Poslední Corbucciho western, který mi zbýval, jsem odkládal z mnoha důvodů. Zaprvé z důvodu jeho dostupnosti. Film vyšel na DVD pouze ve Španělsku ve zkrácené verzi (tu jsem viděl), existuje anglická kopie z VHS, která je ale v příšerném nekoukatelném i neposlouchatelném stavu. Zadruhé, nehraje tu Franco Nero, nehraje tu Tomas Milian, Vittorio Gassman a zvláště Paolo Villaggio jsou pro mě herci z typu italských komedií, které nevyhledávám. Navíc jsem byl přesvědčen, že film je až z roku 1974, takže jsem to bral jako Corbucciho v době, kdy už na cokoli kromě čistých bláznivých komedií rezignoval. Čekal jsem ukřičenou nevtipnou řachandu s Gassmanem a Villaggiem, a dostal jsem regulérní třetí díl Corbucciho revoluční trilogie.
Jasně, není tu Nero ani Palance, ale tématem je to hodně blízko. Tento film ze všech tří nejjasněji komedie, kde se mohou dít pěkné blázniviny, a hlavní postavy tu jsou dva lidi, kteří neumí ani vzít pistoli do ruky, jeden je kněz a druhý herec. Vlastně tak trochu Velký flám v mexické občanské válce. To ale neznamená, že by se tu místo střílení lidi prali a padouši směšně padali po šlupkách klackem do hlavy. Zejména v líčení krutosti mexické armády si tentokrát Corbucci vůbec nebere servítky a prezentuje nám hrůzovládu plnou poprav, masakrů, kolaborantství a bezcitnosti. Vláda nabízí peníze za usekané ruce povstalců, které nejhorší chamraď seká Indiánům. Nezaopatřené děti jsou pohozeny s medailonem Emiliana Zapaty v domnění, že se o ně takto aspoň někdo postará. A do toho všeho se dostali dva Italové, kteří netuší, která bije.
Nedostupnost filmu bude asi nejspíše spočívat v tom, že byl vytvořen pro domácí publikum a ne na export. Máme tu hned několik italských imigrantů a další postavy mluví o tom, že mluví italsky (což ve španělském dabingu zní vtipně). Ze začátku mi to trochu připadalo na sílu, nemám tohle moc rád, ale po nějaké době už to začne být jedno a nikdo už nevysvětluje, proč hlavním postavám rozumí. Naštěstí.
Jako komedie to ale funguje dobře. Jasně, je to lidovka, ale velmi to zachraňují právě hlavní představitelé. Gassman sice přehrává, ale jeho postava je přehnaně teatrální herec, který je přesvědčen o své genialitě, a Gassman to hraje tak, že za celý film nezačne být protivný. Villaggio je naopak překvapivě velmi civilní, umírněný a tím se s Gassmanem skvěle doplňují. Vtipných scén i gagů je tu dost, a dost jsem se nasmál, aby mi za chvíli ztuhl úsměv na tváři při pohledu na další popravy za zvuků Verdiho oper nebo u až hororové scény, kdy se jednorucí Indiáni v maskách vyrazí pomstít.
V Žoldnéři šlo o chytračení mezi peónem vybírajícím si mezi revolucí a zbohatnutím a Polákem, který začal pro peníze a skončil pro přátelství. V Companeros to bylo vlastně podobně. Tady, podobně jako v Leoneho Kapsách plných dynamitu, se na začátku hrdinové snaží z revoluce utéct, aby se do ní nakonec zapojili - ne pro falešné komunistické ideály, ani náznak rudé (kromě krve) tu neuvidíme, ale protože krutost protivníka jim nedovolí jinak. Eduardo Fajardo tu nehraje ani prohnilého kapitalistu, ani troubu v důstojnické uniformě, ale naprostou fašistickou svini, která proti povstalcům bojuje bez ohledu na jakoukoli morálku.
V podstatě zklamání plyne hlavně z hudby, kterou Morricone vytvořil jedinou skladbou, nijak zvlášť dobrou, připomínající jinou skladbu z Companeros. O lepší soundtrack se postaral Giuseppe Verdi, jehož árie doprovázející hromadné popravy na začátku filmu je výborný nápad. Je škoda, že tento film není dostupný lépe, určitě si nezaslouží být tak přehlížený. Španělský dabing překvapivě nebyl špatný, ale tady to asi chtělo italštinu. (Nebo kdyby existoval český dabing s Vladimírem Brabcem a Stanislavem Fišerem.) 8/10
a.k.a. Co my máme společného s revolucí?, What Am I Doing In the Middle of This Revolution?
Režie: Sergio Corbucci
Hrají: Vittorio Gassman, Paolo Villaggio, Leo Anchóriz, Eduardo Fajardo, Riccardo Garrone, Rossanna Yanni, Victor Israel, José Canalejas, Simón Arriaga, Lorenzo Robledo
Hudba: Ennio Morricone
Itálie / Španělsko 1972
Žádné komentáře:
Okomentovat