CLINT EASTWOOD 90

90. narozeniny dnes slaví legendární Clint Eastwood. Tak ještě mnoho let, mnoho filmů a mnoho zdraví!

ANKETA

Naposledy jsem osobnost měsíce v plném plánu udělal v březnu. V dubnu jsem neměl čas a v květnu to nakonec vyšlo tak neplánovaně s Lenzim. V červnu se ale, myslím, může nějaký speciál směle vrátit.

Kdo byste chtěli, aby byl osobností měsíce června? Dávám svoje návrhy:
Donald Pleasence
Toshiro Mifune
Laura Gemser
Maurizio Merli
Giuliano Gemma
Chuck Norris
Paul Naschy

Hlasujte v komentářích. Asi budou nějak postupně všichni. Můžete i doporučovat filmy, o kterých byste chtěli číst.

RICHARD GLENN SCHMIDT - GIALLO MELTDOWN: A MOVIETHON DIARY

Před měsícem jsem tu upozorňoval na youtube kanály Giallo Realm, Spaghetti Realm a Eurocrime Realm, obsahující hodiny a hodiny filmů v dobré kvalitě. Než jsem se z nich sám stačil na cokoli podívat, smazali je nadobro. Chtěl jsem si po nějaké době pustit podcast Giallo Ciao Ciao, ale stránka byla zrušena. Chtěl jsem se podívat na The Giallo Room na youtube, ale mají už půl roku zablokovaný kanál údajně z důvodu nevhodného obsahu. A aby toho nebylo málo, stránka Giallo Score už taky nefunguje. Špatné časy pro italské žánrovky...

Mnohé jiné blogy či webové stránky už dávno nefungují. Na českém internetu najdete máloco vůbec, na světovém je to trochu lepší. Ale i to se může všechno změnit. Ještě, že máme web archive. Co bychom si bez něj počali. Co když do roka nebude už ani Oik's blog? Co si počnete? (Zálohuju, zálohuju, zálohuju.)

Richard Glenn Schmidt je americký filmový fanoušek, tvůrce stránek Doomed Moviethon a přidruženého blogu. Jeho specialitou jsou předlouhé maratony, ze kterých potom sepisoval blogové zápisky. No a když jich měl hodně, rozhodl se je vydat knižně. Papír z internetu nezmizí. Ne, že by jeho knihy sestávaly jen z toho, co předtím publikoval online. Vydal knihy pojmenované podle svých stránek, tedy Doomed Moviethon, Cinema Somnambulist, a třetí (ale vyšla jako první) sestává vyloženě pouze z giall a nazývá se Giallo Meltdown. A ta nás zajímá.

Obálka je pěkně ošklivá, ale napovídá o obsahu mnohem víc, než kdyby ji zdobil nějaký stylový plakát. Ostatně podívejte se na Schmidtovy stránky, podívejte se na nějaké jeho video. Ten člověk je samá legrace a humorem je prodchnutá i tato kniha. Ostatně, kdyby se kniha sestávající z nepřetržitých několikadenních maratónů filmů, v nichž maskovaní vrazi podřezávají špatně nadabované modelky, asi by něco nebylo v pořádku.

Takže zatímco máme knihy jako třeba La Dolce Morte Mikela J. Kovena, která rozebírá žánr vědecky, nebo So Deadly, So Perverse od Troye Howartha, což je vlastně encyklopedický přehled, Schmidt o giallu píše úplně z jiné strany - z pohledu fanouška. Klíč je i v podtitulu - jde vlastně o deníkové záznamy ze sledování filmů, kterých je neuvěřitelných 215. S lecčím by se tedy dalo polemizovat, zda je to giallo, zařazuje třeba i Ctihodné mrtvoly, americké filmy Oblečen na zabíjení nebo Tichá noc, krvavá noc, také seriál La porta sul buio produkovaný Dariem Argentem. Každopádně to zásadní v knize najdeme a i spoustu filmů, o kterých jste nikdy neslyšeli. A já taky ne.

Každý maraton je popsán zhruba podobně. Napřed nás autor uvede do nutnosti pustit si spoustu dalších giall během několika dní, následně nás seznámí s tím, jak se na maraton připravil, co se týče jídla a pití (což je zbytečné, ale k tomuhle to nějak nakonec sedí), a pak s časovým údajem, kdy co zapnul, popisuje jeden film za druhým. A to tak, že zápisky připomínají spíš poznámky, co ho zrovna napadlo při sledování, než nějaký ucelený referát o filmu. To důležité se ale dozvíme. Ještě lepší je, že nevyzrazuje nic víc, než je nutno. Tudíž i o filmech, které jsem neviděl, si mohu v klidu počíst. Tedy, občas vykecá přece jen víc, než je vhodné, ale nevyzrazuje ani motivaci, ani identitu vraha.

Co mi tu trochu chybí je nějaké zhodnocení. V podstatě skoro všechno vypadá, že je to podle Schmidta super. Což není divu, když se podívá na 215 filmů a píše o nich knihu. Ale přece jen by mě zajímalo třeba, který film z kterého maratonu považuje za nejlepší či nejslabší. Víc než kdy přišla na návštěvu tchýně, zrovna když vrah rozpáral nějakou nahotinu.

Dlouhé filmové maratony jsou můj sen, ovšem čím jsem starší, tím mám na ně méně času a energie. Občas se hecnu, že se podívám třeba na tři filmy v kuse! Jako jsem si to tuhle naplánoval s Lenzim. Je s podivem, že jsem po pondělních dvou filmech viděl v dalších dvou dnech další dva, než mě ten jediný bez Carroll Baker otrávil natolik, že jsem se další dva dny nedíval na nic, a další týden jsem místo toho sledoval Černobyl. Takže většinou už víc než dva kousky v kuse prostě nevydržím. Kdy já jich v kuse naposled viděl víc? Tudíž Schmidtovy knihy (ano, ze zájmu jsem si pořídil i Doomed Moviethon, obsahující kapitoly ze všech možných žánrů, byť horory značně převažují.) jsou pro mě spíš předmětem závisti k výdrži a odhodlání. Jo, taky bych rád viděl velkou část z toho, o čem píše. Sledovat v jednom kuse filmy je jedna z mých představ ideální dovolené. Bohužel, nedaří se mi to. Tak si aspoň počtu.

THE SHOW WITH NO NAME - EPIZODA XIX - SEDM SAMURAJŮ

Dnešek je podcastový den, takže si rovnou poslechneme i o japonské klasice Sedm samurajů.

BANG BANG PODCAST! EPIZODA 2

A týden se s týdnem sešel a je tu druhá část povídání o spaghetti westernech. Dneska bez většího překvapení.

BANG BANG PODCAST! EPIZODA 1

Nová série podcastu, kde tentokrát mluvím jen já o vybraných spaghetti westernech. každý díl se bude zabývat jedním filmem z daného roku z doby, kdy spaghetti westerny vznikaly, takže první se zabývá filmem Gunfight at Red Sands z roku 1963. Příští neděli by měl dorazit další díl s filmem z roku 1964. Plán je zatím na 15 epizod.
Můžete si i napsat, o kterém filmu byste rádi slyšeli.

UN POSTO IDEALE PER UCCIDERE (1971)

Takhle to dopadá, když se někdo snaží splácat dohromady Bonnie a Clyde, Easy Ridera a Orgasmo. To byla tak šílená nuda! Ze začátku to ještě tak hrozně nevypadalo, ale ke konci se mi dokonce začalo stýskat po Carroll Baker a Jeanu Sorelovi. A to už je vážný.

Začátek ještě vypadá celkem ok. Ray Lovelock a Ornella Muti jsou dva hipíci, kteří se toulají Evropou a prodávají porno. Ale chytí je policie a vyhostí z Itálie. Následně je ještě okrade banda motorkářů (což překvapivě není násilná scéna), a když jim dojde benzín, uchýlí se do luxusní vily někde na venkově, kde najdou podivně se chovající ženu, Irene Papas s brežněvovským obočím a sex appealem v záporných hodnotách. Irene je pozve k sobě, ale když se ráno probudí, zjistí, že jsou zamčení a Irene volá policii. Co měla za lubem? Proč je tak nervózní? A proč jsem to ještě nevypnul?

Celý film je tak strašně předvídatelný, až to bolí. Všechny postavy, hlavně Lovelock a Muti, se chovají tak debilně, že si všechno to, co se jim ve filmu stane, zaslouží. A hlavně to celou dobu stojí na místě a nic se neděje. Vůbec nic! Nápad otočit Orgasmo tak, že vězněná paní domu je ta zlá, a jsme tentokrát na straně hippíků, mohl znít zajímavě, ale je to udělané tak, že se to nedá sledovat. Přitom Ray Lovelock sice nedokáže film utáhnout, ale rozhodně mi nevadí. Ornella Muti je z hlavní trojice nejcharismatičtější, je tu krásná, ale dost mě u ní rozčilovalo, že jí je teprve šestnáct, a já měl pocit, že se dívám na dítě. Aspoň, že v nahých scénách měla dablérku. Což ale asi nebylo kvůli věku, téhož roku se vesele ukazovala nahoře bez v jiných filmech. Dablérku má naštěstí i Irene Papas, a nedivil bych se, kdyby obě dvě stejnou. Ne, že bych ta poprsí nějak zvlášť porovnával, ale moc odlišně nevypadala. Irene Papas je tak ošklivá, až mi to vadilo.

Přitom natočené to není špatně. Kamera je super. Střih je super. Lenzi přinesl dost dobrých režijních nápadů. Jen ten scénář by vystačil tak na dvacetiminutovou povídku, nad kterou byste stejně mávli rukou. Možná vůbec největší zklamání u gialla, protože od těch opravdu hrozných filmů jsem nic moc nečekal, ale tohle dělali lidi, kteří udělat film uměli. Ale tak někde se tychlovýroba tří filmů za rok minimálně odrazit musela. Nevím, jak dlouho mi tenhle Lenzithon vydrží... Aspoň už víme, kdo je v květnu Osobností měsíce. 3,5/10
SPOILEROIDNÍ PS: Ještě jednou někde uvidím v závěru filmu, jak někdo nezvládne řízení a spadne z útesu, tak ten film spláchnu do hajzlu bez ohledu na to, co bylo předtím. 

a.k.a. Oasis of Fear, An Ideal Place to Kill, Dirty Pictures
Režie: Umberto Lenzi
Hrají: Irene Papas, Ray Lovelock, Ornella Muti, Umberto Raho, Michel Bardinet, Sal Borgese, Franco Ressel, Calisto Calisti, Umberto D'Orsi
Hudba: Bruno Lauzi
Itálie / Francie 1971

PARANOIA (1970)

Do třetice Lenzi a Baker, a aby se to nepletlo, film se jmenuje Paranoia v italštině, zatímco v angličtině je to A Quiet Place to Kill. A za mě je to o něco přiléhavější název. Aby se to ještě víc nepletlo, hrají tu ústřední pár Carroll Baker a Jean Sorel, tak jako v Il dolce corpo di Deborah, což, aby se to nepletlo, nerežíroval Lenzi, ale Romolo Guerrieri. Zmatek? Upřímně, po tom, co jsem všechny tři Lenziho filmy s Bakerovou, které se jevily tak podobně a zmatečně, viděl, si myslím, že možná na ně zapomenu, ale už si je nebudu plést, i přes to, že podoba mezi nimi je. Orgasmo je ten ve velké vile s dvěma hipíky, Cosi dolce, cosi perversa je ten s Trintignantem v Paříži, a Paranoia je ten u moře.

Bakerová tu hraje pro změnu něco mezi svými postavami z obou předchozích filmů. Hraje závodnici (a nevěřím, že vůbec do té formule nasedla), která se hned ze začátku vybourá při vzpomínce na bávalého manžela. Ten ji záhy neznámo proč pozve do své přímořské vily. Bakerová tam odjede a zjistí, že manžel Sorel se oženil se starší bohatou ženou. Vyjde najevo, že to ona Carroll pozvala. Ale Sorel hned začne svádět Bakerovou. Bohaté Constance to ale zjevně moc nevadí, protože brzy vyjde najevo, že by Sorela nejradši zabila. Zvítězí u Bakerové nenávist nebo vášeň vůči muži, s kterým se už jednou rozvedla a jednou už se ho pokusila zabít?

Takhle vypadá asi první půlhodinka, a pak se děj vydá úplně jiným směrem. Já toho nechci moc prozrazovat, pokud se na film podíváte, budete třeba překvapeni, ač první pořádný zvrat stejně budete už dopředu čekat. Dlouho to pak vypadá jen jako hra na kočku s myší, než se ukáže, že kočka a myš je celou dobu někdo jiný, než jsme si mysleli. Problémy s první půlhodinou jsou v tom, že ač Sorela jako herce nemám opravdu rád, a ani tady není schopen vyjadřovat jakékoli jiné pocity, než se přiblble usmívat nebo se trochu mračit, v první půlhodině není kromě jeho hlouposti a záletnosti nic, kvůli čemu bychom měli chápat, že se ho dvě ženské snaží zabít. Jak Carroll, tak Sorel podávají mdlé výkony, a zajímavějšími postavami jsou třeba jejich přítel soudce, nebo dospívající dcera Constance, která se vrátí v tu nejvíc nevhodnou chvíli. Ani ta ale není zahrána příliš dobře.

Co se mi tak na Paranoie líbilo nejvíc, je pěkně nasnímané prostředí, tentokrát dostatečný rozpočet a více postav ve vedlejších rolích, ač neexistuje, že bychom podezírali ze spiknutí někoho mimo hlavní postavy. Pěkná byla i scéna s filmem, který vše může vyzradit. Opakuje se zde spousta prvků z obou předchozích filmů, jako třeba snaha někoho dohnat k šílenství, scéna v klubu, kde dokonce hraje stejná písnička jako v Orgasmu, závodní střílení z brokovnic. Carroll Baker je tu asi nejvíc nahá ze všech tří filmů, ale už jsem psal, že se mi nelíbí, a ani ty prsa nemá vůbec pěkný. Sorel je buzík a nosí s oblibou růžovou. Je tu hodně J&B, žluté telefony, nevhodná popová hudba španělského skladatele, jehož jméno si nepamatuju. Ale dirigoval to zase Umiliani.

V raných Lenziho giallech nenajdeme moc násilí a ani moc napětí, ale jako kriminální psychothrillery své oby to zase tak špatné není. Jen to chce obrnit se dávkou trpělivosti. Nedostatek mrtvol si Lenzi později vynahradil ve svých poliziotteskách a jiných filmech, ale to je jiný příběh. 6/10

a.k.a. A Quiet Place to Kill
Režie: Umberto Lenzi
Hrají: Carroll Baker, Jean Sorel, Luis Dávila, Marina Offa, Anna Proclemes
Hudba: Gregorio García Segura
Itálie / Francie / Španělsko 1970

COSI DOLCE, COSI PERVERSA (1969)

Lenzi & Baker podruhé, tentokrát ale Carroll naštěstí nehraje tu úplně nejcentrálnější roli, kterou celý film sledujeme. Tentokrát se točí kolem Jeana-Louise Trintignanta, bohatého průmyslníka, který se nudí s manželkou Erikou Blanc (nudí se s Erikou Blanc????) a tak vyhledává zálety. Jednoho dne spatří neznámou blondýnu v domě a zavětří. Jenže když zazvoní na její byt, kde údajně nikdo nemá bydlet, nikdo se neozývá, ač tam zrovna vlezla. Jindy zase z onoho bytu slyší hluk zápasu. Pátrání po neznámé se mu stává posedlostí, až se s ní konečně setká. Jenže krásná neznámá má sadistického přítele, který ji nechce jen tak nechat odejít. A co na to pasivní manželka Erika?

Ok, Jeane-Louisi, Helga Liné je další eurocultovní kráska, takže tenhle zálet je omluvitelný, ale nechat Eriku Blanc kvůli Carroll Baker, teda... Navíc Erika se hned v prvním záběru ukáže nahá. Carroll tu jednoznačně zašlapává do pozadí, a nejen ona, ale i Trintignant, který tu sice nic extra ze svého herectví nepředvádí, ale rozhodně film táhne dost dobře. Pak tu máme děsivého zavilého lotra Horsta Franka. Horst Frank se tu jmenuje Klaus, a možná by bylo ještě lepší, kdyby to hrál Kinski. Čímž si na Franka nijak nestěžuju. Na jeho postavě zvlášť je vidět, že se na scénáři opět podílel Gastaldi, protože mučená Baker je předobrazem Julie Wardh a sadista Klaus předobrazem Ivana Rassimova v Martinově filmu. A Martinové film produkovali. Vzpomínky na brutální sex jsou navíc točeny dost podobně, jako sny Edwige Fenech v pozdějším filmu. Který je ale přece jen o dost lepší.

Ač napětí je tu o dost více než v Orgasmu, smrťák tu visí nad postavami mnohem více, tak pořád to ještě není ono. Moc romantiky na úkor něčeho zajímavějšího. Taky tu máme předlouhou scénu z večírku, doprovázeného striptýzem neatraktivní černošky. Asi se můj a Lenziho vkus na ženské dost rozchází. V polovině ale přijde nečekaný zvrat, a následuje... jak to popsat, aniž bych cokoli vyzradil? Snad jen, že Eriky Blanc si tu užijeme opravdu hodně. Carroll Baker je tu pak naopak ještě horší než v Orgasmu.

Hudbu tentokrát složil Riz Ortolani, ale kromě titulní písně si z ní nic nepamatuju. Lenzi ji znovu použil později v Sedmi krvavých orchidejích. Tohle bylo asi lepší, i když tam byl maskovaný vrah, tam ale jel Lenzi spíš tak na půl plynu, a Carroll Baker je pořád lepší než Uschi Glas. Furt s něčím srovnávám? Dvě velká srovnání mě napadla právě v druhé polovině, ale to bych hned všechno vykecal. Ani do zatmaveného spoileru to nedám. Jen ještě dodám, že bych zaškrtil pachatele anglického dabingu, který všechny postavy nadaboval s nesrozumitelnými francouzskými přízvuky. 6,5/10

a.k.a. So Sweet, So Perverse
Režie: Umberto Lenzi
Hrají: Jean-Louis Trintignant, Carroll Baker, Erika Blanc, Horst Frank, Helga Liné
Hudba: Riz Ortolani
Itálie / Francie 1969