"Vypadneme ze země. Kam chceš letět?" "Do Wyomingu."
Sidney Lumet a Al Pacino vezmou diváky jako rukojmí, drží a nepustí a Stockholmský syndrom pracuje. Tak jako filmoví lupiči si získají rukojmí částečně na svou stranu, když policie nedrží slovo a rukojmí vědomě nepřímo ohrožuje, zatímco lupiči se k nim chovají s jakýmsi respektem, tak divák, ač postupně zjistí, jaký je Pacino ztroskotanec a jeho parťák John Cazale tupec, tak jim přece jen drží palce, aby se jim z pasti povedlo utéct. Na druhou stranu film rozhodně není černobílý ani v tomhle ohledu a člověk spíš věří místní policii v podání Charlese Durninga, že jim jde opravdu hlavně o to, aby se nikomu z rukojmí nic nestalo, kdežto FBI v podání Jamese Brodericka, vzhledem připomínajícího Christophera George, a mladého Lance Henriksena, jde jen o to lupiče dostat a přišít si úspěch.
Další důležitou linkou je samozřejmě veřejné mínění a medializace. Přihlížející dav lupiče povzbuzuje a spílá policii, aby se v okamžiku prozrazení důležitého detailu z Pacinova soukromí proti němu obrátil a povzbuzování se mění v posměch a urážky. Televize a noviny pak nevybíravě zveřejňují detaily, které mohou situaci zhoršit, jen pro svou sledovanost.
Al Pacino předvádí životní výkon v době, kdy měl ještě hlasivky v pořádku, za dvě hodiny z plátna skoro nesleze a není se co divit, že to s ním po natáčení seklo. Ostatní mu spíše jen přihrávají, ale jak Cazale, tak Durning, Chris Sarandon nebo představitelé některých rukojmí dostanou také možnost zazářit.
Je stěží uvěřitelné, že velká část dialogů byla improvizovaná, na druhou stranu tu mohly trochu zaúřadovat střihačské nůžky, protože občas film působí už trochu natahovaně, zvláště ve druhé polovině. Závěr ale přiková diváka k sedačce a i když víme, jak to dopadnout musí, stejně jsme napjatí a čekáme, jestli se to lupičům tentokrát přece jen nepovede. Navíc film strhne tak, že člověku ani nedojde, že kromě úvodní písně a sem tam zvuku z televize nehraje ve filmu žádná hudba. Po průměrnějších Andersonových nahrávkách mi Lumet ukázal, že Dvanáct rozhněvaných mužů nebyla náhoda. 8/10
a.k.a. Psí odpoledne
Režie: Sidney Lumet
Hrají: Al Pacino, John Cazale, Charles Durning, James Broderick, Sully Boyar, Penelope Allen, Carol Kane, Lance Henriksen, Dick Anthony Williams, Susan Peretz, Chris Sarandon, Floyd Levine
USA 1975
Díky, zase mám trochu lepší představu, co od toho čekat. Snad se k tomu někdy dostanu.
OdpovědětVymazatRozhodně překvapivý na dobu a místo vzniku atypický důvod, proč vlastně vylupují banku (tohle každá recenze, co jsem četl, prozrazuje). V Evropě budiž, ale v USA to muselo působit přece jenom jako hodně velký šok (v Evropě samozřejmě taky, ale možná ne tak velký).
Tak o Lumetovi se nepochybuje :). Byť Andersenovy nahrávky trpí tím, že je to nedotažená subverze žánru a zároveň nedostatečně prozkoumaná tématika neustálého dohledu státu nad všemi. Ale závěr si pořád vybavuji velice dobře.
Prozrazení důvodu považuju za spoiler jako Brno. Jasně, stačí si přečíst, o jaké události film byl natočen, a jak zo bylo, ale lepší vědět co nejméně.
OdpovědětVymazatJá si konec skoro právě neoamatuju. Hlavně mi tam přišlo líto, že ten nápad s nahrávkami nebyl dotažený.