úterý 16. ledna 2018

THE BIG AND WILD WESTERN REWATCH SPECIAL - část 2

Dneska to bude opravdu velké.

THE BIG COUNTRY (1958)
Po zopakování po letech jsem si uvědomil, že svým způsobem jsem viděl Velkou zemi vlastně poprvé. Před dvanácti lety běžela v televizi, ořezaná do 4:3, navíc jsem asi dvacet minut neviděl, ani už nevím proč. A v dalších letech jsem to celé nikdy od začátku do konce neviděl. Až včera, poprvé celé v širokoúhlém formátu. A ano, už v tom ořezaném podání se mi to líbilo, ale nemohl jsem ani zdaleka vidět, jak je tenhle film skutečně velký.
-Viděl jste někdy něco většího? -Pár oceánů.
William Wyler nebyl žádný troškař a tenhle film je synonymem velikosti. Opravdu rozlehlé pláně, spousta záběrů z dálky, práce s hodně vzdáleným pozadím, samozřejmě obrovská délka (dvě hodiny a tři čtvrtě). A přitom je příběh vlastně komorní a odehrává se na území, které by se dalo klidně zmenšit. Jenže tohle je VELKÁ země. Takže drama dvou rodin a dvou lidí nechtě vklíněných mezi ně se odehrává na ploše několika tisíc čtverečních mil. Což ve výsledku vypadá naprosto fantasticky. Na takové nádherně rozlehlé pláně takřka nedotčené přírody bych se někdy chtěl podívat. Na dohled žádné stavení, žádné komíny, žádné vedení. Trochu se obávám, že ani v USA už to není realitou a v místech natáčení už dávno vede dálnice či elektrické dráty.
Příběh se točí kolem muže z východu Jima, který se přijel oženit s dědičkou obrovského ranče. Rančer, major Terrill, ale má dlouholeté spory s konkurenčním rančem Hannasseyů. Oba by totiž nejraději zabrali území ležící mezi jejich pozemky, a skýtající velké množství drahocenné vody, aby ten druhý přišel o svá stáda. Území však patří mladé učitelce, kterou se tak obě strany snaží mermomocí donutit k tomu, aby jim pozemky prodala. Jim má navíc od počátku problémy se svou snoubenkou Pat, pro kterou je vlastní hrdost více než cokoli, a která má Jima vlastně spíše na chlubení. Jim však nehodlá dělat ze sebe blbečka a pro pobavení ostatních sedat na divokého koně či se prát s každým, kdo se ho pokusí urazit, v čemž je přeborníkem neotesaný předák Steve, toužící získat Pat pro sebe. Navíc se Jim nehodlá zapojovat do sporu obou rodin a vymyslí plán, jak udržet mír co nejdéle. Spor však spěje k nevyhnutelnému konci...
Prakticky jedinými čistě pozitivními postavami příběhu jsou Jim a učitelka Julie, pak možná i veselý stájník Ramon. Vyhraněně negativní postavy tu však nejsou. Prakticky na všech ostatních jde najít něco dobrého i něco špatného, včetně opileckého hrubiána Bucka, který má k čistému padouchovi nejblíž. Oběma hlavám klanů lze v určitých chvílích stranit i je nenávidět. Postavy se navíc v průběhu děje i vyvíjejí, zejména Steve. Zajímavé je, že Jim v hlavním sporu prakticky celou dobu zůstává stranou a jediné, co může udělat, je zachránit život Julii a spoustě kovbojů, kteří by zbytečně zemřeli ve sporu dvou tvrdohlavců. A ano, vystřelí za celý film jen jednou a do země. Vadí to? Vůbec.
Nevyšlo by to tak dobře, kdyby nebyly postavy tak přesvědčivě sehrány. Tedy především z mužské strany. Chválit Gregoryho Pecka by bylo nošením sov do Atén, Burl Ives i Charles Bickford coby hlavy rodů jsou naprosto přesní. Jenom v tomhle filmu se mi docela zamlouval Charlton Heston, kterého jinak spíše moc nemusím. I Chuck Connors tu podal coby Buck asi svůj nejlepší výkon vůbec. Trochu slabší je to s ženami. Jean Simmons není vyloženě špatná, ale nijak zvlášť mě nezaujala. Carroll Baker je mi pak vyloženě protivná. I mimo svoji postavu. Takže teď nevím, jestli tak dobře zahrála namyšlenou protivnou slečinku, nebo jestli nehrála dobře, ale prostě byla sama protivná, tak to bylo ok. Ale je fakt, že podobně protivně na mě působila i v jiných filmech a v ukázkách z dalších, které jsem neviděl.
Když se nad tím zamyslím, je jen málo amerických westernů, z kterých bych si pamatoval ústřední melodii. A i když si zapamatuju tu, neznamená to, že bych si pamatoval celý soundtrack. Ten většinou bývá nevýrazný. Ne tady. Jerome Moross toho k filmům moc nesložil, jeho hudba k tomuto filmu je ale naprosto vynikající a společně s Bernsteinovým soundtrackem k Sedmi statečným patří k těm, z nichž si pamatuju snad každou notu. Spojení Morossovy hudby a nádherné širokoúhlé technicolorové kamery (jednou jsem na některé záběry schválně přiložil graf zlatého řezu a mnohde to naprosto přesně vyšlo) je pro mě jedním z nejkrásnějších diváckých zážitků vůbec.
V podstatě jedna z mála výtek by byla přílišná délka. Řekněme tak o dvacet minut to přece jen mohlo být kratší. (Pozn. Nedávno jsem viděl rozhovor Na plovárně se střihačem, který prozradil trik, jak zkrátit film, aniž by si toho někdo všiml - ustřihnout z každé scény první a poslední okénko. Možná dokonce z každého záběru. U normálně dlouhého filmu se délka bez toho, aniž by něco chybělo, může klidně zkrátit až o tři minuty.) Protože zase nevím, co bych vynechal, nějaké vyloženě zbytečné scény tam nejsou. U střihu mě trochu zamrzelo, že jsem si párkrát všiml, že se střihlo na tentýž záběr, jen trochu zvětšený a přiblížený. Nevím proč. Nevypadá to hezky. Ale to jsou jen ojedinělé drobky. S dalším zhlédnutím určitě nebudu otálet dvanáct let. 9/10
a.k.a. Velká země 
Režie: William Wyler
Hrají: Gregory Peck, Jean Simmons, Carroll Baker, Charlton Heston, Charles Bickford, Burl Ives, Chuck Connors, Alfonso Bedoya
Hudba: Jerome Moross
USA 1958

pondělí 15. ledna 2018

THE BIG AND WILD WESTERN REWATCH SPECIAL - part 1

Začínáme nový speciál, tentokrát westernový. Rozhodl jsem se po letech vrátit k některým oblíbeným či obecně pozitivně hodnoceným westernům, které jsem už dlouho neviděl. Takže tenhle týden samá klasika v sedlech, s kolty a klobouky. Yippie-yay!

THE WILD BUNCH (1969)
Jestli se pohnou, tak je zabijte!
Divokou bandu provází pověst jednoho z nejlepších westernů s dvěma na svou dobu revolučními přestřelkami, které ovlivnily řadu tvůrců po celém světě, Johnem Woo počínaje, Quentinem Tarantinem pokračuje a Enzem G. Castellarim konče. Možná tahle pověst tomu filmu trochu ubližuje. Když jsem film viděl poprvé, zklamalo mě právě to, že tam jsou právě jen ty dvě přestřelky a ve zbytku filmu se zdánlivě nic neděje. Čekal jsem větší maso, navíc jsem tehdy hltal především Leoneho westerny, takže jsem čekal, ani nevím proč, něco podobně stylového. U závěrečného pochodu smrti si pamatuji, že mě rozčiloval hudební doprovod, jednoduchý bubínek krytý s jednoduchou nesedící písničkou, a říkal jsem si, že s tímhle by si Morricone vyhrál. Naprosto jsem to nepochopil. Což ve čtrnácti není zase tak divné. Na tenhle film člověk musí leccos pochopit a prožít, aby mu porozuměl. Čímž označení "nevhodné pro mládež" dostává další, důležitější rozměr.
Všichni bychom zase chtěli být dětmi. Ti nejhorší možná nejvíc ze všech.
Kdybych chtěl shrnout myšlenku filmu do jedné věty, popsal bych to asi těmito slovy: Jak má odejít chlap. O spoustě tvůrcích se říká, že natáčeli chlapské filmy, u nikoho to neplatí tak stoprocentně, jako u Peckinpaha. Nikdo se mužskou mentalitou nezabýval tak jako on. Pro všechny postavy ve filmu je prakticky nejdůležitejší ze všeho hrdost. Nesnesou posměšky, nesnesou urážky, nesnesou zradu ani lež, přestože se tak sami chovají. Neustále sobě i druhým musí dokazovat, že oni mají navrch. Pro prosazení vlastního já neváhají zabíjet. Ženy jsou tu skutečně jen v malých roličkách, a ani ony zdaleka nejsou v pozitivním světle. Drtivá většina z nich jsou děvky, hádající se o každý groš a ochotně se nastavující silnějšímu. Postavě matky nejmladšího bandity Angela by třeba John Ford věnoval určitě mnohem více prostoru jako ztělesnění rodinných hodnot, zatímco Peckinpah ji naprosto odsouvá do pozadí a já už si teď nevybavím, jak vlastně vypadala. Střet mužského a ženského principu Peckinpah mnohem lépe rozvinul ve Strašácích, tady to ale není ani potřeba.
Nezáleží na tom, jestli dáš svoje slovo, ale komu ho dáš!
Divoká banda tak není akčním krvákem plným efektních přestřelek, ale spíše meditativním westernem o pár ne zrovna nejsympatičtějších chlapech, kteří se dožili věku, v kterém už úplně nestíhají. Doba se změnila, ale oni ne. V Americe nejsou už doma, protože nestíhají moderní výdobytky, v Mexiku zase nerozumějí místní kultuře a zvyklostem. Držet palce se jim dá snad jen proto, že mezi sebou mají přece jen určitá pravidla a vztahy, které je drží jako partu pohromadě, zatímco v patách mají bandu naprostých hyen, vedenou jejich bývalým přítelem, který byl vytažen z vězení, aby své bývalé kumpány dostal. Zatímco Pike Bishop v divoké bandě musí rebelujícím bratrům Gorchovým dokazovat, že je šéf, Deke Thorntona vlastně ani nikdo nerespektuje. Lovci odměn tu nemají s noblesním Lee Van Cleefem co dělat, je to jen banda těch nejhorších vyvrhelů, kteří okrádají mrtvoly, střílí do nevinných, žen a dětí a hádají se, kdo koho zabil. A žertují o tom, že se zbaví i svého šéfa, čímž by ovšem naprosto ztratili směr. Thornton pak touto bandou, v níž vyniká dvojice Strother Martin - L.Q. Jones, pohrdá a přeje si vrátit se ke svým bývalým kumpánů, dobře ale ví, že to není možné.
Zůstaneme bok po boku, tak jako předtím! Když s někým jezdíš, tak s ním zůstaneš! A když to nedokážeš, nejsi nic než zvíře! Vyřízenej!
Mexickou revoluci jsme, hlavně v italském podání, viděli často podanou pěkně levicově idealisticky. Chudí proti bohatým, stateční proti zbabělcům. Tady z takového naivního schématu nezbývá vůbec nic. Scéna, ve které Villovy jednotky masakrují Mapacheho vojska, působí spíše tragikomicky s generálem, který stojí uprostřed válečné vřavy a odmítá vzít na vědomí, že prohrává. Černohumorných detailů Peckinpah přidal poměrně hodně, od ozbrojených kojících matek přes chlapce v důstojnické uniformě uprostřed bitvy až po scénu vykradení vlaku s naprosto neschopnou armádou, či již zmíněnou dvojku Martin-Jones. Nejvtipnější scénou je ale ta, v níž ožralý Lyle kumpánům zcela vážně oznámí, že si jednu z ošklivých prostitutek vezme. Mimochodem prostitutky byly hrány skutečnými prostitutkami, aby mohl Peckinpah rozhlašovat, že Warner Bros jim platili za štětky.
Jaký to je, bejt tak zatraceně v právu?
Napoprvé jsem byl z Williama Holdena poněkud zklamaný a říkal jsem si, že lepší by byl původně zvažovaný Lee Marvin. Teď už si tam Marvina ani nedokážu představit, a Jamese Stewarta, Burta Lancastera či Gregoryho Pecka už vůbec ne. Holden je naprosto přesný. Mým nejoblíbenějším členem bandy je ovšem samozřejmě Ernest Borgnine. Sice je to taky hovado, které používá ženy jako štít, když po něm střílejí, ale tak nějak má ze všech nejvíc plus. Napoprvé mi vadil i Edmond O'Brien, ale teď už fakt nevím, proč. Jaime Sánchez jako mladý Ángel sice sympatie moc nesklízí, ale v roli vlastně reálnějšího Chica rozhodně není špatný. Úplně si dokážu představit, že Chico ze Sedmi statečných mohl takhle nějak skončit. Na Warrena Oatese a Bena Johnsona je pět chválu zbytečné. Oba jsou naprosto perfektní. Stejně tak Robert Ryan, a o Strotheru Martinovi a L.Q. Jonesovi jsem se už zmínil. Vztah těchto dvou hyen je ovšem také pozoruhodný. Roli generála Mapacheho původně Peckinpah nabídl Mariu Adorfovi, ale ten odmítl. Myslím, že Emilio Fernández sedí dost dobře, takže mi tam Adorf nechybí.
Spousta lidí nesnese, když se mýlí.
Divoká banda není film, který bych dokázal sledovat kdykoli. Řekněme, že jsem ho po těch letech docenil. Už jsem neviděl jen výborné akční scény a dvě hodiny nudy, ale zajímavý příběh se silnými postavami. I přes velmi pomalé tempo se film zdaleka netáhne tak, jako třeba Pat Garrett a Billy Kid, který je opravdu chvílemi občas zívačka, trpělivost je ale potřeba. Jediná výtka, kterou jsem k filmu měl tehdy, a mám i dnes, je nevýrazná Fieldingova hudba. Ne, že bych nutně požadoval toho Morriconeho, ale řekněme něco melodičtějšího by některým scénám prospělo. 8/10
a.k.a. Divoká banda
Režie: Sam Peckinpah
Hrají: William Holden, Ernest Borgnine, Robert Ryan, Edmond O'Brien, Warren Oates, Jaime Sánchez, Ben Johnson, Emilio Fernandez, Strother Martin, L.Q. Jones, Bo Hopkins, Albert Dekker, Dub Taylor, Chano Urueta, Jorge Russek, Fernando Wagner
Hudba: Jerry Fielding
USA 1969

pátek 12. ledna 2018

OBLÍBENÉ TITULKOVÉ SCÉNY - část 36

Spousta lidí a jeden z nich je vrah. Ani nemusíte číst titulky a víte, že režisérem je Mario Bava.

úterý 9. ledna 2018

EYEBALL (1975)

Občas má giallo umělečtější ambice, občas ambice v oblasti šokujícího násilí či erotiky a občas ambice nemá a jen baví. To je i případ tohoto Lenziho gialla, vlastně jeho posledního. Tenhle film sice nepřináší nic opravdu nového, zato je příjemně přiblblý a zábavný. Asi bych ho zařadil někam vedle The Case of the Bloody Iris s Edwige Fenech.
Děj se tentokrát odehrává v Barceloně, kam přijíždí skupinka amerických turistů, v kterých se orientujeme snadno, protože je (aspoň mužskou část) hrají herci, které jsme viděli v tuně těchto filmů. Máme tu George Rigauda jako kněze, máme tu Johna Barthu jako tatíka, Daniele Vargase jako dalšího tatíka a Rafa Baldassareho jako šaškovitého průvodce turistické výpravy. Pak tu máme dvě lesby, z nichž jedna je černoška, Vargasovu blond ženu a jejich dceru, Barthovu dceru a především kudrnatou Martine Brochard, která se v Barceloně setkává se svým milencem Johnem Richardsonem. Výprava za památkami by byla narušována jen nejapnými žertíky ze strany Baldassareho, kdyby záhy nezaútočil vrah celý tentokrát v červeném, který obětem vždy vyřízne levé oko. Oběti přibývají, podezřelých je jak máku a policie je bezradná, zvláště když starý inspektor se už už chystá do důchodu...
Nevím, jak Lenzi naložil se svými předchozími gially, ale tohle je zcela zjevně pojato jako na nic si nehrající zábavná oddechovka. Klišé střídá klišé, vraždy se množí a zábava neutuchá. Abychom podezírali skutečně každého, dostaneme i pár podivných bezvýznamných scén, jak když se Bartha holí, najednou jako by dostal ránu, setře si z tváře pěnu a jde s břitvou do ložnice své spící dcery, než je vyrušen klepajícím Vargasem. Dostaneme tu i argentovské "něco jsem viděl a něco mi na tom nesedí". Jo a taky je tu v jednu chvíli doslovná vykradačka Torsa. Škoda je dvou věcí. Zaprvé vraždy jsou provedeny tak nějak obyčejně. I v traileru šokující vražda, při níž je oběť následně vhozena do ohrady k prasatům, ve filmu zase tak moc nevyzní. A pak je škoda, že nebyly vybrány pohlednější herečky. Ta nejkrásnější z nich, Marta May, se coby Richardsonova manželka skoro neobjevuje. Jinak nic moc. Martine Brochard sice není coby hrdinka špatná, ale přece jen, s Edwige Fenech nebo Barbarou Bouchet by to bylo o něčem jiném.
Pár pamětihodných scén se ale přece jen najde, ať už je to scéna vraždy v domě hrůzy, kterou částečně sledujeme i pod úvodními titulky, nebo závěr ve starém hradě. Vzhledem ke klišovitosti toho všeho jsem měl vsazeno na jasného podezřelého, zda jsem se mýlil nebo ne, to vám neřeknu. Konec je ale správně béčkový. Všechno podkreslil výbornou (možná až příliš) hudbou Bruno Nicolai. Je škoda, že film je dostupný jen v nekvalitní kopii, ve které v některých scénách (dům hrůzy, diskotéka) vlivem nasvícení vidíme jen červené a černé plochy a postavy třeba vypadají, že nemají oblečení apod. Údajně v Německu vyšlo v listopadu Blu ray, ale zatím jsem nikde neviděl žádné screeny, takže nemám tušení, jak to vypadá. Na kvalitnější kopii bych se určitě podíval znova. 7/10 //EDIT - Krátce před vydáním článku se HD kopie objevila. Vypadá celkem dobře. Rozhodně lépe než tohle.
a.k.a. Gatti rossi in un labirinto di vetro, The Secret Killer
Režie: Umberto Lenzi
Hrají: Martine Brochard, John Richardson, Ines Pellegrini, Mirta Miller, Daniele Vargas, John Bartha, Silvia Solar, Marta May, George Rigaud, Raf Baldassare, Andrés Mejuto, José María Blanco, Olga Pehar, Verónica Miriel, Tom Felleghy, Vittorio Fanfoni
Hudba: Bruno Nicolai
Španělsko / Itálie 1975

pátek 5. ledna 2018

STATISTIKA ROKU 2017

Ještě jednou se poohlédněme za rokem 2017 a udělejme si pár takových menších statistik.
Nejlepší filmy (nově viděné):
1) Věc (1982)
2) Blade Runner (1982)
3) Pták s křišťálovým peřím (1970)
4) Prokletí smrti (1966)
5) Rawhide (1951)
6) Muka neviňátek (1972)
7) What Have They Done to Your Daughters? (1974)
8) Your Vice Is a Locked Room And Only I Have the Key (1972)
9) Halloween (1978)
10) Dobrodruzi (1967)
Nejhorší filmy:
1) Al di la dell'odio (1972)
2) Maciste contro i mostri (1962)
3) La via della prostituzione (1978)
4) La pretora (1976)
5) Vražedný aerobic (1987)
6) Wanted Sabata (1970)
7) Tequila (1973)
8) Jonah Hex (2010)
9) Return of the Bad Men (1948)
10) Ruy Blas (1948)
Deset nejčtenějších článků:
1) Vinnetou a Old Shatterhand (2016) - 191 přečtení
2) Karl May - Winnetou, der rote Gentleman - 183 přečtení
3) Orientální filmové Mayovky - 157 přečtení
4) Lucky Luke a Daltonové - ti praví - 128 přečtení
5) Kapsy plné dynamitu (1971) - 110 přečtení
6) Věc (1982) - 104 přečtení
7) Philip K. Dick - Do Androids Dream of Electric Sheep? - 97 přečtení
8) Banánový Joe (1982) - 94 přečtení - pozor, zde možná započítány ještě návštěvy starého článku z roku 2009
9) Sal Borgese 80 - 93 přečtení
10) Lips Tullian - 90 přečtení

Je jasné, že vedou články z první poloviny roku, protože návštěvníci blogu měli více možností je rozkliknout. Na počet přečtení mají samozřejmě vliv i komentáře a rozdělení článku tak, aby na hlavní stránce byla jen část.

Nejvíce doplňované rubriky:
Film recenze 81
Výročí 14
Literatura 13
Ostatní 12
Novinky 10

Filmy podle zemí
Itálie 45
USA 20
Francie 8
Velká Británie 5
ČR 3
Německo 2
Japonsko 1
(Pokud jsem viděl film jiného původu, nemá tato země svou rubriku.)
Filmy podle žánru
Giallo 19
Dobrodružný 15
Komedie 15
Spaghetti western 15
Akční 13
Klasika 9
Sci-fi 9
Horor 8
Western 8
Thriller 7
Krimi 5
Poliziotteschi 4
Válečné 2
Peplum 1
Nejvíce článků se týkalo těchto osobností:
Ennio Morricone 11
Mario Bava 7
Edwige Fenech 5
Clint Eastwood 4
Dario Argento 4
George Eastman 4
Mario Adorf 4
Sergio Martino 4