FAT MAN AND LITTLE BOY (1989)

Vyskočilo na mě neskutečně iritující video, u kterého jsem přemýšlel, zda nejde o parodii. Naprosto typicky vypadající ultralevicová feministka, tj. nehezká ve vlněném svetru a s tlustými brýlemi, v něm kritizovala film Oppenheimer, protože jeho ústřední postavou je muž. Jestli mě její kritika (fakt to bylo míněno vážně?) k něčemu přiměla, tak k zájmu podívat se na Oppenheimera znovu. Pak jsem si ale řekl, že mám ještě jiný film na totéž téma, a navíc o hodinu kratší.

 

Jako hvězda je psán Paul Newman, ale ve skutečnosti má film tři centrální postavy - generála Grovese, který za každou cenu musí splnit vojenský úkol a na ničem jiném mu nezáleží (Newman), J. Roberta Oppeneimera, který lavíruje mezi vlastním egem a morálkou (Dwight Schultz), a pomocného technika Merrimana, vymyšlené postavy obyčejného chlapíka, který je částečně vypravěčem příběhu (John Cusack). Nosným prvkem je konflikt mezi chladným a manipulátorským Grovesem a inteligentním, ale povahově slabým Oppenheimerem, bohužel třetina filmu se věnuje nezajímavému Merrimanovi a jeho nezajímavé romanci se sestřičkou v podání Laury Dern. Zatímco proti Newmanovi není v podstatě výhrad, snad kromě toho, že už byl na roli přece jen trochu starý, Dwight Schultz v roli Oppenheimera nijak moc neoslní.

 

Jinak kdo viděl Oppeheimera, moc ho nepřekvapí, snad kromě určitých odlišností - Damonův Groves byl o poznání přátelštější a sympatičtější postavou, než je ten Newmanův, postava Oppenheimerovy ženy má v podání Bonnie Bedelie taky víc rozměrů byť na menším prostoru, než v podání Emily Bluntové, byť tam to bylo dáno spíše scénářem. Nechci oba filmy moc srovnávat, jsou záležitosti, které Nolan podal lépe než Joffé (test Trinity, byť zde opravdu vrchol filmu, po Nolanově zpracování ohromit nemůže), jsou záležitosti, které mi připadají lépe zpracované zde (etický rozměr tvorby jaderné zbraně). Pochválit lze hlavně Zsigmondova kamera, zatímco Enniova hudba je sie pěkná, ale už jsem ji všechnu slyšel někde jinde. A nevykrádá jenom sebe (hlavně Bitvu o Alžír a Tenkrát na Západě), ale i Glenna Millera. Za zhlédnutí Tlusťoch a chlapeček stojí, ale když se k tématu budu někdy chtít vrátit, i přes rady feministek ze socek sáhnu spíše po Nolanovi. 7/10

 

a.k.a. Tlusťoch a chlapeček

Režie: Roland Joffé

Hrají: Paul Newman, Dwight Schulz, John Cusack, Bonnie Bedelia, Laura Dern, John C. McGinley, Natasha Richardson, John Considine, Allan Corduner, James Eckhouse, Todd Field, Mary Pat Gleason, Péter Halász, Ed Lauter

Hudba: Ennio Morricone

Produkce: Paramount

USA 1989 

MUSSOLINI ULTIMO ATTO (1974)

Tak aspoň obnovuju tradici válečného filmu na Den vítězství. Tentokrát jde o portrét posledních dnů diktátora, kterému zbylo v rukou méně, než si myslel, že má, a všichni v posledních dnech toužili dostat ho do rukou. Na severu Itálie v dubnu 1945 bojuje hned několik stran, některé částečně spolu, ale většinou spíše proti sobě - Němci prchají do Německa, Američané a Britové postupují dál, partyzáni by se bez nich ve všem nejradši obešli a italští fašisté doufají, že je jejich duce povede k poslednímu vítěznému odporu - někteří, zbytek přemýšlí, kam prchnout, protože partyzáni neodpouštějí.

 

Zachycení tohoto zmatku je asi největším pozitivem filmu. Situace je nejistá, nikdo neví, kdo je s kým a proti komu. Němci chtějí diktovat Mussolinimu, ten chce diktovat všem, Američané chtějí Mussoliniho zajmout, Britové rovněž a partyzáni také - jenže ti s ním mají jiné plány, a ne všechny skupiny partyzánů stejné.

 

Scénář je dobrý, nicméně provedení trochu kulhá. Lizzani režíruje hrozně suše a nezáživně, takže jen díky scénáři a hercům se na film dá celé dvě hodiny dívat. Technická stránka je asi nejhorší, a nejvíc flashbacky do kina, kdy záběry na promítaný film jsou udělané tak příšerným trikem, že kdykoli se Mussolini zamyslel, přál jsem si, aby jen myslel a nebyl další flashback. Vypadá to vážně strašně trapně a pro dnešního diváka to film hrozně poškozuje.

 

Nicméně celý film byl pojat jako herecký koncert Roda Steigera, který v hlavní roli exceluje. Nicméně... můžu to vlastně posoudit, když jsem ho jen viděl, ale neslyšel? A teď babo raď. Anglicky mluvící Mussolini by byl divnej. Italsky dabovaný Steiger není úplně ono. Henry Fonda taky ne, ale ten se objevuje jen v pár scénách v první polovině, a nehraje tak známou postavu. Takže když se konečně objevil Franco Nero a promluvil vlastním hlasem, měl jsem radost, že aspoň někdo mluví sám za sebe. Němci mluví německy a Američané anglicky, nicméně Němce v němčině slyšitelně dabují Italové a Američani mají britský přízvuk.

 

Vedlejší role jsou pak obsazeny herci, které důvěrně znám ze spousty westernů, akčních filmů, hororů, giall atp., nicméně to mělo za následek, že jsem v tomto dramatu, kde snad každý má na rameni pušku, čekal, že se někdo začne prát nebo se bude střílet. Samozřejmě, že nebude.Ve filmu je jen maličko přestřelek, ve kterých se jedna strana vždycky hned vzdá, aniž by někdo byl raněn nebo padl. Všem jde o život a nechtějí ho zbytečně vzdávat.

 

No a na hudbu si Lizzani vzal Morriconeho a skoro ho nevyužil. Většina filmu je bez hudby, a když se ozve, skoro bych řekl, že je převzata ze staršího filmu, protože většinou jde jen o charakteristický táhlý disharmonický akord hraný smyčci. Ústřední melodická skladba, pochod, je pak docela generický. Takže Ennio tu taky moc nezaválel.

 

Poslední dny Mussoliniho nejsou špatný film, za vidění určitě stojí. Nicméně hlavně a především kvůli Rodu Steigerovi. Více prostoru už z herců má snad jen Lisa Gastoni v roli Claretty Petacci a Lino Capolicchio jako velitel jednotky partyzánů. Fonda je uvedený na konci v titulcích, takže počítáme, že se moc neobjeví, zatímco Nero následuje hned po Steigerovi a objeví se až ke konci. 7/10

 

a.k.a. Poslední dny Mussoliniho, Mussolini: The Last Act, The Last 4 Days

Režie: Carlo Lizzani

Hrají: Rod Steiger, Franco Nero, Lisa Gastoni, Lino Capolicchio, Giuseppe Addobbati, Andrea Aureli, Bruno Corazzari, Marco Guglielmi, Umberto Raho, Giacomo Rossi Stuart, Bill Vanders, Henry Fonda, Franco Balducci, Tom Felleghy, Fabrizio Jovine, Luciano Pigozzi, Rosita Torosh

Hudba: Ennio Morricone

Produkce: Aquila Cinematografica

Itálie 1974 

THE SHOW WITH NO NAME - EPIZODA XLVIII - OSTROV V OHNI

The Show Must Go On! Tentokrát se podíváme na film s Marlonem Brandem z roku 1969, týkající se kolonialismu, imperialismu, kapitalismu a mnoha dalších ismů. Dokonce jsme k filmu dostali pár dotazů od fanouška, které samozřejmě zodpovíme ve druhé části. Top 3 je dnes zaměřena na filmové scény, u jejichž natáčení bychom chtěli být, a výsledek je zajímavější, než byste možná řekli. A na závěr živé hudební vystoupení!

Odkaz na obrázku.

LA DONNA DELLA DOMENICA (1975)

Už vidím protesty, že tohle je přece závažný film a ne nějaké giallo. Ale přece jen základní prvky tu jsou - záhadné vraždy s nečekaným vrahem, spousta podezřelých, podezřelý, který se snaží vraha vypátrat, aby potvrdil své podezření (máme tu hned dva takové). Akorát tady se jede na dost odlehčené notě, aniž by tu byl dán průchod lidovému italskému humoru plnému křičení, prdění a sprosťáren.

První obětí je oplzlý architekt Garrone v podání starého známého Claudia Gory, kterého někdo umlátí obrovským kamenným penisem. Vyšetřování by se asi rozběhlo správným směrem, nebýt udání ze strany propuštěných sluhů z vily bohatého průmyslníka a jeho mladé ženy, která v den vraždy psala svému příteli, že chce Garroneho zabít. Ukáže se ale, že šlo o vtip, průmyslníkova žena a její přítel se však, z části z nudy, z části, aby se naplno očistili, zapojí do vyšetřování a komisaři Santamariovi, který případ vyšetřuje, neustále hlásí svůj pokrok.

Film je, i přes bizarní vražednou zbraň, mnohem více uktoven v realitě a scénář (Agenore Incrocci a Furio Scarpelli, kteří se podíleli na řadě klasických italských filmů, včetně Hodného, zlého a ošklivého) mnohem více prokresluje postavy, prostředí a zápletku, než bývá v giallech zvykem. Scénář zvládá v rámci detektivního pátrání popisovat rozdíly mezi bohatou smetánkou a obyčejnými lidmi, kteří, ač žijí ve stejném městě (Turín) a mohou se setkat na stejném tržišti, jako by žili ve dvou různých světech, zároveň řeší předsudky vůči homosexuálům a jejich přijetí ve společnosti.

Obrovské plus je obsazení - nejen, že hlavní role obsadili Marcello Mastroianni, Jacqueline Bisset a Jean-Louis Trintignant. Mastroianni hraje policistu, Bisset znuděnou ženu, která se vyšetřováním baví, a Trintignant jejího přítele, ne tak blízkého, jak si mnozí myslí; obvykle to ale s takovým obsazením bývá tak, že jede hraje v celém filmu, jeden se objeví třeba v jedné velké scéně, a jedna hraje spíše vedlejší roli milenky, všichni tři se pak na plátně nikdy nepotkají. Bisset, Mastroianni a Trintignant ale prochází celým filmem, hrají tu všichni tři hodně a hodně scén mají spolu, přičemž ty společné se všemi třemi jsou ty nejlepší z celého filmu. A nejlepší z nich je Bissetová, která se chápe příležitosti a hyzdí ji snad jen nepěkný sedmdesátkový účes.

Moc mě ale nebavila zápletka kolem Trintignantova přítele, který se snaží prokázat jeho nevinu. Ve druhé polovině však tato postava hraje čím dál důležitější roli, nicméně příliš se už nepotkává ani s jedním z hlavní trojice. Takže na ty chvíle jsem trochu otupil pozornost a vrátil se k němu až v perfektní scéně na tržišti, kde se setkají všechny podezřelé postavy najednou.

Morriconeho hudba chvílemi sedí skvěle, chvílemi moc ne, a celkově jde o úpravu jeho starší hudby k Podivnému vyšetřování. I tak jsou ale v několika scénách použity tracky od Bixia a Tempery z prvního Karambolu. Na DVD od Levných knih je film italsky s titulky a ve verzi 4:3. Existuje i 16:9, která byla asi ta hlavní zamýšlená, protože minimálně v jedné scéně jde velmi dobře nad hlavami Mastroianniho a Bissetové vidět mikrofon... 7/10

a.k.a. Paní z neděle, The Sunday Woman

Režie: Luigi Comencini

Hrají: Marcello Mastroianni, Jacqueline Bisset, Jean-Louis Trintignant, Aldo Reggiani, Maria Teresa Albani, Gigi Ballista, Claudio Gora, Franco Nebbia

Hudba: Ennio Morricone
Produkce: 20th Century Fox

Itálie / Francie 1975

HLASY ITALSKÉHO DIVOKÉHO ZÁPADU

V jednom nedávném článku jsem zmínil zpěváka Raoula, který nazpíval většinu písní, které pro spaghetti westerny skládal Francesco de Masi. Udělejme si přehled nejznámějších hlasů z písní spaghetti westernů:

EDDA DELL'ORSO

Většinou zpívala bezeslovně v Morriconeho skladbách, jednu otextovanou si ale taky střihla.

CHRISTY

Morricone ji hodně využíval na otextované písně, zatímco u Dell'Orso jen hlas beze slov.

RAOUL

Když k filmu skládal hudbu Francesco de Masi, pravděpodobně bude mít píseň zpívanou Raoulem.

MAURIZIO GRAF

První dva Ringové + třeba výjimečně Find a Man od De Masiho, což jsem měl mylně zařazeno výše...

DON POWELL

Dále třeba píseň z Adios Django.

PETER TEVIS

Spolupracoval s Morriconem v prvních letech práce pro westerny.

STEFAN GROSSMAN

Spolupráce zejména s Giannim Ferriem od přelomu 60. a 70. let.

ROCKY ROBERTS

Kromě Djanga ještě nazpíval titulní píseň k To zvládnem, amigo!

LIDA LU

Kromě tohoto songu v anglické i italské verzi žádné další špagetové kredity nemá.

THE WILDER BROTHERS

Dále třeba nazpívali píseň k filmu Johnny Yuma.

SERGIO ENDRIGO

ANNIBALE

Po tomto ještě nazpíval song k jedné komedii, kterou jsem radši neviděl a píseň neslyšel...

FRED BONGUSTO

Kromě zpěvu rovněž skládal, jinak nazpíval písně ke dvěma Gemmovkám (Jeden stříbrný dolar a Sbohem, Gringo).

SCOTT WALKER

NICOLA DI BARI

GENE ROMAN

Hlas z prvních westernů s hudbou od De Angelisů.

OIK'S REDEMPTION TOUR část 3

Všichni je milovali. Mně se nelíbily. Po letech je čas je znovu prověřit. Mýlí se ostatní nebo já? Je něco, co jsem v nich z nějakého důvodu neviděl? Které filmy budou nadále zatraceny, a které dojdou vykoupení?

 

LE PROFESSIONNEL (1981)

Poprvé viděno: 2009

Hodnocení tehdy: 76% (tehdejší divná matika, dnešním hodnocením bych býval dal 7/10)

Hodnocení ČSFD: 84%

Hodnocení IMDB: 7,4/10

Tehdy jsem už v článku psal, že jsem nepochopil, proč je ten film tak oslavovaný. Inu proto, že tu běžel v době, kdy se máloco lepšího dostalo do kin, v televizi hned krátce po revoluci a ve spoustě lidí dokonce vrostlo přesvědčení, že existoval ještě dabing z kina, dokonce si vycucali z prstu obsazení... Pokud film viděli jako malí, určitě se jim vryl do paměti a dívají se na něj růžovějšími brýlemi než já tehdy.

Po letech ale musím uznat, že se mi to líbilo víc než tehdy. Mouchy to samozřejmě má, ale nejdřív by se mělo chválit, takže tím začnu. Naprosto největším plusem je samozřejmě sám Belmondo v hlavní roli. Jen málo herců působilo tak magneticky, že z nich divák nebyl schopen spustit oči. Belmondo tu střídá hned několik poloh, od drsné a tvrdé přes vážnou až po šaška, který vodí směle svoje protivníky za nos. Chytře napsaný scénář, kdy agent tajné služby rozjíždí šílenou honičku, aby se pomstil svým nadřízeným, kteří ho předhodili protivníkovi. Dovedete si představit, že by v americkém filmu na vině stála samotná vláda a tajná služba USA? Ne, vinu by nesl konkrétní padouch, od kterého by se vláda distancovala, případně by nic nevěděla, kdežto tady je Belmondo obětován v zájmu obchodu mezi Francií a banánovou republikou v Africe.

Plusem je určitě i Hosseinův Rosen, který je možná trochu jednorozměrný, ale Hossein ho hraje tak civilně a úsporně, jak jen může, Beaunova postava bývalého přítele, který je příliš zbabělý, aby udělal správnou věc, a samozřejmě by plusem byla i Morriconeho hudba. Jenže s ní mám trochu problém. Ennio totiž pro film novou hudbu nesložil, Georges Lautner si vybral jen dvě starší, nedoceněné skladby, které byly dodatečně opatřeny automatickými bicími. Ale ok, proč ne. Jenže protože ty skladby jsou jen dvě, zvláště legendární Chi Mai je tak nadužívaná, až to bolí. Jsou scény, kde sedí perfektně. A pak jsou takové, kde je jako pěst na oko.

Druhým větším negativem je pak Lautnerova režie. Nejsem si jist, zda Belmondo natočil více filmů s Lautnerem nebo s Verneuilem, ale Verneuil z nich byl rozhodně ten lepší. Zvláště honička zhruba v polovině filmu je dost špatná a skoro jsem u ní zíval nudou. Nejen, že na Kořist se nechytá, ale i honička v o dva roky starším Policajtovi nebo rošťákovi dopadla mnohem lépe. A nemusela končit tak divně komicky. S humorem je tu taky trochu problém, protože v některých místech, zvláště ve scénách s prostitutkou, film najednou chytne náladu, jako by to byla komedie typu Veselé Velikonoce. Drsný a vážný Belmondo se najednou změní v lva salónů a žena, která by logicky měla být vyděšená, že v pokoji našla cizího chlapa, který toho, kterého čekala, zmlátil a nacpal do skříně, se do něj ihned zamiluje. Ne, tohle sem vůbec nesedí.

Ale ani jedno mi ve výsledku nevadilo tolik. Nejvíc asi ta honička. Jinak určitě mezi belmondovkami jeden z těch nejlepších filmů, a příště se na to určitě znovu podívám dřív než po patnácti letech ;) 

Nové hodnocení: 8/10

Verdikt: Zlepšení dojmu oproti předchozímu zhlédnutí.

a.k.a. Profesionál

Režie: Georges Lautner
Hrají: Jean-Paul Belmondo, Jean Desailly, Cyrielle Clair, Robert Hossein, Michel Beaune, Jean-Louis Richard, Marie-Christine Descouard, Bernard-Pierre Donnadieu, Elisabeth Margoni, Pierre Vernier
Hudba: Ennio Morricone
Produkce: Gaumont
Francie 1981