LA POLIZIA CHIEDE AIUTO (1974)

Žánrové mixy většinou zase tak moc nevycházejí. Zvláště pokud se jedná o dost bizarní mix. Třeba pokus o směs spaghetti westernu a gialla v Il venditore di morte vůbec nevyšla - do westernu se záhadný maskovaný vrah prostě nehodí. Když se tvůrci tohoto filmu pokusili smíchat dva ve své době populární žánry italského filmu, giallo a poliziesco, mohlo to dopadnout všelijak. Jeden žánr staví na atmosféře, pomalých napínavých scénách, druhý na rychlé akci a násilí. Massimo Dallamano ale dokázal oboje skloubit tak, že přechody mezi jedním a druhým působí naprosto přirozeně.

Převažuje linka poliziottesca, i když příběh by mohl fungovat s klišé čistě jednoho z obou žánrů. Po nalezení mrtvé těhotné nezletilé dívky se ukáže, že zjevná sebevražda nemohla být sebevraždou. Policie ve spolupráci s prokuraturou se pustí do vyšetřování, které vede k nečekanému odhalení organizovaného zločinu a zneužívání nezletilých. Jenže záhadný vrah v černém vraždí všechny případné svědky, kteří by mohli policii uvést na správnou stopu. Z poliziottesca tu máme tedy hlavně rychlé tempo příběhu a důraz na vyšetřovací linku. Z gialla pak scény s vrahem v motorkářské kombinéze, používajícím jako vražedný nástroj veliký sekáček na maso, a dosti krvavé scény vražd, kdy protentokrát po zásahu krev opravdu stříká a nejen se objeví kolem vytvořené rány krvavý flek. Film ale těmito scénami poměrně šetří a soustředí se více na samo vyšetřování, které přináší dosti šokující zjištění. Jsou dospívající děvčata skutečně tak nevinná, jak vypadají?

Je pravda, že po cca půlhodině rychlého tempa pátrání, když přijde první giallo scéna s tajemným vrahem, film najednou silně zpomalí, možná až moc. Pak ale opět nabere na oprátkách a druhá takoví scéna už nepůsobí tak rušivě pomalu. Podobná scéna na podzemním parkovišti v Lo strano vizio della signora Wardh byla sice lepší, ale ani tady člověk pomalu nedýchá. Závěrem už se však film ke giallu vlastně nevrátí a samotné dopadení vraha pak už není nijak zajímavě zpracováno. Škoda. V tuhle chvíli už je ale vlastně na vedlejší koleji, protože film přesáhne k celospolečenským problémům.

Kromě výborné Dallamanovy režie i kamery Franca Delli Colliho (existoval už v roce 1974 steadicam? Když jde kamera přímo za vrahem, záběry skoro tak plynule působí) je třeba pochválit i herecké obsazení. Claudio Cassinelli mi vzhledem trochu připomíná Anthonyho Steffena, ovšem takového, který umí hrát. Giovanna Ralli je taky hodně dobrá, a kdo mě hodně překvapil, je Mario Adorf, který tu hraje hodně civilně a hodně dobře, bohužel jen ve vedlejší roli. Ve vedlejších rolích člověk zahlédne spoustu známějších tváří, od Farleyho Grangera přes Franca Fabriziho až po Steffena Zachariase. Co se týče Ciprianiho hudby, ústřední téma je hodně povedené, ovšem těžko říct, zda přímo pro tento film složil i něco dalšího, protože v dalších skladbách jsem rozpoznal hlavní téma z filmu Policie se dívá a zazní i jedna, možná víc skladeb z Policie děkuje.

Chvíli jsem uvažoval o vyšším hodnocení, ale pak jsem se trochu zamyslel nad scénářem, který je v dost věcech nedotažený. Policie na leccos přijde jen díky náhodě, i když se hodně snaží, a hlavně nedojde moc k vysvětlení různých důležitých věcí. (SPOILER - například jak byl přesně do celé akce zapleten vrah? A vlastně i fotograf?) Diváku, domysli si. Ale kdo ví, možná to byl záměr, přece jen na konci už se pozornost přenese jinam. Jinak dost líbilo. 8/10

a.k.a. What have they done to your daughters?
Režie: Massimo Dallamano
Hrají: Giovanna Ralli, Claudio Cassinelli, Mario Adorf, Franco Fabrizi, Farley Granger, Marina Berti, Sherry Buchanan, Ferdinando Murolo, Salvatore Puntillo, Micaela Pignatelli, Eleonora Morana, Steffen Zacharias
Hudba: Stelvio Cipriani
Itálie 1974