PROČ MĚ LIDI NENECHAJÍ SPÁT

V poslední době nemám na nic, o čem bych tu mohl psát, čas, ani vlastně chuť. Minulý víkend jsem zkusil dopsat aspoň nějaké staré koncepty, ale ani to jsem nedokázal. Ani k tomu, abych připomněl narozeniny několika oblíbených osobností z poslední doby (Chuck Norris, Michael Caine...) se nemám. Dnes, jak jsem zjistil, má narozeniny Olga Schoberová, takže proč jí tedy při této příležitosti nepopřát.

 

Udělal jsem další vlastní sestřih Pata Garretta a Billyho Kida, ale ještě ho musím zkouknout. Tentokrát jsem pracoval s těmi obrazově nejkvalitnějšími zdroji dokonce ve 4K, takže možná je to poslední pokus, co udělám. Leda by ve 4K vyšla i Turnerova verze.

Jinak nějak nevím. Koncem měsíce bude Festival otrlého diváka, ale lístky na živý dabing mi vyprodali dřív, než jsem se k nákupu dostal. V úterý poběží Fulciho A Lizard in a Woman's Skin, ale už v 6 večer, a je dost pravděpodobné, že projekci nakonec ani nestihnu z pracovních důvodů. 

Takže vám aspoň na závěr pustím písničku a snad se brzo zase ohlásím.

THE SHOW WITH A NAME - REVIZIONISTICKÉ WESTERNY část 4 - SKUTEČNÉ OSOBNOSTI

Čtvrtý díl povídání o westernech 70. let se zaměřuje na zpracování osudů skutečných postav amerického Západu. Jak se liší pojetí Billyho Kida, Jesse Jamese, Buffalo Billa nebo Divokého Billa Hickoka od jejich klasických předobrazů?

THE SHOW WITH A NAME - REVIZIONISTICKÉ WESTERNY část 3 - DIVOCÍ BANDITÉ

Ve třetím díle se podíváme na pár významných filmů, které určitě všichni viděli. Demýtizace hlavních postav pokračuje a dřívější padouši se stávají protagonisty díky Samu Peckinpahovi, Georgi Royi Hillovi nebo Robertu Altmanovi.

 

JIM THOMPSON - THE GETAWAY

 

Nikdy u nás nevydaná románová předloha Peckinpahova Útěku. Zdráhám se říct i jeho remaku, protože podle popisu děje je film s Baldwinem a Basingerovou dějově totožný... A kniha není.

 

Z autorovy bohaté bibliografie u nás vyšla pouze kniha Vrah ve mně, která se také dočkala hned dvou filmových zpracování. Narozdíl od Útěku film The Killer Inside Me se Stacym Keachem moc nezabodoval, takže větší ohlas zaznamenal až stejnojmenný film z roku 2010 s Jessicou Alba. Zbytek Thompsonovych knih je v ČR velká neznámá.

 

Scénář Waltera Hilla se knihy poměrně věrně drží, ač třeba začátek pojímá úplně jinak. Do vězení se vůbec nedostaneme, o Beynonovi se dozvíme až po loupeži. Začíná se v den loupeže a v několika kapitolách se postupně většinou pomocí flashbacků dovíme, co k ní vedlo. Kniha má od začátku jasné tři hlavní postavy, a každá kapitola je psána z hlediska jedné z nich - stárnoucího lupiče Doca McCoye (McQueen byl ve správném věku, ale jeho stárnutí se ve filmu dost pominulo), jeho nedůvěryhodného parťáka Rudyho a McCoyovy ženy Carol.

 

Zásadní rozdíl je v tom, že, a tady už budu spoilovat, ale abych popsal rozdíl mezi knihou a filmem, budu muset. Takže předpokládám, že film jste aspoň všichni viděli. Takže zásadní rozdíl je v tom, že zatímco film je o zom, jak se rozdělený pár dá postupně dohromady a znovu si mezi sebou buduje důvěru, kniha je o tom, jak množství ukradených peněz více a více onu důvěru ničí. Když knižní McCoy od Beynona zjistí, že jeho žena s Beynonem spala, chová se tak, že jí věří, že si to Beynon vymyslel, aby se ho zbavil. Dál se tento motiv moc nepitvá. Ve filmu jde naopak o zásadní motiv, který důvěru páru nabourá a je třeba ji budovat znovu.

(Stejně byl Ben Johnson jako Beynon špatně obsazený a měl to hrát spíš někdo jako Ricardo Montalbán.)

Nejzásadnějším rozdílem je pak konec. S mírnými odchylkami a přidanými akčními scénami se film drží knihy někam do kapitoly 12. Tam je Rudy bohužel vyřízen stejně rychle jako ve filmu a pak nepřijde Slim Pickens, ale stará zlodějka, která McCoyovým pomůže úkryt se v podzemní jeskyni. A celý zbytek kapitoly najednou zpomalí a sleduje strach Carol v jeskyni a její pochyby o tom, jestli nejde o past, kterou se jí Doc snaží zbavit.

 

Třináctá kapitola pak líčí úkryt McCoyových v haldě hnoje a následný útěk přes hranice na lodi, kde McCoyovi vyřídí problém s rutinní kontrolou násilně, jinak už to neumí. A slavná čtrnáctá kapitola pak přechází až do hororu.

Upřímně do Peckinpahova filmu by tenhle konec vůbec neseděl. Tak, jak je pojatý film, by to působilo protichůdně. Ovšem mám s tím problem i v knize, protože jak říká klasik Jára Cimrman, od stran 140 začíná autor psát úplně novou knihu. Krimithriller najednou změní tempo, tón i celkově žánr a stává se podivným alegorickým hororem, kde sice lupiči uprchli před zákonem, ale svého "a žili šťastně až do smrti" se nedočkají, protože zákony místa, kde se ukrývají, je dovádějí až k šílenství.

 

Připadá mi to na sílu. Jako by Thompsona přestalo bavit psát krimithriller, nebo nepřišel na způsob, jak knihu ukončit, aniž by neudělal to, co prostě chtěl udělat Peckinpah, totiž postavit na hranice policejní kordon a nechat ho auto s McCoyovými rozstřílet. Zkrátka, kniha, která se až do onoho rozchodu četla velmi dobře, působí na konci zdlouhavě, zmateně a neurovnaně. Přečetl jsem to celé během čtyřhodinové cesty ve vlaku a v porovnání mi závěr trval nejdéle a nejvíc jsem knihu odkládal právě v těchto pasážích.

 

Každopádně tisíc lidí, tisíc chutí, třeba si v tom to svoje najdete. Film uvidím příští týden v kině, tak budu moct čerstvě porovnat.

PAT GARRETT A BILLY KID KONEČNĚ V HD

Rovnou ve 4K a ve zcela novém sestřihu!

Criterion dva roky od oznámení, že se něco chystá, konečně zveřejnil info, a v červenci tak konečně světlo světa spatří hned dvě HD edice Peckinpahovy klasiky - ve 4K čtyřdisková a ve full-HD dvoudisková.

Obsahovat budou zcela novou restaurovanou verzi původního Peckinpahova sestřihu z roku 1973, který byl konečně nalezen a zrestaurován. (Skrýval se pod označením The Racquet Club). Film v této podobě bude mít 126 minut, což je i delší než můj sestřih, kde bylo vše (viz zde).

Další obsah plné verze:

• New 4K digital restoration of the 50th Anniversary Release, supervised by editors Paul Seydor and Roger Spottiswoode, with uncompressed monaural soundtrack
• New 4K digital restoration of the Original Theatrical Release, with uncompressed monaural soundtrack
• Audio commentary for the 50th Anniversary Release featuring Seydor, Spottiswoode, and critic Michael Sragow
• Two 4K UHD discs of the films presented in Dolby Vision HDR and two Blu-rays with the films and special features
• New 2K digital master of director Sam Peckinpah’s Final Preview Cut, with uncompressed monaural soundtrack
• Dylan in Durango, a new interview with author Clinton Heylin about the film’s soundtrack
• Passion & Poetry: Peckinpah’s Last Western, a new program about the making of the film
• Archival interview with actor James Coburn
• Trailer and TV spots
• English subtitles for the deaf and hard of hearing
• PLUS: An essay by author Steve Erickson

Jen doufám, že se to bude prodávat i v Evropě.  

That is a very good question.

OIK'S REDEMPTION TOUR část 1

Všichni je milovali. Mně se nelíbily. Po letech je čas je znovu prověřit. Mýlí se ostatní nebo já? Je něco, co jsem v nich z nějakého důvodu neviděl? Které filmy budou nadále zatraceny, a které dojdou vykoupení?

THE GETAWAY (1972)

Poprvé viděno: 2010

Hodnocení tehdy: 6/10

Hodnocení ČSFD: 80%

Hodnocení IMDB: 7,3/10

Proč se mi to tehdy nelíbilo: Mylná očekávání, mizerný VHS dabing

Útěk je filmem, který jsem před lety nedocenil, ale ani dnes ho nepovažuji za the best of Peckinpah. Kdysi jsem čekal řežbu, která se samozřejmě nedostavila, ač je tenhle film nabit akcí, napětím a přestřelkami snad víc než kterýkoli Samův jiný. Ale zároveň je to taky příběh o manželství, kde by měli on a ona hrát rovnocennou úlohu. On seděl ve vězení a požádal ji, aby ho dostala ven. Ona pro to udělala víc, než on chtěl. Udělala to pro něj, on to bral jako zradu. A na útěku před mafií i policií se musí znovu sblížit.

Jenomže hlavním motorem za tímhle filmem nebyl ani Sam Peckinpah v režijním křesle, ani Walter Hill za psacím strojem scenáristy, ale Steve McQueen. McQueen chtěl na plátně vyniknout. McQueen chtěl, aby se pozornost diváků vždy koncentrovala na něj. Nepotřeboval silnou herečku, s kterou by se o pozornost musel přetahovat. Sam Peckinpah chtěl Stellu Stevensovou, ale McQueen ji odmítl, místo toho si vybral Ali McGraw. Do filmu i do života. McGraw sice nebyla špatná herečka, ale je málo výrazná a působí strašně pasivně.

U filmu jsem si vzpomněl na o dva roky mladší Samův film Přineste mi hlavu Alfreda Garcii, rovněž vyprávějící o nesourodém páru na cestě. Jako by chtěl natočit svoji vlastní verzi filmu, který natočil zejména z finančních a kariérních důvodů (po propadáku Junior Bonner). A vyšlo to lépe, protože jak Warren Oates, tak Isela Vega byli velmi výrazní herci a skvěle se doplňovali. Vega byla Oatesovi nejen partnerkou, ale i trochu soupeřkou, což ho nutilo ještě k lepšímu výkonu. McGraw jen McQueena doplňuje, nic víc.

Jak popsal Tarantino, příběh může působit jako paralela k tomu, jak byl nucen Peckinpah točit filmy, kdy ho producent najal na film a dodal mu spolupracovníky, o které režisér nestál. Tady ale evidentně tenhle problém neměl, snad s výjimkou hudby. Poprvé v životě mi chyběl Jerry Fielding, tak moc se mi hudba Quincyho Jonese nelíbila, zejména ve scénách s Alem Lettierim. Ty ale moc nefungují celkově. Narozdíl od Tarantina bych ale neviděl chybu tolik v Lettieriho výkonu, zřejmě jde o osobní sympatie, já Ala rád, ale spíš ve výkonu manželské dvojice, kterou táhne s sebou. Sally Struthers, která mi bizarním způsobem připomínala mladou Ivu Janžurovou, nějak k Lettierimu nesedí a chemie mezi nimi, k tomu ještě pasivním Haroldem, moc nefunguje. Zejména scéna, kde po sobě hází žebírka v autě, vyjde naprázdno.

Jinak tu ale máme skoro všechny klasické Peckinpahovy spolupracovníky, od Bena Johnsona v roli mafiána Beynona, přes Duba Taylora, Bo Hopkinse, Richarda Brighta až po Slima Pickense na samém konci. Kameru obstaral Lucien Ballard.

I přes výtky výše se mi film ale líbil mnohem více než před třinácti (a kouskem) lety. Tehdy jsem čekal nemilosrdnou řežbu a dostal jsem něco, co jsem úplně nechtěl. Některé scény, které jsem tehdy považoval za zdržování, se mi teď velmi líbily, například celá pasáž se zlodějem na nádraží, přičemž jeho dopadení určitě inspirovalo pozdější Arnoldovo Komando. Scéna s popelářským vozem mi připadá silně nereálná, ale působivěji natočené vyvážení odpadků asi v jiném filmu nebylo. Na konci jsem asi tehdy čekal něco, co Peckinpah původně plánoval skutečně natočit, než mu to Walter Hill rozmluvil. A měl pravdu, bylo by to zbytečné klišé.

Verdikt: Částečně odpuštěno, chápu, že se to někomu může líbit víc

Nové hodnocení: 7/10

a.k.a. Útěk
Režie: Sam Peckinpah
Hrají: Steve McQueen, Ali McGraw, Al Lettieri, Ben Johnson, Sally Struthers, Bo Hopkins, Slim Pickens, Richard Bright, Dub Taylor, Roy Jenson, Jack Dodson
Hudba: Quincy Jones
Produkce: National General Pictures
USA 1972

CONVOY (1978)

Když člověk zapomene, že na začátku bylo psáno "režie Sam Peckinpah", tak to docela jde  Akorát na thriller o kamionech je to moc nepatřičně legrační, na komedii moc vážné.

Pár nezávislých kamioňáků v čele s Gumovým Kačerem (Kris Kristofferson) se dostane do křížku se zákonem v podobě mstivého a zkorumpovaného šerifa Lylea (Ernest Borgnine). Dají se na útěk a přidávají se k nim další a další kamiony a další vozy, až se vytvoří obrovský konvoj, omylem považovaný za lidové hnutí a masový protest. Zkorumpovaný senátor se snaží na celé věci nahrabat politické body, zatímco Borgnine neustále vymýšlí, jak Kristofffersona dostat.

Původní sestřih prý trval přes tři hodiny, než studio Peckinpaha jako vždy vyrazilo a sestříhalo z toho jakéhosi Poldu a banditu bez Reynoldse. Spousta postav tak dějem víceméně proplouvá a mizí jejich načrtnuté dějové linky. Nejvíce se to týká asi postavy Ali McGraw, která se v jednu chvíli rozvykládá, že se jede vdávat, abychom o tom do konce filmu už neslyšeli. Stejně tak postava Burta Younga kromě řízení a občasného promluvení do vysílačky nic na práci nemá, není také úplně zřejmé, že servírka, kterou Kačer ojede v motorestu, je Borgnineova žena. Mně to došlo, ale bylo zjevné, že tam nějaká ta scéna chybí.

Pozitivní je přítomnost mnoha Peckinpahových stálic, včetně třeba Donnieho Frittse jako bláznivého kazatele a la David Warner v Cable Hogueovi, prostředí jihozápadu USA i práce kamery. Nepotěší moc to, že chvíli se film tváří vážně a za chvíli jako groteska, zejména Borgnine chvílemi působí jako kdyby sem vpadl z jiného filmu, a jindy zase ne. Při zpomalené bitce, do které hraje zvláště nevhodná hudba, jsem si tak říkal, jak by tohle mnohem líp fungovalo, kdyby to byl film se Spencerem a Hillem. Tam by ale zase neseděla ta politická kritika a film se vydává nakonec jiným směrem. Vidět se to dá, ale brát jako filmo kamioňácích, ne jako další film Sama Peckinpaha, zvláště v porovnání s jeho předchozím Železným křížem tohle vyjde hodně slabě. 6/10

a.k.a. Konvoj

Režie: Sam Peckinpah

Hrají: Kris Kristofferson, Ali McGraw, Burt Young, Ernest Borgnine, Madge Sinclair, Franklin Ajaye, Seymour Cassel, Donnie Fritts, Jorge Russek

Hudba: Chip Davis
Produkce: United Artists

USA 1978

VILLA RIDES (1968)

"Pancho, nebav se s ním, zastřel ho a jdeme."

Příběh Pancho Villy se Hollywood snažil natočit už dávno, počátkem šedesátých let na filmu pracoval i Sam Peckinpah, nakonec byl ale přepsán a natočen ve Španělsku. Dlouho jsem se tomu docela vyhýbal v obavě, že půjde o nudné melodrama s plakátově kladným hrdinou Brynnerem a důležitým milostným příběhem v podání přestárlého Mitchuma. No a to ten film není.

Děj celkem připomíná, až na jeho závěr, klasické špageťácké revoluční filmy. Máme tu hrdinu revoluce, který je svými věrnými zbožňován, a máme tu amerického cynika, který do všeho jde jen z donucení nebo pro peníze. Ozvláštněno je to tím, že gringo je tu pilot a tak dostaneme spoustu akce s letadlem. Rovněž dostaneme spoustu nákladných bitevních scén, které vypadají vážně skvěle. Na druhou stranu, některé sety vypadají tak jasně studiově, až to bolí.

Ta akce to ale hodně vytahuje nahoru. K Pancho Villovi si za celý film tak nějak cestu nenajdeme a Yul Brynner s vlasy a knírem je prostě divnej. Robert Mitchum je zase asi tak o dvacet let starší, než by bylo vhodno, a zvláště jeho románek s mladou Mexičankou, jejímž by mohl být otcem, je dost mimo. Ale přestárlé hvězdy byly v šedesátých letech ve westernech problém celkově. Proč tu nedostal šanci třeba Robert Redford? Mám Mitchuma rád, ale tady neměl co dělat.

Aspoň že si tu užijeme Charlese Bronsona mnohem víc, než naznačují úvodní titulky, kde je označen jako "and with". Bronson hraje Villovu pravou ruku, popravčího, který má na jakýkoli problém velmi jednoduché řešení - pistoli. Přestože Brynner trval na tom, aby Villa byl vylíčen jako hrdina, film zobrazuje celou řadu dost krutých poprav bezbranných vojáků právě rukou Bronsona, který jim buď dá marnou naději, že když doběhnou ke zdi, jsou volní (nedoběhnou), nebo si třeba seřadí tři za sebe a střelí je všechny jednou ranou. Bronson tu má navíc vůbec poprvé svoje dva trademarky - knírek a Jill Ireland v malé roli až na samotném konci.

Hlavního padoucha, generála Victoriana Huertu, ztvárnil Herbert Lom, a asi nemusím říkat, že skvěle, ačkoli moc prostoru nemá, v další velmi záporné roli se objeví Frank Wolff, uvidíme tu i Fernanda Reye a na samém konci nečekaně v titulcích neuvedeného Johna Irelanda. Jinak z obsazení nikdo moc známý není, snad až na kluka, který v Pro pár dolarů navíc práskal Clintovi.

Rozjuchanou hudbou film doprovodil Maurice Jarre, je dost podobná hudbě z Profesionálů a ne moc vhodná. Když Pancho Villovu jízdu srovnám s o rok mladšími 100 puškami, tohle vychází trochu lépe. Může za to ale prakticky jen Bronson, Lom a velkolepé bitevní scény. Jinak na podobné téma spíš radši italského Tepepu nebo Žoldnéře. 7/10

PS. O tři roky později ve Španělsku ztvárnil Villu Telly Savalas. Proč ho hrál vždycky plešatý herec s parukou?

PPS. Můj čtyřicátý Bronson!

a.k.a. Pancho Villova jízda, Villa jede!

Režie: Buzz Kulik

Hrají: Yul Brynner, Robert Mitchum, Charles Bronson, Herbert Lom, Maria Grazia Buccella, Frank Wolff, Robert Viharo, Fernando Rey, Alexander Knox, Diana Lorys, John Ireland, Jill Ireland

Hudba: Maurice Jarre

Scénář: Robert Towne, Sam Peckinpah
Produkce: Paramount

USA 1968