neděle 20. ledna 2019

ENNIO MORRICONE - CHYŤ TEN ZVUK

Před pár lety tu vyšla kniha o Enniovi Morriconem, kterou sepsal český novinář a fanoušek. Kniha, která je místy spíše průvodcem po místech, kde se natáčelo pár vybraných filmů, a která vlastně se samotným tvůrcem nemají nic společného. Na opravdovou knihu o Enniovi Morriconem jsme tak museli ještě čekat. Což se vyplatilo, protože více než pětisetstránkový rozhovor nikoli s novinářem, ale rovněž se skladatelem je záležitost, která skutečně o legendě nejen filmové hudby leccos řekne, oproti předchozímu spisku.
Na začátek tedy dostaneme poněkud skákavý a dost selektivně na westerny zaměřený rozbor Morriconeho soundtracků od českého vědce Jana Švábenického, následně předmluvu autora, evidentně velice sebevědomého mladíka, který popisuje, jak se s Maestrem seznámil a proč rozhovor vůbec uspořádal. Na následujících stranách už máme rozhovor, který místy opouští schéma "otázka-odpověď" a mění se v rovnocenný dialog.
O Morriconeho dětství se tu skoro nedočteme, což je dobře. Co mě na biografiích obecně unavuje je dlouhé vrtání se v dětství osobnosti, které často není zase tak zajímavé, aby se nedalo popsat na menším prostoru. Ony příhody z dětství a školní prospěch na kariéru významné osobnosti nemají takový význam, jaký jim tyto knihy přikládají. Alessandro De Rosa a Morricone to naštěstí vědí a dětství skáčou. Obecně o samotném Mistrově životě se tu nedozvíte takřka nic. Žádné drby ze zákulisí. Románky, zážitky z války, nic takového. Kromě další Maestrovy vášně, kterou jsou šachy, se tu neřeší nic než hudba a film.
Poté, co se tedy proberou šachy a Morriconeho začátky coby aranžéra a trumpetisty se tak v úvodní části dostáváme k filmům, přičemž se připomínají zejména nejvýznamnější či nejslavnější spolupracovníci. Nejvíce prostoru dostává samozřejmě Sergio Leone, mimo jiné blízký přítel, řeč je o Pieru Paolu Pasolinim, Giulianu Montaldovi, Eliu Petrimu nebo Giuseppe Tornatorem, dalším blízkém příteli. Probírá se především to, jakým způsobem s Morriconem spolupracovali a jak jeho hudbu využívali. Pasolini například stále chtěl zapojovat do filmů i cizí skladby, ze jmenovaných si Morricone cenil v tomto směru kromě Leoneho a Tornatoreho ještě Petriho. Fanouška trochu zamrzí, že o mnohých tvůrcích by se rád dočetl víc, třeba o Corbuccim, Damianim, Argentovi či Bavovi, Sollima a Petroni třeba nejsou zmíněni vůbec, narozdíl od Castellariho, s kterým Morricone udělal snad jediný film. Rozebírá se tu rovněž spolupráce s Brunem Nicolaiem, s kterým měl Ennio dohodu stylu "Lennon-McCartney", co se týkalo filmů Alberta De Martina - většinou soundtrack složil jen jeden z nich, ale podepsáni byli oba.
Dost prostoru je věnováno i práci pro americké filmy a Oscarům, na které byl Morricone šestkrát nominován a až napošesté ho dostal (a ještě předtím za zásluhy). Amerických režisérů, s kterými Mistr pracoval, nebylo tolik, takže mě celkem překvapilo, že delší řeč je i o Donu Sieglovi, zajímavě Morricone hodnotí Johna Carpentera. Spolupráci s Oliverem Stonem Morricone chválí a váží si jej, což je celkem v kontrastu s tím, jak se Stone vyjadřoval v nějakém rozhovoru o Morriconem...
Na případ Tarantino, který se zde samozřejmě taky řeší, jsem si vynechal zvláštní odstavec. Bulvárem čas od času projedou zvěsti, že Morricone měl prohlásit, že Tarantino je debil, jeho filmy jsou krvavé slátaniny, hudbu používá bez ladu a skladu a že s ním nikdy nehodlá už spolupracovat. Naposledy se taková zvěst objevila na podzim v tak důvěryhodném zdroji, jakým je německý Playboy. Sám skladatel se proti tomu ohradil. No, tato kniha ukazuje, jak je to asi doopravdy. Morricone se vyjadřuje k Tarantinovým filmům trochu kriticky co se týe používání hudby. Potom, co podrobně vysvětlil, proč používá takové a takové postupy právě v takových a takových scénách nechápe zařazení právě konkrétních skladeb ke konkrétním scénám Tarantinových filmů. Na druhou stranu celou dobu předtím upozorňoval na to, že režisér je pánem filmu a může si dělat i s hudbou, co chce, i když občas ho mrzí vypuštění či zazdění některých skladeb. Tak se vůči tomu staví. Sám nevidí důvod, proč v Hanebných panchartech na začátku zazní jeho skladba citující Pro Elišku, ale pokud ji tam Tarantino chce, nemá s tím problém. Mnohé jeho filmy oceňuje, nejvíce asi právě Pancharty. Takže všechny tyto aféry byly zjevně pouze snůškou lží vytvořených bulvárními novináři, kteří překroutili věcně míněnou kritiku v osobní výpady.
Hodně se mluví o hudbě samotné, o jejím významu, způsobu skladby atd. Na tomhle si šmáknou asi hlavně odborníci, pro mne je to příliš vzdálené, abych tomu dobře rozuměl, mnohé myšlenky jsou ale zajímavé. Dozvíme se rovněž o Mistrově krátké pedagogické dráze či spolupráci s přáteli skladateli Na závěr ještě několik kratších rozhovorů s Morriconeho kolegy či přáteli (promluví např. Giuseppe Tornatore, Luis Bacalov či Giuliano Montaldo).
Co mě jedině zklamalo je, že to z rozhovoru vypadá, jako by Morricone neskládal pro jiné kinematografie než italskou a americkou. Jako fanouška mě mrzí, že ani jednou není zmíněno jméno Henriho Verneuila, ale o tvorbě pro francouzský film, která je v Morriconeho díle významná, nepadne ani slovo. Dál trochu místního čtenáře zamrzí, že není zmíněna jeho spolupráce s Českým národním symfonickým orchestrem, s kterým Morricone koncertuje po celém světě. Ale to jsou jen drobné výtky. Ani do tak rozsáhlého rozhovoru se prostě nevejde devadesát let života neskutečně plodného umělce.

úterý 15. ledna 2019

GIARRETTIERA COLT (1968)

Bože,co tohle bylo za ptákovinu? Nebo si ze mě někdo dělal kozy?
Začíná to sérií titulků, vysvětlujících, že v 60. letech 19. století probíhala v Mexiku občanská válka, francouzská armáda, Maxmilián, blablabla. Následně vidíme několik Francouzů připoutaných ke křížům, kteří jsou následně zběsilým zjevně nemexickým Mexičanem Walterem Barnesem vyhozeni do vzduchu. K Barnesovi doletí utržená noha, ten ji zhnuseně zahodí.

Co? Moment!

Tenhle film stojí na straně francouzské intervenční armády? Zajímavá změna, ale obyvkle bývala vykreslována tak, aby připomínala německé okupanty. Ale budiž.
V dostavníku jede Nicoletta Machiavelli, vykládá si karty, přičemž máme nádherný pohled do jejího plného dekoltu. Toho si, jak jste již viděli, v tomto filmu užijeme dosytosti. A celková Nicolettina krása je asi jediným pozitivem filmu. Ne tak její herectví, které je příšerné. Úplně slyším pokyny režiséra: "Teď se dívej dopředu. Teď se podívej do strany. Teď se zasměj. Teď se přestaň smát a dívej se dopředu."
Kdyby ovšem nejhorším, co tu uvidíme, bylo neherectví hlavní představitelky, obsazené zjevně pro naprosto jiné důvody, bylo by to ještě fajn. Po titulcích sledujeme dva francouzské špiony, kteří jsou ihned zajati Barnesem. Jiný francouzský špeh je ale propustí. Jak špioni zdrhají, doběhnou dostavník s Nicolettou, ovšem v tom dostavník přepadne a zastaví skutečný padouch filmu, Claudio Camaso zvaný Rudoch, zrzavá paruka, červené pončo, který pro změnu hraje jako utržený ze řetězu. Camaso jednoho zvěda zastřelí a s druhým se nesmyslně dlouho pere, dokud Nicoletta nevytáhne kolt s írou v hlavni ve tvaru srdíčka a nezastřelí Camasova kámoše. Camaso se lekne a uteče.
Střih, přesun do městečka, kde se banda statečných Američanů rozhodla pro zábavu věšet Mexičany. Proč ne. Prvního zachrání Nicoletta, která ihned odchází. Proč, co, kdy, kde, jak? Druhého pověsí, přijede Barnes, střelí kata. Pak zjistí, že oběšenec byl zrádce, tak se postřelenému, stojícímu pevně na nohou, omluví, napije se se šerifem a odjede!

Francouz přijíždí do města, kde se setká se šerifovou dcerou, která se do něj hned zamiluje. Problém je, že do rusovlasé dcerky je rovněž zamilován Camaso.

Já to zkrátím. Celou první půlku filmu nesledujeme nic než Camasa, kterak se snaží dostat šerifovu dceru, přičemž se pere s francouzským vojákem, aniž by mu to dalo práci. Paralelně sledujeme Nicolettu, jak hraje karty, přičemž s sebou táhne kočárek se záhadným obsahem. Nebojte, žádné zbraně - v kočárku je liliput, který Nicolettě napovídá při kartách! Jejímu milému zase napovídá papoušek! Mimochodem nikdo v kartách neprohrává, protože by se zahleděl Nicolettě do výstřihu. Všichni její vyzývavost berou jako hotovou věc, tečka. Nic, co by nás vzrušovalo.
Že je Camaso magor jsem se už zmínil. Aby Barnes nepřišel zkrátka, má koně jménem Kokain a dává mu drogy!

Jak dlouho sledujeme vojáka a dceru, které při různých bitkách, například v kupce sena uprostřed pouště (!) taky div nevypadnou kozy, tak zhruba v polovině filmu nadobro zmizí z děje a objeví se až na konci. Naštěstí. Nicoletta se začne objevovat (a pózovat) trochu víc, ale že by její role dávala moc smyslu, to se taky moc říct nedá. Ale co se divit, smysl tu nedává vůbec nic. Tvůrci se občas snaží o komedii a občas o patos (scéna, kdy Nicoletta jede zachránit za zvuků dramatické hudby svého milého, přičemž se přes obraz promítají záběry, které jsme s ním už viděli), nejde jim ani jedno. Vše je směšné spíš nechtěně.

Například vystoupení dvou sexy blond tanečnic v salonu, které obě totálně kazí a stejně o to vystoupení naprosto nikdo nejeví zájem a tanečnice, která se jednoho muže pokouší svádět, je hrubě odstrčena. Nebo velká přestřelka ve městě, které se hrdinové nezúčastní, přestože ji vyprovokovali, protože právě nastal čas na lásku. Šerif prohlašuje, že má sbírku podvazků. Nicoletta střelí po zvědavci, který chce nakouknout do kočárku, s tím, že by dítě vzbudil.
Člověk má pocit, že ten film provázely tak těžké finanční problémy, že nejen že některé scény byly vystřiženy, ony ani nebyly natočeny. Třeba sledujeme, jak je Camaso napaden svým společníkem. Zatímco slyšíme zvuky bitky, v obraze jsou detaily na nepřítomně zírající Nicolettu a jejího milého. A pak rovnou vidíme, jak Camaso společníka sváže. To, co se natočilo, pak bylo jakž takž sešito dohromady, aby to dávalo nějaký drobný smysl. Ale pořád celkem nahodile. Neztrácejte tímhle vůbec čas. Všechno, co z filmu potřebujete vidět, je tady na screenshotech. 4/10
Takový stín v noci!
a.k.a. Garter Colt
Režie: Gian Rocco
Hrají: Nicoletta Machiavelli, Claudio Camaso, Walter Barnes, Marisa Solinas, Silvana Bacci
Hudba: Giovanni Fusco, Gian Piero Reverberi
Itálie 1968

sobota 12. ledna 2019

UNO DOPO L'ALTRO (1968)

Zábavný špageťák, který tentokrát netáhne ani tak hrdina v podání prkenného Richarda Harrisona (zde však jeho prkennost většinou nevadí), jako spíše zajímavě zamotaný příběh, který se neodvíjí podle zaběhnutého schématu. Několikanásobná bouda týkající se uloupeného zlata je jako ze Sartany, ale vlastně je dobře, že to není Sartana, protože takhle se můžeme dočkat i pár překvapení týkajících se hlavního hrdiny.
Obrýlený Harrison se ale do děje dostane až trochu později, napřed sledujeme zápornou stranu tvořenou dvěma stranami, z nichž jednu vede José Manuel Martín a druhou José Bódalo, tentokrát bez kníru a coby Američan, zdánlivě ctihodný ředitel banky. Společně se dohodnou na loupeži, jenže Bódalo Martína zradí a nechá banku vyloupit svými lidmi dřív. Všichni věří, že banku vyloupil Martín, a v tuhle chvíli přijíždí na scénu obrýlený hrdina Stan. Což samozřejmě s sebou nese posměšky místních pobudů, ale třeba i zajímavý záběr z pohledu první osoby, kdy jsou mu sundány brýle. Zajímalo by mě, jestli upravili objektiv kamery tak, aby jej brýle zostřily.
Film je zábavný, líbila se mi zvláště závěrečná třetina, kde se sice víc čeká než koná, ale o to víc je tu napětí. Bohužel závěr sám je až moc překombinovaný a gradace během něj tak nějak vyprchá. Zvláštní rovněž bylo nakládání s Martínovou postavou, která se v půlce děje změní skoro až v kladnou, takřka zbytečná byla zápletka s nevěrnou Mexičankou, no a že některé scény dohromady nedávaly moc smyslu je zbytečné říkat. Hudba složená tentokrát dvěma skladateli je pěkná, ale zařadit ústřední píseň k scéně mučení nebylo zrovna vhodné. Když už jsme u toho mučení, film je nečekaně brutální, krví se nešetří, lidé jsou páleni, Harrison si vyoperovává kulku z těla apod. I přes výše zmíněné výhrady jsem se u filmu docela dobře bavil. Není to samozřejmě nic zázračného, ale to od druholigového spaghetti westernu nikdo nečeká. 7/10
a.k.a. One After Another, The Day After Tomorrow, Coffins for 9, One After the Other
Režie: Nick Nostro
Hrají: Richard Harrison, José Bódalo, Paolo Gozlino, Pamela Tudor, José Manuel Martín, Jolanda Modio, José Jaspe, Hugo Blanco, Eugenio Galadini, José Canalejas, Fortunato Arena, Gofreddo Unger, Roberto Messina, Luis Barboo
Hudba: Fred Bongusto, Berto Pisano
Itálie / Španělsko 1968

pondělí 7. ledna 2019

ZNÁMÍ NEZNÁMÍ

- Tati, co je to teror? - Já zapomněl, takový slova se ve třetí třídě ještě nepoužívaj, co? - Jak to mám vědět? Vyšel jsem ze druhý!
Amerického herce Gena Evanse si asi podle jména nevybavíte, ale jeho ryšavou vousatou tvář jste určitě viděli v jednom z mnoha amerických westernů, v kterých hrál. Narodil se roku 1922 v Arizoně. Pravděpodobně po službě během druhé světové války začal koncem čtyřicátých let hrát a objevovat se ve filmech. Jednu z mála svých hlavních rolí ztvárnil v oceňovaném americkém válečném filmu režiséra nízkorozočtových filmů Samuela Fullera jménem Steel Helmet (Ocelová přilba, 1951). Film se odehrává v době korejské války a Evans v něm ztvárnil drsného mazáka. U Fullera se ještě objevil ve filmech Fixed Bayonets (1951) a Shock Corridor (1963). Jinak však hrál spíše malé role a epizodky. Objevil se s Kirkem Douglasem ve filmu Eso v rukávu (1951), s Gregorym Peckem (či Jiřím Voskovcem) se objevil ve westernu Bravados (1958), se Stevem McQueenem v Nevada Smithovi (1966), s Johnem Waynem ve Voze plném zlata (1967), hlavní roli sehrál v britské vykradačce Godzilly nazvané Behemoth, the Sea Monster (1959). Jako jeden ze synů Waltera Brennana byl k nepřehlédnutí v Podporujte svého šerifa (1969), zajímavé role sehrál u Sama Peckinpaha (Pat Garrett a Billy Kid /1973/, Balada o Cable Hogueovi /1970/). V osmdesátých letech hrál spíše v televizi, vidět jsme ho tak třeba mohli i jako nadutého reportéra v jednom dílu M*A*S*H. Zemřel 1: dubna 1998.

středa 2. ledna 2019

COMMANDO NINJA (2018)

Možná jste viděli Kung Fury. Fanouškovský film natočený za peníze z Kickstarteru o neporazitelném kung fu bojovníkovi, který musí v osmdesátých letech porazit Hitlera a jeho nacisty za pomoci triceratopse, Hackermana, Vikingů a Davida Haselhoffa v roli auta. Kung Fury je sice sranda, která působí silně osmdesátkově (byť filtr navozující atmosféru staré VHS připomíná spíše špatně překryté 3D), ale zároveň ve svých třiceti minutách stíhá být přeplácaný a nabitý až příliš nevkusně trapnými vtípky vrcholícími zženštilým Hitlerem a Thorem milujícím svoje bicepsy. Tank you!
Na tohle jsem viděl trailer už někdy loni, ale pak jsem na to zapomněl. Teď se to vynořilo komplet na youtube, nahrané přímo režisérem, a dokonce s českým rychlodabingem, který dělal skutečný amatérský překladatel přelomu 80. a 90. let. A něco vám řeknu... Kam se hrabe Kung Fury. Ten si na osmdesátky jen hrál. Z tohohle filmu přímo dýchají. Pokud znáte osmdesátkové filmy, objevíte na každém rohu další a další narážku, od Predátora přes Ramba až po Sám doma (!), a ještě je to celý film neutuchající zábava. Dokonce i akce se povedla a zdaleka z ní neřve "animovali jsme to na počítači" jako z Kung Fury. I intro s pláží, aerobic kazetou s Arnoldem a videohrou z Vietnamu je snad ještě víc osmdesátkové než osmdesátky samy. Přidejte vtipné postavy odkazující na klasické hrdiny a získávající si sympatie samy o sobě, byť zdejší hrdina samozřejmě nemůže kromě svalů měřit s Arnoldem, Slyem nebo Chuckem nic.
Škoda je pár věcí. Zaprvé v druhé půlce tomu nakrátko dojde dech a humor. Rychle ubíhající film najednou silně zpomalí a přestane bavit. Zadruhé škoda viditelně digitální krve, ale na druhou stranu je třeba ocenit viditelné figuríny ve scénách vybuchujících hlav apod. Potetovaná kunda lezoucí z bazénu taky působí spíš jako 2018 než 1986. A konečně je škoda, že je to tak krátký. Tohle bych vydržel celých 100 minut, oproti Kung Fury, kterému už na konci po těch 25 minutách přece jen došel dech. Commando Ninjovi taky, ale zase ho částečně ještě stihne nabrat. Fakt si to na youtube vyhledejte a zhlédněte, díky dokonalému rychlodabingu se také dozvíte, jak vypadá země po vítězství socdemáků. Že film američtější než Amerika a osmdesátkovější než osmdesátky natočili Francouzi roku 2018 je jen třešničkou na dortu. 8,5/10
Režie: Benjamin Combes
Hrají: Eric Carlesi, Philippe Allier, Stéphane Asensio, Olivier Dobremel, Charlotte Poncin, Thyra Hann Phonephet, Cécile Fargues, Anaëlle Rincent
Hudba: Thomas Cappeau
Francie 198... 2018