L'IGUANA DALLA LINGUA DI FUOCO (1971)

Tohle mě naopak velmi pobavilo, ač je to jednoznačně béčko námětem i provedením. Ale aspoň se tu podíváme do pro giallo netradičních lokací, tedy zejména Irska a na chvíli rovněž Švýcarska.

Námět trochu připomíná díl Columba s názvem Případ diplomatické identity, protože policie tu vyšetřuje vraždy točící se kolem velvyslance nespecifikované země. Jenže zatímco Columbo se celý díl oháněl, aby podezřelého arabského diplomata mohl vůbec vyšetřovat, zdejší policie nasadí neortodoxní metody - soukromé očko, bývalého poldu v podání Luigiho Pistilliho. Toho většinou vídáme ve vedlejších rolích, a v drtivé většině záporných. Tady hraje kladného hrdinu bogartovského střihu a jde mu to skvěle, škoda, že takových neměl víc. Takže Pistilli se do případu pouští na vlastní pěst, přičemž mu nevadí sem tam někoho zmlátit nebo svést velvyslancovu dceru.

Děj tentokrát nedává smysl vůbec, a s čím si tvůrci naprosto nelámali hlavu, to je motivace, proč vůbec k vraždám dochází. Prostě se dějí, Pistillimu vraždí svědky před nosem a smyčka se začíná zatahovat i kolem jeho rodiny, hluché staré matky a dospívající dcery. A právě postavy jsou tím, co film táhne. Pistilli má nevyřešené problémy z minulosti, má rodinu, o kterou se musí starat, začne si se svědkyní - nebo je to podezřelá? Zajímavostí je zjevná inspirace případem italského policisty, který byl známý tvrdými metodami výslechu a byl suspendován poté, co jeden z vyslýchaných spáchal sebevraždu při výslechu (tento policista se stal významnou inspirací pro všechny postavy hrané později Mauriziem Merlim). A zde má Pistilli právě trauma z toho, že se mu při výslechu zabil vyslýchaný poté, co ho zbil a zkopal.

Hvězdy tu nehledejme, ale známých tváří je vedle Pistilliho dost a dost, ať už je to Dagmar Lassander v roli právě oné velvyslancovy dcery - tady film nestojí na jejím výkonu, takže se mi tu líbila. Anton Diffring hraje strohého velvyslance, Valentina Cortese jeho manželku, v menších rolích se míhají Renato Romano, Werner Pochath nebo oslňující Dominique Boschero.

Co potěší, je, že film se aspoň z části opravdu točil v Irsku, ze Švýcarska zase uvidíme jízdu na bobu, což skoro připomene bondovky. Co nepotěší, jsou velmi mizerné triky. Vrah nejen řeže břitvou, ale používá i kyselinu, a masky popálených i pořezaných obětí jsou tak viditelně kašírované, až to bolí. Celková atmosféra taky není nějak moc temná a film je stylem dost průměrný, občas dost naivní tím, jak v první půlce pořád zoomuje na něčí černé brýle s hudební smyčkou, nebo jak se snaží vzbudit zdání, že vrah je naprosto každý.

Ale jak říkám, bavily mě tu postavy, a to zas tak často v giallech nebývá. Vlastně jsem i Pistillimu a Lassander přál, aby skončili spolu, v bytě s hluchou babkou. Cipriani tu obšlehl svůj soundtrack k Death Walks on High Heels, ale nevadí to. Béčková giallo zábava, porovnatelná třeba s Eyeball nebo The Case of the Bloody Iris. 7/10

PS. Riccardo Freda je tu z nějakého důvodu podepsán jako Willy Pareto. Naštěstí neuplatnil Paretovo pravidlo a film není z 80% nuda o ničem a 20% zajímavý děj ;) 

a.k.a. The Iguana With the Tongue of Fire

Režie: Riccardo Freda

Hrají: Luigi Pistilli, Dagmar Lassander, Anton Diffring, Valentina Cortese, Renato Romano, Werner Pochath, Dominique Boschero, Arthur O'Sullivan, Sergio Doria, Ruth Durley

Hudba: Stelvio Cipriani

Itálie / SRN / Francie / Irsko / Švýcarsko 1971