BORSALINO (1970)

Jo, tak konečně, kooonečně po těch mnoha letech, co o filmu vím, co ho i mám na DVD, konečně jsem se podíval... protože jsem našel kopii ve francouzštině. Na českém DVD je totiž buď jen český dabing, kterým se nehodlám mučit (sedmdesátiletý Krampol a šedesátiletý Trávníček) nebo z nepochopitelného důvodu italský dabing. Což by asi bylo lepší než ta česká verze, ale o kolik...

 

Vzhledem k rovnocenné účasti dvou francouzských superhvězd je Borsalino spíše událost než plnohodnotný film, ale to neznamená, že jde o film špatný. Produkce ale víc sází na Delonův chladný vzhled a Belmondovo rošťáctví než na příběh, který se snaží vyprávět. První polovina je překvapivě skoro komediální a kousky, které dva wannabe mafiáni vyvádí, ať už je to organizace boxerského zápasu s falešným německým boxerem, nebo zničení konkurence podstrčením několika zkažených ryb (Je čerstvá! Není čerstvá!), mají k nějakému organizovanému zločinu daleko. Vše zhoustne ve chvíli, kdy si Belmondo i Delon políčí na nebezpečného gangstera, který ovládá Marseille - Delon na jeho podnik, Belmondo na jeho dceru.

 

První půlka se tak nese v poměrně veselé náladě a odehrává se v poměrně nečekaných prostředích - například u jezera, kam se gangsteři jen tak vyrazí koupat. Druhá už je trochu tradičnější, plná mrtvých a temnější atmosféry. Každopádně stále jde o klasický příběh vzestupu dvou ničemů na vrchol. Člověka jen mrazí při pomyšlení, že v reálu se sympatickým Belmondem a charismatickým Delonem skutečné předobrazy neměly nic společného a pravděpodobně šlo prostě o dva sicilské hrdlořezy. Veselé atmosféře napomáhá i Bollingův soundtrack s ragtimovou melodií, která hraje pořád a pořád.

 

Druhý díl jsem viděl tak dávno, že si z něj pamatuju jen zlomky, ale hlavně si pamatuju mnohem temnější a drsnější atmosféru. První Borsalino mě vlastně ani moc nezklamal a byl přesně takový, jak jsem ho čekal. Sice pořád nechápu, proč nebyl v 70. letech u nás uveden, narozdíl od dvojky, ale taková klasika jako jiné filmy s Belmondem z této doby to není. 7/10

 

Režie: Jacques Deray

Hrají: Jean-Paul Belmondo, Alain Delon, Catherine Rouvel, Françoise Christophe, Corinne Marchand, Laura Adani, Nicole Calfan, Hélène Rémy, Odette Piquet, Mario David, Lionel Vitrant, Dennis Berry, Jean Aron, Pierre Koulak, Yvan Chiffre, Arnoldo Foà, Daniel Ivernel, Christian de Tillière, Julien Guiomar, Michel Bouquet

Hudba: Claude Bolling

Produkce: Paramount

Francie / Itálie 1970 

UN HOMME EST MORT (1972)

Další z francouzských thrillerů značně vycházejících z filmů noir, ale tak esenciálně francouzských, že je do tohoto žánru řadit nejde, byť se to celé odehrává v Los Angeles. Začátek připomíná Samuraje, nicméně posléze se děj překlopí v něco mezi tradičním filmem o zabijákovi na útěku před zrádným objednavatelem a Tomem a Jerrym. Jeanu-Louisi Trintignantovi je totiž opakovaně v patách Roy Scheider coby lovec s muškou přesnější než vojáci impéria.

 

Dlužno říct, že právě Scheider, jeho drsná, až karikaturní postava mě bavila nejvíc, a ještě lepší by bylo, kdyby to hrál Lee Van Cleef nebo Jack Palance, aby ta karikatura ještě víc vylezla. Nicméně neberte to, co píšu, tak, jako že je tato linka k smíchu, nebo že ve filmu vůbec něco k smíchu je. Jen vždy, když se Scheider objeví, jako by se malinko přepnul žánr z pomalého thrilleru do přehnaného akčňáku plného hlasitých výstřelů, automobilových honiček včetně kradení aut, a přehnaného násilí.

 

Trintignant sám je opět jeden z těch, kterým nezáleží na tom, jestli je divákům sympatický, a dvě třetiny filmu má člověk pocit, že sleduje pokus o útěk chladného hajzla, který na začátku zabije na objednávku neznámého člověka a následně ohrožuje samoživitelku s dítětem, které navíc zmlátí. Trochu lidskosti do děje přinese Ann-Margret, byť ze začátku v nelidské bílé paruce, kterou naštěstí zanedlouho sundá. Angie Dickinson naopak nic lidského v sobě nemá. Umberto Orsini hraje něco velmi podobného jako v Citta violenta, a na Michela Constantina, který si tam taky zahrál, si musíme celý film počkat, a objeví se až v závěru, který sice má pár zajímavých nápadů (masakr na pohřbu s mrtvolou vystavenou v dost nevkusném provedení), ale vlastně už mě moc nezajímal.

 

To vše je podpořeno Legrandovou bigbítovou hudbou, která ale začne znít až po úvodních titulcích a dozní ještě před závěrečnými, které jsou v naprostém tichu, Ippolitiho typicky italskou kamerou a prostředím Los Angeles snímaným očima cizinců. Pár bizarních scének (křesťanský hippie) se snaží navázat na obdobné americké filmy, ale záhy se uhne směrem, kterým by se američtí filmaři nedali. Asi to není něco, k čemu bych měl potřebu se vrátit, ale za jedno vidění to stojí. 7/10

 

a.k.a. Ten muž je mrtvý, The Outside Man

Režie: Jacques Deray

Hrají: Jean-Louis Trintignant, Ann-Margret, Roy Scheider, Angie Dickinson, Michel Constantin, Umberto Orsini, Felice Orlandi, Georgia Engel, Carlo de Mejo, Ted de Corsia, Carmen Argenziano, Talia Shire

Hudba: Michel Legrand

Produkce: United Artists

Francie / Itálie / USA 1972 

PAR UN BEAU MATIN D'ÉTÉ (1965)

Francouzská krimi natočená podle knihy Jamese Hadleyho Chase. Do letošního roku u nás neuvedená, a je pravda, že k tomu nejlepšímu ať od Deraye nebo s Belmondem se neřadí.

Děj se točí kolem stárnoucího tvrdého gangstera, který má plán, jak zbohatnout. Do toho zatáhne svého starého přítele, hypochondra Maxe, který už má po krk vedení prodělávající restaurace a starání se o nemocnou matku. Plán je jednoduchý - unesou dceru miliardáře a budou vymáhat výkupné, navíc se s ní usadí ve vile slavného malíře, jehož donutí ke spolupráci, protože uvězní i jeho ženu a dítě. Ve dvou na to nestačí, je potřeba ještě někoho, tak Max přijde na starého kámoše Belmonda a jeho sestru, kteří se mezitím živí divadýlkem - ona svede boháče v baru, on v nejlepším přiletí a vymáhá od boháče peníze za to, že věc nepůjde hlásit na policii coby zneužívání nezletilých. 

Začátek skákal trochu sem a tam, ale jakmile se plán dal do pohybu, bylo to docela napínavé. Ne, že by se někdo měl bát o to, co se stane s Geraldine Chaplinovou v roli unesené dcery, spíše o rodinu pana Vláčka Ferzettiho v roli malíře. Byť gauneři, s výjimkou šéfa Tamiroffa, se chovají spíše jako v klasické belmondovské komedii, Georges Géret si neustále stěžuje na zdraví svoje a své matky a Belmondo se chová skoro jako Antonio Cerutti, člověk skoro až čeká na větu "časy jsou zlé, Kamile". Jenže ve druhé polovině se, aby se děj trochu zamotal, postavy s výjimkou Belmonda začnou chovat úplě obráceně, a mnohá rozhodnutí a dění ani nedávají moc smysl.

Jako nejzajímavější mi tak připadá, že alespoň zvenku je ranč, kde se točilo, ten samý, kde k podobné situaci došlo ve stejném roce v Pistoli pro Ringa. Zrovna tomuhle filmu by víc seděla barva, ač je jasné, že vzhledem k předloze vše Deray stylizoval do noirové černobílé. Z obsazení mě asi nejvíc bavil Géret, z žen se mi nejvíc líbila Analía Gadé v roli Ferzettiho manželky, byť Sophie Daumier za ní o moc nezaostává. Adolfo Celi se objeví jen na chvilku, aspoň už tu není Gert Fröbe, který hrál v těchhle černobílých belmondovkách z této doby snad všude - ne, že bych Fröbeho neměl radši než Celiho, ale změna je fajn. Nicméně, tohle asi není belmondovka, ke které bych se rád vracel a chtěl ji vidět znovu. 6/10

a.k.a. Jednoho letního rána, Crime on the Summer Morning

Režie: Jacques Deray

Hrají: Jean-Paul Belmondo, Sophie Daumier, Akim Tamiroff, Georges Géret, Geraldine Chaplin, Gabriele Ferzetti, Analía Gadé, Manuel Zarzo

Hudba: Michel Magne

Podle románu Jamese Hadleyho Chase
Produkce: SN Prodis

Francie / Itálie / Španělsko 1965

HALLOWEEN SPECIAL 2024 část 7

Já už jsem toho viděl hodně. Viděl jsem hada srát. Viděl jsem koně blejt v barvách francouzský trikolory. Viděl jsem i mlátit žábu pěstí do skály. Dokonce jsem viděl i stíhačku couvat. Ale tohle... tohle jsem ještě neviděl.

 

IL ÉTAIT UNE FOIS LE DIABLE (1985)

O existenci tohoto filmu jsem nevěděl až do doby, kdy se stal highlightem posledního dílu Best of the Worst od Red Letter Media. Už jen popis na zadní straně DVD zněl šíleně, a co teprve film samotný, kde se ukázalo, že vše, co se tam píše, je pravda.

Viděl jsem dobré filmy. Viděl jsem špatné filmy. Po tom, co jsem viděl Devil Story, si nejsem jistý, co jsem to vlastně viděl. Úvod začíná skvěle - znetvořený muž s maskou á la Artur Ropotámo, oblečený v nacistické uniformě, velmi brutálně zavraždí několik lidí, ještě předtím, než začnou úvodní titulky, a po nich ještě několik dalších. Nicméně tento úvod nemá s filmem jinak kromě postavy Ropotáma co dělat, byl přidán, aby se děj trochu natáhl na požadovaných 75 minut. Otázka je, co všechno se přidávalo, aby se film natáhl, a co bylo jeho základem. Protože celý ten film vypadá jako sled výplní mezi chybějícím dějem. Dlužno říct, že takových výplní, že se u toho člověk nestihne nudit.

Děj tedy nejde popsat: mladí manželé píchnou na jakémsi místě ve Francii (přední SPZ mají francouzskou, zadní floridskou) a ubytují se na zámku nedaleko, zvláště proto, že prší. Tentokrát je tam ale nevítá grupa transsexuálů v čele s Timem Currym, ale dva staří manželé, kteří začnou vykládat nesouvislé historky o britské lodi cestující z Indie přes Egypt, kterou lupiči nechali ztroskotat na pobřeží, aby záhadně zmizela, a o potomcích oněch lupičů, staré čarodějnici, jejím znetvořeném synovi a nikdy nikým nespatřené dceři.

Vzápětí sledujeme Ropotáma ne jako vraha, ale jako debilního synka, který spolu se svou matkou chystá pohřeb své sestry.

Před zámek najednou přiběhne černý hřebec a skáče a řehtá natolik, až stařík natáhne maskáče, vezme brokovnici a musí koně odstřelit. Kůň je pravděpodobně vtělením ďábla, ale to není úplně jasné.

Mladá manželka (říkejme jí podle její představitelky Véronique, nebo zkráceně Verča) se nudí s manželem, který už usnul (a v posteli a v průsvitné košilce konečně vypadá dost pěkně) a vyběhne se podívat, co se děje s koněm. Protože začne pršet, zaleze do auta, vyleze ve žluté bundě a galoších, a pokusí se odjet. Na cestě ji ale vyděsí onen kůň, a tak vyleze z auta a prchá pryč.

Střih na staříka s brokovnicí na louce, jak se snaží toho samého hřebce umlátit brokovnicí, aniž by se k němu přiblížil.

Ropotámo s matkou přijdou na hřbitov, kde rakev s dcerou hodí do náhodného hrobu. Verča sem doběhne, s hrůzou je sleduje a spadne do jiného hrobu. Ropotámo ji po delším čumění vytáhne a pak ji hodí do hrobu k sestře.

Na pláži se dá do pohybu pod dozorem koně srandovně vypadající maketa skály, ze které vypluje srandovně vypadající maketa lodi. Z ní vypadne několik soudků s prachem a sarkofág.

Stařík se snaží zastřelit koně. Neúspěšně.

Ze sarkofágu vyleze mumie. Odchází pryč.

Následuje ještě lepší montáž, kdy už si můžete i tipovat, na co se střihne: matka a Ropotámo se snaží zavřít Verču v hrobu, ta se brání, přiběhne hřebec, Ropotámo se ho snaží odehnat, kůń ho pokope, nejdřív mu prokopne břicho a následně mu ukopne kus lebky. Střihy na krvácejícího Ropotáma, který jen chroptí a krvácí, matku snažící se zavřít hrob, Verču snažící se dostat ven a koně, který poskakuje a řehtá s pořád stejným zvukovým efektem. 

Stařík se neúspěšně snaží zastřelit koně.

Odteď nebudu prozrazovat, co se stane dál. Ale došli jsme zhruba do půlky filmu. Stejně byste mi to nevěřili a je třeba to vidět sami. Veškerá produkční kvalita je samozřejmě otřesná, herci jsou strašní, anglický dabing si z filmu sám dělá srandu, zejména ústy staříka, který se většinu filmu snaží zastřelit koně brokovnicí. Pochválit ale lze to, že i když se tam vlastně nic neděje, na Véronique Renaud, která po tomhle už radši nikdy v ničem nehrála, se velmi dobře dívá, nejen proto, že většinu filmu tráví v negližé, se staříkem střílejícím koně je legrace a Ropotámo jasně vede. Díky nim ten film prostě nenudí a člověk už jen čeká na další a další bizarní momenty, včetně několikanásobných twistů na konci. Ze slabšího soudku je mumie, která je v tom tak nějak navíc. Otázka je, co v tom vlastně není navíc. Hodnotit nebudu, ale pokud máte rádi filmové úlety, je tohle pro vás.

a.k.a. Devil Story

Režie: Bernard Launois

Hrají: Véronique Renaud, Pascal Simon, Marcel Portier, Catherine Day, Nicole Desailly, Christian Paumelle

Hudba: Paul Piot, Michel Roy

Francie 1985

LE DEUXIÈME SOUFFLE (1966)

Poslední černobílý Melvillův film je adaptací knihy José Giovanniho, který napsal i scénář. Tudíž dostaneme prakticky všechno, co od Giovanniho čekáme - hlavní postava je kriminálník a vrah, ale proti mnohem prohnilejší policii a nespravedlivému systému mu musíme držet palce, mnohem silnější než cokoli je kód mezi zločinci, kdy největším hříchem je podrazit svoje parťáky a práskat policii.

Gustave Minda (Lino Ventura) uteče z vězení a chystá se na útěk z Francie. Najde svou starou lásku Manouche, majitelku lokálu, která, spolu s věrným služebníkem Albanem, mu pomáhá se ukrývat. Manouche je ale uprostřed války gangů a stane se terčem vyděračů vedených Jo Riccim (Marcel Bozzuffi). Hlavou gangu je ale jeho bratr Paul (Raymond Pellegrin), který plánuje velkou akci, na niž potřebuje zkušeného střelce. A Minda nutně potřebuje peníze na útěk.

První cca hodina a půl nemá moc šťávu, když vynecháme úvodní útěk z vězení a několik kratších scén. Většinou se jen mluví, mluví, mluví, což po Samurajovi byl dost nezvyk. Navíc vše se točí kolem černobíle "kladných" postav Manouche a Albana, který není nudný jen díky tomu, že ho hraje Michel Constantin. Vyznat se v komplotu a vztazích mezi Pellegrinem a Bozzuffim taky nebylo nijak snadné, zvláště kvůli nedobře přeloženým titulkům. A do toho se tu pohybuje ještě slizčí policajt v podání Paula Meurisse, opět jeden z těch, který sice jde po nebezpečných kriminálnících, ale používá tak zákeřné metody, že nezbývá než držet palce těm zlým a poldovi přát kulku do čela. 

Druhá polovina (a předpokládám, že byla v kinech oddělena přestávkou) je ale skoro bez výhrad. Dojde k loupeži a po ní se vše zamotá a vztahy se vyhrotí. Přestane se jen žvanit a začne se jednat, Manouche skoro zmizí z dění, vrátí se Bozzuffi a v roli dalšího, tentokrát tupého a brutálního policisty se objeví Paul Frankeur. Všechno ale stojí na fantastickém Venturovi, který toho nemusí moc dělat, ale stačí mu být a vše vyjádří pohledem.

S čím mám u tohoto filmu, kromě poměrně nezajímavé první části, jsou právě postavy zejména Manouche a profesionála Orloffa. Jsou moc kladní, u Manouche od začátku čekáme, že bude femme fatale, ale není, sotva se s Venturou setká, je mu nadobro oddána, a scénář ji ani nestaví do situace, kdy by musela volit mezi svou a Venturovou svobodou. Orloff je pak ze začátku zajímavě působící postava, která je ale naprosto nerealistická, Mindu nezná, přesto mu slepě důvěřuje a hájí ho před Bozzuffim a jeho parťáky. 

Vizuálně mi to také nepřišlo tak přesvědčivé jako Melvillovy pozdější barevné filmy - pár hezkých záběrů, ale jinak to vypadá spíš jako běžná kriminálka své doby. Co filmu dost ubližuje je střih s věčnými zatmívačkami, stíračkami a spoustou nevhodných jump cutů. Hudba taky není nic moc.

Ale šlo to. Ventura, Meurisse, Frankeur, Pellegrin, Bozzuffi, Constantin, všichni v jednom filmu a nezklamou. 7/10 

a.k.a. Druhý dech, Second Wind

Režie: Jean-Pierre Melville

Hrají: Lino Ventura, Paul Meurisse, Raymond Pellegrin, Christine Fabrega, Marcel Bozzuffi, Paul Frankeur, Michel Constantin, Jean Négroni, Pierre Zimmer

Hudba: Bernard Gérard

Scénář: José Giovanni
Produkce: S.N. Prodis

Francie 1966