Poslední černobílý Melvillův film je adaptací knihy José Giovanniho, který napsal i scénář. Tudíž dostaneme prakticky všechno, co od Giovanniho čekáme - hlavní postava je kriminálník a vrah, ale proti mnohem prohnilejší policii a nespravedlivému systému mu musíme držet palce, mnohem silnější než cokoli je kód mezi zločinci, kdy největším hříchem je podrazit svoje parťáky a práskat policii.
Gustave Minda (Lino Ventura) uteče z vězení a chystá se na útěk z Francie. Najde svou starou lásku Manouche, majitelku lokálu, která, spolu s věrným služebníkem Albanem, mu pomáhá se ukrývat. Manouche je ale uprostřed války gangů a stane se terčem vyděračů vedených Jo Riccim (Marcel Bozzuffi). Hlavou gangu je ale jeho bratr Paul (Raymond Pellegrin), který plánuje velkou akci, na niž potřebuje zkušeného střelce. A Minda nutně potřebuje peníze na útěk.
První cca hodina a půl nemá moc šťávu, když vynecháme úvodní útěk z vězení a několik kratších scén. Většinou se jen mluví, mluví, mluví, což po Samurajovi byl dost nezvyk. Navíc vše se točí kolem černobíle "kladných" postav Manouche a Albana, který není nudný jen díky tomu, že ho hraje Michel Constantin. Vyznat se v komplotu a vztazích mezi Pellegrinem a Bozzuffim taky nebylo nijak snadné, zvláště kvůli nedobře přeloženým titulkům. A do toho se tu pohybuje ještě slizčí policajt v podání Paula Meurisse, opět jeden z těch, který sice jde po nebezpečných kriminálnících, ale používá tak zákeřné metody, že nezbývá než držet palce těm zlým a poldovi přát kulku do čela.
Druhá polovina (a předpokládám, že byla v kinech oddělena přestávkou) je ale skoro bez výhrad. Dojde k loupeži a po ní se vše zamotá a vztahy se vyhrotí. Přestane se jen žvanit a začne se jednat, Manouche skoro zmizí z dění, vrátí se Bozzuffi a v roli dalšího, tentokrát tupého a brutálního policisty se objeví Paul Frankeur. Všechno ale stojí na fantastickém Venturovi, který toho nemusí moc dělat, ale stačí mu být a vše vyjádří pohledem.
S čím mám u tohoto filmu, kromě poměrně nezajímavé první části, jsou právě postavy zejména Manouche a profesionála Orloffa. Jsou moc kladní, u Manouche od začátku čekáme, že bude femme fatale, ale není, sotva se s Venturou setká, je mu nadobro oddána, a scénář ji ani nestaví do situace, kdy by musela volit mezi svou a Venturovou svobodou. Orloff je pak ze začátku zajímavě působící postava, která je ale naprosto nerealistická, Mindu nezná, přesto mu slepě důvěřuje a hájí ho před Bozzuffim a jeho parťáky.
Vizuálně mi to také nepřišlo tak přesvědčivé jako Melvillovy pozdější barevné filmy - pár hezkých záběrů, ale jinak to vypadá spíš jako běžná kriminálka své doby. Co filmu dost ubližuje je střih s věčnými zatmívačkami, stíračkami a spoustou nevhodných jump cutů. Hudba taky není nic moc.
Ale šlo to. Ventura, Meurisse, Frankeur, Pellegrin, Bozzuffi, Constantin, všichni v jednom filmu a nezklamou. 7/10
a.k.a. Druhý dech, Second Wind
Režie: Jean-Pierre Melville
Hrají: Lino Ventura, Paul Meurisse, Raymond Pellegrin, Christine Fabrega, Marcel Bozzuffi, Paul Frankeur, Michel Constantin, Jean Négroni, Pierre Zimmer
Hudba: Bernard Gérard
Scénář: José Giovanni
Francie 1966
Na tohle už bych měl taky někdy kouknout.
OdpovědětVymazatMyslím, že nejlépe vyjádřil Melvillův přístup k látce Flígl (aka JFL) na ČSFD k Samurajovi - nekoncipoval filmy jako realitu, ale jako sny. Takže to, že Orloff je nerealistický vlastně dává smysl - je to snový předobraz protivníka, co začne hájit svojí kořist.
Stejně je zajímavý jak se Delon, Ventura a Belmondo vždy objevili u Melvilla jako hrdina - každý jinak, ale vlastně dost podobně.
Od Melvilla rozhodně doporučuji i Le Doulos. Jedna z nejvíce matoucích Belmondových rolí.
A pokud by jsi chtěl doporučit nějaké Delonovy filmy, doporučuji V plném slunci od René Clémenta (autora Cestujícího v dešti) a Bazén od Deray. V prvním se vytvořila jeho typická persona (navíc perfektně zpracovaný film), ve druhém ho uvidíme ve velmi netypické roli, ve které je skvělý.
Ne, tady myslím, že to neplatí, tady jde o kodex mezi kriminálníky, tenhle film není sen. A Orloff není protivník, ale spojenec, který stojí trochu stranou.
OdpovědětVymazatPro Armádu stínů si myslím, že ta snová logika taky neplatí, to jsou vzpomínky na válku. U Samuraje, Osudového kruhu i Policajta, asi se to tak dá říct.
Filmy s Belmondem bych vidět někdy taky měl, ale nevím, kde je mám - teda Kněze Leona Morina asi ani nikde a Nejstaršího Fercheauxe v příšerné kvalitě. Práskač z toho bude asi nejlepší.
Bazén se mi nějak v hlavě plete s filmem, co natočil v podobné době Burt Lancaster. Takže vždycky se musím opravit, že to vlastně není film, kde hlavní postava cestuje přes všechny bazény v sousedství :D
Jinak jak řešíš ty španělský filmy, zrovna se sháním po tipu od Tarantina z jednoho podcastu - film Pes (A Dog Called Vengeance) z roku 1977. To vypadá velmi zajímavě.
To je taky fakt. Spíše to adi u něj bylo postupné větší tíhnutí a útěk ke snů.
VymazatVida, na tenhle zase zapomínám já :D.
Na film Pes jsem narazil taky. Neviděl jsem ho, ale co jsem se o něj dočetl a pochopil (a viděl z trailerů), tak je to očividná reflexe na frankismus (asi proto byl za socialismu v kinech). Zajímá mě, jak si s tím režisér Summertime Killer popisuje. A taky to, jak často tam bude Sambrell (moc asi ne).