"Jmenuji se John Harrington, je mi 30 let a jsem paranoik." Bezvadná první slova filmu dávají jasně najevo, že nejde o klasické giallo, ale o černou komedii, což byl vlastně Bavův typický přístup k tomuto žánru. Zde tedy sledujeme jakési giallo naruby, kdy protagonistou a vypravěčem je schizofrenický vrah, který je stíhán nejasnou vzpomínkou, jež se mu více a více objasňuje s každou další vraždou, kterou spáchá. Nutno říct, že všechny oběti jsou buď nevěsty, nebo modelky jeho svatebního salonu, které potom buď zakope pod záhonek, nebo spálí v kotli.
Jenže zatímco oběti a další ženy kolem Johna jsou krasavice, sám John je překvapivě ženatý. A jeho žena přežívá překvapivě dlouho, protože je to oproti všem ostatním herečkám ve filmu škaredá, zjevně starší čarodějnice, která Johna šikanuje a ponižuje, ale z finančních důvodů ho odmítá opustit. Naopak mu vyhrožuje, že ho nikdy neopustí, což Johna děsí nejvíc. Zvláště, když se mu do náruče (a pod sekáček) vrhají krásky jako Dagmar Lassander a Femi Benussi.
Překvapivě kvalitní a vtipný scénář, byť ve druhé polovině už tak dobře nedrží dohromady jako na začátku, je podpořen dokonalým Bavovým vizuálem - sám si dělal kameru. I přes italsko-španělskou koprodukci byl film zjevně natočen velmi levně a pařížské exteriéry jsou dodané z archivu, to ale nevadí, protože děj se povětšinou odehrává v Harringtonově domě, ve studiu nebo na zahradě. Na začátku diváka vyděsí příšerné miniatury vláčku - než se ukáže, že je to hračka i ve filmové realitě. Skvělé záběry přes odraz v sekáčku, ve skle nebo skrz obrácený dalekohled, použití širokých čoček, skvělé svícení, dekorace, kostýmy. Ale hlavně díky černohumornému pojetí mi film připadal, že něco takového mohli dát dohromady v té době Juraj Herz s Milošem Macourkem, kdyby spolu pracovali a mohli vůbec něco takového udělat. Nebo kdyby to viděli, určitě by se jim to líbilo.
Třeba jenom scény vražd - ve filmu jsou stěžejní dvě a obě jsou natočené tak odlišně, jak to jen jde. První je natočena prakticky jako romantická scéna, kde se vrah něžně chová nejprve k ženě a poté k sekáčku, zatímco druhá už je mnohem víc děsivá, brutální a napínavá. Bodycount je samozřejmě trochu vyšší, ale tyhle dvě jsou nejzásadnější.
Stephen Forsyth mě v hlavní roli taky docela překvapil. Jasně, jeho výkonu hodně pomáhá, že když se hodně mluví, Bava točí Forsytha zezadu, nebo ho radši nezabírá vůbec, ale je tu docela v pohodě a ve své roli docela uvěřitelný, oproti třeba Steffenovi v obdobné postavě v Noci, kdy Evelyn vylezla z hrobu. Dagmar Lassander vedlejší role přidrzlých krasavic sluší líp než když je v centru dění, Laura Betti je skvělá. Ostatní, kromě inspektora, vizuálně lehce připomínajícího Roda Steigera, už jenom tak přihrávají, Femi Benussi si ale určitě všimneme.
Jen je škoda tempa. Film plyne velmi pomalu, a kochat se nádhernými obrazy a bavit se černými vtipy tolik nestačí. Ačkoli se mi film líbil, pozoroval jsem na sobě známky únavy a netrpělivosti, aby se děj dal trochu do pohybu. A jak říkám, druhá polovina už tolik nedrží pohromadě a moc dobře negraduje, což je škoda. 7,5/10
PS. V televizi běží I tre volti della paura.
P.P.S. Anglický název se mi tentokrát líbí víc.
a.k.a. Hatchet for the Honeymoon, Blood Brides
Režie: Mario Bava
Hrají: Stephen Forsyth, Dagmar Lassander, Laura Betti, Femi Benussi, Jesús Puente, Gérard Tichy, Luciano Pigozzi
Hudba: Sante Maria Romitelli
Produkce: MGM
Itálie / Španělsko 1970
