Při sledování tolika giall v poslední době jsem si nemohl nevšimnout, že
Morriconeho hudba se ve filmech z let 71-72 podobá jako vejce vejci. Nejen u gialla, ale i dalších filmů ze současnosti. Je fajn, když skladatele člověk pozná podle prvních tónů hudby, není moc fajn, když se mu všechny ty melodie pletou dohromady. Jak se mu u spaghetti westernů dařilo odlišit snad každý film a zhudebnit ho určitým stylem, u gialla a kriminálních filmů jsou si melodie i aranžmá jak z oka vypadlé. (Mohou být zvuky z oka vypadlé?) Ona všechna ta hudba samozřejmě dokonale sedí a každá jedna titulní i jiná melodie je výtečná. Jen jsou příliš podobné jiným. To zdůrazňuju, abyste nenabyli dojmu, že
Morriconeho nějak zpochybňuju, vůbec ne.
Jestli bych ovšem měl mezi
Morriconeho soundtracky ke giallům vybrat jeden, který se mi líbí nejvíc, překvapivě bych se rozhodl pro tento. Film sám o sobě se mi moc nelíbil. Dokonce mi v něm
Dagmar Lassander fyzicky vadí, rozčilují mě už ty její lokýnky. Pointu scenárista
Gastaldi zopakoval a rozšířil v
Lo strano vizio della signora Wardh, kterýžto film funguje mnohem lépe, nejen díky jiné hlavní představitelce, ale navíc se v něm něco děje. Technicky není filmu moc co vytknout. Kamera
Allejandra Ulloy je mistrovská a stejně tak
Morriconeho hudba, zde ještě přece jen jinačí než později. Nejsem si jistý, zda
Enniovo první giallo bylo tohle nebo
Pták s křišťálovým peřím. Tam se mi ale skutečně líbí jen ta ústřední skladba. Tady je toho na výběr víc.
Ennio Morricone klasicky vychází z vážné hudby i soudobé populární. Nepamatuju se už přesně, v kterých momentech která skladba hraje. Ústřední skladba v latinskoamerickém rytmu, zpívaný vynikající pěvkyní
Edou Dell'Orso, hraje samozřejmě při titulcích. Už jen za tu by tento soundtrack zasluhoval ovace,
Ennio toho ale přidává víc. Samozřejmě je tu několik disharmonických ponurých skladeb, které se hodí k napínavým scénám, stejně tak skladby soudobé populární hudby, kde prim hrály Hammondovy varhany, basa a bicí. Skladba s názvem
Amore Come Dolore je pak dalším mistrovským kusem, podtrhující dilema a těžký psychický stav hlavní hrdinky. Její temnější variací je pak skladba
Quello Foto. Ještě bych vyzdvihl bigbítovou, lehce psychedelickou skladbu
Allegretto per signora.
U soundtracku se samozřejmě těžko popisují jednotlivé skladby, neboť u filmu stačí dvě tři témata a pak variace, případně nemelodické skladby, dotvářející atmosféru k tomu, co se děje na plátně. A vlastně nejsou určeny k samostatnému poslouchání. Já většinou hudbu poslouchám jako kulisu při čtení či psaní, a k tomu je filmový soundtrack dost vhodný. U písničkových alb je mi pak líto, že jsem kvůli zabrání do práce některou prošvihl.
Morriconeho soundtracky samozřejmě poslouchám hodně často, dříve více westerny, ale vždycky jsem to střídal i s jinými žánry. Nevím, jestli by se právě tenhle zařadil mezi mých deset
Morriconeho nejoblíbenějších, ale mezi dvacet určitě.
Žádné komentáře:
Okomentovat