PAUL MCCARTNEY 80

Všechno nejlepší a ještě mnoho let!

RINGO STARR 80

Z trochu šťastnějšího soudku, Ringo Starr má dnes 80. narozeniny!

THE SHOW WITH NO NAME - EPIZODA XIII - THE RUTLES

Již potřinácté se vracíme s naším programem, přičemž se tentokrát jen ve dvou (bohužel) bavíme o nejlepší kapele všech dob. Dokonce jsme nazpívali úvodní znělku, a na závěr se dočkáte dalšího překvapení! Dneska jenom hoďku, to se dá vydržet, ne? :)

DEN SVATÉHO VALENTÝNA

V den sv. Valentýna je třeba vyznat někomu lásku. Nuže, zde je moje vyznání:

A taky přidat pár milostných songů!
Můj skoro nejoblíbenější, "Mám tě ráda nebo ne, trhám ostny kaktusu" sice nakonec nikdy nevznikl a museli jsme se spokojit s rýmem "Onehdy jsem po ránu točil klikou rumpálu", ale pár dobrých tu přece jen je.
Mimochodem něco jsem vyhrál, když jsem během tří minut vysmrkl deset milostných songů jen od Beatles. Musím se poptat, co.

Kdo pozná, v kterém filmu se objevila tahle píseň?

PAUL MCCARTNEY 75

THE BEATLES - LET IT BE

When I find myself in times of trouble Mother Mary comes to me...
V roce 1969 už Beatles nevěděli, co udělat dalšího jinak. Zvláště Paulovi se zajídala mnohovrstevná koncepční alba a toužil natočit další desku postaru - jen kytary, basa, bicí, zpěv, sem tam klavesy, nic víc. Ovšem představa vytvoření dalšího A Hard Day's Night byla silně naivní. Kapela dávno netáhla za jeden provaz, každý si jel svoje. Paul přesto pozval do studia natáčecí štáb, aby tvoření alba bylo zachyceno do dokumentu.

Sweet Loretta Fart she thought she was a cleaner, but she was a frying pan...
Výsledek byl hodně depresivní. Manipulátor Paul, který se snaží všechno ovládat, a zbytek ho skoro nevnímá. John má oči jen pro Yoko Ono, která ho ještě ponouká proti ostatním, George chce vypadnout a Ringo se nudí. Skladby se pořád opakují, protože se Brouci nejsou schopni dohodnout, jak mají znít. "Mně je to jedno, budu hrát všechno tak, jak budeš chtít, a když budeš chtít, nebudu hrát vůbec," říká v jedné chvíli uražený George věčně nespokojenému Paulovi. Snad jen ve chvíli, kdy přijde na návštěvu Billy Preston, zavládne trochu uvolněná nálada, a z improvizovaného jamu Dig It je cítit, že je aspoň trochu baví spolu hrát. Slavný koncert na střeše pak působí, i přes svůj kultovní status, trochu nuceně.

Words are flowing out like endless rain into a paper cup they slither while they pass they slip away across the universe.
Z plánované desky Get Back vyšel nakonec jenom singl, na němž kromě titulní písně byla ještě Lennonova Don't Let Me Down, později pak ještě Let It Be s další nedokončenou věcí, You Know My Name. Beatles se k dalšímu nahrávání vrátili ke Georgi Martinovi a vytvořili Abbey Road. Na nedokončené nahrávky z Get Back se prášilo... Jenže v roce 1969 se manažerem Beatles stal bezskrupulózní Allen Klein, který se rozhodl na svých svěřencích (v případě Paula nedobrovolných) nahrabat, a oslovil producenta Phila Spectora, aby z nahrávek dal dohromady album. Pryč byla snaha o syrový zvuk - Spector do nahrávek přimíchal, co se dalo, orchestr, sbory, syntezátor, co se mu hodilo. Výsledek, který vyšel až po rozpadu skupiny v roce 1970, je tak velice silně nevyvážený. Lennon byl spokojen (spíš mu to bylo jedno), McCartney album nenáviděl a v roce 2003 se postaral o to, aby vyšla nová verze s názvem Let it be... Naked - bez sborů a orchestru, co nejpodobnější tomu, oč se tehdy snažil. Paradoxně tím, kdo mu s tím pomohl, nebyl nikdo jiný než George Martin.

Everybody had a hard year, everybody had a good time, everybody had a wet dream, everybody saw the sunshine...

No a samozřejmě existují různé bootlegy s různými nahrávkami, třeba i vystřiženými přímo z filmu, kde zazní více skladeb, než kolik jich je na desce. Na tu se nedostala Don't Let Me Down, ani Paulova Besame Mucho, kterou oprášil z dob Beatlovských začátků, zato byla zařazena stejně stará One After 909. Ta, stejně jako moje asi nejoblíbenější I've Got a Feeling, je takřka bez úprav. Úvodní Two Of Us, zpívaná společně Paulem a Johnem, může vzbudit zdání, že vztahy v kapele jsou pevné a nic se neděje - ale to Paul zpívá o své (už?) ženě a myšlenkami je daleko od kapely. Stejně jako John zařadil Dig a Pony pro Yoko a George For You Blue pro Pattii. Ringo nezařadil nic, Octopus's Garden je až na Abbey Road. De facto jedinými spolupracemi tak jsou zmiňovaná I've Got a Feeling, složená ze dvou nehotových písní Paula a Johna, a oba výstřižky, které byly Spectorem zařazeny neznámo proč - jam Dig It, ze kterého zbyl jen konec, a spontánně zahraná Maggie Mae.

Nothing's gonna change my world...
No a teď ty úpravy. Let It Be vyšla jak na singlu bez úprav, tak tady s orchestrem. Obě verze jsou celkem dobré, byť ty žestě, když v půli písně náhle spustí, zní trochu násilně. V I Me Mine mi ty smyčce docela sedí. Kde mu úpravy ovšem silně vadí, jsou Long And Winding Road, kde hned první orchestrální akordy jsou jako pěst na oko, původní klidná verze je značně lepší (byť moje oblíbená píseň z desky to ani tak nikdy nebude) a pak Across the Universe, kterou už Lennon sice předtím nahrál na singl (s cvrlikáním ptáčků), zde ji nahrál znova a Spector mu ji zmrvil. Já mám z těch tří nejradši tu verzi z Naked.

All I want is you, everything has got to be just like you want it to.

Let it be má v jakékoli podobě k dokonalosti daleko. Není to materiálem, ten je výborný, je to zpraciváním, které prostě není dotažené. Beatles tyhle skladby sami vzdali, něco málo sice dokončili a dali na singly, ale zbytek je sestavený z nehotových demoverzí a zbytečně doplněný orchestrem a sbory, které z některých zamýšleně klidných skladeb dělají příliš nabubřele a megalomansky znějící songy. Ani "Naked" verze však není dokonalá, a tu Spectorovu verzi překonat ani nemohla. To by musela vzniknout o 30 let dříve a hlavně by se na ní museli podílet všichni čtyři Brouci, George Martin sám nestačil.

THE BEATLES - LOVE

Dnes o trochu netradičním albu. Najdeme na něm šestadvacet písní Beatles, ovšem v poněkud netradiční podobě. George Martin, producent a aranžér, se společně se svým synem totiž po letech vrátili k nahrávkám Beatles a vytvořili z nich zcela nový... já se trochu štítím použít slovo remix, protože většina remixů vypadá tak, že se ke skladbě prostě přidá nějaký elektronický (a mnohdy nesedící) podkres. Love je jiný případ - všechno (nebo skoro všechno), co zde lze slyšet, nahráli sami Beatles. Písně však byly smíchány tak, že dohromady vytvářejí úplně nové souvislosti, jedna organicky přechází v druhou, melodie jedné je zpívána na podkresu druhé a podobně. Mohl z toho vzniknout pěkný guláš, osobně si ale myslím, že se to docela povedlo.

Desku otvírá Because - a capella. Následuje důvěrně známý akord z A Hard Day's Night, po něm bubenické sólo z The End a nakonec nám začíná Get Back, do toho všeho smyčce z A Day in the Life. V Glass Onion se ozývají jak Hello Goodbye, tak Strawberry Fields Forever, Eleanor Rigby nám začíná bez zpěvu a prolne se s Julií, pěkná organická směska vznikla z Drive My Card, The Word a What You're Doing. Sun Kinga si poslechneme pozpátku, Being For the Benefit of Mr. Kite přejde v mezihru z I Want You, předehra Blackbird zase uvede Yesterday. Mojí asi nejoblíbenější je Strawberry Fields Forever, která má každou sloku z jiné demoverze (napřed jen kytara), pak celá kapela, ale trochu jinak, než známe z desky, pak verze z desky), a nakonec přejde v "jam", kde najdou místo kousky Sgt. Peppera, In My Life, Penny Lane, cembalová mezihra z Piggies a závěrečná část Hello Goodbye. Pěkně se povedlo i smíchat doprovod Tomorrow Never Knows a Within You Without You. Lady Madonna začíná jako Why Don't We Do It In the Road, v závěru pak přejde v basový riff z Hey Bulldog. Come Together končí smíchaná s doprovodem z Dear Prudence a završí ji kóda z Cry Baby Cry. Why My Guitar Gently Weeps dostaneme v nezvykle klidné, jen akusticky kytarové a smyčcové verzi. V Hey Jude si pohráli se závěrečným "nánáná", na závěr pak dostaneme upravené Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band (Reprise) a All You Need Is Love, zakončenou orchestrem z Good Night a loučením samotných Beatles.

Takhle to asi zní jako totální blázinec, ale je to všechno uděláno citlivě, přechody vůbec neruší a člověk se až diví, jak k sobě některé písně pasují. Jak už jsem napsal výše, mně se tahle směska líbí. Zatímco Anthology, kde jsou třeba za sebou čtyři demoverze od jedné písně, je materiál vyloženě pro sběratele, Love se dá poslouchat od začátku do konce. Je samozřejmě žádoucí, aby člověk všechny ty písně znal (mnohé jsou opravdu notoricky známé), rozhodně bych to nepouštěl nikomu, kdo zná Beatles jenom tak povrchně. Za mě povedená deska.

MINIRECENZE - KLASIKA

Kratší připomenutí pár starších, vesměs kvalitních filmů, k nimž jsem dosud nic moc nenapsal.

THE GLENN MILLER STORY (1954)
Zčásti životopisný film, z části romantický film, zčásti hudební film. ta hudební složka mě bere nejvíc, když se hraje, tak je to super, a scéna jam session s Armstrongem, Krupou a dalšími je boží, ale ani mi nevadila ta romantická linka, je to udělané vkusně, vtipně a Stewartův optimismus je nakažlivý. Je to pohádka, ale pěkná. A teď si musím pustit něco od Millera. 8/10 

THE REAR WINDOW (1954)
Znovu James Stewart, tentokrát ve spolupráci s Alfredem Hitchcockem. Od toho jsem toho zatím neviděl zdaleka tolik, kolik bych chtěl, ale tenhle kousek je asi můj nejoblíbenější. Kamera se vlastně celý film nehne od okna, i tak je film zprvu zábavný, následně napínav a strhující. Aneb znáte to, jste nemocní a nudíte se doma. James Stewart ještě neměl facebook, tak musel lidi šmírovat z okna. Na facebooku by si ale asi nevšiml podezřelého chování lidí odnaproti. A s Grace Kelly by si jenom chatoval a asi by ji nedonutil, aby mu pomohla zjistit, co se to naproti děje. Viděl jsem to i v kině - dvě hodinky pokaždé utekly jako voda. 9/10

VERTIGO (1958)
Zase Stewart a Hitchcock, tentokrát ale film, který se mi nelíbil. Může to být tím, že jsem ti viděl v televizi dabované, může to být tím, že ve zhruba třetině filmu přišla k televizi sestra, zrovna se vrátivší z hospody, a pod vlivem nahlas děj komentovala a nepodařilo se mi ji odehnat. Každopádně mi to moc nesedlo. Policista odejde na penzi a setká se s krásnou ženou, která má z něčeho strach. A víc bych vlastně neměl prozrazovat, to bych hodně spoiloval. Začátek je však docela zdlouhavý a pointa je trochu moc šáhlá. A ten surrealistický sen byl k smíchu. 6/10

NORTH BY NORTHWEST (1959)
Do třetice všeho dobrého a Alfred Hitchcock je tu zas. Tohle mě naopak bavilo. Na začátku si náhodně špioni spletou Caryho Granta s hledanou osobou a film se další dvě hodiny nezastaví. Film je hodně nerealistický, ale tentokrát zcela záměrně a Hitchcock zcela jasně na diváka spiklenecky pomrkává, že to není myšleno vážně. Vrcholem by mohla být scéna ve středu filmu, kde se Granta snaží uprostřed pole sejmout práškovací letadlo, nicméně ani to Hitchcockovi nestačí a vše je zakončeno honičkou po vytesaných obličejích prezidentů na Mount Rushmore. Ostatně Hitchcock chtěl film původně pojmenovat "Muž v Lincolnově nose", ale producentům se to jaksi nelíbilo... Škoda. 9/10

SOME LIKE IT HOT (1959)
Tentokrát jiný klasik, Billy Wilder, a film, který si snad nikdy nenechám ujít. Naštěstí běží na ČT snad každé Vánoce (nebo posledních pár let běžel), a s tím správným starým dabingem, takže se můžu vesele bavit. Dva hudebníci se zapletou s gangstery (přesněji se nešťastnou náhodou stanou svědky jednoho masakru) a aby neskončili v ženské márnici a netekla z nich skupina O, musejí zmizet. Jediná možnost je ženský jazzový orchestr, a tak se z Joea a Jerryho stává Josephina a Daphne. Přítomnost tolika žen okolo, navíc v čele s Marylin Monroe, je však nemůže nechat chladnými, takže si oba začnou vymýšlet různé plány, jak Marylin svést. Do všeho se zaplete milionář ženící se jak na běžícím páse, obří slaneček, a zase ti gangsteři. Nikdo není dokonalý, tenhle film k tomu ale má sakra blízko. 10/10

THE APARTMENT (1960)
Opět Wilder s Lemmonem, tohle mě ale moc nebavilo. Je fakt, že jsem od toho měl úplně jiná očekávání. Různé recenze říkaly, že je to Wilderova nejlepší komedie vůbec. Jenže ona to zase taková komedie není. Spíše je to romantické drama s mírně komickými prvky, ovšem i pár tragickými, jako je pokus o sebevraždu. Jinak po Smrtonosné pasti je to další film, který ukazuje, že firemní vánoční večírky nevedou k ničemu dobrému. Ale ani i když jsem si uvědomil, že tohle žádná řachanda nebude, tak mě to moc nebavilo. Tyhle filmy nejsou pro mě. Aspoň ten Lemmon to docela drží. 6/10 

JUDGMENT AT NUREMBERG (1961)
Vynikající soudní drama, které perfektně uchopuje myšlenku, proč se vlastně Německo vydalo na cestu nacismu, a ještě klade otázky ohledně soudů a jejich morálky. Je správné dodržovat špatné zákony? Co může jedinec dělat proti státní zvůli? A je správné trestat čtyři starce za zločiny, které sami nespáchali, spíše jen nečinně přihlíželi? K tomu vynikající obsazení (Tracy, Widmark, Dietrichová, Clift), vypíchnout bych chtěl hlavně Lancastera, který hraje jako o život, a naprosto démonického a strhujícího Schella, který si za svůj výkon po zásluze odnesl Oscara. A starý kinodabing je jen třešničkou na dortu, to by se dalo poslouchat samostatně jako rozhlasová hra. 10/10 

A HARD DAY'S NIGHT (1964)
Ding! It's been a hard day's night and I've been working like a dog. Skoro dokument (akorát předem napsaný), který perfektně zachycuje náladu doby, beatlemánii, charaktery jednotlivých brouků a ještě je to dost vtipná komedie s písněmi z té nejlepší desky, kterou Beatles v téhle době natočili. Paulův dědeček je legendární. Občas tomu dojde dech, ale konec to spraví. 8/10

MAGICAL MYSTERY TOUR (1967)
Spaghetti, madam? Tohle vlastně není ani film. Beatles se rozhodli natočit další film po Help sami, jenže sice měli peníze, ale neměli zkušenosti. Takže Paul sice utratil šílené peníze za to, že dlouho hledal kopec, aby na něm natočil jeden záběr, ale mimo písničky ten film absolutně nefunguje. Nemá to příběh, a když už se do toho člověk vpraví, tak je hodina pryč a přijde konec. Ale ty písničky to docela drží. Ostatně je tam I am the Walrus, je tam Blue Jay Way, je tam Fool on the Hill, je tam samozřejmě titulní Magical Mystery Tour, a tu Your Mother Should Know na konci člověk taky přežije. 6/10

THE FRONT PAGE (1974)
Opět Billy Wilder a Jack Lemmon, tentokrát i s Walterem Matthauem, takže o zábavu je postaráno. Ovšem nakonec mě to nijak zvlášť zase nepobavilo. Špatný to nebylo, to rozhodně ne, ale viděl jsem to kdysi jednou a od té doby jsem nejen nedostal chuť se mrknout znova, ale ani už si to moc nepamatuju. 7/10

MURDER BY DEATH (1976)
No a na závěr film, který se mi napoprvé docela líbil a napodruhé jsem nechápal, co se mi na tom prve tak líbilo. Námět je fajn, nejlepší detektivové světa se sjedou na anglickém zámku, a pak to nějak přestane dávat smysl. Obsazení je super (Sellers, Falk, Guinness, Niven), ale je to hrozná kravina. 6/10 

THE BEATLES (WHITE DOUBLE)

Zase dneska k nějaké té muzice. Podíváme se na Beatles a jejich dvojalbum, které předznamenalo budoucí rozpad kapely (ostatně Ringo během nahrávání na dva týdny opravdu odešel), na desku, která je vlastně nesourodou směsí nejrůznějších skladeb různých žánrů, stylů a také kvality.

Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band byla přelomová deska, mnohdy označovaná jako vůbec první koncepční album, proti čemuž se sami Beatles mnohdy vymezovali (Lennon prohlásil něco v tom smyslu, že "to drželo dohromady, protože jsme řekli, že to bude držet" "já jsem s celým tím nápadem kolem kapely Seržanta Peppera neměl nic společnýho, to byla Paulova záležitost" a tak podobně). Po jejím vydání následovala smršť událostí, které trochu zdůvodňují naprostou odlišnost dalšího řadového alba (kompilaci Magical Mystery Tour v tuhle chvíli nebudu počítat, v Anglii vyšla v dnes známé podobě až později a zahrnuje i skladby vzniklé před Pepperem). Smrt Briana Epsteina, seznámení s guru Maharishim a pobyt v Indii, to všechno přispělo k tomu, že Beatles se začali vzájemně odcizovat. Už netáhli za jeden provaz, a to dost možná vedlo k tomu, že celé album je roztříštěné. Nepůsobí zdaleka jednolitě a jakoby se naprosto vymezovalo vůči předchozí jednolité desce. Kde se nálady volně přelévaly, tady přichází s každou novou písní ostrý střih. Je naprosto zřetelné, kterou píseň kdo složil (i díky tomu, že už si svoje skladby zpívají výhradně sami). Kde byl barevný obal přeplněný motivy, tady je čistá bílá s vytlačeným nápisem The Beatles (ano, toto album ani nemá název).

Troufl bych si odhadnout, že asi nikdo by neoznačil zrovna tuhle desku za svoji oblíbenou od Beatles. Každý si zde určitě najde něco, co ho bere, ale taky písně, které nemusí - a Revolution 9 nemá rád nikdo. Osobně na tomhle albu oceňuju to, že se na něm dá pořád něco objevovat. Na první poslech si člověk zapamatuje dvě nebo tři věci, samozřejmě Obladi Oblada, Back in the USSR, While My Guitar Gently Weeps. Ale postupem času jsem si tam objevoval další a další oblíbené kousky. Skvěle atmosférickou Dear Prudence, Glass Onion, která je složena z narážek na starší písničky, Happiness Is a Warm Gun, která postrádá klasickou stavbu sloka - refrén, místo toho přichází se čtyřmi různými melodickými pasážemi, unavenou I'm So Tired, ba i radostnou Martha My Dear, docela mám rád i Ringovu country Don't Pass Me By či Paulovu Why Don't We Do It in the Road s velice jednoduchým textem, rychlé Birthday a Everybody's Got Something to Hide Except For Me and My Monkey, temné Yer Blues, lyrickou Mother Nature's Son (a občas si poslechnu s chutí i Blackbird, i když ne tak často), skoro až metalovou Helter Skelter, a konečně Cry Baby Cry.

Ze druhé desky tak mám těch oblíbených míň. Třeba Savoy Truffle jsem si nikdy nedokázal zapamatovat, závěrečné dvě věci, podivnou Revolution 9 a slaďák Good Night skáču, a konečně i Revolution 1 mám radši ve své singlové podobě. V The Continuing Story of Bungalow Bill mi vadí hlas Yoko Ono, která svým jediným veršem celou píseň zničila (už tak ale nebyla nic moc). Stejně tak u si Honey Pie člověk prostě vybaví tu Vondráčkovou a její "Miláčku, budu filmová hvěéézdááá", což je strašný - a ta Wild verze je hodně divná. A cajdáky I Will a Julia taky skáču.

Někde jsem četl názor, že by se z toho dala udělat výborná jedna deska. S tím souhlasím, balastu je tu až moc. Na druhou stranu, možná ne tolik, aby jedna deska obsáhla všechny ty dobrý věci - a zase by se na tom lidi neshodli, každý má rád něco jiného. Osobně dávám přednost předchozí desce i té následující (Abbey Road), ale tuhle mám radši než většinu desek z počátků Beatles - na takové Please Please Me se mi vlastně líbí asi jenom tři věci. Ostatně ten zbytek jsou stejně ve většině covery. Takže není to nejlepší broučí deska, ale mohla k tomu bejt hodně blízko. Ale to takhle slyšíte Number nine... Number nine... Number nine... Number nine...

THE BEATLES - I ME MINE

THE BEATLES - CRY BABY CRY

THE BEATLES - RAIN

Počasí se zbláznilo, za chvíli se zblázní i písničky a začnou hrát pozpátku :)

THE BEATLES - I'M LOOKING THROUGH YOU

THE BEATLES - FOR NO ONE

THE BEATLES - YOU NEVER GIVE ME YOUR MONEY

THE BEATLES - THE FOOL ON THE HILL

THE BEATLES - GET BACK

THE BEATLES - DAY TRIPPER

THE BEATLES - EVERYBODY'S GOT SOMETHING TO HIDE EXCEPT ME AND MY MONKEY

THE BEATLES - KOMM, GIB MIR DEINE HAND

Ja, ja, hier singen The Beatles das Lied "I want to hold your hand" auf Deutsch! Ich wünsche euch frohe und lustige Weihnachten (vielleicht wurde ich noch einen anderen Artikel schreiben, das weiß ich jetzt nicht).