MARIO ADORF 1930-2026

RIP. Požehnaný věk. A asi poslední z Vinnetoua, kdo byl ještě mezi námi.

MARIO ADORF 95

Všechno nejlepší Santerovi!

THE SHOW WITH A NAME - GIALLO část 1 - ARGENTO, BAVA, FULCI

 Moje kolekce DVD a Blu Ray filmů subžánru giallo. Dnes se v rychlosti podíváme na filmy tří nejslavnějších tvůrců tohoto žánru, Daria Argenta, Maria Bavy a Lucia Fulciho. Pouze na ty, které mám ve sbírce.

THE RED SHOW WITH SEVEN NAMES - PTÁK S KŘIŠŤÁLOVÝM PEŘÍM

 Umělá inteligence je tu zas a znovu napsala scénář podcastu, ve kterém vám Yellow Killer řekne o Argentově klasice i to, co neví. 

MARIO ADORF 90

 A máme tu další výročí, rovnou devadesátku dnes slaví Mario Adorf. Všechno nejlepší!

OIK'S GRANDIOSO GIALLO SPECIAL - part 7

Většina giall se odehrává ve vzdálených místech - dnes se podíváme do města, které máme na dosah ruky.

LA CORTA NOTTE DELLE BAMBOLE DI VETRO (1971)

Pustíte si italské giallo a zjistíte, že úvodní scenérie je vám jaksi povědomá. Kostel Panny Marie před Týnem? Chrám sv. Mikuláše? Pražský hrad? Ba ne, samozřejmě jsem věděl, že se film natáčel a odehrává v Praze, byť velká část natáčení se z nějakého důvodu přesunula do Záhřebu (odtud i chorvatské nápisy na sanitce či nádraží Bizarním prvkem je česká občanka s razítkem Croatia). Možná i pro ty pražské reálie jsem měl možná až moc velká očekávání.

 

Bohužel ani svým druhým (vlastně prvním) giallem mě Aldo Lado moc nepřesvědčil. Výchozí situace je zajímavá - najde se mrtvé tělo novináře, ovšem novinář, ač nejeví známky života, je stále živý a vzpomíná na události, které jeho "smrti" předcházely. Jenže v Ladově podání vše vyšlo poměrně zmateně. Inspirace Kafkou je zcela evidentní, máme tu společnost, která nikoho nepustí mezi sebe, a čím více se do ní snažíte dostat, tím méně to jde, člověka, který se nemůže dorozumět s okolním světem, lidé mizejí, nikdo nechce mluvit, a do toho estébáci na každém kroku. Problém je, že abyste mohli vylíčit nějaké prostředí, musíte ho znát. I když pominu zkomolená nečeská jména a názvy ulic, přijde mi třeba zvláštní, že estébák v klidu nechá na mostě zpívat máničku anglicky. Stejně tak americké milionářské dcerky v Praze (málem jsem napsal milicionářské, což by šlo, ale zase by tam vadila ta Amerika), nebo večírek honorace, kde lidi skutečně vypadají vznešeně a elegantně. Koncert, kde přestárlé publikum vypadá jako sedící mrtvoly, byl ale zase dobrý nápad. Možná jsem měl problém celý příběh akceptovat i proto, že prostředí znám až moc dobře. Celou tu zápletku jsem prostě odmítal přijmout, že by byla možná v Praze roku 71. Barokně-historizující ulice Prahy ovšem udělají svou atmosféru a celý film působí dosti stísněně.

 

K českým reáliím - italský dabing je zjevně uvádí trochu jinak než anglický. V italštině se Barbara Bach jmenuje Mia Šerkova, v angličtině (ale i v cestovním pase) Myra Svoboda. Dále tu máme Irinu Dubček, komisaře Kierkoffa, rodinu Sequencových, primáře Kartinga a advokáta Velinskiho (schválně jsem to sklonil blbě, abych ukázal tvar jména). Zprávy i noviny v češtině, v angličtině ale Sorel žádá Rudy Pravo. Ulice, ve které bydlí, je Wodikova. Máme tu pár embéček. Je zvláštní, že slovenský překladatel nechal v titulcích tyhle špatně přečtené reálie (jako ulici a z Rudého práva udělal dokonce Grude Pravo), přitom musel vědět, co to má být. Možná se na to vybodnul, možná to byl dokonce záměr....

 

K názvu - k filmu nemá žádný vztah. Původně se film měl jmenovat Malastrana, což producenti zavrhli. Název Short Night of the Butterflies, který by se vztahoval k metafoře použité ve filmu, padl po premiéře Tessariho filmu The Bloodstained Butterfly. Kdo přišel s tímhle, netuším.

 

Hlavní roli sehrál Jean Sorel, kterého taky moc nemusím. Připadal mi jako další z řady dvojníků Franca Nera a celý film prošel s jedním výrazem ve tváři. Ingrid Thulin taky není nic moc, takže nejvíc se mi asi zamlouval Mario Adorf coby Sorelův požitkářský kamarád. Typově výborně obsazená je Barbara Bach, která skutečně vypadá "česky", narozdíl od většiny komparsistů. Bohužel si jí moc neužijeme. Zbytek rolí obstarali Italové a Jugoslávci, což je škoda. Je fajn, že aspoň primář chirirgie připomínal Václava Lohniského. Ovšem kdyby ho hrál skutečně Lohniský, komisaře Hrušínský, advokáta Šmeral a slepce Hlušička, a určitě by se nějaká role našla i pro Prachaře, ten by mi sem, ani nevím proč, sednul. To by bylo maso. Bohužel. Enniova hudba je tentokrát méně melodická, a ne moc výrazná. Pochválit tak lze především Ruzzoliniho kameru. 6,5/10

 

a.k.a. Short Night of the Glass Dolls
Režie: Aldo Lado
Hrají: Jean Sorel, Ingrid Thulin, Mario Adorf, Barbara Bach, José Quaglio, Relja Bašić, Fabian Šovagović, Piero Vida, Luciano Catenacci, Jürgen Drews
Hudba: Ennio Morricone
Produkce: Doria Cinematografica
Itálie / SRN / Jugoslávie 1971

LA POLIZIA CHIEDE AIUTO (1974)

Žánrové mixy většinou zase tak moc nevycházejí. Zvláště pokud se jedná o dost bizarní mix. Třeba pokus o směs spaghetti westernu a gialla v Il venditore di morte vůbec nevyšla - do westernu se záhadný maskovaný vrah prostě nehodí. Když se tvůrci tohoto filmu pokusili smíchat dva ve své době populární žánry italského filmu, giallo a poliziesco, mohlo to dopadnout všelijak. Jeden žánr staví na atmosféře, pomalých napínavých scénách, druhý na rychlé akci a násilí. Massimo Dallamano ale dokázal oboje skloubit tak, že přechody mezi jedním a druhým působí naprosto přirozeně.

Převažuje linka poliziottesca, i když příběh by mohl fungovat s klišé čistě jednoho z obou žánrů. Po nalezení mrtvé těhotné nezletilé dívky se ukáže, že zjevná sebevražda nemohla být sebevraždou. Policie ve spolupráci s prokuraturou se pustí do vyšetřování, které vede k nečekanému odhalení organizovaného zločinu a zneužívání nezletilých. Jenže záhadný vrah v černém vraždí všechny případné svědky, kteří by mohli policii uvést na správnou stopu. Z poliziottesca tu máme tedy hlavně rychlé tempo příběhu a důraz na vyšetřovací linku. Z gialla pak scény s vrahem v motorkářské kombinéze, používajícím jako vražedný nástroj veliký sekáček na maso, a dosti krvavé scény vražd, kdy protentokrát po zásahu krev opravdu stříká a nejen se objeví kolem vytvořené rány krvavý flek. Film ale těmito scénami poměrně šetří a soustředí se více na samo vyšetřování, které přináší dosti šokující zjištění. Jsou dospívající děvčata skutečně tak nevinná, jak vypadají?

Je pravda, že po cca půlhodině rychlého tempa pátrání, když přijde první giallo scéna s tajemným vrahem, film najednou silně zpomalí, možná až moc. Pak ale opět nabere na oprátkách a druhá takoví scéna už nepůsobí tak rušivě pomalu. Podobná scéna na podzemním parkovišti v Lo strano vizio della signora Wardh byla sice lepší, ale ani tady člověk pomalu nedýchá. Závěrem už se však film ke giallu vlastně nevrátí a samotné dopadení vraha pak už není nijak zajímavě zpracováno. Škoda. V tuhle chvíli už je ale vlastně na vedlejší koleji, protože film přesáhne k celospolečenským problémům.

Kromě výborné Dallamanovy režie i kamery Franca Delli Colliho (existoval už v roce 1974 steadicam? Když jde kamera přímo za vrahem, záběry skoro tak plynule působí) je třeba pochválit i herecké obsazení. Claudio Cassinelli mi vzhledem trochu připomíná Anthonyho Steffena, ovšem takového, který umí hrát. Giovanna Ralli je taky hodně dobrá, a kdo mě hodně překvapil, je Mario Adorf, který tu hraje hodně civilně a hodně dobře, bohužel jen ve vedlejší roli. Ve vedlejších rolích člověk zahlédne spoustu známějších tváří, od Farleyho Grangera přes Franca Fabriziho až po Steffena Zachariase. Co se týče Ciprianiho hudby, ústřední téma je hodně povedené, ovšem těžko říct, zda přímo pro tento film složil i něco dalšího, protože v dalších skladbách jsem rozpoznal hlavní téma z filmu Policie se dívá a zazní i jedna, možná víc skladeb z Policie děkuje.

Chvíli jsem uvažoval o vyšším hodnocení, ale pak jsem se trochu zamyslel nad scénářem, který je v dost věcech nedotažený. Policie na leccos přijde jen díky náhodě, i když se hodně snaží, a hlavně nedojde moc k vysvětlení různých důležitých věcí. (SPOILER - například jak byl přesně do celé akce zapleten vrah? A vlastně i fotograf?) Diváku, domysli si. Ale kdo ví, možná to byl záměr, přece jen na konci už se pozornost přenese jinam. Jinak dost líbilo. 8/10

a.k.a. What have they done to your daughters?
Režie: Massimo Dallamano
Hrají: Giovanna Ralli, Claudio Cassinelli, Mario Adorf, Franco Fabrizi, Farley Granger, Marina Berti, Sherry Buchanan, Ferdinando Murolo, Salvatore Puntillo, Micaela Pignatelli, Eleonora Morana, Steffen Zacharias
Hudba: Stelvio Cipriani
Produkce: P.A.C.
Itálie 1974

L'UCCELLO DALLE PIUME DI CRISTALLO (1970)

Tohle jsem dlouho odkládal, ani nevím, proč. Možná to bude tím, že subžánr gialla mě tak moc zase nenadchl. Viděl jsem pár filmů, ale všechny mi přišly jak podle jednoho mustru, tu podaného působivěji (Sergio Martino), tu hůře. Vždy šlo buď o osamělou ženu, po které jde sériový vrah, nebo o skupinu lidí, které jednoho po druhém likviduje sériový vrah. Nemohu říci, že Argentův film by se co do námětu nějak dramaticky odlišoval, ale přece jen jsem neměl ten pocit, že tohle jsem už viděl.

V centru dění je tentokrát mužská postava, americký spisovatel, který se chystá odletět z Itálie společně se svou snoubenkou. Když náhle jedné noci spatří v rozsvícené galerii maskovaného vraha, kterak vraždí krásnou dívku. Sam, hraný Tonym Musantem, vraha vyplaší, dívku se podaří zachránit, ale vrah nyní jde i po něm, a Sam se navíc začíná o sériové vraždy více a více zajímat a totožnost vraha odhalit.

Scénář tedy není nijak originální ani dokonalý (ostatně teď jsem si vzpomněl na jednu nedovysvětlenou a podivnou záležitost), ale hlavní tahák v něm netkví. Film je spíše takovou děsivější detektivkou než hororem, krve tu moc není, kde by jiní ukazovali vraždy názorně, Argento tady jen naznačuje a vlastně s každou další vraždou přidává na intenzitě a detailnosti - první nevidíme vůbec. Každopádně ani chvíli jsem se nenudil, případ mě zajímal, tipoval jsem, kdo je vrah, byť tady falešných stop není moc, a v napínavých momentech jsem byl skutečně napjatý jak guma od trenek. Zvláště scéna, kdy se vrah dobývá k Suzy Kendall v prázdném domě je nervydrásající. Ovšem není jen napětí, je tu i humor, který překvapivě funguje, snad až na teplého zastavárníka. Pobaví jak koktavý pasák Gildo De Marco, tak především Mario Adorf jako podivínský malíř.

Hlavní role pak obsadili Tony Musante, známý ze Žoldnéře, který si v průběhu filmu svoje sympatie získá, jeho přítelkyni hraje Suzy Kendall, která se děsně podobá Susan George. Policistu hraje jako vždy výborný Enrico Maria Salerno. Kromě Kendallové tu hraje i řada dalších krasavic, například Eva Renzi, okouzlí pak především Rosita Torosh. Ovšem narozdíl od Martina (či Bianchiho či Di Lea) se Argento nesoustředí vůbec na erotiku, neuvidíme ani jednu bradavku, ani nic jiného, což je jen dobře. Kdo ovšem filmu prospěl asi nejvíce, jsou dva géniové, z nichž jeden, Vittorio Storaro, se postaral o kameru, a druhý, Ennio Morricone, o hudbu, která jako by se k takovému filmu snad ani nehodila - sedne geniálně. Jo, tohle se mi moc líbilo - a vlastně teď mám chuť mrknout od Argenta na další kousky. Třeba na ten s Budem Spencerem ;) 8,5/10

a.k.a. Pták s křišťálovým peřím: Přízrak teroru (proč ten dovětek, proboha?), The Bird with the Crystal Plumage, The Phantom of Terror, Point of Terror, The Gallery Murders
Režie: Dario Argento
Hrají: Tony Musante, Suzy Kendall, Enrico Maria Salerno, Eva Renzi, Umberto Raho, Renato Romano, Mario Adorf, Rosita Torosh, Giuseppe Castellano, Gildo De Marco
Hudba: Ennio Morricone the GOD
Scénář: Dario Argento
Produkce: Titanus
Itálie / SRN 1970