MILLE DOLLARI SUL NERO (1966)

Anthony Steffen vs. Gianni Garko! Anthony coby Johnny se vrací po dvanácti letech z vězení, kam byl křivě odsouzen za vraždu, kterou nespáchal, a zjišťuje, že jeho bratr Sartana se stal šéfem kruté bandy,, která terorizuje celé okolí. Sartana si navíc vzal Steffenovu milou a týrá jejího němého bratra. Jejich matka je zcela na Sartanově straně. Steffenovi navíc kdokoli odmítá pomoci, všichni věří, že je vrah. Tak co, Anthony? Zapálíš si doutník, zvedneš oči zpod klobouku, skočíš na zem, převalíš se a všechny postřílíš? No, dneska ne.

Tenhle film je totiž italský, a zjevně silně jižního rázu. Čímž myslím, že hlavní ctnosti v tomto filmu jsou krevní příbuzenství a hrdost, víc než cokoli jiného. Hrdina musí bránit čest svých blízkých a především svoji, i kdyby se kvůli tomu mělo pokazit všechno, o co se snažil. Johnny se musí pomstít, zároveň ale nechce zabít Sartanu, přece jsou to bratři! Navíc bere ohledy na jejich matku, což je pochopitelné. Ze stejných důvodů ani Sartana nechce Johnnyho hned zabít, ačkoli jeho návrat mu ani zdaleka nevoní. Celý film jsem s tímto tématem neměl, vzhledem ke složitějším rodinným vztahům, problém, až do samotného konce, kdy mi to vadit začalo. Takže odstavec pro ty, kteří film viděli:

SPOILER Anthony Steffen samozřejmě Garka na konci zabije. Pak mu ale pistole vypadne z ruky. Sartana se pokusí střelit znovu, ale je zabit Manuelou, bývalou Steffenovou milou. Kde se tam vzala? Steffen se ale začne chovat, jako by mu to bylo strašlivě líto, že toho hnusného vraždícího maniaka zabil, a navíc se zamračí nebe a ozve se hrom! Dies Irae! Steffen odchází s Garkovou mrtvolou a objeví se biblický citát, že člověk nesmí nenávidět svého bratra. Ok. Za mě takhle: Anthony Steffen není tak rozdílný od svého bratra, což by mohlo i nemuselo vést k tomuto duševnímu pohnutí. Ale když je Garko od začátku prezentován pouze jako pomstychtivý vraždící maniak, nelze ani moc věřit, že mezi oběma bratry byl kdy nějaký pozitivní vztah. Nemáme problém nenávidět Sartanu, který vyvraždí celé město, a nemáme nic, co by nám pomohlo pochopit, proč s tím Steffen problém má, kromě vlastně neukázaných rodinných vazeb. Pokud z toho chtěli tvůrci udělat něco rovného antické tragédii, neměli proti sobě stavět drsňáka a vraždícího maniaka, ale mohlo jít třeba o zbytečně vyhrocený malicherný spor dvou jinak ne tak moc se nenávidících bratrů. KONEC SPOILERU
(Moc vás asi není, kdo si to můžete bez obav přečíst, takže všechny ty zajímavé myšlenky tu zůstanou nepřečtené. Donutil jsem vás teď se na film podívat? Ne, že bych to bezvýhradně doporučoval.)

Podpříběh s matkou obou bratrů mi připadal asi nejzajímavější. Jedná se totiž o stařenu plnou zášti, která Sartanu vychovala k pomstě a nenávisti. Pracovala ve velkém domě jako služka a cítila se tak vykořisťovaná, že teď, když Sartana terorizuje ty, kdo jí pohrdali, cítí velké zadostiučinění. V domě, kde sloužila, nyní žije jako paní domu. Předchozím majitelem byl ten, koho měl zabít Steffen. Tohle antikomunistické vyznění mi připadí osvěžující vedle všech Kulek pro generála, Tepepů a podobných filmů, které jsou marxismem prolezlé až na půdu. Řekněme, že politicky tenhle western patří ke konzervativnímu proudu, pokud takový vůbec existuje.

Teď ten film možná vypadá mnohem lepší, než je. Je to klasická westernová melodramatická tragédie steffenovského střihu, takže hlavní je, aby se co chvíli někdo popral nebo postřílel. Hlavní motivací skoro každého je touha po pomstě. Johnnyho za nespravedlivé věznění a ztrátu milé. Němý Jerry se chce mstít za ponižování. Půvabná ještě blond Erika Blanc za smrt otce, za kterou Johnny seděl. Matka za vykořisťování. Každý se chce za něco pomstít a u většiny je cíl stejný - Sartana. Garko se tu nechal dost unést a přehrával, ale buď to bylo jen ze začátku, nebo jsem si na to zvykl, takže mi to nakonec nevadilo a jako padouch se mi dost líbil. Že tohle je vlastně první Sartana, ještě před tou slavnější sérií, není bez zajímavosti. Steffen je prostě Steffen. Není třeba o něm mluvit víc. Díky koprodukci s Německem (kde byl film nazván prostě Sartana) tu máme i Sieghardta Ruppa coby banditu či Chrise Howlanda v malé komické roli. Ano, je tu lord Tuff Tuff! Ale je naprosto zbytečný.

Cardone se zjevně inspiroval Leonem, takže dostaneme celou řadu detailních záběrů na bandity, z nichž někteří jsou třeba jednoocí. Natočené je to hezky, i když těch podhledů bylo víc než dost, ale ani to nemůže zakrýt lacinou výpravu a to, že několik různých městeček se točilo v jednom a tom samém a vidíme vždy jen půl hlavní ulice! Do poloviny architekti totiž postavili dům, který má dvě různé strany. (Ale beru zpět, tohle bych nepoznal, kdybych se v těch městečkách nešťoural.) Potom je zajímavé sídlo Sartanovy bandy - zprvu vypadá jako zbořený kostel, ale pak spatříme spoustu šklebících se kamenných obličejů, jako by to byla nějaká aztécká svatyně. Jenže nejsme hluboko na jihu Mexika, ale někde v USA. Navíc jediná osoba se španělským jménem je modrooká blondýna Erika Blanc. Fakt se v tom jmenuje Joselita. A když je úkryt zabírán z dálky, vidíme nad ním dokreslenou podivuhodně tvarovanou i barevnou skálu, vypadající jako korálový útes. A ten záběr tam je docela často!

Vyzdvihnout by rozhodně šla hudba, o kterou se postaral trumpetista Michele Lacerenza. Vážně skvělá. Mimochodem Lacerenza troubil slavné Morriconeho melodie z Leoneho dolarovek. Dalo se to, akorát to v určitých momentech bylo docela nudné, občas předvídatelné, občas nelogické a celkově vlastně nic moc výjimečného. Steffena mám radši jako bouchače než jako tragického hrdinu. 7/10

a.k.a. Blood at Sundown, One Thousand Dollars on the Black
Režie: Alberto Cardone
Hrají: Anthony Steffen, Gianni Garko, Erika Blanc, Carlo d'Angelo, Jerry Wilson, Carroll Brown, Sieghardt Rupp, Angelica Ott, Franco Fantasia, Chris Howland, Daniela Igliozzi, Gino Marturano, Sal Borgese, Gilberto Galimberti, Riccardo Pizzuti
Hudba: Michele Lacerenza
Scénář: Ernesto Gastaldi, Vittorio Salerno
Itálie / SRN 1966