UN BIANCO VESTITO PER MARIALÉ (1972)

Tohle jsem si pustil kvůli obsazení, a taky to byl jediný důvod u toho vydržet. No posuďte sami:

 

V úvodní scéně se v dlouhých šatech oblečená Ida Galli miluje někde v lese s úplně nahým mužem. Přijede auto, v něm jakýsi muž a dítě. Muž vezme pistoli a oba milence odstřelí, vzápětí si zřejmě prostřelí hlavu, což nechá děvčátko v slzách. Po titulcích přijíždí Ivan Rassimov kamsi na hrad, kde mu sluha s drsnou tváří sdělí, že ho nepustí dovnitř. Rassimov ale trvá na tom, že vstoupí, dostal přece pozvánku. Když ani tak není vpuštěn, pokouší se přelézt zeď. Vzápětí střih zjevně dovnitř, kde sedí živá Ida Galli spolu s Luigim Pistillim, který do ní násilím cpe prášky. Střih, divný chlapík a jeho černá milenka staví autem někde uprostřed pole, protože mají rozbité auto. Po různých prostřizích sem tam se konečně Rassimov, párek z auta, a náhle se zjevivší trojice dvou mužů a jedné dívky, kterou je Pilar Velazquez, a může začít divná párty. Hosté jeden druhého nemají rádi, včetně párů, všichni jsou zlí, divní, kromě Ivana Rassimova v roli Mirka Dušína. Radost naruší jen drobnosti, jako že někdo do místnosti vpustí hada, nebo že při prohlídce hradu všichni zajdou do sklepení plného morbidních figurín, zrovna když začne bouřka. Dále se dočkáme mohutné chlastačky včetně tančící nahé černošky, muže v převleku za vojáka bičujícího muže v převleku za baletku, pokusu o znásilnění, lesbické scény, no a na závěr i několika vražd.

 

Já to ani nebudu označovat za giallo, v podstatě je to spíš takový hodně divný horor, kde se tvůrci na konci snaží vytvořit tajemství, kdopak asi začne účastníky párty jednoho po druhém vraždit. Což nám v podstatě nepřímo silně naznačili už na začátku a přijít na to není žádný oříšek.

 

Idu Galli mám hrozně rád, a když hraje ve filmu titulní a hlavní roli, není co řešit, to chci vidět. Jenže tady zase tak často není, většinou jen mlčí a nemrká, hraje hrozně strnule, a evidentně je tak prostě narežírována. Luigi Pistilli a Ivan Rassimov si drží svůj standard, Pilar Velazquez je jako vždy krásná, ale zbytek obsazení a hlavně to, v čem se pinoží, slabota. Hudba zní jako od Nicolaie, ale většinu jí pravděpodobně složil Fiorenzo Carpi. Nicolai ale skladby aranžoval a dirigoval, čímž jim vtiskl svůj nezaměnitelný zvuk. A hudba je asi to jediné, co se dá opravdu ocenit. Kamera není špatná, ale po srovnání s Le orme je to celé fádní. 4/10

 

a.k.a. Spirits of Death, A White Dress for Mariale

Režie: Romano Scavolini

Hrají: Ida Galli, Luigi Pistilli, Ivan Rassimov, Pilar Velazquez, Edilio Kim, Shawn Robinson, Gengher Gatti, Giancarlo Bonuglia, Ezio Marano, Gianni Dei, Franco Calogero, Carla Mancini, Bruno Boschetti 

Hudba: Fiorenzo Carpi, Bruno Nicolai

Produkce: KMG Cinema

Itálie 1972 

THE SHOW WITH A NAME - GIALLO část 2 - MARTINO, LENZI A DALŠÍ

Moje kolekce DVD a Blu Ray filmů subžánru giallo je zpátky. Dnes se v rychlosti podíváme na zbytek - filmy Sergia Martina, Umberta Lenziho, Riccarda Fredy a dalších.

 

THE RED SHOW WITH SEVEN NAMES - THE STRANGE VICE OF MRS. WARDH

Umělá inteligence dokáže leccos. I psát scénáře podcastů. Jen je třeba je pak uvést na pravou míru. Každopádně mě tím inspirovala k dalším nepravidelným vlogům, kde se budu věnovat některým giallo filmům. Tu je první z nich.

NAKED, YOU DIE! GIALLO SPECIAL část 3

SPASMO (1974)

Od tohohle jsem čekal ještě větší psycho, než to bylo. V podstatě jde o další z Lenziho filmů, kde se nic netušící postava stává obětí komplotu a je vržena do situací, které ji přivádějí k šílenství. Tentokrát ovšem touto postavou není žena, ale muž.

Tentokrát se asi nebudu úplně rozepisovat o ději, možná je lepší nic netušit. Jen prozradím, že v centru dění je mladý pár, který se seznámí poměrně náhodně. Z počátečního flirtu se ale stává útěk. Suzy Kendall za čtyři roky od Ptáka s křišťálovým peřím dost zestárla v obličeji. Roberta Hoffmanna jsem viděl ve filmu poprvé. Nebyl špatný, občas mi připomínal blonďatého Delona, ale scény, kdy vyšiluje z toho, jak nic nechápe, nejsou v jeho podání úplně věrohodné. Ale to nebude chyba jen jeho hereckého výkonu. Měl jsem pocit, že někdo jako by otočil pár stránek, kde se rozvíjely charaktery postav a budovalo napětí. První Hoffmannovo vyšilování tak přichází v době, kdy to ještě na záchvat ani trochu není, a po čtyřidvaceti hodinách, co se znají, se Hoffmann a Kendallová k sobě chovají, jako by byli letití manželé.

Obsazení je docela komorní a většina filmu se odehrává na dvou třech místech, zato většinu herců zde poznáme z jiných dobových filmů. Záhadného muže s pistolí hraje Adolfo Lastretti, Guido Alberti se taky v menších rolích v giallech a kriminálkách míhal dost často, z žen tu dostaneme kromě Kendallové ještě Monicu Monetovou, Mariu Pia Conteovou a Rositu Toroshovou. Většina odhalených ňader, která uvidíme, ale patří plastovým figurínám, které kdosi ničí. Proč?

No a pak je tu Ivan Rassimov. Na něj si docela počkáme, ale stojí to za to. Vzhledem k tomu, jak pozdě se objeví, neprozradím, co hraje, ale nakonec si ho užijeme celkem do sytosti.

Škoda tedy nepříliš propracovaného scénáře a Lenziho trochu moc uspěchané režie. Kamera sice vytváří působivé obrazy, ale pak z nich někam musí zazoomovat nebo švenknout, některé napínavé scény mohly být propracovanější a delší. Morriconeho hudbu tu Lenzi pak prakticky zazdil, jeho bachovské téma je na soundtracku skvělé, ale ve filmu moc nevyzní. Taky spolu udělali jen dva filmy. Ve výsledku film stojí za vidění a asi to opravdu z Lenziho giall bude nejlepší (asi už jsem neviděl jen Knife of Ice), ale čekal jsem to lepší. 7/10

Režie: Umberto Lenzi

Hrají: Robert Hoffmann, Suzy Kendall, Guido Alberti, Monica Monet, Adolfo Lastretti, Ivan Rassimov, Maria Pia Conte, Rosita Torosh

Hudba: Ennio Morricone
Produkce: P.A.C.

Itálie 1974

I PREDATORI DI ATLANTIDE (1983)

Je fajn, že Netflix nabízí i takovéhle filmy, ale tohle mě hodně těžce zklamalo. Film neví, co vykrádat dřív, jestli filmy o ztracených světech, nebo Útěk z New Yorku, nebo Přepadení 13. okrsku nebo co vlastně. Na začátku mi část děje trochu utekla, a zbytek filmu už neudělal nic, abych se zase chytil. Vědci na nějaké plošině v moři dělají jaderné pokusy, čímž probudí Atlantidu, která na břehy vyšle bandu punkových motorkářů (!), kteří všechny, koho potkají, povraždí. Z nějakého důvodu mají zájem na vědkyni, co pracovala na té plošině. Část přeživších vědců zachrání dvojice žoldáků Christopher Connelly a jeho černý parťák Wash... teda Mohamed, a mezi vědci jsou i Ivan Rassimov a George Hilton! Rassimov teda hraje pilota vrtulníku. A oba dva dělají jen křoví. Prim tu hraje přestárlý vychlastaný Connelly, který musel mít velké známosti s producenty těchhle osmdesátkových filmů, nebo na ně něco věděl, jinak si nedokážu vysvětlit, proč hraje v tolika z nich. Hilton jen celý film čučí jak vyoraná myš, a ve chvíli, kdy se konečně rozhodně něco udělat, je jasné, že brzo půjde pod kytičky. Jinak celý film sestává jen z dlouhých přestřelek a házení molotovů. Pořád něco bouchá, pořád někdo umírá, ale jinak se nic moc neděje. Když už se objeví třeba nové postavy, je to jen proto, že jim scenáristé vymysleli zvlášť kruté smrťáky, takže se dočkáme probodnuté gumové hlavy, nebo ženy v plamenech. Vše je doprovozeno discem bratrů De Angelisů, ale většinu filmu hrají jen bicí. 4/10

a.k.a. Nájezdníci z Atlantidy, Raiders of Atlantis, Atlantis Inferno, Útok z Atlantidy, Atlantis Interceptors

Režie: Ruggero Deodato

Hrají: Christopher Connelly, Tony King, Gioia Scola, Ivan Rassimov, George Hilton, Mike Monty, Mike Miller, Michele Soavi, Bruce Baron

Hudba: Guido a Maurizio de Angelis
Produkce: Indipendenti Regionali

Itálie / Filipíny 1983

EDWIGE FENECH A JEJÍ FILMY

Většinou ve speciálech přikládám biografii, jenže Edwige už ji tu samozřejmě má. Takže tak jako onehdy u Merliho, trochu si projedeme filmy s Edwige, protože v nich může být zmatek.

Na internetu se dá narazit na rozhovor s Edwige, který v roce 1970 vedl ještě coby novinář Luigi Cozzi. V něm Edwige tvrdila, že už natočila asi dvacet filmů, a zrovna se chystala na Lo strano vizio della signora Wardh. Brzy zjistíme, že ač už v prvních třech letech kariéry točila jako divá, dvacet filmů to před Signorou Wardh nebylo. Ale popořadě:

SPAGVEMBER 2021

Tak jo. Hororový speciál se mi do konce dotáhnout nepodařilo, a že se pouštím hned do ještě ambicióznějšího projektu? No, loni jsem zvládl 23 filmů během celého měsíce, letos si ani zdaleka nemyslím, že bych to dotáhl takhle vysoko. Ale proč to nezkusit. Nadšení do hororového speciálu vyprchalo ve dnech, kdy jsem neměl čas, a tou dobou jsem se naopak nadchl do zopakování spousty různých špaget. Samozřejmě zkusím i něco nového, ale mám toho na opakování dost. A právě jsem třeba objevil existenci filmu, o kterém jsem dosud vůbec nevěděl.

Tento týden navíc slaví 100 výročí narození Charles Bronson. Že už jsem všechny spaghetti westerny s ním viděl? No, tak zařadíme i filmy, které přímo spaghetti nejsou, ale mají nějakou návaznost. Loni jsem se hodně pouštěl do Lee Van Cleefa, letos to vidím hodně na Gemmu.

 

1. Podivné dědictví (1972) (1.11.)

Klasika, ale už se mi trochu okoukala. Pět let jsem ji neviděl, a stejně si to pořád pamatuju scénu za scénou, slovo od slova. Budu muset dělat delší pauzu.

2. Django (1966) (2.11)

Další klasika, tentokrát mi padla do nálady trochu víc.

3. Companeros (1970) (6.11.)

Pár dní jsem musel vynechat, tak snad to doženu.

 

4. Cut-throats Nine (1972) (6.11.)

Článek bude. 

5. His Name Was Holy Ghost (1972) (7.11.)

Článek bude.

6. Velká přestřelka (1966) (8.11.)

Další klasika, která se dá vidět vždycky.

 

7. Seven Dollars on the Red (1966) (9.11.)

Článek bude. 

8. Ať žije Django! (1968) (11.11.)

Ani nevím, kolikrát už jsem tohle viděl - dokud jsem měl prakticky vyjma Leoneho a trinityovek ze špageťáků jen tohle a Dnes já, zítra ty!, koukal jsem na oba pořád dokola a těšil se, až někdy uvidím spoustu dalších spaghetti westernů s podobnou atmosférou. A ono jich zas tolik není.. Jinak Terence Hill tu chvílemi vážně vypadá naprosto stejně jako Franco Nero.

9. A Stranger in Town (1967) (12.11.)

Čím víc spaghetti westernů vidím, tím víc u tohohle žasnu, jak se za pár kaček a s naprosto minimalistickým scénářem dá natočit tak atmosferický a zábavný film.

10. Důvod žít a zemřít (1972) (14.11.)

Teď už na tom vidím řadu chyb, od dost pomalé a rozvláčné režie, přes unylé výkony většiny herců, scénář děravý jako ve filmu zmíněný ementál, až po samotnou premisu sedmi chlapů, kteří postřílí celé cca dvoustovkové osazenstvo pevnosti. Ale jako úplně nejnudnější pasáž se mi zdál úvod. Možná bylo od tvůrců amerického sestřihu vlastně chytré, že ho ustřihli a začali až v samotné pevnosti s popravami. Od té chvíle jsem se už díval celkem se zájmem a občas, zvláště při Spencerově působení v pevnosti, i s napětím.

11. Sabata (1969) (15.11.)

Díky společnosti Eureka za výborný Blu ray boxset - ne tak vymazlený, jako ten sartanovský od Arrow, ale i tak pěkný. Takže čísla 11, 12 a 13 budou Sabatovky, a dost možná je dám všechny ještě dneska.

12. Sbohem, Sabato (1970) (15.11.)

K tomuhle v podstatě už nic nového asi napsat nemůžu, jen, že mě štve, jak anglická verze zprznila Nicolaiovu hudbu.

13. Návrat Sabaty (1971) (15.11.)

Kdyby to nebyl třetí díl Sabaty, asi už bych na něj nekoukal nikdy.  Žel, třetí díl to je, a tak jsem ho zase protrpěl. Děj nedává smysl, pobaví jen máloco, a drží to už jen sám Lee Van Cleef. A i ten má paruku.

14. Trumfové eso (1968) (16.11.)

Patnáct let jsem snil o tomhle okamžiku. Patnáct let. Každou noc. A vždycky tam hrála hudba. V mojí představě hrály smyčce pomalej, roztouženej waltz. Já potřebuju hudbu.

15. Captain Apache (1971) (17.11.)

Článek bude.

16. Don't Wait, Django, Shoot! (1967) (20.11.)

Dva dny jsem zase musel vynechat, ale zítra plánuju menší gemma-fest, tak to snad doženu aspoň trochu. Tohle je natahované až běda, ale z Mulargiových westernů je to asi nejlepší, už jen díky Rassimovovi, který je rozhodně lepší hrdina než Steffen.

17. Arizona Colt (1966) (21.11.)

Viděno v plné dvouhodinové verzi, a popravdě, líbilo se mi to o dost víc než napoprvé. Nevím, jestli za to může jen předchozí zkrácená verze, nebo jestli mi to teď nějak víc sedlo, naposledy jsem to viděl kdysi dávno a okolnosti si nepamatuju. Jediné, s čím mám pořád problém, je představitelka hlavní hrdinky. Původně ji měla hrát Ida Galli, ale francouzská koprodukce trvala na francouzské herečce.

18. Fort Yuma Gold (1966) (21.11.)

Další Gemma, kterého jsem naposled viděl před lety, a dost mě to bavilo. Jasně, je to naivní, ale pořád se něco děje. Záběry na krajinu jsou v HD verzi dechberoucí.

19. The Long Days of Vengeance (1967) (22.11.)

U tohohle jsem se ale už ani napodruhé moc nepobavil, i přes nezkrácenou a kvalitnější verzi. Jinak zaujalo mě, v kolika filmech Gemma uteče nebo je propuštěn z basy či zajateckého tábora.

20. In a Colt's Shadow (1965) (27.11.)

Pár dní jsem zase musel vynechat, ale jsem teda na dvacítce. Článek bude.

21. Kapsy plné dynamitu (1971) (28.11.)

Tentokrát jsem si film pustil z Blu Raye s komentářem Christophera Fraylinga. Spousta zajímavých informací.

22. Pistole pro Ringa (1965) (29.11.)

Opět jsem si film pustil s komentářem na Blu Ray. Na Fraylinga to nemělo, ale pár zajímavých věcí jsem se dozvěděl.

ZLATÝ KOLT 2022

Nejlepší film: Companeros 

(nominace Kapsy plné dynamitu, Django, Trumfové eso, Velká přestřelka)

Nejlepší režie: Sergio Leone (Kapsy plné dynamitu) 

(nominace Sergio Corbucci, Sergio Sollima, Giuseppe Colizzi)

Nejlepší herec v hlavní roli: Rod Steiger (Kapsy plné dynamitu) 

(nominace Bud Spencer, Eli Wallach, Franco Nero, James Coburn)

Nejlepší herečka v hlavní roli: Yanti Somer (Podivné dědictví) 

(nominace Rada Rassimov, Sophie Daumier, Pilar Velazquez, Iris Berben)

Nejlepší herec ve vedlejší roli: Eduardo Fajardo (Django)

(nominace Fernando Rey, Fernando Sancho, Kevin McCarthy, Romolo Valli) 

Nejlepší herečka ve vedlejší roli: Rosalba Neri (Arizona Colt)

(nominace Nieves Navarro za více filmů, Emma Cohen) 

Nejlepší hudba: Ennio Morricone (Kapsy plné dynamitu)

(nominace Bruno Nicolai, Armando Trovajoli, Francesco de Masi, Gianfranco Reverberi) 

Nejlepší souboj: nůž vs pistole (Velká přestřelka)

Nejlepší přestřelka: Django a jeho překvapení v rakvi (Django)

Nejlepší pohledy: Lee Van Cleef (Sabata)

Nejlepší využití minimálního rozpočtu: A Stranger in Town

Nejlepší kulomet: Django

EMANUELLE NERA: ORIENT REPORTAGE (1976)

Emanuela zas a znova.

Přiznám se, že jsem u tohohle zase podváděl, ale u těch Emanuel to ani jinak nejde, takže jsem přeskakoval, zvláště erotické scény, a celé jsem to viděl tak za poloviční dobu. V podstatě je to první díl přes kopírák, tudíž se jede na střídačku sex - scény o ničem - záběry na exotickou přírodu - sex a tak pořád dokola. Šílená nuda. Jediný náznak jakéhosi příběhu se objeví až za polovinou, kdy už v Bangkoku není nikdo, s kým by se Emanuela nevyspala, takže je potřeba ji odtamtud dostat do jiné země, a to do Maroka. Ovšem podezírám tvůrce, že scény s pouští se točily v Itálii, nijak moc vzhledně to tam nevypadá a bělejší Araby aby člověk pohledal. Ve chvíli, kdy je Emanuela znásilněna bandou kriminálníků, a následně se s jejich šéfem přátelsky baví, mi bylo jasné, že tohle je odpad. Jediný zajímavější konflikt přijde až na konci, kdy se Emanuela poprvé v životě zamiluje - do ženy! Celým příběhem prochází jako vždy Gabriele Tinti jako nadržené hovado, poněkud divnou roli tu má Ivan Rassimov, Venantino Venantini tu naštěstí zůstává celý film oblečen. Oproti prvnímu dílu má aspoň d'Amato lepší cit pro film než Bitto Albertini, ale zase, nepotřebujeme vidět v detailu scénu, kdy si thajská striptérka strká míčky do pohlaví, ani zápas nějakého hlodavce s hadem v kleci, což si Emanuela nadšeně fotí. 1/10

Emanuela už nikdy více, dal jsem to sem jen jako zástupce Lauřiny nejslavnější série. Možná ještě dám Murder Obsession, jediné giallo, kde si Laura zahrála, ale to ještě nevím, kdy.

a.k.a. Emanuella: Reportér z Orientu, Emanuelle in Bangkok
Režie: Joe d'Amato
Hrají: Laura Gemser, Gabriele Tinti, Debra Berger, Ely Galleani, Venantino Venantini, Ivan Rassimov, Giacomo Rossi-Stuart, Chris Avram
Hudba: Nico Fidenco
Itálie 1976