UN HOMME EST MORT (1972)

Další z francouzských thrillerů značně vycházejících z filmů noir, ale tak esenciálně francouzských, že je do tohoto žánru řadit nejde, byť se to celé odehrává v Los Angeles. Začátek připomíná Samuraje, nicméně posléze se děj překlopí v něco mezi tradičním filmem o zabijákovi na útěku před zrádným objednavatelem a Tomem a Jerrym. Jeanu-Louisi Trintignantovi je totiž opakovaně v patách Roy Scheider coby lovec s muškou přesnější než vojáci impéria.

 

Dlužno říct, že právě Scheider, jeho drsná, až karikaturní postava mě bavila nejvíc, a ještě lepší by bylo, kdyby to hrál Lee Van Cleef nebo Jack Palance, aby ta karikatura ještě víc vylezla. Nicméně neberte to, co píšu, tak, jako že je tato linka k smíchu, nebo že ve filmu vůbec něco k smíchu je. Jen vždy, když se Scheider objeví, jako by se malinko přepnul žánr z pomalého thrilleru do přehnaného akčňáku plného hlasitých výstřelů, automobilových honiček včetně kradení aut, a přehnaného násilí.

 

Trintignant sám je opět jeden z těch, kterým nezáleží na tom, jestli je divákům sympatický, a dvě třetiny filmu má člověk pocit, že sleduje pokus o útěk chladného hajzla, který na začátku zabije na objednávku neznámého člověka a následně ohrožuje samoživitelku s dítětem, které navíc zmlátí. Trochu lidskosti do děje přinese Ann-Margret, byť ze začátku v nelidské bílé paruce, kterou naštěstí zanedlouho sundá. Angie Dickinson naopak nic lidského v sobě nemá. Umberto Orsini hraje něco velmi podobného jako v Citta violenta, a na Michela Constantina, který si tam taky zahrál, si musíme celý film počkat, a objeví se až v závěru, který sice má pár zajímavých nápadů (masakr na pohřbu s mrtvolou vystavenou v dost nevkusném provedení), ale vlastně už mě moc nezajímal.

 

To vše je podpořeno Legrandovou bigbítovou hudbou, která ale začne znít až po úvodních titulcích a dozní ještě před závěrečnými, které jsou v naprostém tichu, Ippolitiho typicky italskou kamerou a prostředím Los Angeles snímaným očima cizinců. Pár bizarních scének (křesťanský hippie) se snaží navázat na obdobné americké filmy, ale záhy se uhne směrem, kterým by se američtí filmaři nedali. Asi to není něco, k čemu bych měl potřebu se vrátit, ale za jedno vidění to stojí. 7/10

 

a.k.a. Ten muž je mrtvý, The Outside Man

Režie: Jacques Deray

Hrají: Jean-Louis Trintignant, Ann-Margret, Roy Scheider, Angie Dickinson, Michel Constantin, Umberto Orsini, Felice Orlandi, Georgia Engel, Carlo de Mejo, Ted de Corsia, Carmen Argenziano, Talia Shire

Hudba: Michel Legrand

Produkce: United Artists

Francie / Itálie / USA 1972 

THE THOMAS CROWN AFFAIR (1968)

Steva McQueena jsme tu měli v nedávné době už několikrát, tak proč se na něj na chvíli nezaměřit?

Znovu McQueen, Jewison a Ashby za střihačským pultem, jištění začínajícím Walterem Hillem coby asistentem režie. I když do téhle role Jewison McQueena vůbec nechtěl, šla proti všemu, co do té doby McQueen hrál. Uhlazený nudící se boháč, vždy perfektně oblečený v nejdražších oblecích, zní to skoro jako Bond s pár drobnými odchylkami. Místo špionování pro Její Veličenstvo se totiž Thomas Crown baví vykrádáním bank. Po zvláště vypečené krádeži na něj pojišťovna nasadí nejtěžší kalibr - mladou svůdnou vyšetřovatelku v podání Faye Dunaway, která neváhá udělat cokoli, aby peníze získala zpátky.

 

Původně tvůrci zvažovali obsazení Seana Conneryho, což naprosto dává smysl, ale upřímně, člověk by měl pocit, že se dívá na další bondovku, a k loupeži došlo v rámci nějaké akce proti Spectre. McQueen je v hlavní roli přesný. Chladný, kalkulující, pohrávající si s okolím, chvíli sympatický, chvíli až protivný. Faye Dunaway, sotva přišlá z natáčení Bonnie a Clyde, vypadající naprosto fantasticky, se nenechává zahanbit herecky, ale ze začátku mi pár věcí na její postavě vadilo. Chvíli je super inteligentní a mazaná a v následujícím okamžiku se chová jako ta nejtupější nanynka. Nicméně poté, co přestala většinu scén sdílet s nadutým policejním vyšetřovatelem, a místo toho začala šachová partie s McQueenem, bylo jasné, že šlo spíše o způsob jednání s konkrétní osobností, vůči McQueenovi se takhle nechová.

 

Šachovou partii nezmiňuji náhodou, jde o stěžejní scénu, kdy McQueen a Dunaway hrají šachy - nicméně celé je to spíš jako erotická předehra, a tak celá scéna i končí. Zároveň ale jde vlastně o metaforu k celému příběhu, měření sil, používání neortodoxních metod, a zároveň předznamenává konec - ten, kdo, když je v úzkých, přestane hrát, to může udělat jak v šachu, tak v životě.

 

Proslulé jsou rovněž dělené obrazovky, zachycující zejména loupeže a předělové scény. Oproti Bostonskému případu z téhož roku jsou využity mnohem vhodněji a ne tak matoucím způsobem, mají svou funkci - nepřekvapí nás však, že vznikly z nouze, protože film dosáhl neúměrné délky, a Ashby spolu s technikem Pablem Ferrem využili tento postup, aby zachovali co nejvíce z materiálu, ale nenatahovali čas. Pochválit lze i Wexlerova kamera, Legrandova hudba, nicméně mezi moje nejoblíbenější filmy s McQueenem se to nezařadí asi hlavně závěrečné třetině, která mi zas tak moc neseděla. Ale to může být můj osobní problém. 7,5/10

PS. Remake asi nepotřebuju vidět, a tam toho Bonda i obsadili. Hm. 

 

a.k.a. Případ Thomase Crowna 

Režie: Norman Jewison

Hrají: Steve McQueen, Faye Dunaway, Paul Burke, Jack Weston, Yaphet Kotto

Hudba: Michel Legrand

Produkce: United Artists

USA 1968 

THE LONG RIDERS (1980)

Další zpracování příhod James-Youngerova gangu, kde ozvláštněním je, že sourozenecké skupiny hrají skuteční sourozenci. Takže bratry Jamese hrají bratři Keachové, bratry Youngery bratři Carradineové, bratry Millerovy bratři Quaidové a bratry Fordy měli hrát původně bratři Bridgesové, ale kvůli jejich vytíženosti je nakonec hrají bratři Guestové. To vše v režii Waltera Hilla, který se snažil co nejvíce napodobit svůj velký vzor, Sama Peckinpaha.

 

Děj začíná už někdy v půlce loupeží Jamesova-Youngerova gangu, sleduje bandu v době, kdy je na vrcholu, až dokud není rozehnána Pinkertonovými agenty. Pak samozřejmě přichází slavná Northfieldská loupež, a osudy lupičů na útěku jsou završeny vraždou Jesse Jamese a vzdáním se jeho bratra Franka. Vzhledem k uvedení Davida Carradinea na prvním místě v titulcích jsem čekal, že se, stejně jako Velká northfieldská loupež, děj bude více soustředit kolem postavy Colea Youngera, ale nejdůležitější postavy v gangu mají poměrně vyrovnaný prostor a každý má šanci zazářit. Každý z banditů má také romantickou podzápletku, z nichž nejvíc prostoru je tedy věnováno románku Colea Youngera s Belle Starr, završeném bitkou na nože s jejím indiánským manželem (v podání Jamese Remara). 

 

Nejvíc prostoru je ale věnováno akci, na které je tak jasně vidět inspirace Samem Peckinpahem, ještě víc krve, ještě víc slow motion, závěrečná přestřelka je spíše než poctou doslova kopírkou úvodní přestřelky z Divoké bandy. Stejně tak přepadení chlíva někde v polovině filmu připomene Pata Garretta a Billyho Kida. (Zase vzor od Forda bychom mohli najít v několika hudebních scénách na začátku nebo v obsazení Harryho Careyho jr. do vedlejší role.)

 

Film vznikla v roce 1980, stejně jako Nebeská brána (a rovněž u United Artists). Nezařadil bych ho ale mezi vyložené antiwesterny, nebo revizionistické westerny, Hill (a bratři Keachové, kteří film i produkovali a spolunapsali) se nesnaží o nějakou demýtizaci banditů, spíše jen o realističtější vyprávění o slavných banditech. Film sice vizuálně vypadá podobně jako sedmdesátkové antiwesterny, které občas vypadaly, jako by se točily v trampských osadách na Sázavě a postrádaly exotičnost Fordových filmů z Monument Valley nebo Leoneho spaghetti westernů, ale co se týče akce, zvláště bitky na nože, ta už je osmdesátková. Vlastně zatímco Nebeská brána je poslední sedmdesátkový western, Psanci jsou první osmdesátkový... po kterém žádná řada dalších nepřišla. Vlastně až za pět let Silverado a Bledý jezdec. 7/10
PS. Koordinátorem kaskadérů nebyl nikdo jiný než Craig Baxley, pozdější režisér Temného anděla.

 

a.k.a. Psanci

Režie: Walter Hill

Hrají: David Carradine, Keith Carradine, Robert Carradine, James Keach, Stacy Keach, Dennis Quaid, Randy Quaid, Kevin Brophy, Harry Carey jr., Christopher Guest, Nicholas Guest, Shelby Leverington, Felice Orlandi, Pamela Reed, James Remar, Amy Stryker, Edward Bunker

Hudba: Ry Cooder

Produkce: United Artists 

USA 1980 

GUN CRAZY (1950)

Noirová nálada, navozená nedávno viděným filmem Proklít, se mě drží, tak proč toho nevyužít. A dvakrát jsem se trefil velmi dobře, ač vědom si toho, že toto natočil Joseph H. Lewis, režisér Velké kombinace, jsem měl trochu obavy.

 

Nicméně Gun Crazy naštěstí disponuje na béčko velmi dobrým scénářem a režisér byl při natáčení pod takovým tlakem, že začal improvizovat tak, až to bylo ku prospěchu věci. Scénář napsal oceňovaný autor Dalton Trumbo, který se v roce 1947 pro svoje politické postoje ocitl na černé listině, a dokonce byl i vězněn. Vzhledem k nulové možnosti práce začal spolupracovat s béčkovými produkcemi a pod pseudonymi pro ně psát a upravovat scénáře filmů, které by předtím byly pod jeho úroveň. Během té doby samozřejmě tajně napsal i pár áčkových věcí, jako třeba Prázdniny v Římě. Scénář Gun Crazy tak není jen krvavou kronikou inspirovanou osudy Bonnie Parker a Clydea Barrowa, ale poměrně přesvědčivě vykresluje vztah fanatického střelce a psychopatické vražedkyně, kteří se, aby nemuseli pracovat, rozhodnou pro dráhu zločinu. A ještě stíhá být krok napřed před divákem - chvílemi jsem si říkal, že teď je mi jasné, co bude dál, a v tu chvíli se stalo něco, co jsem vůbec neočekával.

 

 A scénář dostal do rukou režisér, který se pod vlivem finanční a časové tísně rozhodl pro několik nekonvenčních kroků. Ten nejzásadnější a nejznámější je způsob natáčení scén loupeží - je v tom čtyřminutová scéna, kdy se kamera vůbec nehne z auta a vše, příjezd na místo, loupež i útěk, snímá v jediném záběru. Ale vůbec i to, že většina filmů dvojice v autech točila zepředu, zatímco Lewis kameru drží za postavami a točí z kufru se sundanými zadními sedačkami. Dost scén se točilo bez povolení ve skutečném provozu, ručními kamerami, včetně některých přestřelek. 

 

Na koho všeho měl tento film značný vliv, se nedá ani spočítat. Scéna přepadení obchodu, kde Bart a Laurie prchají v dlouhých kabátech a černých brýlích, snímaná ruční kamerou, jako by vypadla spíše z francouzského filmu počátku 60. let než amerického filmu roku 1950. Vliv bychom tu našli na Quentina Tarantina (opět na Pravdivou romanci i Takové normální zabijáky), ale třeba i na Umberta Lenziho, který ve svých filmech některé prvky použil taky (Il cinico, l'infame, il violento začíná rovněž rozbitím výlohy a jejím vykradením). A skvěle gradující závěrečná scéna mi evokovala atmosféru samurajských filmů i zombie hororů, ale nebudu psát jak, abych nezkazil překvapení.

 

Jediné, co je tak na škodu, je toporný výkon Johna Dalla v hlavní roli. Peggy Cummings je ale velmi dobrá. Zbytek herců skoro nemá cenu jmenovat, tohle je two-man show. Nicméně jinak lze Gun Crazy jednoznačně doporučit. V roce 1992 vznikl film téhož názvu, ale už podle popisu děje půjde o něco dost jiného. 8/10

 

a.k.a. Deadly Is The Female, Blázni do zbraní

Režie: Joseph H. Lewis

Hrají: Peggy Cummings, John Dall, Berry Kroeger, Morris Carnovsky, Anabel Shaw, Harry Lewis, Nedrick Young, Trevor Bardette, Mickey Little, Russ Tamblyn

Hudba: Victor Young

Produkce: United Artists

USA 1950  

HEAVEN'S GATE (1980)

Legendární propadák, ve své době zatracovaný (a ještě v roce 2000 prohlašovaný za nejhorší film všech dob), dnes možná nekriticky vyzdvihovaný jako ve své době nepochopené dílo. Já bych pro Nebeskou bránu spíš použil Truffautův termín "velký chorý film." Je za tím vidět nápad, je za tím vidět ambice, a ta ambice tak silně převyšuje ten nápad, že děj, na který by stačilo nějakých 140 minut nanejvýš, je roztažen na tři a tři čtvrtě hodiny. A ten děj ani není tak dobře provázaný a promyšlený.

 

Úvodní čtvrthodina se odehrává na univerzitě na Harvardu, kde hlavní hrdina Averell (ne Dalton) v podání Krise Kristoffersona, a jeho kamarád John Hurt právě absolvovali. Po tanečcích, bitkách mezi kolejemi a balení usměvavé dívky se přesouváme o dvacet let dopředu do Wyomingu, kde se místní dobytkářští magnáti rozhodli zatočit s přistěhovalci, kteří jim kradou dobytek a půdu. Proto najímají padesátku ostrých hochů a vypisují seznam 125 lidí, které je potřeba zabít. To vše posvěceno guvernérem státu, kongresem a prezidentem Spojených států. Zatímco Kristofferson se coby šerif snaží svůj okrsek bránit proto vraždění, Christopher Walken je jedním z najatých střelců, který bez mrknutí oka vraždí přistěhovalce. Oba je spojuje láska ke kurvě Isabelle Huppert, která si mezi nimi nemůže vybrat. Jenže i ona se ocitá na onom nechvalně proslulém seznamu. Což je možná spoiler, protože to se dozvíme až někdy po dvou hodinách.

 

Ono to s tou dobytkářskou válkou v Johnsonském okrsku bylo dost jinak, než jak to film zpolitizovaně líčí. Například tam nebyli žádní Rusáci. To jen Cimino se snažil o komentář ke Studené válce a ukázal Američany jako vraždící bestie, kdežto nebohé Východoevropany jako... vlastně dost zbídačenou necivilizovanou chásku, která nemá šanci se proti státnímu fašismu bránit. Upřímně ale to zdaleka není hlavní problém filmu. Perfekcionismus, který přinesl ve spojení tvrdohlaévho režiséra a geniálního kameramana Zsigmonda tak nádherné obrazy, by se dal vítat, bohužel scénář je děravý jako ústa staré ženy. Cimino vlastně neví, jestli chce vyprávět o milostném trojúhelníku, o třídním boji nebo o starých přátelích z Harvardu, kteří se potkávají na opačných stranách barikády. Vlastně tohle ví, na tuhle linii kašle a tím vlastně nechává Harvardský prolog jako totálně zbytečnou část filmu. John Hurt se ve většině filmu buď neobjevuje, nebo jen v totálně zbytečné roli.

 

Copak zdlouhavé tanečky a slavnosti vykradené od Forda, Cimino vůbec cituje leccos, takže dost značnou inspirací mu muselo být Tenkrát na Západě (scény, kdy regulátoři v dlouhých kabátech kráčí ke kameře nebo od kamery jako by z Leoneho vypadly, stejně jako představovačka Walkena skrz prostěradlo), scéna v podstatě zbytečné vraždy nádražáka jako by vypadla ze špaget taky (záběr s regulátory zjevujícími se nad kopcem mi silně připomněl Tváří v tvář). Vůbec příjezdem vlaku s regulátory jako by se film přepnul, do té doby to byl spíš historický příběh zasazený na Západ, kdežto od téhle chvíle je to western včetně zbytečného a velmi brutálního násilí. Závěrečná nepřehledná bitva mi pak silně připomněla moment z druhého dílu Vinnetoua, ale toho asi Cimino necitoval.

 

Kris Kristofferson je spíš ikona žánru v hlavní roli, Walken podává jednoznačně lepší výkon. Hurt by je oba přehrál, ale nedostává prostor. Úlisného padoucha vytvořil Sam Waterston, v menších rolích se objeví Jeff Bridges, Brad Dourif nebo Joseph Cotten. Nejlepší scéna je pak s lovcem vlků Geoffreym Lewisem a začínajícím Mickey Rourkem. Isabelle Huppertová zápasí s angličtinou a hraje v tom zejména proto, že americké herečky jejího věhlasu a kvalit by asi odmítly ukázat tolik a tak často. Nicméně na fóbii z oblečení z Kubasova výstižného komentáře na čsfd jsem si vzpomněl, sotva se poprvé svlíkla.

 

Co se mi nelíbilo, byla hudba. Nebo spíš její použití a mix. To, že vychází z východoevropských lidovek (i nějaké české jsem zaslechl), nevadí vůbec, ale moc na sebe strhává pozornost, a hraje ve scénách, kde by být nemusela. Třeba v první scéně s Walkenem a Huppertovou, kdy ještě divák neví, jestli se za ní přišel milovat, nebo ji přišel zabít. Je to natočené tak, že bez hudby by z toho mohlo mrazit, ale hraje přes to moc nahlas romantická skladba, která se k tomu vůbec nehodí. Motiv z An der schönen blauen Donau jsem považoval za motiv spojující bývalé spolužáky z Harvardu, a hraje i při scénách Kristoffersona nejen s Hurtem, ale i s Walkenem. Takže jsem přemýšlel, kde jsem Walkena na začátku přehlédl, než mi došlo, že tam prostě nebyl, a že to není film o bývalých spolužácích, kteří se o dvacet let později setkali na opačných stranách barikády. Čímž je ale prolog zbytečný, nicméně ve zbytečnosti kraluje epilog, který sám musel stát půl milionu dolarů, aniž by filmu cokoli přinesl a cokoli se v něm stalo.

 

Kdyby měl Cimino rozum a sestříhal dvě hodiny rovnou, byl by to dneska nejspíš pozapomenutý antiwestern. Monumentální stopáž tomu vytváří legendární status, který ale bohužel nenáleží filmu samotnému, spíše pověstem o jeho natáčení a jeho dopadu na americký studiový systém. Dvouapůlhodinová verze sice opravdu existuje, ale vznikla až po neúspěchu té původní, a pochybuji, že byla krácena úspěšně, tedy tak, aby se ořezalo to zbytečné a zůstalo to zásadní. 6/10

 

a.k.a. Nebeská brána

Režie: Michael Cimino

Hrají: Kris Kristofferson, Christopher Walken, John Hurt, Isabelle Huppert, Sam Waterston, Jeff Bridges, Brad Dourif, Joseph Cotten, Ronnie Hawkins, Geoffrey Lewis, Mickey Rourke, Paul Koslo, Richard Masur, Terry O'Quinn, Rosie Vela, Tom Noonan, David Mansfield, Willem Dafoe

Hudba: David Mansfield 
Produkce: United Artists

USA 1980