ADVENTNÍ KALENDÁŘ 1/2

V poslední době, když už se na něco podívám, je to klasika, kterou dávno znám a nemá cenu tu o ní psát. Například není nic nového, co bych napsal o Blade Runnerovi, a není důvod se tu rozepisovat o Cestě do hlubin študákovy duše. Nicméně abyste neřekli, že se tu nic neděje, a vzhledem k tomu, že půlka předvánočního času je pryč, rozbalíme si teď zpětně dvanáct okének pomyslného adventního kalendáře a podíváme se na dvanáct tipů, na co se v prosinci podívat, většinou z toho, o čem jsem tu už před delší dobou psal.

 

Jackie Brown (1997)

Jedna z nejlepších a zároveň nejméne tradičních tarantinovek, o které jsem tu nikdy nepsal (ale byl podcast). Nemá energii jeho jiných filmů, ale zato jede na úplně jiné, klidnější, vyrovnanější vlně, aniž by šlo o nějaký čajíček. Pam Grier a Robert Forster jsou naprosto skvělí, nicméně to se dá říct o celém obsazení. 

 

The Outfit (1973)

Na ČT poměrně nedávno uvedeno jako Černá výprava. Pokud se vám líbil Point Blank s Marvinem, je to film pro vás, zpracovává předlohu ze stejné série knih od Donalda Westlakea. Pokud se vám nelíbil Point Blank a máte radši méně experimentální sedmdesátkové thrillery, je to film pro vás a uvidíte v něm určitě řadu svých oblíbenců (Robert Duvall, Joe Don Baker, Karen Black, Sheree North, Bill McKinney). Pokud máte radši padesátkové noiry, i tak je to film pro vás, protože jede na této estetice včetně obsazení řady noirových legend (Robert Ryan, Jane Greer, Marie Windsor, Timothy Carey, Richard Jaeckel).

 

Babylon (2022)

Lesk a bída Hollywoodu přelomu 20. a 30. let. Ne úplně originální, občas až moc snaživě šokující, příliš dlouhý, ale pořád dost dobrý film s výbornými výkony zejména Margot Robbie a Brada Pitta. Kdybych dostal na výběr, jestli radši na Vánoce sledovat Robbie, jak pozvrací milionáře na snobském večírku, nebo ztrapňující se obsazení kterékoli Troškovy pohádky, je jasné, co si vyberu...

 

Hold-up (1985)

Tohle je možná i tip pro mě, protože jsem to od doby, co jsem si to koupil na trafikovém DVD (cca 2008?) neviděl. Přitom první půlka se mi, co se pamatuju, líbila velmi. Belmondo jako další sympatický dareba přepadávající banku v Kanadě, Kim Cattrall dávno před tím, než začala se Sexem ve městě.

 

La via della droga (1977) 

Eurocrime akční oddechovka od Castellariho s Testim v hlavní roli. Občas moc zamotaná, občas moc jednoduchá, ale závěr s neutuchající akcí včetně riskantního letu pod mostem stojí za to.

 

Rustlers' Rhapsody (1985)

Limonádový Joe po americku, a vůbec ne špatně. Tom Berenger jako seriálový kovboj, který si uvědomí, že je v seriálu, to má nečekaný přesah, stejně jako jeho vztah se sidekickem G. W. Baileym. A perfektně zužitkovali i to, že z ekonomických důvodů natáčeli ve Španělsku.

 

Sanjuro (1962)

A tohle by taky i pro mě stálo za to zopakovat. Samurajská klasika se na Vánoce hodí. Ať nemáchá mečem jenom Bajaja, princ Velen a princ Jasoň. 

 

Trumbo (2015)

Ne, že by tohle drama nemělo svoje mouchy, ať už v ne úplně dobře prokresleném prostředí nebo velmi naivním pohledu na ideologii, kterou Dalton Trumbo a další zastávali, ale jako takový odlehčený příspěvek k filmům o Honu na čarodějnice se to vidět dá. Stojí to ovšem hlavně na hercích - bez Bryana Cranstona, Johna Goodmana nebo Christiana Berkela by to snad ani za vidění nestálo.

 

Happy end (1967)

Banální příběh z černé kroniky zpracovaný tak originálním způsobem, že člověku jde hlava kolem. Doporučuju po filmu trochu oddech a srovnat si, jak v reálném světě funguje následnost.

 

Death Wish V: The Face of Death (1994)

Vánoční Bronson! Ano, i v porovnání s trojkou je to šmíra. Ale pár vychytaných smrťáků, které ukazují, že ani tvůrci film nebrali úplně vážně, stojí za to. Kremrole jsou top!

 

Das Vermächtnis des Inka (1966)

Vinnetou běží do omrzení, proč nemrknout na málo uváděnou Mayovku, protože v ní nejsou ani Brice, ani Barker? Francisco Rabal v roli bandity, zvláště s dabingem Soběslava Sejka, je fantastický, a i toho Vladimíra Ráže tu uslyšíte - tentokrát ovšem dabujícího Rika Battagliu.

 

Chi trova un amico, trova un tesoro (1981)

Alan je moudrý a Charlie je jeho prorok. I když jsem to viděl milionkrát, stejně si musím někdy pustit plnou italskou verzi, kde je pár scén navíc, které u nás neběžely. Na druhou stranu doufám, že kvůli tomu nikdo neudělá nový dabing. Zjakatum! 

 

Pokračování na Vánoce. 

THE SHOW WITH A NAME - WESTERNY SERGIA CORBUCCIHO

Další díl The Show With A Name se tentokrát podívá na všechny westerny Sergia Corbucciho a na jejich řazení dle mě.

CHE C'ENTRIAMO NOI CON LA RIVOLUZIONE? (1972)

Poslední Corbucciho western, který mi zbýval, jsem odkládal z mnoha důvodů. Zaprvé z důvodu jeho dostupnosti. Film vyšel na DVD pouze ve Španělsku ve zkrácené verzi (tu jsem viděl), existuje anglická kopie z VHS, která je ale v příšerném nekoukatelném i neposlouchatelném stavu. Zadruhé, nehraje tu Franco Nero, nehraje tu Tomas Milian, Vittorio Gassman a zvláště Paolo Villaggio jsou pro mě herci z typu italských komedií, které nevyhledávám. Navíc jsem byl přesvědčen, že film je až z roku 1974, takže jsem to bral jako Corbucciho v době, kdy už na cokoli kromě čistých bláznivých komedií rezignoval. Čekal jsem ukřičenou nevtipnou řachandu s Gassmanem a Villaggiem, a dostal jsem regulérní třetí díl Corbucciho revoluční trilogie.

Jasně, není tu Nero ani Palance, ale tématem je to hodně blízko. Tento film ze všech tří nejjasněji komedie, kde se mohou dít pěkné blázniviny, a hlavní postavy tu jsou dva lidi, kteří neumí ani vzít pistoli do ruky, jeden je kněz a druhý herec. Vlastně tak trochu Velký flám v mexické občanské válce. To ale neznamená, že by se tu místo střílení lidi prali a padouši směšně padali po šlupkách klackem do hlavy. Zejména v líčení krutosti mexické armády si tentokrát Corbucci vůbec nebere servítky a prezentuje nám hrůzovládu plnou poprav, masakrů, kolaborantství a bezcitnosti. Vláda nabízí peníze za usekané ruce povstalců, které nejhorší chamraď seká Indiánům. Nezaopatřené děti jsou pohozeny s medailonem Emiliana Zapaty v domnění, že se o ně takto aspoň někdo postará. A do toho všeho se dostali dva Italové, kteří netuší, která bije.

Nedostupnost filmu bude asi nejspíše spočívat v tom, že byl vytvořen pro domácí publikum a ne na export. Máme tu hned několik italských imigrantů a další postavy mluví o tom, že mluví italsky (což ve španělském dabingu zní vtipně). Ze začátku mi to trochu připadalo na sílu, nemám tohle moc rád, ale po nějaké době už to začne být jedno a nikdo už nevysvětluje, proč hlavním postavám rozumí. Naštěstí.

Jako komedie to ale funguje dobře. Jasně, je to lidovka, ale velmi to zachraňují právě hlavní představitelé. Gassman sice přehrává, ale jeho postava je přehnaně teatrální herec, který je přesvědčen o své genialitě, a Gassman to hraje tak, že za celý film nezačne být protivný. Villaggio je naopak překvapivě velmi civilní, umírněný a tím se s Gassmanem skvěle doplňují. Vtipných scén i gagů je tu dost, a dost jsem se nasmál, aby mi za chvíli ztuhl úsměv na tváři při pohledu na další popravy za zvuků Verdiho oper nebo u až hororové scény, kdy se jednorucí Indiáni v maskách vyrazí pomstít.

 

V Žoldnéři šlo o chytračení mezi peónem vybírajícím si mezi revolucí a zbohatnutím a Polákem, který začal pro peníze a skončil pro přátelství. V Companeros to bylo vlastně podobně. Tady, podobně jako v Leoneho Kapsách plných dynamitu, se na začátku hrdinové snaží z revoluce utéct, aby se do ní nakonec zapojili - ne pro falešné komunistické ideály, ani náznak rudé (kromě krve) tu neuvidíme, ale protože krutost protivníka jim nedovolí jinak. Eduardo Fajardo tu nehraje ani prohnilého kapitalistu, ani troubu v důstojnické uniformě, ale naprostou fašistickou svini, která proti povstalcům bojuje bez ohledu na jakoukoli morálku.

V podstatě zklamání plyne hlavně z hudby, kterou Morricone vytvořil jedinou skladbou, nijak zvlášť dobrou, připomínající jinou skladbu z Companeros. O lepší soundtrack se postaral Giuseppe Verdi, jehož árie doprovázející hromadné popravy na začátku filmu je výborný nápad. Je škoda, že tento film není dostupný lépe, určitě si nezaslouží být tak přehlížený. Španělský dabing překvapivě nebyl špatný, ale tady to asi chtělo italštinu. (Nebo kdyby existoval český dabing s Vladimírem Brabcem a Stanislavem Fišerem.) 8/10

a.k.a. Co my máme společného s revolucí?, What Am I Doing In the Middle of This Revolution?

Režie: Sergio Corbucci

Hrají: Vittorio Gassman, Paolo Villaggio, Leo Anchóriz, Eduardo Fajardo, Riccardo Garrone, Rossanna Yanni, Victor Israel, José Canalejas, Simón Arriaga, Lorenzo Robledo

Hudba: Ennio Morricone
Produkce: Dear Film

Itálie / Španělsko 1972

DJANGO & DJANGO (2021)

 

Na Netflixu se objevil tenhle dokument o westernech Sergia Corbucciho, a myslím, že určitě stojí za vidění. K filmu samotnému jen pár poznámek:

Většina Corbucciho filmografie je opomíjena, tohle je hlavně o westernech. Ukázky uvidíme z většiny, Massacro al Grande Canyon a Křiváci jsou aspoň zmínění, o Johnny Orovi a Napřed střílej, pak se ptej nepadne ani slovo.

Většinu filmu tvoří rozhovor s Quentinem Tarantinem, který tu na začátek popíše jednu scénu nezařazenou ani do filmu Tenkrát v Hollywoodu, ani do románového zpracování - setkání Ricka Daltona a Sergia Corbucciho. Člověk se trochu na začátek diví, proč se tolik času věnuje fiktivní události z fiktivního světa a většinou fiktivních postav, ale myslím, že ono vyprávění má vztah k celému dokumentu - spíš než biografický dokument o Corbuccim jde o pohled především Tarantina na jeho westerny a jeho osobnost, doplněnou výpověďmi Franca Nera a Ruggera Deodata. Django & Django má blíž k dokumentům jako je Bogdanovichův portrét Johna Forda nebo Scorseseho třídílná esej o klasických hollywoodských filmech. Tarantino komentuje Corbucciho filmy tak, jak je vnímá, a vlastně si tu tím nahrazuje svou nedopsanou knihu o Corbuccim. Nemluví o sobě, svých filmech a svém vztahu ke Corbuccimu, ale už třeba na začátek přinese interpretaci, kterou vztahuje na všechny Corbucciho westerny, vysvětlí ji a komentuje. A tohle není typ dokumentu, který by dával dohromady různé názory a přinášel polemiku, spíš ten typ, který přednese jednu interpretaci a čeká na další dokument, který by přinesl protinázor.

Vlastně je s podivem, že film režíroval italský dokumentarista, jako by vlastně přejímal Tarantinův názor a jen ho doplnil archivními materiály (včetně různých rozhovorů se samotným Corbuccim) a rozhovory s Ruggerem Deodatem a Francem Nerem, kteří přinášejí vzpomínky. Nero a Deodato mluví ve filmu italsky, Tarantino anglicky a ozve se i francouzština, v ukázce z dobového týdeníku, kde filmaři navštívili natáčení westernu Gun Shy Piluk. I zde se člověk dozví něco, co netušil - třeba, že se klidně v jedněch kulisách natáčely dva filmy najednou a stávalo se, že koně přebíhali z jednoho natáčení do druhého.

Čemu se film, ale poměrně pochopitelně, nevyhnul, to jsou spoilery. Takže pokud se na to podíváte, což doporučuji, jako první určitě zhlédněte minimálně Velké ticho, Djanga a Specialistu, doporučuje se rovněž Minnesota Clay a Žoldnéř.  Zajímavou interpretaci rovněž Tarantino přináší k filmu Sonny and Jed, což mě potěšilo, protože většinou bývá opomíjen. U filmu Co my máme společného s revolucí? pak neuvidíme bohužel ukázky přímo z filmu, ale zato bohaté materiály z natáčení.

KILL ME QUICK, RINGO, SAID THE GRINGO

Když už je dostupná kvalitní verze Tenkrát v Hollywoodu, rozhodl jsem se trochu rozebrat italskou kariéru Ricka Daltona, a do jaké míry odrážejí jeho filmy skutečnou italskou kinematografii roku 1969.

Rick odlétá do Itálie v únoru 1969, aby natočil western v režii Sergia Corbucciho s názvem Nebraska Jim. Nebraska Jim je alternativní název filmu z roku 1966 (Ringo del Nebraska). Roku 1969 už by pravděpodobně nikdo film s tímto názvem netočil, a nejméně ze všech Sergio Corbucci. Už z plakátu Nebraska Jim vypadá jako snaha o americké béčko v italsko-španělském provedení. Poslední western tohoto typu natočil Corbucci v roce 1965. Nejsem si jist, jestli existuje spaghetti western tohoto typu natočený po roce 1967.

Na plakátu, který koluje po síti, bohužel nevidíme víc, než jméno režiséra. Ve filmu krátce můžeme zahlédnout pár jmen, která se ve filmu měla rovněž objevit: Frank Wolff, Aldo Sambrell, Eduardo Fajardo, Luigi Pistilli, a neidentifikované jméno pravděpodobně ženské herečky. //EDIT 1.11.2024 - Jde o fiktivní herečku Daphnu Ben-Cobo, jejíž představitelkou je Daniella Pick, Tarantinova manželka. Vystupuje na záběrech z natáčení a z premiéry. Je fakt, že bych rád viděl Corbucciho western, kde by hráli spolu Wolff, Sambrell, Fajardo a Pistilli (přičemž všichni u Corbucciho hráli významné role). K plakátu byla ve filmu přiádna hudba ze staršího (1966) Balcazarova westernu Dynamite Jim.

Druhým westernem má být film Kill Me Quick, Ringo, Said the Gringo, režírovaný Giorgiem Ferronim (a.k.a. Calvinem Jacksonem Padgetem). No, budiž, ale pod něčím takovým bych čekal spíš podpis někoho jako byl Castellari nebo ještě spíš Garrone. Rick Dalton tu už vypadá drsněji, tohle je film, který mohl vzniknout v roce 1969, ale spíš bych ho čekal podle názvu tak 1967 nebo 8. S Rickem se ve filmu měli objevit Ida Galli a.k.a. Evelyn Stewart, Germán Cobos, Gino Pernice (který se stoprocentně objevil i u Corbucciho ;) ), Giovanni Cianfriglia a.k.a. Ken Wood, Massimo Righi a.k.a. Max Dean a Andrea Bosic, a jako vedlejší hvězda Joseph Cotten. Dokonce víme, že scénář měli napsat Fernando di Leo a Ernesto Gastaldi. Nejsem si jist Gastaldim a Cottenem, ale opět jde o lidi, kteří aspoň v jednom Ferroniho westernu předtím hráli nebo na něm spolupracovali. To už je celkem pečlivost. Z tohohle jsem doufal v nějakou ukázku, ale bohužel...

Třetím westernem má být Red Blood Red, Skin podle románu The Only Good Indian is a Dead Indian. Plakát je tentokrát pouze úpravou plakátu k filmu Land Raiders, akorát se změnily nápisy a z George Maharise (který je ve filmu zmíněn jako jeden z Rickových věčných rivalů) se stal Rick Dalton. V obsazení zůstal Telly Savalas, dál tu má hrát Carroll Baker a Francesca Capucci, což je smyšlená postava italské herečky, kterou si Rick vezme. Ve filmu ji hraje Lorenza Izzo. Film má být natočen Joaquínem Luisem Romero Marchentem, spolunapsán jeho bratrem Rafaelem. Nejsem si jist, jestli existoval producent Poncho Sanchez.

A posledním italským filmem je eurospy Operazione Dyn-O-Mite, z kterého uvidíme i ukázku. Akorát je to Corbucciho film Pohyblivý terč (Bersaglio mobile) z roku 1967, kde akorát nahradili Ty Hardina Leonardem DiCapriem. Podle plakátu viděného ve filmu dále hrají Margaret Lee, Gordon Mitchell (jehož tvář i uvidíme v ukázce), Lloyd Battista, Michael Rennie, Aldo Berti, Guido Lollobrigida a.k.a. Lee Burton, opět Francesca Capucci a opět Cianfriglia a.k.a. Ken Wood, to vše pod taktovkou Antonia Margheritiho.

Italské angažmá Ricka Daltona je jen kapitolkou v celém filmu, a jeho dilema, zda má hrát v Itálii nebo ne, jen vedlejším motivem. Mrzí mě, že jsme z žádného z westernů neviděli ukázky. Co se týče dalších, amerických Rickových rolí, vidíme plakát a úvodní titulky westernu Tanner, občas zahlédneme plakát westernu Comanche Uprising a hlavně vidíme ukázku (ale ne plakát, bohužel), válečného akčního filmu 14 Fists of McCluskey.

Dva fiktivní herci - Francesca Capucci a Rick Dalton, neboli Lorenza Izzo a Leonardo DiCaprio. Tou svatbou s italskou herečkou zase Daltonova postava připomíná Richarda Harrisona.

Jinak herci, kteří měli inspirovat postavu Ricka Daltona, měli být tito: Ty Hardin (začínal v televizních westernech a pak odešel do Itálie), Burt Reynolds (začínal v TV westernu, přátelství s kaskadérem Halem Needhamem), Steve McQueen (Rickův seriál Bounty Law je šit podle seriálu Wanted Dead or Alive, i Steve navíc měl svého dabléra kamaráda), Ralph Meeker, Edd Byrnes, Pete Duel.

Fiktivní americký western, s plakátem inspirovaným Navajo Joem.

Když k McCluskeymu neexistuje oficiální plakát, udělali ho aspoň fanoušci.

RICK FUCKING DALTON

Další dva plakáty na neexistující filmy. Tohle mě baví. Nejsem si jist, kolik toho ve výsledku ve filmu bude, ale budování celýho toho světa je super.

Použití Corbucciho jména je zvláštní, ale předpokládám, že k tomu má Tarantino od jeho dědiců, stejně jako od Margaret Lee, povolení.
Mimo téma - 16. června uvidíme na obrazovkách ČT Corbucciho I crudeli (pod názvem Křiváci). Cottena by měl dělat Jiří Plachý (to sedí), u zbytku se uvidí. ČT rovněž zakoupila Hosseinův western Une corde, un colt.

THE YELLOW AND YET BLOODY GIALLO SPECIAL - část 4

Pro dnešek se podíváme na Nieves Navarro, opět nabarvenou na zrzavo a přejměnovanou na Susan Scott, a to v hlavní roli.

LA MORTE ACCAREZZA A MEZZANOTTE (1972)

Vavava vavava vavavává váá Valentííínáááá
Sotva si na ten film vzpomenu, hned mi ta Ferriova melodie vyskočí v hlavě. Jako vždy u Ercoliho, film se točí kolem hlavní hrdinky v podání jeho ženy Nieves Navarro, která tu vypadá snad ještě lépe než kdy dřív. Ale nejen to, narozdíl od tradiční femme fatale či dívky v nesnázích tu hraje silnou hrdinku, která si nenechá nic líbit a rázně se vrhá do pátrání po rozuzlení záhady, do které se dostala, přičemž se setkává s divnějšími a divnějšími lidmi.

Na začátku modelka Valentina (Navarro) experimentálně vyzkouší novou halucinogenní drogu, přičemž její reakce jsou sledovány tiskem. V halucinaci Valentina vidí muže v černých brýlích, kterak železnou rukavicí s ostny zavraždí mladou ženu. Mohla by to být jen halucinace, jenže po vyjití článku se onen muž skutečně objeví a pokouší se Valentinu zabít. Policie si ale myslí, že jde jen o pokus o vyvvolání senzace, nevěří jí ani její přítel, sochař Stefano, ani novinář Gio, který článek sepsal. Navíc se objevují stále zvláštnější existence, které Valentinu zvolna vedou k rozuzlení celé záhady...

Tenhle film je posledním z neoficiální volné trilogie, vytvořené Ercolim (dále Forbidden Photos of a Lady Above Suspicion a Death Walks on High Heels). I tentokrát vzal Ercoli takřka stejný tým, takže vedle Nieves Navarro tu opět hraje Simón Andreu. Jak byl v prvním z filmů coby náhražkový Ivan Rassimov nevěrohodný, v mírně komických rolích ve zbývajících dvou filmech mu to jde o dost lépe a s Navarro by vytvořili poměrně dobrou komickou dvojici. Navarro vůbec celý film prochází skoro jako komedií. Valentina je ženská od rány, která celým filmem prochází rázným krokem, a kdo se ji pokusí zastavit, toho seřve, a nebo ho i praští. Občas mi tahle stylizace seděla, občas vůbec, a některé scény Navarro silně přehrává. Od koho jsem čekal přehrávání byl Pietro Martellanza coby onen sochař, který je tu ale poměrně umírněný. Další postavy jsou jednostrunné figurky, od blbého policisty Gentilliho přes děsivého ředitele blázince Staccioliho až po jeho divnou ženu Claudii Lange. Kdo si ale v závěrečných dvaceti minutách film naprosto ukradne pro sebe je Luciano Rossi coby smějící se nájemný vrah. Samozřejmě nebudu prozrazovat, jaká je v ději jeho úloha, ale na jeho postavu se vyplatí si počkat.

Dějově je to samozřejmě blbost, a vysvětlení toho, co se vlastně stalo, je skoro až vymyšlené na poslední chvíli a tudíž nedává moc smysl. Samozřejmě nic není tak, jak to zpočátku vypadá, takže se nenechte mást tím, že znáte tvář vraha.Zajímavé je, že autorem námětu je Sergio Corbucci. Zajímalo by mě porovnání jeho námětu s tím, jak film nakonec svým obvyklým způsobem překroutil scenárista Gastaldi. Skoro až se dá počítat s tím, že zůstala jen, ve filmu nakonec upozaděná, cool vražedná zbraň, která svou přítomností na plakátech prostě láká. Ale bohužel ji neuvidíme zase tolik, jak bychom doufali. Zůstává nám pak oslňující obrazová stránka, ne špatná hudební a poměrně dost zábavných či jinak zajímavých scén. Rozjíždí se to hodně pomalu, ale stojí za to si počkat. 7/10

Prodejce encyklopedií opět v akci

a.k.a. Death Walks at Midnight
Režie: Luciano Ercoli
Hrají: Nieves Navarro, Simon Andreu, Pietro Martellanza, Carlo Gentilli, Claudie Lange, Ivano Staccioli, Luciano Rossi, Fabrizio Moresco, Pajarito, Claudio Pellegrini
Hudba: Gianni Ferrio
Námět: Sergio Corbucci
Scénář: Ernesto Gastaldi, May Velasco
Produkce: C.B. Films
Itálie / Španělsko 1972

THE SHOW WITH NO NAME - EPIZODA III: VIVA LA REVOLUCIÓN

A jsme zase zpátky s třetím dílem našeho podcastu, kde se tentokrát dozvíte plno věcí o mexických občanských válkách a revolucích, ale i o jiných věcech, a nakonec se dočkáte i imitací Louise de Funèse ;)
Bohužel při nahrávání došlo k chybě a zvuk občas nepříjemně přeskakuje, přičemž vypadávají půlky slov. Naštěstí se to děje jen občas.

POLIZIOTTO SUPERPIU (1980)

"Až bude po všem, budeš večeřet s bělochem číslo jedna."
Superhrdinský film v podání Terence Hilla, vytvořený dávno před tím, než začaly být parodie na superhrdinské filmy cool. Všichni ti hrdinové pokousaní radioaktivními pavouky a přežívající nukleární výbuchy, které odzbrojí mimozemská látka se mohou jít vycpat - Dave Speed přežil infračervené záření a odzbrojí ho právě červená barva v jakékoli podobě. Navíc je svým konáním pro lidi prospěšnější, než všichni ti supermani, kteří při boji se šílenými superpadouchy rozmlátí celé město - Dave přeparkovává špatně parkující auta, odhaluje zločiny a chytá náboje do pusy.

Tahle linka je skvělá, stejně jako pošťuchování Hilla a Ernesta Borgninea coby jeho naštvaného šéfa. Zamrzí ovšem zápletka, která je totožná jako všechny ostatní hillovsko-spencerovské komedie z této doby. Prostě mafiáni a tečka. V první polovině je jich navíc strašně málo. Vlastně jsem kvůli zápletce tenhle film málokdy dokoukal. První hodinu jsem viděl snad dvacetkrát, ale poslední část už tolikrát ne. Marc Lawrence je jako hlavní padouch křečovitý, Joanne Dru sice vypadá (ostatně byla) jako hvězda starých filmů, ale jako padouch taky není nijak výrazná. A Sal Borgese, Claudio Ruffini a Sergio Smacchi jako trio přitroublých padouchů to už moc nevytrhnou, byť jejich kontrola na letišti je skvělá.

Lacinou trikovou stránku tomu vyčítat rozhodně nebudu, naopak tomu přidává trochu na rozmarné atmosféře. Komu by vadilo, že když jde Hill po vodě, je pod ním vidět molo, když jsou s Borgninem na obří žvýkačkové bublině, jsou na ní vidět švy, ostatně sám let na modrém pozadí taky není vůbec dobře udělaný. Tady to nevadí. Stačí prosluněné Miami, pohodová hudba, která se do zblbnutí opakuje dokola, Hillovo blbnutí a Borgnineovo vztekání, abych se bavil. 7,5/10

PS. Vždycky jsem to sledoval s tím hrozným VHS dabingem s Pavlatou. Teď jsem zkusil televizní dabing se Skopalem. Má sice mnohem lepší obsazení, ale překlad kupodivu přidává body té VHS. Například když na začátku šéf vyčítá Borgnineovi, že poslal Hilla na smrt, řekne mu "strážníku Dunlope", na ČT jen "Dunlope" - tím ale nedává smysl Borgnineova reakce, protože tím mu oznámil, že byl degradován. Stejně tak v nemocnici, VHS: "nemá v těle jedinou kost celou", ČT "nemá v těle jedinou kost zlomenou". Na to druhé přece nesedí Evelynina reakce. A taky mi chyběly ty blbě přeložené hlášky jako "fazole Azuki", "běloch číslo 1", "Havaja Hunkaka" nebo Soukupovo "Kurva!", když Hill chytí kulku mezi zuby.

a.k.a. Superpolda, Superfuzz, Superčmuchal
Režie: Sergio Corbucci
Hrají: Terence Hill, Ernest Borgnine, Joanne Dru, Julie Gordon, Marc Lawrence, Sal Borgese, Claudio Ruffini, Sergio Smacchi
Hudba: Carmelo a Michelangelo la Bionda
Scénář: Sabatino Ciuffini, Sergio Corbucci
Produkce: Warner - Columbia Films, Avco Embassy
Itálie 1980