnerem a důležitým milostným příběhem v podání přestárlého Mitchuma. No a to ten film není.

Děj celkem připomíná, až na jeho závěr, klasické špageťácké revoluční filmy. Máme tu hrdinu revoluce, který je svými věrnými zbožňován, a máme tu amerického cynika, který do všeho jde jen z donucení nebo pro peníze. Ozvláštněno je to tím, že gringo je tu pilot a tak dostaneme spoustu akce s letadlem. Rovněž dostaneme spoustu nákladných bitevních scén, které vypadají vážně skvěle. Na druhou stranu, některé sety vypadají tak jasně studiově, až to bolí.

Ta akce to ale hodně vytahuje nahoru. K Pancho Villovi si za celý film tak nějak cestu nenajdeme a Yul Brynner s vlasy a knírem je prostě divnej. Robert Mitchum je zase asi tak o dvacet let starší, než by bylo vhodno, a zvláště jeho románek s mladou Mexičankou, jejímž by mohl být otcem, je dost mimo. Ale přestárlé hvězdy byly v šedesátých letech ve westernech problém celkově. Proč tu nedostal šanci třeba Robert Redford? Mám Mitchuma rád, ale tady neměl co dělat.

Aspoň že si tu užijeme Charlese Bronsona mnohem víc, než naznačují úvodní titulky, kde je označen jako "and with". Bronson hraje Villovu pravou ruku, popravčího, který má na jakýkoli problém velmi jednoduché řešení - pistoli. Přestože Brynner trval na tom, aby Villa byl vylíčen jako hrdina, film zobrazuje celou řadu dost krutých poprav bezbranných vojáků právě rukou Bronsona, který jim buď dá marnou naději, že když doběhnou ke zdi, jsou volní (nedoběhnou), nebo si třeba seřadí tři za sebe a střelí je všechny jednou ranou. Bronson tu má navíc vůbec poprvé svoje dva trademarky - knírek a Jill Ireland v malé roli až na samotném konci.

Hlavního padoucha, generála Victoriana Huertu, ztvárnil Herbert Lom, a asi nemusím říkat, že skvěle, ačkoli moc prostoru nemá, v další velmi záporné roli se objeví Frank Wolff, uvidíme tu i Fernanda Reye a na samém konci nečekaně v titulcích neuvedeného Johna Irelanda. Jinak z obsazení nikdo moc známý není, snad až na kluka, který v Pro pár dolarů navíc práskal Clintovi.

Rozjuchanou hudbou film doprovodil Maurice Jarre, je dost podobná hudbě z Profesionálů a ne moc vhodná. Když Pancho Villovu jízdu srovnám s o rok mladšími 100 puškami, tohle vychází trochu lépe. Může za to ale prakticky jen Bronson, Lom a velkolepé bitevní scény. Jinak na podobné téma spíš radši italského Tepepu nebo Žoldnéře. 7/10

PS. O tři roky později ve Španělsku ztvárnil Villu Telly Savalas. Proč ho hrál vždycky plešatý herec s parukou?

PPS. Můj čtyřicátý Bronson!

a.k.a. Pancho Villova jízda, Villa jede!

Režie: Buzz Kulik

Hrají: Yul Brynner, Robert Mitchum, Charles Bronson, Herbert Lom, Maria Grazia Buccella, Frank Wolff, Robert Viharo, Fernando Rey, Alexander Knox, Diana Lorys, John Ireland, Jill Ireland

Hudba: Maurice Jarre

Scénář: Robert Towne, Sam Peckinpah
Produkce: Paramount

USA 1968

CROSS OF IRON (1977)

Tento týden bude věnován ne herci, ale režisérovi, Samu Peckinpahovi. Nenatočil toho tolik, abych to nezvládl vidět všechno, takže proč se do toho nepustit.

A rozhodně jsem začal od správného místa. Železný kříž bude nejspíš posledním velkým a opravdu dobrým Peckinpahovým filmem, který ale, jak u něj bylo zvykem, byl postižen obrovskými problémy už při natáčení (to je tak, když jediný, kdo vám dá peníze na film, je producent německých erotických filmů), takže se v podstatě ani nedotočil. Což je ale poznat vlastně jen na otevřeném konci, protože jinak poví, co povědět chce.

Zatímco Richard Attenborough točil ve stejné době svůj velkospektákl Příliš vzdálený most s nablýskanými hvězdami, a o rok dřív Charlton Heston v čisté košili hrdinně padl v Bitvě o Midway, Peckinpah ukazuje válku naprosto bez příkras. Vojáci nejsou hrdinové, ale parta chlapů, která se jen snaží přežít. Chlapů, kteří jsou špinaví a smradlaví, každou vteřinou kolem nich vybuchují granáty a šrapnely a co chvíli hrozí, že Rudá armáda znovu zaútočí. Není obvyklé, že válečný film sleduje německé vojáky a že vlastně jim držíme pěsti, ale ani omylem film není proválečný a pronacistický, spousta scén nabízí pravý opak.

Kdysi jsem viděl první hodinu a vzdal jsem to někde potom, co se Coburn vrátil z lazaretu. Asi mi připadalo, že film nemá moc děje a základní kostru bere z podobně drsného Remarquova románu Na západní frontě klid. Udělal jsem chybu, protože až pak se začne rozvíjet děj točící se kolem snahy nadutého zbabělého velitele získat bez námahy železný kříž. Zatímco jeho vojáci čelí neustálému nebezpečí a svá ocenění získávají v podstatě proti své vůli, Stransky je ochoten leda tak tahat za provázky v pozadí a jinak se jen krčit pod stolem a čekat rozkazy shora.

Je pravda, že herci v hlavních rolích jsou už na svoje role staří. Plukovníkovi wehrmachtu na Krymu by nemohlo táhnout na sedmdesát. Coburnovi táhlo na padesát, Schellovi rovněž, a většina Coburnovy čety vypadá taky na čtyřicet. Ale mladší herci by prostě neměli tak vyžilé ksichty a v očích životní zkušenost, kterou Coburn a ostatní mají. Proti tomu v kontrastu stojí krásná tvář (i tělo) Senty Berger v epizodce zdravotní sestry. Chválit herecké výkony Coburna, Schella, Warnera a dalších by bylo nošením dříví do lesa, takže spíš upozorním na to, že velkým písmem si producent nechal do titulků napsat svoji ženu, hvězdičku německých softporen Veronique Vendell, která tu hraje němou roli sovětské vojačky, v které vlastně vůbec nemusí hrát.

Bitevní scény jsou plné slow motion a krátkých střihů, tedy všeho, co Peckinpah poprvé vybalil v Divoké bandě. Jenže zatímco tam jsme u přestřelek byli vzrušení a napjatí, tady je akce a násilí sice mnohem víc, ale co zůstává je jenom chaos, bordel, zmar. Divoká banda umírala za svou věc, vojáci na obou stranách padají do zákopů, aniž by v podstatě tušili za co.

Nejlepším Peckinpahovým filmem pořád zůstávají Strašáci. Spolu s Alfredem Garciou, Patem Garrettem a Billym Kidem a Divokou bandou však Železný kříž jasně patří do pětice toho nejlepšího, co Peckinpah vytvořil. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem ho viděl celý, ale určitě to dnes nebylo naposledy. 9/10

a.k.a. Železný kříž, Steiner - Das Eiserne Kreuz

Režie: Sam Peckinpah

Hrají: James Coburn, Maximilian Schell, James Mason, David Warner, Klaus Löwitsch, Vadim Glowna, Roger Fritz, Senta Berger, Arthur Brauss, Veronique Vendell, Dieter Schidor, Fred Stillkraut, Michael Nowka, Demeter Bitenc

Hudba: Ernest Gold
Produkce: EMI Films, Constantin Film

Západní Německo / Velká Británie 1977