PARANOIA (1970)

Do třetice Lenzi a Baker, a aby se to nepletlo, film se jmenuje Paranoia v italštině, zatímco v angličtině je to A Quiet Place to Kill. A za mě je to o něco přiléhavější název. Aby se to ještě víc nepletlo, hrají tu ústřední pár Carroll Baker a Jean Sorel, tak jako v Il dolce corpo di Deborah, což, aby se to nepletlo, nerežíroval Lenzi, ale Romolo Guerrieri. Zmatek? Upřímně, po tom, co jsem všechny tři Lenziho filmy s Bakerovou, které se jevily tak podobně a zmatečně, viděl, si myslím, že možná na ně zapomenu, ale už si je nebudu plést, i přes to, že podoba mezi nimi je. Orgasmo je ten ve velké vile s dvěma hipíky, Cosi dolce, cosi perversa je ten s Trintignantem v Paříži, a Paranoia je ten u moře.

Bakerová tu hraje pro změnu něco mezi svými postavami z obou předchozích filmů. Hraje závodnici (a nevěřím, že vůbec do té formule nasedla), která se hned ze začátku vybourá při vzpomínce na bávalého manžela. Ten ji záhy neznámo proč pozve do své přímořské vily. Bakerová tam odjede a zjistí, že manžel Sorel se oženil se starší bohatou ženou. Vyjde najevo, že to ona Carroll pozvala. Ale Sorel hned začne svádět Bakerovou. Bohaté Constance to ale zjevně moc nevadí, protože brzy vyjde najevo, že by Sorela nejradši zabila. Zvítězí u Bakerové nenávist nebo vášeň vůči muži, s kterým se už jednou rozvedla a jednou už se ho pokusila zabít?

Takhle vypadá asi první půlhodinka, a pak se děj vydá úplně jiným směrem. Já toho nechci moc prozrazovat, pokud se na film podíváte, budete třeba překvapeni, ač první pořádný zvrat stejně budete už dopředu čekat. Dlouho to pak vypadá jen jako hra na kočku s myší, než se ukáže, že kočka a myš je celou dobu někdo jiný, než jsme si mysleli. Problémy s první půlhodinou jsou v tom, že ač Sorela jako herce nemám opravdu rád, a ani tady není schopen vyjadřovat jakékoli jiné pocity, než se přiblble usmívat nebo se trochu mračit, v první půlhodině není kromě jeho hlouposti a záletnosti nic, kvůli čemu bychom měli chápat, že se ho dvě ženské snaží zabít. Jak Carroll, tak Sorel podávají mdlé výkony, a zajímavějšími postavami jsou třeba jejich přítel soudce, nebo dospívající dcera Constance, která se vrátí v tu nejvíc nevhodnou chvíli. Ani ta ale není zahrána příliš dobře.

Co se mi tak na Paranoie líbilo nejvíc, je pěkně nasnímané prostředí, tentokrát dostatečný rozpočet a více postav ve vedlejších rolích, ač neexistuje, že bychom podezírali ze spiknutí někoho mimo hlavní postavy. Pěkná byla i scéna s filmem, který vše může vyzradit. Opakuje se zde spousta prvků z obou předchozích filmů, jako třeba snaha někoho dohnat k šílenství, scéna v klubu, kde dokonce hraje stejná písnička jako v Orgasmu, závodní střílení z brokovnic. Carroll Baker je tu asi nejvíc nahá ze všech tří filmů, ale už jsem psal, že se mi nelíbí, a ani ty prsa nemá vůbec pěkný. Sorel je buzík a nosí s oblibou růžovou. Je tu hodně J&B, žluté telefony, nevhodná popová hudba španělského skladatele, jehož jméno si nepamatuju. Ale dirigoval to zase Umiliani.

V raných Lenziho giallech nenajdeme moc násilí a ani moc napětí, ale jako kriminální psychothrillery své oby to zase tak špatné není. Jen to chce obrnit se dávkou trpělivosti. Nedostatek mrtvol si Lenzi později vynahradil ve svých poliziotteskách a jiných filmech, ale to je jiný příběh. 6/10

a.k.a. A Quiet Place to Kill
Režie: Umberto Lenzi
Hrají: Carroll Baker, Jean Sorel, Luis Dávila, Marina Offa, Anna Proclemes
Hudba: Gregorio García Segura
Itálie / Francie / Španělsko 1970