MUSSOLINI ULTIMO ATTO (1974)

Tak aspoň obnovuju tradici válečného filmu na Den vítězství. Tentokrát jde o portrét posledních dnů diktátora, kterému zbylo v rukou méně, než si myslel, že má, a všichni v posledních dnech toužili dostat ho do rukou. Na severu Itálie v dubnu 1945 bojuje hned několik stran, některé částečně spolu, ale většinou spíše proti sobě - Němci prchají do Německa, Američané a Britové postupují dál, partyzáni by se bez nich ve všem nejradši obešli a italští fašisté doufají, že je jejich duce povede k poslednímu vítěznému odporu - někteří, zbytek přemýšlí, kam prchnout, protože partyzáni neodpouštějí.

 

Zachycení tohoto zmatku je asi největším pozitivem filmu. Situace je nejistá, nikdo neví, kdo je s kým a proti komu. Němci chtějí diktovat Mussolinimu, ten chce diktovat všem, Američané chtějí Mussoliniho zajmout, Britové rovněž a partyzáni také - jenže ti s ním mají jiné plány, a ne všechny skupiny partyzánů stejné.

 

Scénář je dobrý, nicméně provedení trochu kulhá. Lizzani režíruje hrozně suše a nezáživně, takže jen díky scénáři a hercům se na film dá celé dvě hodiny dívat. Technická stránka je asi nejhorší, a nejvíc flashbacky do kina, kdy záběry na promítaný film jsou udělané tak příšerným trikem, že kdykoli se Mussolini zamyslel, přál jsem si, aby jen myslel a nebyl další flashback. Vypadá to vážně strašně trapně a pro dnešního diváka to film hrozně poškozuje.

 

Nicméně celý film byl pojat jako herecký koncert Roda Steigera, který v hlavní roli exceluje. Nicméně... můžu to vlastně posoudit, když jsem ho jen viděl, ale neslyšel? A teď babo raď. Anglicky mluvící Mussolini by byl divnej. Italsky dabovaný Steiger není úplně ono. Henry Fonda taky ne, ale ten se objevuje jen v pár scénách v první polovině, a nehraje tak známou postavu. Takže když se konečně objevil Franco Nero a promluvil vlastním hlasem, měl jsem radost, že aspoň někdo mluví sám za sebe. Němci mluví německy a Američané anglicky, nicméně Němce v němčině slyšitelně dabují Italové a Američani mají britský přízvuk.

 

Vedlejší role jsou pak obsazeny herci, které důvěrně znám ze spousty westernů, akčních filmů, hororů, giall atp., nicméně to mělo za následek, že jsem v tomto dramatu, kde snad každý má na rameni pušku, čekal, že se někdo začne prát nebo se bude střílet. Samozřejmě, že nebude.Ve filmu je jen maličko přestřelek, ve kterých se jedna strana vždycky hned vzdá, aniž by někdo byl raněn nebo padl. Všem jde o život a nechtějí ho zbytečně vzdávat.

 

No a na hudbu si Lizzani vzal Morriconeho a skoro ho nevyužil. Většina filmu je bez hudby, a když se ozve, skoro bych řekl, že je převzata ze staršího filmu, protože většinou jde jen o charakteristický táhlý disharmonický akord hraný smyčci. Ústřední melodická skladba, pochod, je pak docela generický. Takže Ennio tu taky moc nezaválel.

 

Poslední dny Mussoliniho nejsou špatný film, za vidění určitě stojí. Nicméně hlavně a především kvůli Rodu Steigerovi. Více prostoru už z herců má snad jen Lisa Gastoni v roli Claretty Petacci a Lino Capolicchio jako velitel jednotky partyzánů. Fonda je uvedený na konci v titulcích, takže počítáme, že se moc neobjeví, zatímco Nero následuje hned po Steigerovi a objeví se až ke konci. 7/10

 

a.k.a. Poslední dny Mussoliniho, Mussolini: The Last Act

Režie: Carlo Lizzani

Hrají: Rod Steiger, Franco Nero, Lisa Gastoni, Lino Capolicchio, Giuseppe Addobbati, Andrea Aureli, Bruno Corazzari, Marco Guglielmi, Umberto Raho, Giacomo Rossi Stuart, Bill Vanders, Henry Fonda, Franco Balducci, Tom Felleghy, Fabrizio Jovine, Luciano Pigozzi, Rosita Torosh

Hudba: Ennio Morricone

Produkce: Aquila Cinematografica

Itálie 1974 

CENTOMILLA DOLLARI PER RINGO (1965)

Raná špageta, která se snaží o to, aby v ní bylo úplně všechno. Ale úplně. Hrdina je tak cizincem ve městě a zároveň i mstitelem, který se vrací po letech na místo činu. Padouch je zlodějem půdy i překupníkem se zbraněmi. Máme tu klasické přestřelky s padouchovou bandou, mexickou armádu i Apače. A k tomu vedlejší vlastně totálně zbytečný romantický příběh padouchovy milenky prchající s místním ožralou.

 

Čím je film zajímavý je snad leda místo natáčení v okolí Barcelony, které vypadá dost autenticky na pomezí USA a Mexika, na druhou stranu je znát, že se to celé točilo na poměrně malé ploše a tábor indiánů v tomto prostředí nedává smysl vůbec. Slušná je akce, hlavně tím, že jí je hodně, a dostaneme několik poměrně zbytečných pěstních bitek, velkých bitev a i pár duelů. Záhadou je identita hlavního hrdiny, který se samozřejmě nejmenuje Ringo, nicméně všichni ho považují za před lety do války odešlého rančera Warda Clustera, a předpokládají, že přišel zabít hlavního padoucha. A i pod vlivem přítomnosti Clusterova syna nakonec protagonista vlastně Clusterovu identitu přijímá. 

 

Richard Harrison mi tu nijak zvlášť ani nevadil, ani nezaujal. Obsazení je vlastně vesměs průměrné, hlavně ti romští Apačové jsou k smíchu. Gérard Tichy jako padouch byl vždy nevýrazný, Fernando Sancho hraje to, co vždycky (zde sidekicka lačnícího po penězích), Guido Lollobrigida zaujme jen podobou k Lee Van Cleefovi. Otravné dítě neotravuje až tolik, a ženské obsazení je vlastně spíš jako doplněk než co jiného. Podle obsazení si tipněte, kdo hraje šerifa. Nicolaiova hudba pak sice je pěkná, ale ještě to není to nejlepší, co (pod vlivem Morriconeho) skládal později. Zábavný kousek, ale poměrně zapomenutelný. Možná ani scénu, kde Harrison vytlačí z hořícího domu jednou rukou piáno a druhou střílí po padouších, si nebudu za chvíli pamatovat. 6,5/10

 

a.k.a. $100.000 for Ringo, One Hundred Thousand Dollars for Ringo

Režie: Alberto de Martino

Hrají: Richard Harrison, Fernando Sancho, Gérard Tichy, Massimo Serato, Mónica Randall, Guido Lollobrigida, Francisco Oliveras, Luis Induni, Tomás Torres, Eleonora Bianchi, Francisco Sanz, Loris Loddi, Rafael Albaicín, Rosa Biadiú

Hudba: Bruno Nicolai

Produkce: Fida Cinematografica

Itálie / Španělsko 1965 

GOODBYE E AMEN (1977)

Na začátku jsem měl pocit, že se dívám na další díl Divokých hus. Tony Musante hraje agenta CIA, který v Římě plánuje převrat v nejmenovaném africkém státě. Akce je ale ohrožena přítomností agenta protistrany v Římě. Stopy vedou k diplomatu Lambertovi, nicméně ve chvíli, kdy Musante začne po Lambertovi pátrat, kdosi postřílí pár náhodných lidí v luxusním hotelu a zabarikáduje se v pokoji s filmovým hercem a jeho milenkou, kteří si tam dali na tajňačku rande. Stopy vedou opět k Lambertovi.

 

Zpočátku jsem byl tedy velmi překvapen, protože jsem věděl o filmu jen to, že John Steiner drží jako rukojmí Claudii Cardinale, a předpokládal jsem, že Musante bude hrát policistu, který má za úkol situaci vyřešit. Scénář sice není špatný a zejména díky Damianiho zručné režii si film drží napětí až do konce, nicméně propojení témat špionáže a terorismu nedrží dobře dohromady. Linky mě zajímaly obě vlastně zvlášť a úplně se nepropojovaly správně, nesedělo to. 

 

Navíc v lince s terorismem jsou výraznější a lepší herci - Claudia Cardinale coby rukojmí filmu dodává nejen zralou krásu, ale i dobrý herecký výkon a značné charisma, John Steiner pak psychouše, který každou chvilku může někoho odstřelit, dává s přehledem. Musante není špatný, ale nezaujme tolik, a Lambertova rodinka v podání hysterické Anny Zinnemann a jejího protivného synka mě vlastně docela otravovala, Musanteho spolupracovníci Renzo Palmer a Luciano Catenacci (a další) pak plní jen funkci, stejně jako italský policista. Na malou chvilku se v televizi objeví Franco Nero, a ten by mi do Musanteho role seděl asi i víc.

 

SPOILER Napětí navíc neprospívá moc to, že rukojmí, kterému vážně nepřejeme, aby se mu něco stalo, odejde ze scény ještě dlouho před koncem filmu. Co se stane s těmi ostatními mi vlastně bylo úplně jedno. Napjatý už jsem byl jen proto, jestli se plán povede, ale bylo mi jedno, kdo přežije. KONEC SPOILERU

 

Na kvality předchozích Damianiho filmů tohle tedy nemá. Víc mu rozhodně seděl italský, potažmo sicilský venkov a mafie, než vysoká politika a vysoká společnost. Na druhou stranu bych přesto film určitě doporučil, protože špatný rozhodně není, a kvůli Cardinalové a Steinerovi ve velké roli za vidění stojí. 7,5/10

 

a.k.a. Sbohem a amen

Režie: Damiano Damiani

Hrají: Tony Musante, Claudia Cardinale, John Steiner, John Forsythe, Renzo Palmer, Anna Zinnemann, Fabrizio Jovine, Wolfango Soldati, Gianrico Tondinelli, Angela Goodwin, Luciano Catenacci

Hudba: Guido a Maurizio De Angelis
Produkce: Cineriz

Itálie 1977 

THE WILD GEESE (1978)

Když už ne Němci, aspoň Britové věděli, že Old Surehand je zmrd.

 

Od Andrewa V. McLaglena nikdy nic moc po mnoha zkušenostech nečekám, v nejlepším průměr. Divoké husy tím pádem budou asi jeho nejlepší film, byť je zachraňuje hlavně jejich druhá polovina. Filmů o žoldácích poslaných na zdánlivě jednoduchou misi, která se ale vlivem politiky zvrtne, je víc. Mnohokrát jsem si při sledování vzpomněl na Profesionála s Belmondem - pokud chcete vidět celovečerní verzi jeho prvních deseti minut, tady v podstatě máte možnost. Sice tu Bébel není, ale je tu Richard Burton, Roger Moore a Richard Harris, kteří ho velmi dobře zastoupí.

 

Nicméně úvodní titulky spíš vypadají, že půjde o něco snažící se těžit z toho, že jednu z hlavních rolí vytvořil Roger Moore. Produkce totiž najala spoustu lidí pracujících na bondovkách, včetně Maurice Bindera, který za tklivého songu prezentuje vlastně totéž, co ve stejné době tvořil pro Bonda. Střihačem byl zase John Glen. Veškerá podobnost s Bondem ale zmizí ve chvíli, kdy se na scéně objeví Richard Burton, aby ukázal, kdo je hlavní hvězda. Ano, pro svou roli byl jednoznačně starý a neforemný. Nicméně jeho herectví a charisma spolehlivě všechny pochybnosti zatlačí a v roli žoldáka je nakonec velmi rychle uvěřitelný.

 

McLaglen byl ale nejspíš blázen a do Afriky na natáčení kromě Burtona vzal i Richarda Harrise. Dva těžcí alkáči na natáčení... muselo to být peklo. Ale zvládli to. Film na jejich mediálně propíranou závislost i naráží. (Burton: Ve smlouvě vždy mám, že moje játra mají být pohřbena odděleně od těla s vojenskými poctami.) Právě Burton a Harris jednoznačně film táhnou, kdežto přestože se z Moorea snaží dělat v podstatě Bonda s jiným jménem, je jimi dost zatlačen do pozadí a funguje jen v roli spolehlivého parťáka.

 

Kromě Bonda a Profesionála mi ale film překvapivě připomněl něco, co jsem nečekal. Žoldáci totiž mají za úkol vysvobodit z vězení bývalého vůdce nyní utlačovaného lidu, jehož jméno je symbolem, a tento vůdce během cesty promlouvá do duše ideově omezenému žoldákovi v podání Hardyho Krügera, který se nakonec obrátí na správnou stranu. Corbucciho Vamos a matar companeros je sice lepší film i v tom, že nedává tolik důraz na klišovité ideje proklamované oním lídrem, ale Hardy Krüger v roli Tomase Miliana mě vlastně pobavil. Co má ještě film trochu společného s Itálií jsou akční scény, které jako by vypadly z Castellariho filmů - piruety, které kaskadéři metají po výbuších granátů, jsou až neuvěřitelné.

 

Ano, je to film plný klišé, ale zvláště ve druhé polovině také napětí a překvapivě dobré akce. Trochu ho kazí příliš rozjuchaná hudba Roye Budda, mohla být hutnější atmosféra už v první půlce, kdyby seskok padákem na nepřátelském území s tímto doprovodem nevypadal jako představení létajícího cirkusu. Ale díky Burtonovi a Harrisovi, a Stewartu Grangerovi v roli zlého kapitalisty za vidění stojí. 7/10 

 

a.k.a. Divoké husy

Režie: Andrew V. McLaglen

Hrají: Richard Burton, Roger Moore, Richard Harris, Hardy Krüger, Stewart Granger, John Kani, Winston Ntshona, Frank Finlay, David Ladd, Barry Foster, Ronald Fraser, Jeff Corey, Patrick Allen

Hudba: Roy Budd

Produkce: Rank Film Distributors

Velká Británie / Švýcarsko 1978 

THE SHOW WITH NO NAME - EPIZODA LI - BLACK SABBATH

A zase je tu The Show With No Name! Dnes na téma filmu, jehož anglický název dal inspiraci slavné britské rockové kapele. Nicméně stojí film Black Sabbath / I tre volti della paura za vidění i z jiného důvodu, než jen kvůli souvislosti s hudbou? Ponořte se s námi do hororového světa Maria Bavy, společně s Borisem Karloffem a Angelikou! Nicméně ještě předtím je třeba rozdat již čtvrtý ročník cen Zlatý žalud!