FAT MAN AND LITTLE BOY (1989)

Vyskočilo na mě neskutečně iritující video, u kterého jsem přemýšlel, zda nejde o parodii. Naprosto typicky vypadající ultralevicová feministka, tj. nehezká ve vlněném svetru a s tlustými brýlemi, v něm kritizovala film Oppenheimer, protože jeho ústřední postavou je muž. Jestli mě její kritika (fakt to bylo míněno vážně?) k něčemu přiměla, tak k zájmu podívat se na Oppenheimera znovu. Pak jsem si ale řekl, že mám ještě jiný film na totéž téma, a navíc o hodinu kratší.

 

Jako hvězda je psán Paul Newman, ale ve skutečnosti má film tři centrální postavy - generála Grovese, který za každou cenu musí splnit vojenský úkol a na ničem jiném mu nezáleží (Newman), J. Roberta Oppeneimera, který lavíruje mezi vlastním egem a morálkou (Dwight Schultz), a pomocného technika Merrimana, vymyšlené postavy obyčejného chlapíka, který je částečně vypravěčem příběhu (John Cusack). Nosným prvkem je konflikt mezi chladným a manipulátorským Grovesem a inteligentním, ale povahově slabým Oppenheimerem, bohužel třetina filmu se věnuje nezajímavému Merrimanovi a jeho nezajímavé romanci se sestřičkou v podání Laury Dern. Zatímco proti Newmanovi není v podstatě výhrad, snad kromě toho, že už byl na roli přece jen trochu starý, Dwight Schultz v roli Oppenheimera nijak moc neoslní.

 

Jinak kdo viděl Oppeheimera, moc ho nepřekvapí, snad kromě určitých odlišností - Damonův Groves byl o poznání přátelštější a sympatičtější postavou, než je ten Newmanův, postava Oppenheimerovy ženy má v podání Bonnie Bedelie taky víc rozměrů byť na menším prostoru, než v podání Emily Bluntové, byť tam to bylo dáno spíše scénářem. Nechci oba filmy moc srovnávat, jsou záležitosti, které Nolan podal lépe než Joffé (test Trinity, byť zde opravdu vrchol filmu, po Nolanově zpracování ohromit nemůže), jsou záležitosti, které mi připadají lépe zpracované zde (etický rozměr tvorby jaderné zbraně). Pochválit lze hlavně Zsigmondova kamera, zatímco Enniova hudba je sie pěkná, ale už jsem ji všechnu slyšel někde jinde. A nevykrádá jenom sebe (hlavně Bitvu o Alžír a Tenkrát na Západě), ale i Glenna Millera. Za zhlédnutí Tlusťoch a chlapeček stojí, ale když se k tématu budu někdy chtít vrátit, i přes rady feministek ze socek sáhnu spíše po Nolanovi. 7/10

 

a.k.a. Tlusťoch a chlapeček

Režie: Roland Joffé

Hrají: Paul Newman, Dwight Schulz, John Cusack, Bonnie Bedelia, Laura Dern, John C. McGinley, Natasha Richardson, John Considine, Allan Corduner, James Eckhouse, Todd Field, Mary Pat Gleason, Péter Halász, Ed Lauter

Hudba: Ennio Morricone

Produkce: Paramount

USA 1989 

WATERLOO (1970)

Opět Rod Steiger v roli skutečné historické postavy, tentokrát Napoleona, a to rovnou v bizarní italsko-sovětské koprodukci. Waterloo, jak název napovídá, se zabývá Napoleonovým definitivním pádem, poslední prohranou bitvou, po které už se vrátit nemohl.

 

Dino de Laurentiis vymyslel natolik epický projekt, že se nedal udělat jinak, než spoluprací se SSSR, která do filmu nasadila kromě režiséra a dalších tvůrců i tisíce vojáků, přebagrovala kus krajiny na Ukrajině a to vše za zlomek ceny, kterou by taková věc stála na Západě. A upřímně, právě tahle velkolepost je to nejlepší, co se na filmu dá vidět. První cca půl hodiny sledujeme Napoleona opouštějícího Francii po abdikaci v roce 1814, hned po titulcích se vrací, dává dohromady vojsko, dobývá (ani se nemusí snažit) jedno město za druhým a chystá se vyřídit si účty. Následně sledujeme vévodu Wellingtona, jak se chystá v Belgii na Napoleonův útok, přípravy na bitvu u Waterloo a druhá polovina už je jenom bitva. Z toho plyne, že tempo není úplne nejlepší. Začátek, který celý táhne fantastický Steiger, se mi líbil, nicméně od chvíle, kdy se centrum přesouvá k Wellingtonovi, mě to nějak přestalo bavit, a probraly mě právě až dechberoucí letecké záběry bitvy.

 

Je to paradoxní u filmu ruského režiséra, ale od chvíle, kdy se děj přepne k samotné přípravě bitvy, jsem měl pocit, že sleduji film Johna Forda. První, kam se totiž podíváme, je bál, který trvá hrozně dlouho, a kromě jízlivého a nepřístupného Wellingtona v podání Christophera Plummera tu máme postavičky přesně jako z něčeho jako Fort Apache nebo Měla žlutou stužku. Včetně ukecaného kaprála kradoucího prase. Útok francouzské jízdy na anglické jednotky vlastně připomíná útok Apačů na konvoj krytých vozů. A upřímně, asi to došlo i Ninovi Rotovi - nejen, že jeho soundtrack cituje hymny jednotlivých států, tj. Marseillaisu, God Save Our King a Zachovej nám hospodine, ale v jednu chvíli zazní pochod důvěrně známý právě z Fordových kavalerijních westenů. Bohužel se mi nedaří najít jeho jméno, ale zde je z úvodních titulků Měla žlutou stužku. Určitě jste ho v nějakém westernu slyšeli.

 

Tím hlavním, co film táhne, tak nakonec nejsou herci, i když Rod Steiger se může roztrhat, ale prostor má hlavně v první polovině, Christopher Plummer je rovněž skvělý coby stoický důstojník, v cameu Ludvíka XVIII. se nakrátko objeví Orson Welles, a v miniroličce dělostřelce Drouota se objeví Gianni Garko. Jsou to bitevní scény. Nicméně Bondarčuk se s nimi rozjede pořádně až někde v půlce, ze začátku mě moc neuchvacovaly ani ty.

 

Jak televizní Napoleon s Christianem Clavierem, tak Waterloo se mi rozhodně líbily víc než Scottův poměrně nedávný velkofilm. Mají svoje mouchy, ani jedno nejsou ideální napoleonovské filmy, ale doporučit se dají spíše ty. 7/10

 

Režie: Sergej Bondarčuk

Hrají: Rod Steiger, Christopher Plummer, Orson Welles, Jack Hawkins, Virginia McKenna, Dan O'Herlihy, Rupert Davies, Ian Ogilvy, Philippe Forquet, Gianni Garko, Ivo Garrani, Jevgenij Samoljov, Sergo Zakariadze

Hudba: Nino Rota

Produkce: Dino de Laurentiis, Mosfilm

Itálie / SSSR / USA 1970

MUSSOLINI ULTIMO ATTO (1974)

Tak aspoň obnovuju tradici válečného filmu na Den vítězství. Tentokrát jde o portrét posledních dnů diktátora, kterému zbylo v rukou méně, než si myslel, že má, a všichni v posledních dnech toužili dostat ho do rukou. Na severu Itálie v dubnu 1945 bojuje hned několik stran, některé částečně spolu, ale většinou spíše proti sobě - Němci prchají do Německa, Američané a Britové postupují dál, partyzáni by se bez nich ve všem nejradši obešli a italští fašisté doufají, že je jejich duce povede k poslednímu vítěznému odporu - někteří, zbytek přemýšlí, kam prchnout, protože partyzáni neodpouštějí.

 

Zachycení tohoto zmatku je asi největším pozitivem filmu. Situace je nejistá, nikdo neví, kdo je s kým a proti komu. Němci chtějí diktovat Mussolinimu, ten chce diktovat všem, Američané chtějí Mussoliniho zajmout, Britové rovněž a partyzáni také - jenže ti s ním mají jiné plány, a ne všechny skupiny partyzánů stejné.

 

Scénář je dobrý, nicméně provedení trochu kulhá. Lizzani režíruje hrozně suše a nezáživně, takže jen díky scénáři a hercům se na film dá celé dvě hodiny dívat. Technická stránka je asi nejhorší, a nejvíc flashbacky do kina, kdy záběry na promítaný film jsou udělané tak příšerným trikem, že kdykoli se Mussolini zamyslel, přál jsem si, aby jen myslel a nebyl další flashback. Vypadá to vážně strašně trapně a pro dnešního diváka to film hrozně poškozuje.

 

Nicméně celý film byl pojat jako herecký koncert Roda Steigera, který v hlavní roli exceluje. Nicméně... můžu to vlastně posoudit, když jsem ho jen viděl, ale neslyšel? A teď babo raď. Anglicky mluvící Mussolini by byl divnej. Italsky dabovaný Steiger není úplně ono. Henry Fonda taky ne, ale ten se objevuje jen v pár scénách v první polovině, a nehraje tak známou postavu. Takže když se konečně objevil Franco Nero a promluvil vlastním hlasem, měl jsem radost, že aspoň někdo mluví sám za sebe. Němci mluví německy a Američané anglicky, nicméně Němce v němčině slyšitelně dabují Italové a Američani mají britský přízvuk.

 

Vedlejší role jsou pak obsazeny herci, které důvěrně znám ze spousty westernů, akčních filmů, hororů, giall atp., nicméně to mělo za následek, že jsem v tomto dramatu, kde snad každý má na rameni pušku, čekal, že se někdo začne prát nebo se bude střílet. Samozřejmě, že nebude.Ve filmu je jen maličko přestřelek, ve kterých se jedna strana vždycky hned vzdá, aniž by někdo byl raněn nebo padl. Všem jde o život a nechtějí ho zbytečně vzdávat.

 

No a na hudbu si Lizzani vzal Morriconeho a skoro ho nevyužil. Většina filmu je bez hudby, a když se ozve, skoro bych řekl, že je převzata ze staršího filmu, protože většinou jde jen o charakteristický táhlý disharmonický akord hraný smyčci. Ústřední melodická skladba, pochod, je pak docela generický. Takže Ennio tu taky moc nezaválel.

 

Poslední dny Mussoliniho nejsou špatný film, za vidění určitě stojí. Nicméně hlavně a především kvůli Rodu Steigerovi. Více prostoru už z herců má snad jen Lisa Gastoni v roli Claretty Petacci a Lino Capolicchio jako velitel jednotky partyzánů. Fonda je uvedený na konci v titulcích, takže počítáme, že se moc neobjeví, zatímco Nero následuje hned po Steigerovi a objeví se až ke konci. 7/10

 

a.k.a. Poslední dny Mussoliniho, Mussolini: The Last Act, The Last 4 Days

Režie: Carlo Lizzani

Hrají: Rod Steiger, Franco Nero, Lisa Gastoni, Lino Capolicchio, Giuseppe Addobbati, Andrea Aureli, Bruno Corazzari, Marco Guglielmi, Umberto Raho, Giacomo Rossi Stuart, Bill Vanders, Henry Fonda, Franco Balducci, Tom Felleghy, Fabrizio Jovine, Luciano Pigozzi, Rosita Torosh

Hudba: Ennio Morricone

Produkce: Aquila Cinematografica

Itálie 1974 

THE WILD GEESE (1978)

Když už ne Němci, aspoň Britové věděli, že Old Surehand je zmrd.

 

Od Andrewa V. McLaglena nikdy nic moc po mnoha zkušenostech nečekám, v nejlepším průměr. Divoké husy tím pádem budou asi jeho nejlepší film, byť je zachraňuje hlavně jejich druhá polovina. Filmů o žoldácích poslaných na zdánlivě jednoduchou misi, která se ale vlivem politiky zvrtne, je víc. Mnohokrát jsem si při sledování vzpomněl na Profesionála s Belmondem - pokud chcete vidět celovečerní verzi jeho prvních deseti minut, tady v podstatě máte možnost. Sice tu Bébel není, ale je tu Richard Burton, Roger Moore a Richard Harris, kteří ho velmi dobře zastoupí.

 

Nicméně úvodní titulky spíš vypadají, že půjde o něco snažící se těžit z toho, že jednu z hlavních rolí vytvořil Roger Moore. Produkce totiž najala spoustu lidí pracujících na bondovkách, včetně Maurice Bindera, který za tklivého songu prezentuje vlastně totéž, co ve stejné době tvořil pro Bonda. Střihačem byl zase John Glen. Veškerá podobnost s Bondem ale zmizí ve chvíli, kdy se na scéně objeví Richard Burton, aby ukázal, kdo je hlavní hvězda. Ano, pro svou roli byl jednoznačně starý a neforemný. Nicméně jeho herectví a charisma spolehlivě všechny pochybnosti zatlačí a v roli žoldáka je nakonec velmi rychle uvěřitelný.

 

McLaglen byl ale nejspíš blázen a do Afriky na natáčení kromě Burtona vzal i Richarda Harrise. Dva těžcí alkáči na natáčení... muselo to být peklo. Ale zvládli to. Film na jejich mediálně propíranou závislost i naráží. (Burton: Ve smlouvě vždy mám, že moje játra mají být pohřbena odděleně od těla s vojenskými poctami.) Právě Burton a Harris jednoznačně film táhnou, kdežto přestože se z Moorea snaží dělat v podstatě Bonda s jiným jménem, je jimi dost zatlačen do pozadí a funguje jen v roli spolehlivého parťáka.

 

Kromě Bonda a Profesionála mi ale film překvapivě připomněl něco, co jsem nečekal. Žoldáci totiž mají za úkol vysvobodit z vězení bývalého vůdce nyní utlačovaného lidu, jehož jméno je symbolem, a tento vůdce během cesty promlouvá do duše ideově omezenému žoldákovi v podání Hardyho Krügera, který se nakonec obrátí na správnou stranu. Corbucciho Vamos a matar companeros je sice lepší film i v tom, že nedává tolik důraz na klišovité ideje proklamované oním lídrem, ale Hardy Krüger v roli Tomase Miliana mě vlastně pobavil. Co má ještě film trochu společného s Itálií jsou akční scény, které jako by vypadly z Castellariho filmů - piruety, které kaskadéři metají po výbuších granátů, jsou až neuvěřitelné.

 

Ano, je to film plný klišé, ale zvláště ve druhé polovině také napětí a překvapivě dobré akce. Trochu ho kazí příliš rozjuchaná hudba Roye Budda, mohla být hutnější atmosféra už v první půlce, kdyby seskok padákem na nepřátelském území s tímto doprovodem nevypadal jako představení létajícího cirkusu. Ale díky Burtonovi a Harrisovi, a Stewartu Grangerovi v roli zlého kapitalisty za vidění stojí. 7/10 

 

a.k.a. Divoké husy

Režie: Andrew V. McLaglen

Hrají: Richard Burton, Roger Moore, Richard Harris, Hardy Krüger, Stewart Granger, John Kani, Winston Ntshona, Frank Finlay, David Ladd, Barry Foster, Ronald Fraser, Jeff Corey, Patrick Allen

Hudba: Roy Budd

Produkce: Rank Film Distributors

Velká Británie / Švýcarsko 1978 

NUREMBERG (2025)

"Ten tlusťoch byl Göring. Šňupal kokain a byl transvestita. Za jinejch okolností by se stal filmovou hvězdou." David Cinzano Bianco Lister

 

Květen 1945. Válka skončila, nacisté se buď sebevraždí nebo prchají, a americkým jednotkám se podaří zajmout Herrmanna Göringa. Zatímco význační američtí právníci se rozhodnou uspořádat soudní proces, který má obnažit zrůdost nacismu a tím zabránit opakování válečných zločinů, ke Göringovi a dalším vězňům je poslán psychiatr Douglas Kelley, který má za úkol je vyšetřit, zjistit, co stojí za jejich zrůdností, a hlavně je udržet v dost vysoké morálce do procesu. Ambiciózní Kelley si chce na případu postavit kariéru, zdá se však, že s charismatickým a výmluvným Göringem si vytváří zvláštní pouto.

 

Pro školu je tohle naprosto ideální film. Je v něm všechno vysvětleno, zabývá se vším, co je potřeba mladým sdělit - co byla Třetí říše, kdo byli nacisté, proč byli tak populární, co bylo šoa, morální otázky, zda byl proces oprávněný apod. Všechny postavy si pamatují všechna data (kromě Rudolfa Hesse, který si nepamatuje vůbec nic - nebo to aspoň tvrdí), přiblíží své osudy, tak spletité a přitom tak dokreslující, co se za války dělo a o co vlastně šlo. Didaktičnost je filmu na škodu pro běžného diváka, ale učiteli dějepisu ušetří dvě vyučovací hodiny a mnohem atraktivnější formou. Když vám to všechno vysvětlí Russell Crowe nebo Rami Malek, nemáte proti nim šanci.

 

Nicméně nechci film moc shazovat, protože i tak se mi docela líbil. Ano, je příliš doslovný a popisný, ano, občas si úplně vymýšlí, aby doložil svou myšlenku (například setkání soudce Jacksona s papežem), ale je zručně natočený, dialogy jsou většinou dobře napsané a herci jsou výborní. U Russella Crowea, který v první čtvrtině filmu mluví jen německy, jsem si říkal, proč nenajali německého herce? Ale z ospravedlněných, byť rovněž ne pravdivých důvodů potom začne mluvit převážně anglicky, a přesvědčí, Rami Malek je rovněž výborný, byť mi jeho postava ne úplně vždy seděla, stejně jako Michael Shannon v roli žalobce Jacksona. Herec hrající mladého vojáka, který pro Maleka překládá němčinu, rozhodně není špatný, ale pak dostane ne úplně povedený dlouhý monolog shrnující jeho životní příbě, a to by uhrál málokdo. Bohužel kromě Göringa a maličko Streichera se dalším obviněným film nevěnuje, takového Von Ribbentropa nebo Speera neuvidíme vůbec, a Dönitz po pár scénách na začátku zmizí. 

 

Musím říct, že v první polovině jsem ale měl trochu obavy, protože se začalo zdát, že Göring je vykreslen až moc sympaticky a skoro až jsem se bál, že se nás tvůrci budou snažit přesvědčit, že byl "jenom" šéf Luftwaffe a s holocaustem neměl nic společného. Tak jako mu podléhá Malek, podléhají mu i diváci. To se naštěstí nestane, ale je fakt, že obezlička v podobě záběrů z koncentračních táborů může působit jako dramatický bod zvratu docela lacině. Navíc mi tato scéna silně připomněla Norimberský proces z roku 1961, který říká prakticky ty samé myšlenky, lépe a kompaktněji. Pokud se k nějakému Norimberskému procesu vrátím, určitě k tomu Kramerovu, ale Vanderbiltův není zlá volba. 7,2/10

 

a.k.a. Norimberk

Režie: James Vanderbilt

Hrají: Russell Crowe, Rami Malek, Michael Shannon, Leo Woodall, Richard E. Grant, John Slattery, Mark O'Brien, Colin Hanks, Wrenn Schmidt, Lydia Peckham

Hudba: Brian Tyler

Produkce: Sony Pictures

USA 2025