PINK FLOYD - THE DARK SIDE OF THE MOON

And then one day you find ten years have got behind you. / No one told you when to run, you missed the starting gun. 

Co bych mohl vlastně říct k desce tak legendární, že ji zná snad každý? K desce, která vedla více než deset let v žebříčku nejprodávanějších alb v Británii? K desce, kterou naprosto miluju, a kterou považuju za naprosto geniální?

Pink Floyd jsou jedna z mých nejoblíbenějších kapel, to jste si asi už všimli, hlavně pokud blog sledujete už delší dobu. Nemusím od nich úplně všechno a úplně všechno jsem od nich neslyšel. Po The Wall už to nebylo ono - napřed kapelu až příliš ovládal Roger Waters, aby následně odešel a dál to zůstalo na Davidu Gilmourovi a trochu Nicku Masonovi - Ricka Wrighta Waters už během natáčení The Wall vyhodil a vrátil se až na desce The Division Bell z roku 1994. My jsme ale v roce 1973, kdy nic takového zdaleka nehrozí.

Money, so they say / Is the root of all evil today.
Roku 2005 se rozpadlí Pink Floyd sešli ojediněle na charitativní akci Live 8, kde vystoupily největší hvězdy světové populární hudby. Sestra to celý den až do půlnoci (kdy zdaleka nebyl konec) sledovala, ale Floydy si nepamatuju - tehdy ve 12 letech čekala na Madonnu, Pussycat Dolls a podobné sračky! Pomoc! Dnes mě mrzí, že jsem tehdy tohle vystoupení Floydů neviděl, byť tehdy by pro mě asi nic neznamenalo. Proč to tu píšu - protože znovusešlí Floydi zahráli pár písní právě z Dark Side. Zřejmě symbolicky proto, že právě tehdy mezi nimi nevládl žádný nesvár.

There's someone in my head but it's not me.
Začínáme zvukovou koláží mluvení, tikání, chrastění, jekotu a vrtulníku a plynule přejdeme do první skladby Breathe, jež je takovým leitmotivem alba. Že by hned normální písnička? Ne. On The Run tvoří pulsující nervní syntetizér, který na první poslech zarazí, ale jednoduše nejde přestat poslouchat. Výbuch, ticho, zvonky, začíná Time o pomíjivosti času - plynule přejde opět do Breathe s jiným textem. Následuje geniální bezeslovná The Great Gig in the Sky. A tím končí první strana.
Druhá začíná slavným hitem Money s výrazným basovým riffem a saxofonovým sólem. Saxofon se znovu ozve v pomalé a smutné Us and Them, v níž se zrcadlí Watersovo oblíbené téma války. Instrumentální Any Colour You Like považuji za nejslabší skladbu na desce, což ovšem neznamená, že si ji s chutí neposlechnu. Následné Brain Damage a Eclipse pak celé album vynikajícím způsobem završují.

Black and blue / And who knows which is which and who is who.
Devět skladeb, tři čtvrtě hodiny hudebního blaha. Kdo nezná, povinnost. Veselou naladu vám album samozřejmě nepřivodí, spíš vás přinutí přemýšlet. Ovšem to dělá, mam pocit, čím dál míň lidí, takže je to rozhodně plus.

Omlouvám se, tahle recenze je trochu odbytá, což mě zrovna tady mrzí. Mohl jsem zmínit ikonický obal, promluvy v jednotlivých skladbách atd. atd. Každopadně aspoň jsem tuhle skvělou desku připomenul a vy si ji hned pusťte. Já už to udělal.

Everything under the sun is in tune / but the sun is eclipsed by the moon.