ARRIVANO DJANGO E SARTANA... E LA FINE! (1970)

Jednoho Fidaniho už jsem viděl, říkal jsem si, že mě nemůže ničím moc překvapit. Jo, to jsem se splet. Co se týče děje, nedá se o něm vlastně mluvit. Fidani, po vzoru Járy Cimrmana, tvoří film jenom přechody, mosty, výplněmi, až vycpávkami. Polovinu filmu tak zabírají záběry, jak někdo jede pískovnou s umělými kaktusy. Fidani neumí vlastně nic. Ani napínat, ale ani nějak triviálně vyprávět.

V první scéně Gordon Mitchell rozhodne, že banda unese krásnou dceru bohatého rančera (samozřejmě Simonetta Vitelli), a nadiktuje svému poskokovi dopis, který mají nechat na místě. Únos samozřejmě probíhá tak, že tři Mexičani v dlouhých pončech, podezřelí už od pohledu, přiběhnou na ranč a postřílí koho vidí. Mrtví pak samozřejmě padají různými nepovedenými salty, přemety apod. Když je zpacifikována roztomile přehrávající Simonetta (moc si toho neužijeme, protože zbytek filmu jenom stojí a mlčí - což je možná dobře), jeden z banditů připíchne na dveře ranče dopis, který mu Mitchell předtím nadiktoval - a tento dopis nám je znovu přečten! Proč???

Následující scéna zachycuje Ettore Manniho v roli, která nedává smysl, a do konce filmu už se vůbec neobjeví. Hm. Není sám, protože představovačky hrdinů jsou ještě vymakanější. Fidaniovský Sartana projíždí na koni kolem dolu, kde mezi peóny probíhá asi takový dialog: "Kdo to je?" "Sartana. Jemu za všechno dlužíme." "A proč?" "Protože je to Sartana." Poslední záběry na důl jakoby říkaly, že to bude důležité místo. Není. Pak Sartana mlčky projede mexickou vesničkou, kde probíhá nějaká oslava, aby se nám ztratil z dohledu. Následuje představovačka Djanga, který přijede pro změnu do zničeného a opuštěného městečka, aby zjistil, že kromě pomateného Mexičana už tam nikdo opravdu není (podezřívám Fidaniho, že tím Mexikánem byl on sám). Aha. Městečko se samozřejmě už ve filmu neobjeví.

Že by sám rejža?

A dál? Mitchell se doví, že Sartana a Django jsou v okolí, načež pošle svoje lidi, aby je zabili. Dál se jezdí, střílí, bije, a člověk vlastně neví proč. Občas mi přišlo, že to jsou kousky jiných filmů seskládané do sebe a nadabované. Kdypak se setkají Django a Sartana? Až po 53 miutách, a to náhodou! Djanga holt někdo z tý šlamastyky vysekat musel a Fidanimu už asi došly všechny možnosti. A jediný dialog si vymění těsně před koncem. Závěrečná přestřelka je pak úplně šílená. Tam evidentně jsou záběry z jiných filmů, kde padají umírající kaskadéři. Ale aby to bylo ještě lepší, tak je Fidani zpomalil!

Mluvit o nějaké základní psychologii postav je úplně mimo mísu. Sartana je tak ušlechtilý, že Vinnetou by se před ním styděl, Django je takový nijaký. O jejich představitelích se toho moc říct nedá, akorát snad, že s Nerem ani Garkem nemají nic společného. Nejlepší jsou tak scény, v nichž vystupuje Gordon Mitchell jako hlavní záporák, pohříchu je jich ale málo. Mitchell sice přehrává, ale tak ďábelským způsobem, že je geniální. Navíc jeho postava je opravdu šílená. Hraje karty sám se sebou a obviňuje svůj odraz v zrcadle z podvádění ("Nebudu s tebou hrát, podvádíš víc, než já!"), leží v posteli a hraje si tak, že míří puškami do stropu a napodobuje zvuky střelby... Nevím, jestli to ovšem Fidani nepovažoval za normální, protože celý film působí dojmem, jako by ho dělal někdo, kdo hraje karty se svým odrazem v zrcadle a hraje si s pistolkou. No, Mitchell potěšil, ani jsem se tak nenudil jako u Per una bara piena di dollari, ale ani to nebyla taková sranda, jak bejt mohla. Bylo to jenom blbý. 1/10

Kelly nebo Keller? Na dopisu byl Kelly...

Jak se z tohohle dostat? U Fidaniho úplně jednoduše...

a.k.a. Django and Sartana are coming... it's the end!
Režie: Demofilo Fidani (jako DIck Spitfire)
Hrají: Hunt Powers, Franco Borelli, Gordon Mitchell, Simonetta Vitelli, Ettore Manni, Dino Strano, Benito Pacifico
Hudba: Lallo Gori
Itálie 1970