Lenzi & Baker podruhé, tentokrát ale
Carroll naštěstí nehraje tu úplně nejcentrálnější roli, kterou celý film sledujeme. Tentokrát se točí kolem
Jeana-Louise Trintignanta, bohatého průmyslníka, který se nudí s manželkou
Erikou Blanc (nudí se s Erikou Blanc????) a tak vyhledává zálety. Jednoho dne spatří neznámou blondýnu v domě a zavětří. Jenže když zazvoní na její byt, kde údajně nikdo nemá bydlet, nikdo se neozývá, ač tam zrovna vlezla. Jindy zase z onoho bytu slyší hluk zápasu. Pátrání po neznámé se mu stává posedlostí, až se s ní konečně setká. Jenže krásná neznámá má sadistického přítele, který ji nechce jen tak nechat odejít. A co na to pasivní manželka Erika?
Ok,
Jeane-Louisi, Helga Liné je další eurocultovní kráska, takže tenhle zálet je omluvitelný, ale nechat
Eriku Blanc kvůli
Carroll Baker, teda... Navíc
Erika se hned v prvním záběru ukáže nahá.
Carroll tu jednoznačně zašlapává do pozadí, a nejen ona, ale i
Trintignant, který tu sice nic extra ze svého herectví nepředvádí, ale rozhodně film táhne dost dobře. Pak tu máme děsivého zavilého lotra
Horsta Franka.
Horst Frank se tu jmenuje Klaus, a možná by bylo ještě lepší, kdyby to hrál
Kinski. Čímž si na Franka nijak nestěžuju. Na jeho postavě zvlášť je vidět, že se na scénáři opět podílel
Gastaldi, protože mučená
Baker je předobrazem Julie Wardh a sadista Klaus předobrazem
Ivana Rassimova v
Martinově filmu. A Martinové film produkovali. Vzpomínky na brutální sex jsou navíc točeny dost podobně, jako sny
Edwige Fenech v pozdějším filmu. Který je ale přece jen o dost lepší.
Ač napětí je tu o dost více než v
Orgasmu, smrťák tu visí nad postavami mnohem více, tak pořád to ještě není ono. Moc romantiky na úkor něčeho zajímavějšího. Taky tu máme předlouhou scénu z večírku, doprovázeného striptýzem neatraktivní černošky. Asi se můj a
Lenziho vkus na ženské dost rozchází. V polovině ale přijde nečekaný zvrat, a následuje... jak to popsat, aniž bych cokoli vyzradil? Snad jen, že
Eriky Blanc si tu užijeme opravdu hodně.
Carroll Baker je tu pak naopak ještě horší než v
Orgasmu.
Hudbu tentokrát složil
Riz Ortolani, ale kromě titulní písně si z ní nic nepamatuju.
Lenzi ji znovu použil později v
Sedmi krvavých orchidejích. Tohle bylo asi lepší, i když tam byl maskovaný vrah, tam ale jel
Lenzi spíš tak na půl plynu, a
Carroll Baker je pořád lepší než
Uschi Glas. Furt s něčím srovnávám? Dvě velká srovnání mě napadla právě v druhé polovině, ale to bych hned všechno vykecal. Ani do zatmaveného spoileru to nedám. Jen ještě dodám, že bych zaškrtil pachatele anglického dabingu, který všechny postavy nadaboval s nesrozumitelnými francouzskými přízvuky.
6,5/10
a.k.a. So Sweet, So Perverse
Režie: Umberto Lenzi
Hrají: Jean-Louis Trintignant, Carroll Baker, Erika Blanc, Horst Frank, Helga Liné
Hudba: Riz Ortolani
Itálie / Francie 1969
Žádné komentáře:
Okomentovat